Historie Divadla Petra Bezruče

První aktivity dnešního Divadla Petra Bezruče spadají do poválečného období roku 1945. Režisér a dramatik Oldřich Daněk, výtvarník Otakar Schindler, herečka Štěpánka Ranošová a další tehdy sestavili recitační pásmo z české poezie "Chléb s ocelí" a uváděli je v bývalém sále Divadla loutek na Masarykově náměstí pod označením Kytice. Profesionální divadlo pro děti a mládež Divadlo mladých pak bylo založeno 1. prosince 1945 pod vedením Karla Dittlera premiérou pohádky "Jak se Honza učil bát". Sídlilo v bývalém Katolickém domě na Přívozské ulici a bylo po deseti letech definitivně označeno za Divadlo Petra Bezruče.

„Není snadné najít mezi ostravskými divadly svoje vlastní, nikým nezastupitelné místo. „Bezručáci“ se odjakživa spojovali s mladým publikem. Tím, že uváděli více současných autorů než jiní, tím, že vytvářeli programově poetiku blízkou tomu druhu vidění světa, které je vlastní především mladé duši bez ohledu na věk, jako by sami nestárli. V suterénním divadelním klubu také nebylo a není vidět povznesené divadelní seniory oblažované zbožnými pohledy obdivovatelů a obdivovatelek, spíše tam příchozí najde v rušné debatě herce spolu s jejich diváky. Jestli je někde v Ostravě místo, kde to v divadle žije, je to právě tento klub.“ Ladislav Vrchovský

Na přelomu padesátých let se Divadlo Petra Bezruče přestěhovalo do nově postaveného Domu kultury Vítkovice a s příchodem kompletního ročníku AMU z Prahy se na programu začala objevovat i pravidelná večerní představení. Zároveň tu také vznikl kabaret Štafle. A divadlo Petra Bezruče začalo získávat svou výjimečnou pověst nejen u nás, ale i v zahraničí (dvojí zájezd na Bienále v Benátkách i na festival v Bukurešti). Se stále častějšími úspěchy jsou spojována jména jejich tvůrců – zejména režisérů Jana Kačera, Evžena Němce, scénografů Luboše Hrůzy a Oty Schindlera, dramaturga Zdeňka Hedvábného a hudebních skladatelů Petra Mandela a Jana Tomšíčka. Divadlu i některým jednotlivcům se dostává významných ocenění jejich činnosti. Vyhraněný umělecký a společenský profil divadla má však za následek i některá perzekuční opatření a občasné zákazy reprízovaní inscenací. Zejména v bouřlivém období kolem roku 1968. Tehdy již – po odchodu skupiny umělců do pražského Činoherního klubu – pokračují v práci se souborem nově angažovaní režiséři Pavel Hradil a Zdeněk Pošíval, výtvarníci Miroslav Melena a Jan Dušek, dramaturg Milan Calábek. Svým osobitým rukopisem obohacuje repertoár poetickými hrami pro děti dramatik a režisér Saša Lichý. I v nově se formující politické a společenské situaci si divadlo nadále buduje svůj specifický profil v intencích moderních trendů vývoje světového divadla. Aktivně se podílí na činnosti Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež Assitej, stále častěji vyjíždí na pohostinská vystoupení v Praze, s úspěchem hraje i v zahraničí (Katovice, Vídeň). To už je v éře působení výrazných uměleckých osobností režisérů Josefa Janíka a Pavla Palouše, scénických výtvarníků Marty Roszkopfové i Otakara Schindlera, z řady dramaturgů pak zejména Martina Velíška, Romana Císaře a dalších. „Bezručáci“ získávají tehdy i nejvyšší ocenění celostátního Festivalu Aktualit v Praze (s inscenací hry Daniely Fischerové BÁJ).

„Přeju Divadlu Petra Bezruče, aby při vyslovení jeho jména cítili diváci chvění aspoň takové, jaké cítím při vyslovení jeho jména já. A aby se tak jako já libě ohlíželi za jeho inscenacemi a nedočkavě byli zvědaví na budoucí.“ Vladimír Hulec

V roce 1990 došlo k podstatné změně. Z velkého divadelního sálu se Divadlo Petra Bezruče přestěhovalo do podstatně skromnějších prostorů. Zásadním požadavkem se tak stal k divadlu studiového typu, s čímž byla posílena nutnost akcentovat netradiční inscenační postupy a tvůrčí ambice koncentrovat na experimentální ověřování co nejintenzivnějšího kontaktu s diváky (kterými se stali především středoškolští studenti). Díky iniciativnímu přístupu uměleckých šéfů
se tento úkol postupně podařilo vyřešit. Každá ze sezón ukládala své „kamínky“ do pestrobarevné mozaiky celkového výsledku, dokládajícího úspěšnost úsilí o podchycení a originálního využívání všech trendů i postmoderně uvolněné imaginace v moderním přístupu k vytváření jevištní reality.

Zpočátku to byly osvědčené dosavadní způsoby inscenování modifikované pro bezprostřední kontakt jeviště s hledištěm. Režisér Josef Janík tak přispěl ke vzniku působivých představení
– Glowackého variace na Sofoklovy tragédie z drsného prostředí novodobých „lidí na dně“ ANTIGONA V NOVÉM YORKU a známé absurdní grotesky Eugéna Ionesca PLEŠATÁ ZPĚVAČKA. Nově příchozí režisér Václav Klemens se uvedl nastudováním novinky mladého dramatika Davida Drábka HOŘÍCÍ ŽIRAFY. Velice inspirujícím podnětem ke hledání nápaditě originálních způsobů výstavby inscenace se vždy stávalo občasné přizvání Vladimíra Morávka k pohostinským režiím. Ve zmíněném období to bylo rozdováděné pojednání naší národní opery pod názvem DOBŘE PRODANÁ NEVĚSTA.

Původní repertoár byl velmi působivým způsobem obohacen i dalšími přizvanými režiséry. Jiří Nekvasil uvedl křehce poetickou hru STELLA (J.W. Goethe) a slovenský režisér Ondrej Spišák nastudoval s pozoruhodným diváckým ohlasem básnivou jevištní fresku BALADA O ZLODĚJI KONÍ.

„V mém vztahu s Divadlem Petra Bezruče bude už provždy převládat pocit dlouhého a obtížného "namlouvání", které skončilo překvapivě silnou náklonností.“ Tatjana Lazorčáková

S příchodem režiséra Michala Przebindy z Karlových Varů byl výrazový rejstřík „bezručáckých“ inscenací doplněn o další umělecké přístupy, při kterých jsou divácké emoce iniciovány s nápaditou fantazií, provázenou intenzivní korekcí racionalisticky zvažovaných postojů. Z téměř desítky představení, které tu Przebinda do konce devadesátých let nastudoval, byly nejúspěšnější
dvě – strhující NOC TRIBÁDEK (P.O. Enquist) a líbezně roztomilá pohádka pro děti KOCOUREK MODROOČKO. S nefalšovaným úspěchem se rovněž setkala nastudování komedie SLUHA DVOU PÁNŮ a muzikálově zpracované kultovní novely Wiliama Saroyana TRACYHO TYGR
(Jiří Josek – Vlastimil Šmída), tak jak je pro „bezručácké“ obecenstvo připravil hostující Jiří Seydler. S mimořádným ohlasem se pak setkalo uvedení Shakespearova HAMLETA v novém překladu Jiřího Joska, který se rovněž ujal režie této proslulé tragédie velkého alžbětince.

„Mám to z Prahy přes rodné Brno do Ostravy daleko. Bez DPB, kam je to pro mne skoro čtyři stovky kilometrů, by mi ale bylo – smutno.“ J. P. Kříž

V nadcházejícím třetím tisíciletí byla produkce Divadla Petra Bezruče výrazně ovlivněna příchodem výrazné tvůrčí osobnosti režiséra Janusze Klimszy. Jeho režijní postupy vycházejí z osobnostně vyhraněné umělecké reflexe společenské problematiky, což se promítá do jevištní reality přes flexibilně uplatňovanou a postmoderně rozvolněnou fantazii. Jím nastudovaná představení pak nesou markantní znaky atraktivně vystavěné scénické události, kde příběh není nejvíce dominujícím prvkem. Se záměrnou eliminací ulpívání na detailech, hyperbolicky nadsazenou a iritující stylizací je tu dosahováno maximálně sugestivního zážitku. Připomeňme zejména až ohromující spontánnost hereckých výkonů ve Williamsově SKLENĚNÉM ZVĚŘINCI, imaginací prostoupenou parafrázi Fadějevova románu pod názvem MLADÁ GARDA V LETECH JUNGLE, Schwabovy PREZIDENTKY, působivě autentické vyznění hry JORDAN.

Profilujícím tématem Klimszovy éry je šokující i fascinující obraz rozkolísaného světa, generačně blízký nekonvenčnímu mladému publiku. V této době dosáhlo Divadlo Petra Bezruče uznání u diváků i odborné kritiky především za tři inscenace: za výše zmiňovaný „Skleněný zvěřinec“,
za autentický pohled na tři generace fanoušků Rolling Stones „Ústa Micka Jaggera“ Domana Nowakowského v režii Andreje Celińského (2002) a zejména za Dostojevského „Idiota“ v režii Sergeje Fedotova, který v hlasování kritiků Divadelních novin o nejlepší českou inscenaci roku 2003 obsadil třetí místo a byl nominován v anketě kritiků časopisu „Svět a divadlo“ na cenu Inscenace roku..

„…neznám druhé české divadlo, které by právě v uplynulém desetiletí vyletělo – alespoň v mých očích -  tak raketově vzhůru: od průměrného, solidního, ale zaměnitelného regionálního divadla s nevýraznou dramaturgií až k jednomu z nejlepších divadel v republice s originální, nepodbízivou, proti srsti malého českého diváka hladící dramaturgií, vrývavým herectvím, neexhibující režií a s diváky, mladými nejen věkem.“ Vladimír Just

Po odchodu Januse Klimszy divadlo usilovně hledalo další výraznou tvůrčí osobnost, která by Bezručům poskytla nový, svěží dech. Po sezónním šéfování Norberta Lichého tak v čele Divadla Petra Bezruče stanul mladý režisér Jan Mikulášek. Jeho režie jsou, zejména díky vysoce stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a skvělé práci s výtvarnou i hudební složkou, vysoce ceněny odbornou kritikou. A nejen kritikou, Mikuláškovy první inscenace v DPB - Crimpova STORY a Čechovovy TŘI SESTRY - se staly divácky nejoblíbenějšími inscenacemi sezóny 2005/2006. Diváckou oblibu získaly také pozdější inscenace Jana Mikuláška. Pravidelně jsou zvány na prestižní divadelní přehlídky (Divadlo Plzeň, Divadelní Flora, Festival Na hranici, apod.). Za všechny jmenujme alespoň inscenaci Evžena Oněgina, která získala Cenu Českého literárního fondu a její záznam v roce 2009 natočila Česká televize i Český rozhlas.

V roce 2008 vystřídal Jana Mikuláška na postu uměleckého šéfa Martin Františák. Františák je absolventem brněnské JAMU (obory Dramatická výchova a Činoherní režie). V minulosti působil jako umělecký šéf divadla Polárka, natáčel televizní dokumenty, píše divadelní hry a televizní scénáře a dlouhodobě spolupracuje s amatérským souborem v Karolince.

Hned jedna z prvních Františákových inscenací - Job - vyvolala nadšení u široké divácké veřejnosti i odborné kritiky. Titulní role v interpretaci Norberta Lichého přinesla v roce 2008 Divadlu Petra Bezruče Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon sezóny v oboru činohra.

V současnosti se Bezruči snaží reagovat na problémy konkrétního místa, ve kterém působí – průmyslová aglomerace na pomezí tří států – a inspirovat se jimi. Jednou z nejvýraznějších inscenací této dramaturgické linie se stal Bezruč?! ostravských autorů Jana Balabána a Ivana Motýla. Vedle klasiky a titulů pro děti divadlo nabízí i české či světové premiéry současných her nebo svérázné či kontroverzní dramatické texty, které se jiným souborům mohou jevit příliš dekadentní, příliš podivné, příliš odvážné. Ze světových premiér jmenujme například velmi úspěšnou adaptaci 1984 v režii Jana Mikuláška nebo projekt Tvrdě/Měkce v režii Jana Friče. Z českých premiér to byla v posledních letech Noc bláznů, Prolomit vlny, Don Juan v Soho nebo Limonáda.

Zároveň ale Divadlo Petra Bezruče neopouští témata, která diváky zajímají a dráždí, a která se jako červená nit vinula jeho předešlými sezónami. Po meditativních, zádumčivých titulech uplynulých sezón přichází Divadlo Petra Bezruče s texty nabitými třaskavinou, s příběhy zběsile reflektujícími šílenou dobu i šílenství lidí v ní žijících.

Kromě domácí scény uvádí Bezruči své inscenace každoročně na několika prestižních festivalech v České republice i v zahraničí. Tradicí se stala i pravidelná vystoupení v Praze, především v Divadle v Celetné v rámci projektu Malé divadlo ostravské ve velkém městě pražském.

„Divadlo Petra Bezruče má v kontextu ostravského divadelnictví osobitý profil, své publikum a pevné místo. Mohu vám s radostí blahopřát: šedesátiny slavíte, bráno z hlediska historického, v nejlepší situaci, v jaké se vaše divadlo kdy nacházelo!“ Jiří Štefanides

Historie Divadla Petra Bezruče

History Petr Bezruc Theatre

Today´s Petr Bezruc Theatre began its activities in 1945 in the postwar period. At the time director and dramatist Oldřich Daněk, scenographer Otakar Schindler, actress Štěpánka Ranošová and others put together a light programme of Czech poetry, Chléb s ocelí (Bread and Steel), which was performed at the former Puppett Theatre on Masaryk Square under the name Kytice (Bouquet). The professional Youth Theatre for children and youth was then established on 1st December 1945 under the directorship of Karel Dittler. They started with a premiere of "How Johnie Learned to Be Afraid". It was located in the former Catholic House and after 10 years it was definitively named Petr Bezruc Theatre (DPB).

At the turn of the fifties the theatre moved to the newly built Vitkovice House of Culture and with the entry wave of graduates from AMU (Academy of Arts) from Prague periodical evening performances started. At the same time the Staircase Cabaret was established and DPB started to gain its extraordinary reputation not only at home but also abroad (double trip to Venice Biennale and Bucarest Festival). The increasing success was connected with the names of the creators, mainly directors Jan Kačer and Evžen Němec, scenographers Luboš Hrůza and Ota Schindler, dramaturgist Zdeněk Hedvábný and music composers Petr Mandel and Jan Tomšíček. Significant prizes are heading to the theatre itself and to some of its creators too. But the definitely formed artistic and social character of the theatre also brought with it some attempts at witch-hunts together with occasional bans on performances, especially by the year of 1968. At the time– after a group of artists left for Prague's Play Club – new personalities continued the work. They were directors Pavel Hradil and Zdeněk Pošíval, designers Miroslav Melena and Jan Dušek and dramaturgist Milan Calábek. Dramatist and director Saša Lichý greatly enriched the repertoire, mainly with his poetic plays for children written by his very individual hand. Even in this newly forming political and social atmosphere the theatre was establishing its specific view. The artists were very active in the field of the international youth and children's theatre association (ASSITEJ). The theatre repeatedly performed in Prague with a great success and there were also performances abroad (Katovice-Poland, Vienna-Austria). This was already happening in the era of influence of outstanding artistic personalities such as directors Josef Janík and Pavel Palouš, scenographic designers Marta Rozskopfová and Otakar Schindler, dramaturgists Martin Velíšek, Roman Císař and others. "Bezruč people" even won the highest prize of the popular nationwide Actuality Festival in Prague (with the play "Tale" by Daniela Fischerová).

In the year 1990 a significant change happened. DPB moved from a big theatre to a much more modest place. The principle demand was to switch over to a studio-type theatre, which brought an intensive and more powerful need to strengthen non-traditional access to all the artistic work. The theatre concentrated on very close, intensive, yet experimental contact with its audience. The audience itself consisted mostly of young students and their age group. Every season brought something special, which over the years made up the general, total result. The success of the efforts to use all the trends and a postmodern and clear vision in creating stage reality was proven.

At the start tried and tested creative methods were modified for the new conditions of authentic contact between the stage and the audience. Director Josef Janík created a number of very impressive performances, e.g. "Antigone in New York“ – Glowacki's variations on Sophocles´s tragedy from the viewpoint of the modern underclass, and a well known existential grotesque from Eugene Ionescu, "The Bald Singer". Newly arrived director Václav Klemens introduced himself with a brand new play "Burning Giraffes" by the young writer David Drábek. A truly inspiring event was a guest work by Vladimír Morávek, mostly for his original ways of creating plays. During this period it was "The Bartered Bride" - a frolicking adaptation of the Smetana opera.

The original repertoire was also impressively enriched by the presence of other directors invited to work at DPB as guests. Jiří Nekvasil introduced the fragile, poetic play "Stella" (by Goethe) and Slovakian director Ondrej Spišák staged the poetic stage ballad "Ballad of a Horse Thief", with a remarkable reaction from the audience.

With the coming of Michal Przebinda (from K.Vary) the expressive range of "Bezruc" performances was extended with further artistic approaches. From almost a dozen plays which he created up to the end of the 90´s, two of the the most successful are Enquist´s "The Night of the Tribades" and the sweet children's fairy tale "The Tale of the Blue Eyed Cat". The comedy "Two Masters' Servant" also met with great success as did a musical version of Saroyan´s cult novella "Tracy´s Tiger" (Jiří Josek-Vlastimil Šmída) presented at the Bezruč Theatre by guest director Jiří Seydler. A new translation of Shakespeare´s "Hamlet" by Jiří Josek, who also directed this famous tragedy, was also extremely successful.

In the third milenium DPB productions have been expressively influenced by Janusz Klimsza – a creative personality director. His working method as a director comes from personally formed artistic reflection of social problems which meets the stage reality as post-modern free-type fantasy. His productions carry remarkable signs of attractively built-up stage events, where the story itself is not that dominant. He prefers details, hyperbolic stylisation, by means of which he reaches the most suggestive experience. Let´s mention an amazing spontaneous actors´ performance in Williams´s "The Glass Menagerie", Fadeev´s story "Young Gard in the Years of Jungle", or Schwab´s "Mrs President", and the authentic monodrama "Jordan" by Ann Reynolds.

The profile theme of Klimsza´s era was a shocking and fascinating picture of a shaky and unsteady world. This type of theme was very close to unconventional young generation. In these times DPB has reached appreciation from the audience and the critics too, aspecially for three inscenations: the above-mentioned "The Glass Menagerie", "Mick Jagger´s Mouth“ by Doman Nowakowski, an authentic view of three generations of Rolling Stones fans directed by Andrzej Celinski (2002), and mainly for Dostoyevsky´s "The Idiot" directed by Sergey Fedotov, which came third in a critics vote for the best Czech inscenation of 2003, and in the critics public inquiry of the „Theatre World“ magazine was nominated for inscenation of the year.

After Janusz Klimsza left, the theatre was urgently looking for another expressive creative personality who would offer new, fresh breath. One season was under the supervision of Norbert Lichý and then he was replaced by young director Jan Mikulášek. His stagings have been highly appreciated by critics, mostly thanks to highly stylised acting, grotesque hyperbole and his excellent work with design and music. But not only by the critics – his first inscenations at DPB were the most popular plays of the 2005/06 season. They were Crimp´s "Story" and Chekhov's "Three Sisters".

And so also today, under new supervision, the Bezruč Theatre is trying to reflect and take inspiration from the problems of a certain place where they work – the industrial aglomeration on the border of three countries. Besides classical titles and children's plays the theatre puts on Czech or world premieres of contemporary plays, strange and controversial dramatic texts, which for others creators might look too decadent, odd or too adventurous.

However, at the same time the theatre does not ignore themes which the audience is interested in and which provoke them. In five titles which we are preparing for the coming "Maniac Season" can be found: the inability to accept real life, the influence of the media on the lives of ordinary people and a strange fixation on silly illusions and desires. After meditative, melancholy titles of past seasons the Bezruč is presenting explosive texts and stories reflecting the madness of our time and the people living in it. And four of the same maniac directors will try to entertain and shock the audience and inspire them to highly maniacal thoughts. Or melancholic? Who knows………?

Bezruči (nejen) na cestách

Bezruči (nejen) na cestách 

Bezruči na cestách 

Bezruči (nejen) na cestách