V: Tvé „maminky“ jsou často velmi umanuté, láskou, kterou nabízejí, až na zabití. Objevuješ v nich i něco ze sebe samé?
O: No samozřejmě, takhle si vlastně dělám legraci ze sebe samé.

V: Ve Tvé roli jsou dva momenty, u kterých mě vždycky mrazí. Poprvé, když Ti Tvá dcera řekne: „Maminko, už k nám nikdy nechoď!“ a Ty jako Anna se zoufale dožaduješ práva na svého vnuka. To pro Tebe, v civilu velmi pyšnou a spokojenou babičku, musí být úplně nepředstavitelné, ne?
O: Je to smutná věc a představit si ji nedovedu, ani nechci.

V: Bez jaké kosmetické vychytávky bys nemohla existovat? A proč?
O: Tak to jsem tedy jaksi ještě nevychytala. To asi nebudu IN, co?

V: Hrála jsi někdy i vyloženě hnusnou postavu? Ať vzhledem, či charakterem?
O: Byly nějaké protivné šeredky, ale nikdy mi nepřipadaly dost hnusné. Snad takovou ani neznám.

V: A druhý moment – monolog o „posledních věcech“, o nedostatku času, který umírající Anna má. To mrazení, které cítím, vychází i z faktu, že Anna svoji situaci vnímá s humorem, s jakousi krutou sebeironií. Dá se vůbec takhle těžké téma zlehčit?
A nebo je v tom i nějaký Tvůj osobní nadhled?
O: Je to ryze pracovní přístup. Jsem přesvědčena, že přílišná sebelítost by ubírala na konečném emocionálním dopadu na diváka. Myslím, že si Anna zaslouží tenhle pohled.

V: Anna svými básničkami manžela (a vlastně i okolí) tak trochu terorizuje a trestá. Kdybys Ty teď někoho chtěla potrestat, co bys mu zarecitovala (napsala)?
O: Ať už bych recitovala cokoliv, tak by moje recitace byla pro mé nejbližší ten největší trest.

V: Tvá postava, Anna, bývalá recitátorka, se v momentě, kdy nemá práci, která by ji naplňovala, realizuje v hlášení v obchodním domě. Když jsi dvakrát svoji profesi opustila, čím ses v té době realizovala Ty?
O: Bylo to těžké období.

V: Dvakrát jsi odešla „od divadla“, ale vždycky ses vrátila. Udělala bys to i potřetí?
O: Ne.

(V = vyšetřovatel / O = obviněný)