divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
václav havel / Audience
"To je přece zásadní věc, hergot!" / Kancelář v nejmenovaném pivovaru, Bohdalka, Gott a holky z flaškovny / Geniální hra z dob, kdy dramatik ještě nebyl prezidentem / pro dva geniální herce: Norberta Lichého a Jiřího Müllera /// hrajeme v márnici

Režie Štěpán Pácl a kol.
Sládek Norbert Lichý / Vaněk Jiří Müller
délka představení 55 min. / premiéra 16. listopadu 2013
hrajeme v márnici / scéna márnice není bezbariérově přístupná

audience
audience 

recenze

Audience v líbezné krajině české mentality


Premiéru jednoaktovky Audience v rámci Divadelní noci z 16. na 17. listopadu 2013 věnovalo ostravské Divadla Petra Bezruče vzpomínce na sametovou revoluci. Pražskému publiku udělil sládek Norbert Lichý audienci 6. února 2014 v Knihovně Václava Havla. To jsou paradoxy, co?! Svou nejúspěšnější hru napsal Václav Havel během dvou dnů, repliky z absurdního dramatu zlidověly a ve sklepním prostoru Márnice u Bezručů vznikla mimo dramaturgický plán mimořádně zdařilá inscenace.

Po disidentské nahrávce (Vaněk - Václav Havel, sládek - Pavel Landovský) a televizním záznamu prvního českého uvedení Audience, kdy na jevišti Činoherního klubu „převzal“ roli Vaňka Josef Abrhám, to mají naši inscenátoři těžké. Mnoho diváků vnímá hru filtrem pietně zabarvené havlovské aury. Jak ale zdůrazňuje sám autor, „Vaněk není Havel“, přestože tato postava z jeho zkušeností a názorů vychází. „Je to spíš jen katalyzátor, respektive paprsek, v jehož světle nazíráme krajinu, přičemž běží spíš o tu krajinu než o ten paprsek – i když bez něj bychom v ní těžko mohli něco spatřit.“

Režisér Štěpán Pácl a iniciátoři projektu, herec Norbert Lichý a mistr světel s hereckým vzděláním Jiří Müller, ctí odkaz Havla-dramatika. Jejich Audience je esencí naší nedávné minulosti i nás samotných. Není divu, že z této vtipné konfrontace s podhoubím české Země líbezné v závěru zamrazí, ať už sedíte v divadelní Márnici, nebo jinde.

Odřený lak židlí a umakartová deska stolu, plechová šatní skříňka, kovové kbelíky místo nádob na odpadky, úzká pohovka, kobereček á la ÚBOK a basa piv. V těsném prostoru pod transparentem V čele s KSČ ke komunismu se publikum stává součástí sládkovy kanceláře - koncentrátu dělnických šaten, výčepu a obývákové pohody před „bednou“. Televizní normalizační ideologii odráží nástěnka. Vedle dobových hesel a textů se na ní vyjímají modly pracujícího lidu, „Bohdalka“ a filmový Švejk, a také fotografie samotného sládka ve Švejkově kostýmu.

Hlas lidového baviče vykřikuje z rádia písňové ane, ane, ane, anekdoty, které má prý každý rád. Postupně se do vysílání vměšuje jiná stanice se složitou kompozicí klasické hudby, které tu naopak nikdo moc nerozumí a tudíž ji ani moc rád nemá, stejně jako Ferdinanda Vaňka. Obdobný kontrast, podtržený diametrálně rozdílnou tělesnou konstitucí, vzniká mezi Jiřím Müllerem a Norbertem Lichým.

Müllerův Vaněk sedí vzorně s rukama v klíně, mluví spisovně, tiše a k věci. Občas, jsa dobře vychován, zareaguje společenským úsměvem či pokýváním. Svou nezařaditelností do tohoto prostředí v něm působí jako vykřičník - výzva i varování zároveň. Buranství svého protějšku připomínkuje akcí. Sládkovo počínání na toaletě demonstruje na jevišti vyprazdňováním půllitru do kbelíku a opakovaně vstává, aby za ním zavřel dveře od WC. Neudrží se a několikrát potáhne z nedopalku cigarety, kterou mu nadřízený, na rozdíl od piva, nenabídl. Dát ze svého je pro malého českého člověka mnohem těžší než rozdávat z cizího. V závěru inscenace, kdy bere Vaněk audienci do vlastní režie, mu to s nadsázkou a morální převahou vrátí.

Norbert Lichý v kostkované košili, pracovním plášti a s otvírákem, zavěšeným na krku, zosobňuje kohosi mezi upoceným pivním brachem a lasičkou, hodným a zlým vyšetřovatelem. Rozvaluje se na židli dle hospodského bontonu pěkně ze široka, s cigaretou v koutku úst. Střídáním falešné bodrosti, nejistoty a pochybovačnosti v hlase připomíná směšnou magnetickou střelku, zoufale hledající směr.

Výraz mění minimálně, ale v hlavě mu šrotuje a v očích se střídá nechápavost s podezíravostí, zbabělostí či dokonce nefalšovaným zděšením v momentě, kdy mu siréna připomene, že stěny mají uši. Vaňkův narychlo vyprázdněný půllitr a jeho reakce na své neetické chování sleduje hloubavým pohledem. Něco je špatně, ale co? Občas rozpřáhne ruce v přesvědčivém gestu, aby je vzápětí složil na stole a rezignovaně se zadíval před sebe, nebo si přisedne blíž k Vaňkovi a snaží se navodit atmosféru důvěry. Neobratně zkouší zahrát i na soucit a chlapskou solidaritu, a jakmile ho osvítí nějaká rádoby geniální myšlenka, která přeruší spirálu předem připravených otázek, rozzáří se dětinskou radostí.

Jednou se snaží s Vaňkem navázat jako umělec s umělcem a s rumba koulemi v ruce popisuje místní kulturní večírky s holkami z flaškovny, pak si vzpomene na mariáš, ale zase ostrouhá. Kromě toho kdesi ve skrytu duše cítí rozpor a není s to vyhodnotit nastalou situaci. nullProč má Vaněk nálepku třídního nepřítele, když, na rozdíl od jiných, chodí do práce pravidelně a poctivě ji vykonává? A tak v patových situacích ujišťuje a současně varuje Vaňka i sebe, že "lidi jsou velký svině" a uzavře kolo další lahví a rituálem se zátkami, jimiž trefuje kbelík.

S přibývajícím alkoholem se půda pod sládkovýma nohama v bačkorách, které mají přinést klid a nohy v teple, stává neúnosně horkou. Srážka s Vaňkovou nekompromisní zásadovostí končí nejhlubší frustrací, obžalobou intelektuálů a skutečnými slzami sebelítosti, jež může osušit už jen bohyně Bohdalová. Ale jelikož Vaněk je humanista a sládek se z opice vyspí, otřepe a nic nepochopí, audience v autorem zmiňované „krajině“, té naší Zemi líbezné, pivem oplývající, může začít nanovo. Matuškův hlas z rádia útočí na vlastenecké city, nahrávka zadrhává a v závěrečné zatmívačce stále dokola opakuje, že právě tady jsme doma.

Není to zásadní věc k zamyšlení?

Veronika Boušová / Idivadlo.cz / psáno z pražské reprízy představení: 6.2.2014


Audience v jiné době


Jednoaktová hra Václava Havla Audience kolovala kdysi v disentu jako audionahrávka a až po Listopadu se mohla veřejně objevit na divadle. Načasování nynější premiéry v Divadle Petra Bezruče na Divadelní noc z 16. na 17. listopad připomnělo pohnuté dny roku 1989. Inscenace Štěpána Pácla ovšem zůstává v repertoáru jako speciální bonus sezóny a oživuje prostory Márnice.

Nápad Norberta Lichého a Jiřího Müllera zahrát si Havlovy postavy postavil režiséra před nelehký úkol, vždyť leckdo mohl slyšet rozhlasový dialog namluvený Landovským a Havlem anebo vidět divadelní provedení s Landovským a Abrhámem v Činoherním klubu či inscenaci u Bezručů roku 1990. Atmosféru dnes už vzdálených časů přibližuje řešení scény: diváky vítá nápis „S KSČ ke komunismu“, na omšelém jevišti stojí stůl s basou piv, židle, kýbl, pohovka, koš a nástěnka s fotkou Bohdalové a taky Hrušínského a Lichého v roli Švejka. Za stolem dřímá sládek, po zaklepání vchází nový zaměstnanec a začíná podivný rozhovor. Omíláním otázek, replik, útržkových monologů sládka přerušovaných pitím piva a krátkými odchody na toaletu nabývá všední situace na grotesknosti. Minulost připomene na začátku stará nahrávka vypravěče anekdot a na konci patetická píseň o zemi, kde každý žije rád.

Oproti známým inscenacím je tu snad ještě víc položen důraz na přirozené chování postav, aby vynikla zásadní rozdílnost jejich charakterů. Ke kontrastnosti přispívá i obsazení rolí, z nichž jednu ztělesnil se suverénní samozřejmostí Norbert Lichý a tu druhou občasný herec, jinak technický zaměstnanec divadla Jiří Müller. V provedení Lichého je sládek hlučný, ordinérní pán pivovarského dvora, který projevuje vstřícnost a vzápětí naznačuje nemilost, postupem doby a opilosti se z něj stává naříkavá, ukřivděná nicka. Müllerův Ferdinand Vaněk je uzavřený, zdráhavě, tiše mluvící, velmi zdvořilý, zásadový člověk. Oba ztělesnili postavy osobitě a přesvědčivě, dramatická nadsázka jen zvýrazňuje situace, z nichž vane duch doby.

Téma řady her Václava Havla těží z jeho osobní zkušenosti, především to platí pro Odcházení a Audienci. Jestliže Odcházení zachycuje svět vysoké politiky, tak v Audienci jde o politiku na tom nejnižším stupni. Nositelem moci je tu sládek, ovšem jen zdánlivě, zrovna teď musí poslouchat a plnit pokyny těch, kteří potřebují vědět, co dělá a s kým se stýká známý disident. V síti totalitního pavouka je tedy nejen náš vzdorující hrdina, ale ještě více jeho šéf ochotný posluhovat mocným. Audienci lze vnímat jako reflexi minulé doby, na niž se dnes můžeme dívat s pobaveným úsměvem. V druhém plánu ale v ní můžeme také vytušit výstrahu před budoucností, kdy by zkorumpovanou demokracii vystřídal autoritativní režim a vše se opakovalo znova, byť trochu jiným způsobem.

Milan Líčka / Ostravablog.cz / 5. prosince 2013


Výročí sametové revoluce v Divadle Petra Bezruče oslavili Audiencí Václava Havla


Premiéru nové inscenace hry Václava Havla Audience uvedli během Noci divadel a zároveň v předvečer výročí sametové revoluce v ostravském Divadle Petra Bezruče. Ve hře napsané pro dva herce se představil jeden z nejlepších ostravských herců Norbert Lichý po boku jevištního technika a "neherce" Jiřího Müllera. A výsledek je nad očekávání dobrý.

Komorní příběh ze života předlistopadového disidenta na jedné straně a konfidenta Státní bezpečnosti na straně druhé v režii Štěpána Pácla divadlo uvedlo v malém sále v suterénu budovy Divadla Petra Bezruče na scéně zvané Márnice. Norbert Lichý se představil coby sládek v pivovaru a donašeč Státní bezpečnosti a Jiří Müller v roli Vaňka, postavy inspirované životem Václava Havla a svým způsobem autobiografické.

Jiří Müller, který působí v Divadle Petra Bezruče coby technik a osvětlovač, je v podstatě neherec, i když má za sebou éru loutkáře. Jeho pojetí Vaňka, vycházející z úsporného rejstříku hereckých prostředků a interpretačních schopností, je však naprosto adekvátní postavě tak, jak je autorem hry napsaná. Pevnost názoru a stále stejnou intonací pronášená slova o odmítání jednání, které je rozporu s vlastním myšlením, vytvořila dokonalý protipól gejzíru poloh, který před diváky rozprostřel Norbert Lichý, snažící se coby udavač sládek legitimizovat nemorální  jednání před Vaňkem i před svým vlastním svědomím.

Inscenace začíná rozhlasovým záznamem anekdot někdejšího brněnského lidového baviče Rudy Stolaře, známého popěvkem „Ane , ane, ane, anekdoty, ty má každý rád …,“ a končí písní Waldemara Matušky o zemi, kde „každý žije rád“. Mezitím probíhá dialog dvou mužů, z nichž jeden žije věren svým principům a druhý, několikrát opakující že „lidi jsou svině“, se nakonec tou lidskou sviní nazve sám.

Jiří Müller v průběhu představení udělal jen několik nezbytných a naprosto účelných pohybů a svůj mluvní projev opřel o pečlivou výslovnost zaměřenou na srozumitelné vyjádření každého slova. Norbert Lichý, neustále popíjející pivo, záměrně drmolící nesrozumitelná slova chvílemi téměř v jakési blekotající samomluvě, nakonec dospěl k brilantnímu přednesu monologu vnitřně rozloženého a zničeného člověka, aby v úplném závěru jen vyslal do publika výraz obličeje vyjadřující absolutní prázdnotu duše zbavené jakékoliv možnosti nějaké radosti či lidského štěstí.

Režiséru Štěpánu Páclovi i oběma hercům se podařilo vytvořit atmosféru, ve které se divákům postupně proměňoval smích v hořký úsměv a posléze v mrazení v zádech. Ostravská inscenace Havlovy audience je důrazným jevištním činem oživujícím paměť národa a varujícím každého před zradou vlastního svědomí.

Ladislav Vrchovský / Ostravan.cz / 18. listopadu 2013


fotografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE

fotografie z představení


audience
Foto: Tomáš Ruta
audience 
audience
Foto: Tomáš Ruta
audience 
audience
Foto: Tomáš Ruta
audience 
Norbert LichýJiří MüllerNorbert Lichý
audience
Foto: Tomáš Ruta
audience 
Norbert LichýaudienceNorbert Lichý
audience
Foto: Tomáš Ruta
audience 


audience v knihovně václava havla

foto (c) Knihovna Václava Havla / Ondřej Němec
Audience v Knihovně Václava HavlaAudience v Knihovně Václava HavlaAudience v Knihovně Václava Havla
Audience v Knihovně Václava HavlaAudience v Knihovně Václava HavlaAudience v Knihovně Václava Havla
Audience v Knihovně Václava HavlaAudience v Knihovně Václava HavlaAudience v Knihovně Václava Havla


plakát k inscenaci audience


Audience
Foto: Petr Hrubeš
Audience 


Audience v Brně
Ráda bych vám touto cestou poděkovala za možnost vidět toto představení v netradičním formátu v Poslední leči v Brně. Moc jsme si to užili, i přes to že jsme se zpočátku báli že neuvidíme nebo hůř, neuslyšíme vše bylo perfektní!
Klobouk dolů před pány herci kteří si troufli hrát nejdříve Petrolejové lampy a po nich ještě právě Audienci. Těším se na další jistě stejně výborný kulturní zážitek!
22.02.2018 09:36 | Ilona P.
volovina prvního řádu
herci jsou výborní ,ale hra audience je stejná volovina jako americké sitcomy o dětech a pubertácích
20.08.2017 23:48 | někdo neznámý
audience
na tuhle
hru k vám do divadla nepřijde ani pes
10.08.2017 14:22 | někdo neznámý
www.bezruci.cz