V: Lulina matka je pomstou přímo posedlá a vášnivě pronásleduje milence své dcery Sailora. Dokázala bys Ty sama někoho (či něco) pronásledovat stejně neodbytně a posedle?
O: Asi ano, ale zatím jsem neměla důvod. Mstít se neumím, ale nezapomínám. Odpouštět je někdy velmi těžké. Souvisí to s mou pamětí. Pak ve mně zůstává smutek. Ach jo.

V: Marietta se může na první pohled jevit dost odpudivě a nesympaticky. Co bys řekla na její obhajobu? (Čím bys ji obhájila?)
O: Miluje své dítě, a děti mají být milovány.

V: Jsou Ti role dominantních a démonických matek, které tak často dostáváš (kromě Zběsilosti např. Gertruda v Hamletovi či matka v Márii Sabině), vlastně blízké?
O: Ano, mám na ně věk. Je to krásné období, kdy už máte jakési zkušenosti a sil ještě zbývá.

V: A vůbec – jsi v civilu stejně šílená a bláznivá matka jako Tvá hrdinka?
O: Musím se krotit. Synáček by mě hnal.

V: Lula svoji matku Mariettu neustále něčím překvapuje. Často nepříjemně! Co Tvůj vlastní syn? Vzpomínáš si na nějaké „nečekané překvapení“, kterým Tě (ale opravdu!) zaskočil?
O: Jsem stále nečekaně zaskočená a překvapená. Ještě, že bydlí tak daleko.

V: Když chce neúspěšný milenec Johnnie Mariettu rozněžnit, zapěje jí unylou píseň. Co platí na Tebe? Také nějaká píseň? (Anebo něco jiného?)
O: Také nějaká píseň, anebo něco jiného, ale určitě ne unylého.