V: V Hypermarketu hrajete bývalého estébáka, který i po pádu režimu neustále sleduje lidi. Koho (nebo co) vášnivě sledujete Vy?
O: Teď to možná vyzní vlezdoprdelisticky, ale sleduji pana režiséra Janusze Klimszu. Myslím, že máme řadu (ne všechny) podobných styčných bodů, kterými vnímáme divadlo. Vždy z té spolupráce vzniklo představení „Klimszovo“ a zároveň představení herecké. Protože Janusz herce ctí a ví, že bez herce je divadlo… jak to říct?... Bez herce to nejde a bez režiséra také ne. Divák ve výsledku vnímá jenom herce, a kdo to režíroval, vědí jen ti, kdo sledují divadlo jaksi systematicky. Anebo ti, kdo se učí i program zpaměti. Ale je to zpětná vazba. Jeden bez druhého jsou nic. Horší je, když režisér či herec toho druhého nepotřebuje. Nedopadá to. Bohužel, mám v poslední době pocit, že je to v módě…

V: A sledoval někdy někdo Vás? (A úspěšně?)
O: Dodnes mě sleduje moje máma, protože u ní stále úspěšně bydlím. Tolerance máme vyřešené už leta, ale přesto k nějakým lustracím dochází. Beru to jako záchranu před svým zvlčením. K němu čas od času přijde. Za vítězství pokládám vždy skutečnost, kdy se jí zalíbí partnerka, kterou jí představím. To je pak totiž na světě ráj. Ještě se to nestalo.

V: Váš hrdina Petr si nakonec založí vlastní videoslužbu. Vidím v tom jistou podobnost, Vy jste mezi kolegy též znám jako nadšený videomaniak, natáčíte i stříháte.
O: Mám filmy opravdu rád. Koupil jsem si takovou kysňu, která umí nahrávat z televize na dvd kotouček. Někdy i v televizi běží kvalitní film. To jsou ty, kdy nákupčí na chvíli usne, a tabulku s nápisem „kupuji“ nechá vztyčenou.

V: A vůbec – kdyby měl Váš život vypadat jako scénář nějakého (oblíbeného) filmu z Vaší filmotéky, jaký byste zvolil?
O: Kruh. To se fakt nenudíte. Ani v americkém, ani v japonském provedení. A kdybych už musel být v Japonsku, pak bych chtěl být Gappa, učitel sumo, nebo fest samotářský osmý samuraj.

V: Vliv médií na náš život, další téma Hypermarketu. Co byste dělal, kdybyste dostal nabídku vystupovat v realityshow?
O: Nedostal bych ji. To je zřejmé. Nemám s realitou vůbec nic společného. Snad jen náramkové hodinky, pokud jdou.

V: „Taková je doba. Kdo nebyl v televizi, neexistuje,“ říkáte ústy svého hrdiny. Vy jste v televizi poměrně často. Považujete to za dosti přesvědčivý důkaz vlastní existence?
O: Ještě jsem to neřekl, páč jsme se tam ještě nedostali, a v televizi nejčastěji točím komentáře k dokumentárním filmům. Anebo namlouváme to, co jsme s kolegou Jirkou Sedláčkem schopni napsat. V tomhle nemáme zatím konkurenci, což říkám ve vší skromnosti, která se k tomu hodí.