divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Jan Balabán, Ivan Motýl / Bezruč?!
syrový a dryáčnický kabaret ze života a doby básníka z největších… / ostravská podobenství v písních a vášnivých obrazech, planoucích uhlím (černým) / inscenace hostovala na festivalu v Czenstochowe (Polsko), přehlídce Ostrava v Praze, na zlínském festivalu Střetnutí-Stretnutie, na festivalu 13+ v Divadle v Dlouhé (Praha) a v Hradci Králové na festivalu Čekání na Václava

Režie Martin Františák / Dramaturgie Marta Ljubková / Scéna Jan Štěpánek / Kostýmy Zuzana Přidalová / Hudba  Kapela Magdon / Pohybová spolupráce Tereza Chytilová
Vladimír Vašek Jan Vápeník / Petr Bezruč Lukáš Melník / Marie Sylvie Krupanská / Matka Magdonová aj. Zdena Przebindová / Gero aj. Norbert Lichý / Hugo Haas aj. Jan Vlas / Horník aj. Tomáš Krejčí / Ráchel aj. Marcela Čapková / Maryčka Magdonová Tereza Vilišová / Radegast Filip Kapusta / První nacista Michal Weber / Druhý nacista Jiří Zahuta Kapela Magdon: Johan, Mroš, Ajfel / Recitace: Norbert Lichý
délka představení 2 hod. 20 min / premiéra 8. května 2009 / derniéra 28. ledna 2011

bezruč?!
Foto: Petr Hrubeš
bezruč?! 

fotografie ze čtené zkoušky

budoucí kapela MagdonČtená zkouška - Bezruč?!Martin Františák, Marta Ljubková
Jan Vápeník, Tomáš KrejčíČtená zkouška - Bezruč?!Marcela Čapková, Zdena Przebindová

fotografie z generální zkoušky

Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Tomáš Krejčí, Jan VápeníkZdena Przebindová, Marcela Čapková, Jan Vápeník, Lukáš MelníkTomáš Krejčí, Jan Vápeník
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Bezruč?!
Foto: Tomáš Ruta
Bezruč?! 

fotografie ze křtu knihy Bezruč?!

Křest knihy Bezruč?!
Křest knihy Bezruč?! 
Křest knihy Bezruč?!
Křest knihy Bezruč?!
Jan Vlas, Tereza Vilišová, Martin Františák, Jiří ZahutaMartin Františák v akciJan Vlas, Tereza Vilišová, Martin Františák
Křest knihy Bezruč?!
Křest knihy Bezruč?! 
Křest knihy Bezruč?!
Křest knihy Bezruč?!
Ivan Motýl, Jan VápeníkSylvie Krupanská, Ivan MotýlLukáš Melník, Jan Balabán, Jan Štěpánek, Ivan Motýl

fotografie ze zájezdu do Czestochowe (říjen 2010)

Bezruč?! v Czestochowe (PL)
Bezruč?! v Czestochowe (PL) 
Bezruč?! v Czestochowe (PL)Režisérské přípravy (Martin Františák)Zkouška (Jiří Zahuta, Michal Weber, Tomáš Krejčí, Jan Vápeník, Jan Vlas, Marcela Čapková, Zdena Przebindová, Filip Kapusta)
Světla a zvuk v poslední řadě (Jiří Kos, Rosťa Jeremiáš)Všechno svatéLenka Králová
Bezruč?! v Czestochowe (PL)
Bezruč?! v Czestochowe (PL) 
Michaela KadlecováKapela Magdon před výkonemKuřácká
Bezruč?! v Czestochowe (PL)
Bezruč?! v Czestochowe (PL)

fotografie z derniéry

To je ona! (Martin Františák, Anna Petrželková)Přemysl BurešNorbert Lichý, Tereza Dubová
Bezruč?! - Derniéra
Bezruč?! - Derniéra
HostéBezruč?! - DerniéraJaromír Nohavica, Ivan Motýl, Jiří Krejčí
Jarmila Paulerová, Jiřina Čížková, Martin FrantišákGratulace (Norbert Lichý, Jiří Krejčí)Zuzana Dzurindová, Anna Petrželková
Bezruč?! - DerniéraŠeptanda (Jaromír Nohavica, Norbert Lichý)Bezruč?! - Derniéra
Maryčka a Jiro (Tereza Vilišová)Basama s fusama (Zuzana Mildeová)Fusama s pivama (David Mírek)
Bezruč?! - DerniéraBezruč?! - DerniéraZnámí (Jan Vápeník)
Bezruč?! - Derniéra
Bezruč?! - Derniéra
Přípitek (Ivan Motýl, Martin Františák, Michal Weber, Petr Lacina, Jiřina Čížková)Pavel Johančík, Tereza Vilišová, Sylvie Krupanská, Tomáš Krejčí, Jan Vlas, Lukáš MelníkJan Vápeník, Tereza Vilišová, Sylvie Krupanská, Tomáš Krejčí
Poděkování (Zdena Przebindová, Ivan Motýl, Michal Weber, Martin Františák, Petr Lacina, Jiří Krejčí)Ivan Motýl, Michal Weber, Martin Františák, Petr LacinaBohuslav Žárský, Jaromír Nohavica, Jan Vápeník
Bezručovi Herci1/2 Magdona (Pavel Johančík, Roman Widenka)Přemysl Bureš, Pavla Gajdošíková

Bezruč?! - Derniéra
Bezruč?! - Derniéra 


Kdo byl Petr Bezruč?!
Jaký byl Petr Bezruč?!
Byl vůbec Petr Bezruč?!
Kde je Petr Bezruč!?

Ostravské pravdy o „Bezruči“!
Vše sepsáno popředním českým prozaikem Janem Balabánem za notné podpory utajených archivních indicií dohledaných Ivanem Motýlem!
V ostrém a svižném zvuku kapely Magdon!

"PETR BEZRUČ. Chrabrý papír, stažené hrdlo. DŮL PETR BEZRUČ. Děvuchy, kostel, Hrabynská Panna. HOTEL BEZRUČ. Morava a Slezsko bez Němců, továrníků, Židů a s čechizovanou polskou menšinou. BEZRUČOVA VYHLÍDKA. Básníkovy revoluční vize, které se brutálně naplnily. SRUB PETRA BEZRUČE. Starý ještěr skřípnutý vlastním dílem."
(Jan Balabán, Ivan Motýl)


O autorech:

Jan Balabán (1961)

Vystudoval obor čeština – angličtina na Filosofické fakultě University Palackého v Olomouci. Po ukončení studia pracoval jako technický překladatel ve Vítkovických železárnách, nyní se živí jak překladatel na volné noze (do češtiny převedl mimo jiné tituly H. P. Lovecrafta a T. Eageltona). Literárně debutoval povídkovou knihou Středověk (1995); následovalo Boží lano a Prázdniny (oboje 1998), román Černý beran (2000) a sbírka povídek Kudy šel anděl. Kniha Možná, že odcházíme (2004) byla vyhlášena Knihou roku v anketě Lidových novin a získala cenu Magnesia Litera 2005 a také nominaci na Státní cenu za literaturu. Balabán naposledy vydal soubor povídek Jsme tady (2006).

Ivan Motýl (1967)

Absolvoval pedagogickou fakultu ostravské university, obor dějepis. Od poloviny devadesátých let novinář (publikoval v MF DNES, Lidových novinách, Českém rozhlase i v regionálním tisku severovýchodní Moravy a Slezska). Kromě toho píše poesii, kterou vydává v literárních revue (Weles, Obrácená strana měsíce, Protimluv a Rozrazil). Je kurátor galerie Červený kostel v Hlučíně (s manželkou Elli), příležitostný recitátor (Česko jedna báseň, Potulný dělník atd) a - vlastními slovy - „amatérský historik a historický amatér, piják piva a starý žvanil.“

Bezruč?!
Bezruč?! 


O hře:

Hra Bezruč?! vznikla jako původní text přímo po Divadlo Petra Bezruče. Za jejím autorstvím stojí tři osobnosti pracovně či životně spojení s Ostravou: přední český prosaik Jan Balabán, básník Ivan Motýl a umělecký šéf DPB Martin Františák. Tvůrčí tandem Balabán–Motýl byl zárukou poctivé historické báze textu, kterou však oba autoři dokázali přetavit v životné drama. Režisér Františák pak ke hře přistoupil jako ke kabaretu, v němž akcentoval několik zásadních témat. Hlavní hrdinou dramatu je Vladimír Vašek (Jan Vápeník), autentická osoba, nenápadný, trochu zbabělý, trochu šosácký poštovní úředník, který přijíždí z Brna sloužit do Frýdku. Zde naráží na kraj, který na konci devadesátých let devatenáctého století sužuje sociální bída, chudoba, národnostní útisk, ale také alkoholismus a celkové životní vyčerpání. Přesto se právě zde Vladimír zamiluje do krásné hospodské Marie (Sylvie Krupanská), vztah k ní však nedokáže naplnit. Zároveň zde se rodí jeho alter ego – „opilý gajdoš“, bezruký Petr Bezruč (Lukáš Melník). Lásku k Marii pohřbí Vladimírova zbabělost, kterou nedokáže zahnat ani obrovský úspěch jeho veršů. Literární sláva mu stoupá do hlavy, ale zároveň ho pohlcuje. Kvůli fiasku s Marií prchá zpět do Brna – a jediné plodné období jeho života se uzavírá. Ve druhé části se setkáváme s Vladimírem Vaškem jako dobře situovaným poštovním úředníkem v Brně. Zuří první světová válka, Vladimír je slavným básníkem, ale hrdinou se nestává. Omylem mu připsané protistátní verše jen přivádějí do vězení, kde se naplno prokáže jeho zbabělost. Z veřejného života se Vladimír nakonec stahuje do Beskyd, pravidelně vyráží na svou milovanou Lysou horu, parazituje v horské chatě u Charbuláků a svůj někdejší elán drolí v banální příležitostné veršíky. Tady ho znovu navštěvuje jeho přízrak Petr Bezruč, ale Vladimír už jeho našeptávání nedokáže naslouchat. Cestu si neumí najít ani k Marii, která se k němu pokouší vrátit. Na Lysé však nenachází „svého“ někdejšího Bezruče, ale nabručeného pisálka pitomých veršíků. Dějiny se kolem Vladimíra řítí dál. Během druhé světové války dostávají jeho antisemitské verše nepříjemné významy a před množstvím umučených židů se nedá schovat ani v Beskydech. Tam si ho ostatně nachází i sláva poválečná: jeho někdejší verše se stávají emblémy komunistické propagandy a jménem Petra Bezruče se v následujících letech pojmenuje kde co. Starý Vladimír nedokáže poctám odolat, stejně jako nedokáže pomoci kolegům-básníkům, jejichž tvorba se státní úctě netěší. Poslední setkání Vladimíra a Petra se odehrává doslova nad hrobem – Vladimír se vyzná Marii, jeho slova však slyší jen ošetřovatelka. Přichází Petr, aby dvě tváře jednoho člověka mohly zemřít společně. Marie doráží příliš pozdě.


O inscenaci:

Bezruč?! sice čerpá z reálných událostí života Petra Bezruče / Vladimíra Vaška, nedělá si však nároky ani na úplnost, ani na historickou věrnost. Podivný osud muže, který prošel několika režimy a musel se dívat, jakým způsobem budou dějiny nakládat s jeho jedinou skutečně silnou sbírkou, nás inspiroval svou rozporuplností i působivostí. Inscenační tým zvolil formu, která Vaškův příběh rozkládá do jednotlivých obrazů. Textové, scénografické i inscenační řešení vychází z několika základních metafor, které variuje a tvůrčím způsobem propojuje. Paralelou Vaškova života se stává rovněž jeho poesie: ta se objevuje v několika podobách. Diváci se setkají s básní Maryčka Magdonova, ikonou školní četby, jež se v inscenaci objeví v textové i obrazové formě. Další Bezručovy verše zazní v podání jednotlivých postav v rámci situací, jako komentáře z nahrávky i zhudebněné tak, jak by to divák zřejmě neočekával. Asociační řetězce motivů svírá především téma nenaplněné lásky a také téma rozdvojení osobnosti. Obě základní linie nabízejí divácky strhující příběh.


Kdo byl Vladimír Vašek alias Petr Bezruč?

Vladimír Vašek (1867-1958) Poštovní úředník. Pocházel z rodiny Antonína Vaška, slezského učitele, filologa a národního buditele (jako jeden z prvních odmítl uznat pravost rukopisů Králodvorského a Zelenohorského). Matka Marie rozená Brožková pocházela ze zámožné rodiny z Týnci nad Labem.

Vašek od roku 1881 začal studovat na brněnském gymnáziu, již během těchto let napsal první verše, které se však nezachovaly. Po ukončení gymnázia (prospěch se mu trvale zhoršoval) uvažoval o vstupu do kláštera. Nakonec se však rozhodl pro studium klasické filologie v Praze. Tam pobýval mezi lety 1885-1888, školu nedokončil (mezi jeho učitele patřili m. j. T. G. Masaryk, Josef Durdík, Jaroslav Goll, Otakar Hostinský).

V roce 1888 se vrátil do Brna, situace jeho rodiny byla kritická. Jeho matka (otec zemřel na tuberkulózu roku 1880) se zadlužila, aby uživila pět Vaškových sourozenců. Vašek si proto musel hledat nějaké zaměstnání, avšak nejevil žádnou snahu, aby alespoň trochu pomohl matce. Žil v jakési apatii, ze které jej dokázal dostat jen alkohol, cigarety a první příležitostné výlety do okolí Brna. Pokoušel se psát prozaické črty a z této doby také pochází Studie z Café Lustig, která byla otištěna v časopise Švanda dudák roku 1889 pod pseudonymem Ratibor Suk. V tom samém roce začíná Vladimír Vašek pracovat na poště. Teprve v roce 1891 skládá úřednickou zkoušku, která mu zaručuje platový postup. Po ní je ihned přidělen na poštu v Místku, kde stráví léta 1891-1893.

Vašek je v malém městečku jako poštovní úředník automaticky místními přiřazen k „honoraci“. Dále pokračuje v nevázaném životě, avšak začíná si všímat velké lidské bídy Frýdecka. Nejprve bydlí v osadě Koloredov u Místku, později u řezníka Lyska na Ostravské ulici v Místku. Začátkem roku 1892 se seznamuje s Ondřejem Boleslavem Petrem v hostinci manželů Sagonových. Zde vzniká osudové přátelství, které Vaška tolik poznamenalo. O. B. Petr byl učitel, divadelník a vlastenec. Oba psali verše, spolu vyráželi na túry po kraji, kde Petr seznamoval Vaška s historií a problémy jednotlivých vesnic. Byl to právě vášnivý slezský vlastenec O. B. Petr, který obrátil Vaškovu pozornost k sociální a národní otázce Slezska. O. B. Petr seznámil Vaška také s Maryčkou Sagonovou. Vašek se nejprve zamiloval do ní a později do Dody Bezručové.

V roce 1893 spáchal O. B. Petr sebevraždu a Vladimír Vašek si podává žádost o přeložení do Brna, ta je kladně vyřízena a ještě v témže roce Vašek nastupuje na nádražní poštu v Brně.

V roce 1899 se rodí Petr Bezruč, pseudonym, pod nímž Vašek začal zasílat své básně Janu Herbenovi do časopisu Čas. Herben ihned poznal jejich kvalitu a tiskl je v beletristické příloze Času. Z první zásilky otiskl tři básně: Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát. Číslo však bylo konfiskováno rakouskou policií a cenzura pak dovolila uveřejnit pouze intimní lyrickou báseň Jen jedenkrát. Do roku 1904 pak Vašek zaslal celkem 74 básní v 39 zásilkách. Básně měly veliký ohlas (převážně kladný).

V roce 1903 vydal Herben 1. číslo Besed Času s podtitulem Slezské číslo. Za měsíc vyšla sbírka knižně v nákladu 3000 výtisků.

V roce 1909 vyšly Bezručovy básně poprvé pod názvem Slezské písně v grafické úpravě Vojtěcha Preissiga. V zápětí je Vaškův pseudonym odhalen a jeho pravá identita prozrazena.

V roce 1915 vychází v zahraničním odbojovém časopise L'Indépendance Tchéque básně oslavující ruská vojska a cara jako osvoboditele. Básně jsou podepsané iniciálami P. B., které jsou veřejností okamžitě připisovány Petru Bezručovi. Jejich autorem však byl Jan Grmela, ostravský rodák a neúspěšný básník žijící v té době v Paříži. Když se básně objevily v Čechách, byl na Vladimíra Vaška vydán zatykač pro velezradu. Byl zatčen, vyslýchán a ještě v roce 1915 odvezen do posádkového vězení na Hernalsergurtlu ve Vídni, kde čekal na svůj proces u vojenského soudu. Policii se nepodařilo zajistit žádné důkazy a soud si nechal vypracovat posudek dvou literárních vědců (německého a českého). Nakonec rozhodl o jeho nevině.

Roku 1916 vychází kvalitní překlad Slezských písní (Die schlesischen Lieder des Petr Bezruč) v Lipsku s předmluvou Franze Werfela. Bezručovi bylo přiznáno důležité místo v české literatuře.

Slezské písně vycházejí stále častěji a Bezruč se stává „národním“ básníkem. Vašek se však stahuje stále více do samoty. Utíká před veřejností a před jakýmikoliv ovacemi. Rád podniká túry po Beskydech. Masivní obdiv pokračuje i po druhé světové válce, kdy se Petr Bezruč stal emblémem komunistické ideologie. Hned roku 1945 získal titul národní umělec.

Závěr svého života prožívá ve městě Kostelec na Hané. Umírá v olomoucké nemocnici. Pohřben je v Opavě.


Slezské písně

Navzdory tomu, že Slezské písně zprofanovala a notorickým nadužíváním poničila komunistická propaganda, patří tato sbírka mezi nejvýraznější díla české básnické tradice. Autor v jednotlivých číslech vycházel z tradice symbolistické poesie, macharovského realismu i pamfletických útvarů anarchistické generace Fráni Šrámka a Františka Gellnera. Ve sbírce najdeme revoltní společenskou poesii i hořce intimní básně, melancholické verše resignující na nerovný zápas i na naplnění osobného štěstí. Publicistické verše politické zase prozrazují sepětí s krajem a jeho životními poměry. Symbolem domova je zde opavské a těšínské Slezsko a území pod Beskydami. Prudký a vášnivý výbuch revolty nemohl autor ve své době (bez následků) publikovat pod vlastním jménem. Proto se vybavil pseudonymem, který ho později proslavil a jenž také jako by navždy vymazal jeho vlastní jméno. Z Vaška se definitivně stal Bezruč – toto jméno nese i jeho hrob.


plakát k představení bezruč?!


plakát k inscenaci Bezruč?!


Bezruč?! - drsný sociální kabaret


- Literáti Jan Balabán a Ivan Motýl jsou autory hry, kterou nyní uvádí Divadlo Petra Bezruče

Známí ostravští literáti Jan Balabán a Ivan Motýl se společně podívali na rozporuplnou osobnost a život slezského básníka v divadelním scénáři nazvaném Bezruč?!. Scénická kompozice plná drsných skečů, ironických glos a poezie měla v pátek premiéru v režii Martina Františáka v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.

Čtyřiadvacetiletý Vladimír Vašek (skutečné jméno P.B.) přijíždí do malebných hor lemujících město Frýdek jako poštovní asistent. Sotva se rozhlédne, potkává na každém kroku nemilosrdnou smrt. Samé divné, kruté příběhy lidí, v nichž zlo ztělesňuje bohatá židovská elita nebo katolický farář. Ohromen silou, krutostí, ale i bizarní krásou zdejšího života a především půvabem kelnerky Maryčky (Sylvie Krupanská) objevuje v sobě poštovní asistent básníka Bezruče. A s ním i čistý patos sociálního vzdoru.

Obtloustlý, nejistý, konformní úředník Vašek (Jan Vápeník) zapnutý v poštovní uniformě dvěma řadami zlatých knoflíků jako v krunýři, který ho chrání před světem, potkává na jevišti své alter ego - Bezruče (Lukáš Melník) se splihlými rukávy bez rukou a velkým nepokojným srdcem v hrudi. Mají to ti dva - plachý "ještěr, co lidí nemiluje", protože se jich bojí, a jeho neklidný běs - spolu těžké.

Tady je Balabánův a Motýlův pohled na klasika asi nejosobnější a nejcennější. Kdo by měl lépe rozumět dvojdomosti básnické existence nebo paradoxům společenského ohlasu díla než Bezručovi literární kolegové. Velmi zajímavý (možná i jemně sebeironický) je jejich pohled na intimitu básníka a iniciační vztah k hostinské Marii Saganové (inspirovaný básní Jen jedenkrát). Dobový kontext Bezručovy tvorby vystihuje jedna z nejzábavnějších scén inscenace, fiktivní výlet vzdělanců na Radhošť doprovázený extatickými kritickými soudy básníkova díla pod sochou zlatého Radegasta.

Zatímco v první půli inscenace čelí Vašek sám sobě - Bezručovi, ve druhé stojí tváří v tvář své legendě. Zatímco národ vzývá odvážného slezského barda, Vašek na brněnské poště cenzuruje dopisy z fronty (kouzelná ukázka tamní mentality) nebo píše banální verše pro turisty na Grúni. Je hluchý k německému protektorátu i vyvražďování židů, netečný ke zločinům komunistického režimu, který jej oslavuje. Tragický kabaret básníkovy dvojí identity je v poslední třetině už jen smutný, ani opakující se naléhání Bezručovo či Mariino neprobere Vaška z pohodlné banality pouhého přežívání, neprobudí znovu jeho srdce.

Literární scénář (k premiéře jej vydalo nakladatelství Větrné mlýny) ukazuje, že oba autoři suverénně vládnou současným divadelním jazykem. Jejich text neokázale vstřebal horu dokumentárního materiálu i básníkovy verše, je živý, provokující, nechává dost prostoru svéráznému jevištnímu humoru i scénické metafoře. Jen s jeho délkou měli inscenátoři zacházet ještě uvážlivěji.

Divadlo Petra Bezruče má konzistentní a cennou dramaturgii. Jeho neuhýbavé inscenační pokusy odvážně komunikují nejen s geniem loci města. Jakoby zdejším tvůrcům vzdálenost od "centra" umožňovala větší odstup a jasnější pohled na nás všechny.

Autor: Marie Reslová / 11. 5. 2009 / Hospodářské noviny


Sedmdesát tisíc hrobů kopali nám před Těšínem


V Divadle Petra Bezruče se pokusili očistit dílo slezského barda, jehož ducha zničila propaganda.

Nikdo nezničil dílo básníků dokonaleji, než jejich propagandističtí modeláři, kteří kámen a hlínu proměnili v bláto. Básníci sami, ti, kteří měli štěstí méně, končívali v gulazích nebo si stačili hlavu prohnat kulí. Ti vyvolenější se stali synonymem fráze: U nás Bezruč, Neumann, Olbracht, Nezval, Majerová. Pujmanová… Jejich lid si je zošklivil. Přestali je číst. Ale zůstalo po nich Dílo: Slezské písně, Z lesů, vod a strání, Golet v údolí, Dobyvatel, Básně noci, Edison, Mučenky, Přehrada, Pacientka doktora Hegla, Předtucha… Bardem lidu Slezska byl Petr Bezruč. Něco jako Nohavica, kdyby se ten narodil před sto léty, tedy do času, v němž „na Starých Hamrech na hřbitově při zdi… bez křížů… leží samovrazi… Tam leží Maryčka Magdónova“.

Zvoní jako memento V novém čase bující falše, přetvářky, zatím zastíraného sociálního zmaru a s kulturou vztyčených prostředníků si usmysleli Jan Balabán a Ivan Motýl, že se básníka pokusí očistit. Do ostravského Divadla Petra Bezruče spolu s dramaturgyní-všudybudem Martou Ljubkovou a režisérem Martinem Františkánem přivedli strhující hru Bezruč?! Intermezzo: Dvě průtrže mračen bez hranice mezi nebem a zemí způsobily, že jsem k Bezručům vstoupil na Bezruče?! vlastně omylem. Mířil jsem na Tetování Dey Loherové v Aréně. Také na první pondělní reprízu. V hektickém spěchu jsem si obě divadla popletl. Najednou mne místo příběhu incestu otce a dcer zavalil metalový příval kapely Magdon a výběr, sugestivně chraplákem řvoucí „sedmdesát tisíc hrobů kopali nám před Těšínem“. Za způsob interpretace by je ideologové padesátých let poslali rovnou do uranových dolů. Ostatně hrají projistotu rovnou v havířských mundurech. Přivedli na jeviště zázrak. Spolu se scénografem Janem Štěpánkem, kostymérkou Zuzanou Přidalovou a s herci, které vedle režiséra rozpohybovala Tereza Chytilová – místy v rytmu Svolínského olomouckého orloje, jinde jako panychida za sedřené havíře. Jména zemřelých v závalech nebo zastřelených při demonstracích proti bídě zvoní do hlediště jako memento.

Já se tam vrátím Bezruč přestal být mrtvou modlou a stal se znovu velkým básníkem. Pěvcem navazujícím v žánru balady na velké předchůdce Erbena, Nerudu, Vrchlického… Zázrak v divadle jeho jména napravuje křivdu. Proti vlastní vůli, ale ve strachu a bez vůle vzepřít se stal se vizitkou režimu, v němž „vláda lidu dokončila uskutečnění politického obsahu Slezských písní“. Divadlo Petra Bezruče je scénou především mladých lidí. Polepšuje i je. Jednou romantickým Oněginem, podruhé obrazem zhouby Orwellova 1984, potřetí navrácením plachého Vladimíra Vaška, básníka Bezruče s vytříbeným sociálním cítěním, jeho krajině; krásné po chudobě.

Autor: Jiří P. Kříž / 15. 5. 2009 / PRÁVO


Divadelní Bezruč není rozhodně papírovým hrdinou


Divadelní inscenace Bezruč?! ostravských autorů Jana Balabána a Ivana Motýla je sledem obrazů na téma uměleckého a lidského příběhu o jedné z největších a nejtajemnějších postav moderní české literatury. Na jeviště ostravského Divadla Petra Bezruče uvedl inscenaci ve světové premiéře 8. května režisér Martin Františák.

Hra Bezruč?! vznikla pro Divadlo Petra Bezruče cíleně. Jan Balabán patří k nejvýznamnějším současným českým prozaikům. Dokáže pronikavě vstoupit do lidského nitra, citlivě se dotknout nejtemnějších hlubin lidské duše i dobře napsat dialog. Zájem básníka Ivana Motýla o historii postavil text dramatu na přesné historické základy. Režisér Martin Františák opět potvrdil jedinečnost svého divadelního vyjadřování a originalitu při vytváření postav i scén. Hlavním hrdinou hry je mladý Vladimír Vašek (Jan Vápeník), nenápadný poštovní úředník, který přijíždí za prací z Brna do Frýdku. Od prvních chvil naráží v novém působišti na strašlivé sociální poměry regionu, vyhrocené národnostním útiskem, na nuzotu a alkoholismus. Ve Frýdku potkává také krásnou hospodskou Marii Saganovou (Sylvie Krupanská), která se mu stane velkou a nenaplněnou celoživotní láskou. Tady se také zrodí jeho alter ego, bezruký Petr Bezruč (Lukáš Melník), který vede s nenápadným až ustrašeným Vladimírem vášnivý dialog. Jeho neodbytné otázky vycházejí z hlubokého smyslu básní, publikovaných v jediné autorově sbírce, ve Slezských písních. Bezruč jako bezruký démon zůstává nezměněn, zatímco už slavný Vladimír Vašek si chce jen užívat krásy Beskyd a místo velkých veršů píše nanejvýš banální veršovánky. Rád by zůstal v ústraní, ale pravdivá síla Slezských písní umožňuje představitelům měnících se společenských poměrů jeho poezii zneužít. Za války přijde dočasným mocipánům vhod její protižidovská nota, po válce zní na transparentech mocipánů nových nejsilněji nota sociální. Ani mimořádná přízeň vládnoucích, oficiálně ztvrzená udělením titulu Národní umělec, však nezmění samotářství Vladimíra Vaška a jeho potřebu žít v ústraní. „Bezruč?! sice čerpá z reálných událostí básníkova života, nedělá si však nároky ani na úplnost, ani na historickou věrnost. Podivný osud muže, který prošel několika režimy a pasivně sledoval, jakým způsobem je nakládáno s jeho jedinou skutečně silnou sbírkou, nás inspiroval svou rozporuplností i působivostí,“ říkají tvůrci inscenace. Hra nesleduje život Vladimíra Vaška v souvislém příběhu, ale má podobu volně spojených obrazů. Mimořádně působivá je metaforická personifikace Petra Bezruče, skvěle umocněná kostýmem i hereckým uchopením. Do našeho drsného kraje jsou obrazy zasazeny postavami horníků s jejich charakteristickými atributy. Několikrát zazní na scéně i Bezručovy verše, včetně nejznámější Maryčky Magdonovy. Zneužití Slezských písní k laciné propagandě v nedávné minulosti proti nim vystavělo zeď čtenářské nedůvěry. Sbírka však nesporně patří do živého odkazu české básnické tvorby, jak ostatně v inscenaci Bezruč?! velmi efektně prokazuje účinkující kapela Magdon. Její zcela dnešní interpretaci v rockových rytmech jako by Bezručovy verše vycházely vstříc. Slezské písně vyšly poprvé tiskem v roce 1916, jejich autor prožil svůj dlouhý život mezi léty 1867 a 1958. Zažil tedy všechny podstatné velké proměny dvacátého století včetně dvou světových válek. Napříč všem společenským změnám si jeho verše stále uchovávaly a uchovávají svou hlubokou pravdivost. Přesto je nedůvěra k Bezručovi z mnoha důvodů stále značná a jeho dílo se netěší tak široké přízni, jakou by si zasloužilo. Možná za to může pouze jaro, divácký zájem o první reprízy však naznačuje, že přes svou mnohovrstevnost, množství dramatických motivů, které otevírá, i přes atraktivní divadelní realizaci zřejmě Bezruč?! k vyhledávaným hitům v Ostravě patřit nebude. Což by byla přinejmenším škoda, protože nabízí jedinečné divadelní zážitky v míře vrchovaté a v souladu s interpunkcí ve svém názvu není rozhodně povrchní.

Autor: (tap)/ http://www.severni-morava.cz/clanek-divadelni-bezruc-neni-rozhodne-papirovym-hrdinou-38/


Slezský bard z povinné četby vyvázaný


Scénickou koláž drsně, dryáčnicky až nemilosrdně demytizující život a dílo Petra Bezruče přivezla do Prahy na festival +13 v Divadle v Dlouhé ostravská scéna nesoucí jméno slezského barda. Nádherné syrové i lyrické balady Petra Bezruče měly vždycky smůlu – nejprve je doprovázely spekulace a pochybnosti o autorově identitě a pak si je na svůj štít vetkli komunisté, aby bezostyšně parazitovali na jejich sociálním ladění. Bolševik dokázal Slezské písně otrávit generacím školní mládeže, a přitom kolik křehké intimní lyriky, která okouzluje mladé romantické duše, v nich najdeme. Kdo jednou přečetl verše jako Jen jedenkrát kolem mne šla láska, vlas černý pad jí k pasu, nedá na Slezské písně dopustit, i když si léta myslel, jak nenávratně mu je znechutili. Autoři lapidárně znějícího titulu Bezruč?!, ostravští literáti Jan Balabán a Ivan Motýl, si všech kontroverzí spojených s Petrem Bezručem byli dobře vědomi a na nich také svou výpověď postavili, z nich čerpali dramatické napětí. A režisér Martin Františák také neposkládal žádné pásmo s veršíky ani slovníkové heslo, ale groteskně i poeticky stylizovaný, živý divadelní tvar. Téma Bezruč je tu pojednáno ve více vrstvách. Tou základní je poeta Bezruč – poštovní úředník Vladimír Vašek (Jan Vápeník) svářející se sám se sebou. Jeho personifikované alter ego (Lukáš Melnik), které se zjevuje v tmavomodré variaci poštovního mundúru, připomíná chvílemi velkého smutného ptáka s dlouhými prázdnými rukávy – křídly. Ptáka, který jedinkrát vzlétnul a více už nemohl. Tento „básníkův běs“ nepřestává dorážet, běží za Bezručem, i když tento jede v autě. Nakonec definitivně umdlí a jeho tělo zůstává bezvládně ležet. Ale to už je sám básník téměř mrtev. Autoři se nezalekli žádného tématu problematizujícího básníkovy postoje – otevírají i to, jak se nechal pohodlně oslavovat komunistickým režimem, jak za války mlčel k transportům Židů. A zároveň se snaží najít i příčiny jeho okorání, jeho útěků od všech. „Co ode mě chcete, jsem starý muž,“ tu zazní pomalu jak z Mannova Mefista. Inscenace sleduje v krátkých působivých obrazech – situacích – Bezručovy osudy od mládí, kdy přišel na Frýdecko, do kraje, který ho tak zasáhl a inspiroval. Nechybí tu ani jeho vztah k hostinské Saganové (Sylvie Krupanská) – milostné scény působí nezvykle dvojlomně. Dalším zdrojem až výsměšně groteskního humoru je přivlastnění si Bezruče komunistickým režimem. V tomto tónu se inscenace otevírá – je to dialog iniciativní soudružky a funkcionáře, kteří přemítají, jak to navléct, aby básníkova smrt (poeta zatím leží ve vaně obtočené státní vlajkou) neblaze neovlivnila nebo přímo nezrušila oslavy Vítězného února. Norbert Lichý jako papaláš ve stříbrném autíčku posléze odtaženém horníky je neodolatelný, což platí i pro jeho následnou plejádu vykořisťovatelských typů – lichvářů či uhlobaronů. Humor inscenace zůstává po celou dobu originální, střídají se jemnější ironické formy s drsnějšími, půvabný je například výšlap Bezručova nakladatele na Radhošť, kterou vidíme v řezu se zásobami zlata a trpaslíkem. Na vrcholku u zlaté sochy Radegasta pak muži politizují nad básníkovým dílem. Situace i obrazivé ztvárnění veršů spoluvytváří a rytmizuje hudba živé kapely Magdon. Bezruč?! patří do ranku vyšlechtěného autorského divadla, které bohatou metaforikou a emocionalitou vždy na domácích scénách dobře fungovalo.

Autor: Jana Machalická / Lidové noviny / 21. října 2009


Člověk a jeho fantóm


Sto let uplynulo od prvního vydání Slezských písní Petra Bezruče. Na člověka zastíněného velkým dílem se pokouší vrhnout světlo prozaik Jan Balabán a novinář Ivan Motýl ve hře Bezruč?! napsané pro Divadlo Petra Bezruče. Tematicky inscenace vyčnívá z repertoáru a svou výjimečností si zaslouží ohlas i po řadě měsíců od premiéry. Autoři používají různé postupy i úhly pohledu, výsledkem je koláž vážných i groteskních scén, stylizované drama lemované ironií. Hra obsahuje strhující poezii i laciné veršíky, ticho i ryčnou hudbu. Děj se soustřeďuje na klíčové okamžiky z života hrdiny, od příchodu mladého úředníka Vaška na místeckou poštu roku 1891 až po slavnostní pohřeb roku 1958. Pompézní pohřeb s Bezručem vystaveným na katafalku za asistence komunistického funkcionáře a s projevem horlivé redaktorky je ve hře dokonce dvakrát – na začátku a na konci. Nejprve jako vykřičník předznamenávající sled scének ze života, které kladou otázky, jak to asi bylo s člověkem a básníkem v něm. Na scéně je to nerozlučná dvojice: trochu měšťácký, pokrytecký, bázlivý, nerozhodný Vašek a jeho druhé já – neklidné svědomí. Ten dvojník Bezruč, v souladu se jménem oděný v hábitu bez rukou, nelítostně odhaluje Vaškovy povahové slabosti, rysy ukrývané před světem. Přitom ironizuje, třeští a ubližuje si jako nějaká běsovská postava z Dostojevského. Když se Vašek schovává za tvrzení, že přece není žádný básník, ti jsou v salónech Vídně a Prahy, a že se straní lidí, protože je nemá rád – tak se mu běs vysmívá, že naopak je na svou pověst básníka ješitný, že sám sebe nemá rád a lidí se bojí stejně, jako se bál jediné lásky ve svém životě… První dějství sleduje období Vaškova pobytu v Místku mezi lety 1891 a 1893, které zformovalo člověka i básníka. Množství událostí, často probíhajících současně v několika plánech, klade na divákovu pozornost značné nároky. Divoce se tu prolínají scény z básníkova života, upjatého úředníka a vzápětí opilce se siláckými gesty, emoční vrcholy dosahuje setkání nerozhodného muže s osudovou láskou Marií Sagonovou. Pozadím jsou sociální kontrasty doby bouřlivého rozvoje Ostravska, na jedné straně zpupní němečtí a židovští uhlobaroni a továrníci a na druhé straně ti udření a ponížení – lidské tragédie, které byly básníkovi inspirací. Druhé dějství sleduje Vaškův osud v době, kdy již byl usazen. Poklid služby na brněnské poště naruší uvěznění za první světové války, jeho charakterovou slabost odhalují plačtivé dopisy známým. Za první republiky už má oficiální místo národního barda. Jen krátce vzlétl ve Slezských písních a teď je vyhořelý, využívá své popularity, v Beskydech přijímá návštěvy známých osobností a skládá rýmovánky na objednávku. Zuří krize 30. let, je zastřeleno dítě a upálí se textilní dělnice, avšak Vašek píše pozdrav českým turistům a „rozhněvaný prorok Starého zákona“, jak jej kdysi hodnotil Machar, nechce mít se sociálními problémy nic společného. Jeho obdivovatelka mu to vyčítá a dvojník Bezruč se hroutí a vytrácí. Doba se mění, ale básně jsou stále v kursu: hajlující hitlerčíci recitují jeho verše s protižidovským akcentem, po osvobození komunisté pěstují jeho kult jako sociálně kritického básníka. Podniky, školy i divadlo dostávají jeho jméno, kupí se gratulace a státní vyznamenání, básník se ozývá rýmovánkou namířenou proti Wall Streetu, symbolu „prohnilého Západu“. Náhle je tu bezmocný stařec o holi, který má přeludy a svěřuje se své Maryčce, že ji miloval, ale bál se to říct, jeho básně byly „utržený kus duše“. Zbyla hořkost a umírání... V rukou Martina Františáka, který dnes patří k nejvýraznějším režijním osobnostem v Ostravě, rozkvétá herectví Bezručovců do divokých tvarů „škaredého květu“ a nenechá diváka vydechnout. Ve všech polohách přesvědčivý Jan Vápeník se představil ve své dosud největší roli, toho druhého, ve výpovědi o básníkově nitru snad důležitějšího, sugestivně ztělesnil próteovský Lukáš Melník, krčmářku Sagonovou pojala Sylvie Krupanská jako silnou povahu s tichou výčitkou. Z dalších herců je třeba zmínit Zdenu Przebindovou a Norberta Lichého, kteří suverénně zahráli několik postav, většinou charakterově oportunních. Scénické řešení Jana Štěpánka využívá reálné předměty i symboly a rekvizity, často ironicky pojaté (katafalk měnící se ve vanu, kopající havíř, trpaslík ve sluji, umělohmotný Radegast, dětské autíčko). Emočně vypjatou atmosféru dotváří recitace Bezručových básní, zejména pak zhudebněné verše doprovázené rockovou kapelou Magdon v hornických krojích. Divadlo Petra Bezruče se nebojí experimentovat a uvádět hry současných autorů. Původní text ostravských autorů je ovšem záležitostí v regionu ojedinělou. Jan Balabán a Ivan Motýl to zkusili s divadlem poprvé a hned úspěšně. Inscenace Bezruč?! patří mezi ty, na které se tak snadno nezapomíná. Zapadá do vyhraněného stylu divadla, postaveném na expresivním, dravém herectví krajních poloh, jaké (nejen) mladého diváka strhne a ohromí. Přiměje jej přitom nahlédnout do hlubších sfér člověka, jeho svědomí, odpovědnosti a životního (ne)naplnění. Je dobře, že se s fantómem Bezruč snaží vypořádat právě divadlo, které básníkovo jméno nese už déle než půl století.

Autor: Milan Líčka / www.ostravablog.cz / 14. 1. 2010


Vzkaz pro Vás
Bezruči? Bezruči!
Bezruči, Bezručáci, vy jste nezklamali! Díky, že jste vážili cestu na jih, do Zlína. S inscenací plnou jinotajů, detailů a nápadů. Jakýmsi zláštním způsobem lahodící oku, chytající za bránici, zasahující nitro, křičící, bobtnající, obohacující... Díky. Díky všem. I těm, co nebyli vidět.
Snad se k nám vydáte brzy zase :)
19.05.2010 20:31 | Weika (uh)
Bezruč?! v Praze
Bezruč?! se Vám v Praze, mí milí, ohromně povedl! Nezdolnou energií (jíž jistě berete ze svých krásných inscenací, což?) jste strhli i ty, kteří na kus - trochu sebevzhlíživě, jistě - chodí opakovaně. Těším se na další viděnou.
20.10.2009 09:50 | ML z P.
Kapela Magdon
Chtěl bych se zeptat, jestli se dá nějak sehnat audio této skupiny. Protože doprovod instenace Bezruč?! byla skvělá!!!
23.05.2009 17:03 | někdo neznámý
Re: Re: Délka představení
Díky, předtím to tam nebylo;)
21.05.2009 19:58 | někdo neznámý
Re: Délka představení
http://bezruci.cz/hra/bezruc/ Přibližně dvanáctý řádek ;o) :-D
20.05.2009 19:10 | někdo neznámý
Délka představení
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jak dlouho trvá představení Bezruč?! ?
19.05.2009 15:33 | Petra
Nádhera!!!
Děkuji Vám za včerejší představení, bylo to opravdu nádherné. Máte úžasné herecké schopnosti.
13.05.2009 18:42 | Ilona Pawerová
Bezruč?!
Děkuju Vám za dnešní představení...bylo to úžasné
12.05.2009 22:25 | Lucie
Re: Bezruč?!
Premiéra inscenace Bezruč?! je plánována na státní svátek 8. května.
30.03.2009 10:45 | Zuzana Mildeová
Evžen Oněgind
DOBRÝ DEN CHTĚLA JSEM SE ZEPTAT NEMĚLI BY JSTE DNESKA JĚŠTĚ JEDEN VOLNÝ LÍSTEK NA PŘEDSTAVENÍ EVŽEN ONĚGIN .DĚKUJI
12.03.2009 13:04 | HORŇÁČKOVÁ
Bezruč?!
Dobrý den, chci se zeptat, kdy bude premiéra hry Bezruč?!Děkuji za odpověď. Přeji pěkný den
19.02.2009 11:26 | Marek
www.bezruci.cz