divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Patrick Marber / Don Juan v Soho
Šokující moderní verze Moliérovy hry / Zámožný cynik a svůdce DJ žije v Londýně ve čtvrti Soho / Právě po líbánkách opustil ušlechtilou humanitární pracovnici Elviru / Její bratři Colm a Aloysius mu přísahají pomstu / Při pokusu získat další krásku způsobí DJ nehodu na Temži a smrt dívčina snoubence / Svým trvale bezskrupulózním chováním i pohrdáním láskou zneklidňuje i svého kumpána Stana, na ulici DJ dokonce nutí (marně) muslimského bezdomovce, aby za darované hodinky urazil Alláha / Vrcholem jeho výstřelků je oslovení sochy krále Karla ll. – ta mu však překvapivě oznámí, že pro něj přijde… / inscenace hostovala na festivalu 13+ v Divadle v Dlouhé (Praha) a v rámci projektu Nová Osa v Činoherním studiu Ústí nad Labem a v HaDivadle Brno

Režie Jiří Havelka / Překlad Dana Hábová / Dramaturgie Ilona Smejkalová / Výprava Marek Cpin / Hudební spolupráce Dominik Renč
DJ, zámožný cynik a svůdce Lukáš Melník / Stan, jeho kumpán a sluha Jan Vlas / Louis, jeho otec, bohatý hrabě Norbert Lichý nebo Jan Vápeník / Elvira, ušlechtilá humanitární pracovnice OSN Markéta Haroková / Colm, vážný Ir, její bratr Přemysl Bureš / Aloysius, cholerický Ir, její nevlastní bratr Tomáš Dastlík / Pete, velmi mladý Tomáš Krejčí / Lottie, jeho dívka Tereza Vilišová / Mattie, postarší nevěsta Marcela Čapková / Bezdomovec, muslim Tomáš Dastlík / Dalia, ukrajinská prostitutka Marcela Čapková / Ruby, ukrajinská prostitutka Tereza Vilišová / Socha, představující krále Karla ll. Tomáš Krejčí / Asistentka, šikovná Táňa Malíková nebo Vladimíra Čapková / Televizní technik, dlouholetý Roman Widenka / Náhodný kompars, zapálený Jiří Zahuta
délka představení 1 hod. 40 min / premiéra 23. května 2008 / derniéra 23. března 2009

Don Juan v Soho
Don Juan v Soho 

Don Juan v Soho měl českou premiéru



Ostravské Divadlo Petra Bezruče uvedlo jako první v České republice inscenaci hry Patricka Marbera Don Juan v Soho.
Děj inscenace se odehrává v televizním studiu. Uprostřed jeviště je modrými panely ohraničený prostor, ve kterém probíhá natáčení situací z Juanova příběhu, po stranách je očím diváka otevřený prostor šaten, maskérny, technického pracoviště, všude jsou velké monitory, z nichž některé promítají děj v záběru v jiném barevném rozlišení.

Jednotliví herci postupně vstupují „na scénu“ a do rolí, odehrávají své situace, vystupují ze záběru a čekají na svůj další obraz. Inscenace je pro diváka zpočátku poněkud nepřehledná. Pozornost je roztříštěna proměnami obrazů na monitorech, jednáním postav, které jsou „mimo záběr“ a přesto cosi dělají, divák chvílemi ztratí nit a přeslechne řeč hlavních představitelů. Postupně se divácký zážitek zúží na ocenění některých dialogů, monologů či výseků z děje, zapůsobí provokativnost některých scén, jistá klipovitost, která je jako inscenační prvek sice terčem kritiky způsobu života, však nakonec ovládne inscenaci jako celek a stane se jejím handicapem. I samotný princip vstupování a vystupování do prostoru a času hlavních situací je nakonec opuštěn.

Marberův Don Juan je ještě více egoističtější, než jeho literární a divadelní předchůdci. Vnímá svět skrze svůj penis, všichni okolo jsou pro něj jen méně či více použitelní k ukojení chtíče. Emoce a city jsou mu naprosto cizí. Vztah k rodičům či hodnotový žebříček daný tradicí nebo výchovou vůbec neexistuje, otec se sice objeví, ovšem jen jako nežádoucí návštěvník, o matce nepadne ani slovo.

Lukáš Melník hraje hlavní postavu plasticky, ne jen černobíle, nijak nedémonizuje Juanovu nelidskost a daří se mu vykreslit muže vnitřně silně handicapovaného, muže zbaveného sociální inteligence, a to docela přesně. Jeho kumpána a sluhu Stana hraje Jan Vlas. Opírá se zdařile o komický potenciál postavy. Další výraznou roli dostal Norbert Lichý. Jeho Luis, bohatý hrabě a otec Juana je přesným zobrazením katastrofálního rodičovského neúspěchu. Všechny ostatní postavy jsou napsány více či méně jako epizodní a všichni jejich představitelé plní zadané úkoly vcelku zdařile. Snad ještě Markéta Haroková v roli Elviry má dostatečný prostor k vytvoření charakterní postavy, její „kazatelský“ monolog podepřený tóny varhan patří k nejsilnějším okamžikům inscenace.

Režisér Jiří Havelka jde vstříc většinovému divákovi Divadla Petra Bezruče. I když při některých vulgárních replikách a sexuálních scénách (inscenovaných ovšem s patřičným vkusem i humorem) útlocitnější či prudérnější duše v publiku asi trpí, celek je zcela jistě, zejména mladšími diváky, uvítán.

Mezi posledními větami hry, po smrti Juana, zazní slova o tom, že svět bude bez něho, respektive bez vlastností a charakterových rysů, které reprezentuje, lepší. V tom lze hledat jakési poselství, memento inscenace.

LADISLAV VRCHOVSKÝ, Moravskoslezský deník, 29.5.2008


fotografie z inscenace

Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 
Tereza Vilišová, Jan VlasLukáš Melník, Tereza Vilišová, Jan Vlas, Tomáš KrejčíTereza Vilišová
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 
Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 

fotografie ze zkoušky

Don Juan v Soho / čtená zkouška
Don Juan v Soho / čtená zkouška 
Don Juan v Soho / čtená zkouška
Don Juan v Soho / čtená zkouška
Don Juan v Soho / čtená zkouška
Don Juan v Soho / čtená zkouška 
Markéta HarokováJan Vlas, Lukáš MelníkTereza Vilišová
Don Juan v Soho / čtená zkouška
Don Juan v Soho / čtená zkouška 
Don Juan v Soho / čtená zkouška
Don Juan v Soho / čtená zkouška
Jiří Havelka
Foto: Petr Hrubeš
Jiří Havelka 

fotografie z premiéry

Don Juan v Soho / premiéra
Don Juan v Soho / premiéra 
Don Juan v Soho / premiéra
Don Juan v Soho / premiéra
Don Juan v Soho / premiéra
Don Juan v Soho / premiéra
Don Juan v Soho / premiéra
Don Juan v Soho / premiéra 
Don Juan v Soho / premiéra
Don Juan v Soho / premiéra

fotografie z derniéry

Derniéra  - Don Juan v Soho
Derniéra - Don Juan v Soho 
Táňa Malíková, Přemysl BurešTomáš Krejčí, Renáta KlemensováMichael Cisovský, Lukáš Melník, Jan Vlas
Derniéra - Don Juan v Soho
Derniéra - Don Juan v Soho
Derniéra - Don Juan v Soho
Derniéra - Don Juan v Soho 
Derniéra - Don Juan v Soho
Derniéra - Don Juan v Soho


hit současné londýnské divadelní scény / zhýralý moliérův hrdina opět na scéně / juan! / jiná doba, jiné kulisy, jiné ženy / on se ale příliš nezměnil! / po čem touží? / po absolutní svobodě / co má rád? / neustálý lov / co ho baví? / sex, prostitutky a drogy / a kde nám vlastně zůstala láska?


plakát k představení Don Juan v Soho


Don Juan v Soho


o inscenaci


Romantický cynik Marber

„Těžko se mi vysvětluje, ?o čem? mé hry jsou. Sám to vlastně nevím. Mně se jeví ?rozmazané?, a je na režisérovi a hercích, aby je zaostřili. Nezajímá mě dospět k závěrům či předložit tezi. Pro mne je hra rozhovor, který vedu sám se sebou. Při inscenování se ze hry stane rozhovor s diváky – i když hodně jednostranný.“ (P. Marber, 2001)

Slova jako úniková cesta

Spisovatel, dramatik, scenárista, příležitostný herec a režisér Patrick Marber se narodil v Londýně 19. září 1964. Jako syn úspěšného finančního poradce vyrůstal v zámožné středostavovské židovské rodině v Richmondu. Díky tomu také získal vzdělání na nejlepších anglických vzdělávacích ústavech – prestižní chlapecké Škole svatého Pavla, elitní internátní Cranleigžské škole a Wadhamské koleji Oxfordské univerzity. V dětství byl malý Patrick hodně zakřiknutý a slova vnímal jen jako únikovou cestu. Už coby teenager si ale vypěstoval hlubokou náklonnost k divadlu. Jeho největší pubertální touhou bylo jít sám do National Theatre, sedět ve foyer a psát si poznámky na okraj Camuse nebo Bukowského. V Oxfordu, kde posléze studoval anglickou literaturu, se svoji plachost pokusil překonat tvorbou – ovlivněn marxistickým kritikem Terrym Eagletonem se připojil k univerzitním kabaretům a začal psát drobné divadelní skeče. Sám Eagleton vzpomíná na Marbera jako na nepříliš brilantního studenta, „ale někoho s velkým talentem představivosti, příliš skromného, než aby měl divadelní úspěch“.

„Naučil jsem se hospodařit s jazykem. Jako autor komedií musíte volit slova velmi bedlivě, musíte se dostat k pointě, jak nejrychleji to jde. Učí vás to disciplíně. Rychle poznáte, kdy je správné slovo na správném místě, aby provokovalo odpověď ostatních postav. Jazyk musí být absolutně přesný. Jedno slovo na nesprávném místě, a vtip nefunguje.“ (P. Marber)


Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 

Z gamblera bavičem a z kamaráda kokotem

Záhy poté, co Marber oslavil dvacáté narozeniny, se stal závislým na pokeru a hazardu. V té době prý hrál i tři či čtyři noci v týdnu, někdy dokonce dvacet čtyři hodin bez přestávky. Dnes říká, že s přehledem může zpaměti vyjmenovat všechna kasina v Soho, kde „… jsem přišel o více peněz, než bych chtěl jen pomyslet.“ Dokázal prohrát během jedné noci dokonce i deset tisíc liber. Vstoupil do organizace Anonymní gambleři, ale drama jako léčivou terapii nakonec shledal efektivnějším. Po studiu začínal nejprve jako sólový komik. Časem se ovšem prosadil také coby autor a interpret skečů v populárních rozhlasových a televizních pořadech. Byl jedním z účinkujících v rozhlaso­vých estrádách V té hodině („On The Hour“ – parodický pořad britského rozhlasu, postavený na půdorysu vysílání rozhlasových zpráv, 1991–1992), Známe se navzájem („Knowing Me, Knowing You“ – britský šestidílný rozhlasový komediální seriál, parodující talk show a pojmenovaný podle hitu skupina ABBA, oblíbené písně hlavní postavy, 1992–1993) i v jejich následných televizních předělávkách Dnešní den („The Day Today“ – britský surreálný televizní seriál, parodující vysílání televizních zpráv, 1994). Poté, co se několik let živil jako pódiový komik a bavič, se znovu v roce 2003 vrátil k seriálu „Známe se navzájem“, aby nahrál komentáře pro vydání pořadu na DVD. Celá televizní Marberova kariéra měla ovšem groteskní dohru. Komici Richard Herring a Stewart Lee posléze prohlásili, že je Patrick vyštípal ze scenáristického týmu pro převod rozhlasového seriálu do televizní podoby, že jim dokonce ukradl myšlenky a nápady. Vztahy celé trojice nakonec „změkly“ z ne­fal­šo­va­né nenávisti do stavu „komediálních nepřátel“. Když je dnes Marber oběma komiky zmiňován, je to obvykle proto, aby jej tak trochu zesměšnili. Richard Herring dokonce zašel tak daleko, že ve své knize Mluvící kokot pře­jme­noval část mužského pohlavního ústrojí na „marbera“.

„Psaní je pro mě hrozně těžká práce. Píšu pomalu, mám spoustu verzí, je to frustrující a jsem velmi rád, když hru dokončím.“ (P. Marber, 2001)

Jak je dobré vycházet se svým ředitelem

Svoji první divadelní hru o hráčích pokeru, Dealer?s choice („Kdo rozdává, rozhoduje“), napsal roku 1995 na objednávku dramaturgie divadla Royal National Theatre. Jako dramatikovi mu prý pomohl jeden fakt – vždycky vycházel dobře se svými řediteli. V roce 1995 mu dokonce umělecký ředitel londýnského Národního divadla, zcela mimořádně, dovolil, aby se stal prvním debutujícím dramatikem, který zrežíruje svou vlastní hru. Ale pro ředitele Eyra to byl výhodné gesto; Mametem ovlivněný text „Dealer?s Choice“ Marbera i Eyra ze dne na den proslavil. Příběh je situován do prostředí restaurace a částečně inspirován autorovou osobní zku­še­ností s vlastní gamblerskou závislostí. Hra získala „Cenu novin Evening Standard“ („Evening Standard Award“) pro rok 1995 v ka­tegorii „Nejlepší komedie“. V témže roce byla inscenace, úspěšná u publika i kritiky, převedena do West Endu a vzápětí uvedena po celém světě – v New Yorku, Los Angeles, Chicagu, Melbourne, Berlíně, Vídni a Curychu.

„Mě zajímá právě ten druh divadla a filmu, který je o skutečném životě. Myslím si, že jsem dost konvenční autor, nesnažím se šokovat, ale psát pravdivě, jak jen to jde. Takže se necítím od života nijak odtržený. Dokonce se mi zdá, že jsem jako spisovatel víc jeho součástí. Svět psaní, filmu a divadla a tak zvaný reálný svět vůbec nevidím jako dva odcizené světy.“ (P. Marber, 2001)

Blízko, téměř na dotek

Mezinárodním hitem se však stala o dva roky později jeho druhá hra Closer („Na dotek“). Měla premiéru v Royal National Theatre v květnu 1997, režírována opět samotným Marberem, a i tento text získal cenu „Evening Standard Award“, stejně jako „Divadelní cenu Kruhu kritiků“ („Critics? Circle Theatre Awards“) a Cenu Laurence Oliviera („Laurence Olivier Awards“) pro „Nejlepší novou hru“. V březnu 1998 byla převedena do West Endu. Do dnešní doby byla uvedena ve více než stovce měst ve více než 30 různých jazycích na celém světě. Česká premiéra byla v září 2001 v Divadle Rokoko, posléze byl tento text premiérován i v ND v Brně, ve Slezském divadle v Opavě, v ostravské Komorní scéně Aréna a v pražském Divadle Na Jezerce. V roce 2004 hru zfilmoval režisér Mike Nichols s hvězdným obsazením – Jude Law, Clive Owen, Natalie Portman a Julia Roberts. Při psaní filmového scénáře se údajně Marber inspiroval i českou inscenací svého textu v Divadle Rokoko a jednu scénu od režiséra Zdeňka Potužila tak trochu okopíroval.

„Lidé potřebují milostné příběhy. Potřebují věrné milostné příběhy spíše než jen mejdlo a doják. To je právě ten propastný rozdíl mezi hrou Closer a hollywoodskými love stories.“ (P. Marber, 2004)


Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 

Varování před ztrátou duše

V Howardu Katzovi („Howard Katz“), své následující hře, Marber prezentuje velmi odlišné téma: problémy showbyznysového agenta prožívajícího ničivou krizi středního věku, muže, který v padesáti opustí ženu a děti a vyhodí svůj život do vzduchu, aby našel svoji duši. Marber řekl, že Katze napsal proto, aby sám sebe varoval. Toto dílo bylo poprvé hráno v roce 2001, opět v Royal National Theatre (česká premiéra proběhla v listopadu 2002 v Divadle na Vinohradech, za titulní roli získal Martin Stropnický Cenu Thálie). Howard Katz byl kritiky přijat méně příznivě a měl menší komerční úspěch než předešlé tituly. Nové nastudování téže hry v „Roundabout Theatre Com­pany“ („Divadelní společnost kruhového objezdu“ – největší nezisková divadelní společnost v New Yorku) bylo před­vedeno na „Off-Broadwayi“ v březnu roku 2007, s Alfredem Molinou v titulní roli. Britskými kritiky je tato hra o „ztrátě duše“ přirovnávána k novodobému Learovi. V roce 2004 napsal Marber krátkou hru Muzikanti („The Musicians“), určenou pro divadelní festival mládeže (britský orchestr klasické hudby přijede do Moskvy, seznámí se s mladým uklizečem, musí „hrát“ bez nástrojů, které muzikantům kvůli jointu ukrytému ve flétně zabavili na letišti...). Tato hra byla uvedena v rámci programu „Shell Con­nec­ti­ons“ Ná­rod­ní­ho divadla v roce 2004, přičemž k prvnímu předvedení došlo v australském „Sydney Opera House“.

„No – já nikdy nevím, jak moc ze sebe herci vydávají a jak moc čerpají ze své osobní zkušenosti, a nerad bych po tom pátral.“ (P. Marber, 2008)

Adaptace, scénáře, role…

Vedle vlastních látek se Marber věnuje i adaptacím klasických látek. Drama Po slečně Julii („After Miss Julie“), volná adaptace Strindbergovy hry „Slečna Ju­lie“, bylo vysíláno na BBC Television jako část řady „Představení“ v listopadu 1995. V tomto díle Marber přemístil děj hry do Británie v roce 1945, do času vítězství Labouristické strany ve všeobecných parlamentních volbách, s titulní hrdinkou Julií jakožto dcerou labouristického bosse. Jevištní verze textu, režírovaná Michaelem Grandagem, byla poprvé uvedena v roce 2003 v londýnském divadle „Donmar Warehouse“. Don Juan v Soho („Don Juan in Soho“), Marberovo moderní zpra­cování Mo­liérovy komedie „Don Juan“, měl premiéru v divadle „Donmar Warehouse“ v ro­ce 2006, opět pod režií Michaela Grandage a s Rhysem Ifansem v hlavní roli. Marber byl rovněž spoluautorem scénáře k filmu Ústav („Asylum“, 2005), režírovanému Davidem Mackenziem, a napsal scénář k filmu Zoe Hellerové Zápisky o skandálu („Notes on a Scandal“, 2006), což mu vyneslo no­minaci na „Cenu Aka­demie“ („Oscar“) v kategorii „Nejlepší adaptovaný scénář“. Kromě vlastních textů režíruje i cizí hry, např. díla Davida Mameta či Harolda Pintera, v inscenaci Speed-the-Plow Davida Mameta, režírované Peterem Gillem v roce 2000, dokonce i hrál.

„Jsem typ, který se nenoří do třídění postav, ale který je všechny miluje – různými způsoby. Nepřemýšlím o nich v termínech dobrý nebo špatný. Přemýšlím výhradně v termínech, co by udělali, co by řekli a zdali mi to dává smysl.“ (P. Marber, 2001)


Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 

Miniaturista s pingpongovým stolem

V současnosti žije Patrick Marber v Londýně. Za svou zdánlivou střízlivostí či suchostí prý ukrývá zranitelnost ze starých duševních a citových zranění. Někteří známí ho sice považují za příliš rezervovaného, ale blízcí přátelé hájí jeho obrovskou velkorysost. V osobním životě se mu nyní zjevně daří lépe než před lety, v dobách úzkostí, závislostí a depresí. V roce 2002 se oženil s herečkou Debrou Gillettovou, mají tři malé děti. O dva roky později byl Marber jmenován profesorem současného divadla na Oxfordské univerzitě. Jak píše? Většinou na pingpongovém stole v pronajaté kanceláři pod jejich bytem („… je to jediný stůl dostatečně velký na to, aby se daly na něj položit všechny moje papíry“). Tvoří výhradně v noci, v jakýchsi několikahodinových záblescích, od deseti večer do tří do rána. Ve dne pak své výtvory pouze přepisuje a koriguje. Přiznává inspiraci Čechovem, Shakespearem, Kunderou, Nabokovem, Joycem a Beckettem. A Marber sám sebe vidí jako romantického cynika, spíše komediálního spisovatele v čechovovském smyslu než jako řemeslného dodavatele gagů. Když psal hru „Na dotek“, řekl: „Nejsem publicista ani výzkumník-analytik. Vše, co mám, jsem já sám a lidi, co znám. To je můj materiál, moje látka. Jsem autor miniatur a můj akční rádius je skutečně malý.“ Je posedlý dokonalou jazykovou stylistykou, nemilosrdně vyhazuje oblíbené řádky a povedené i vtipné pasáže kvůli celku („… když přestanou změny, nastane smrt“). Jako autor dokáže být k sobě velmi tvrdý. Oslavován Hollywoodem kvůli neobyčejnému úspěchu filmu Na dotek, prožil sice svůj hvězdný okamžik, ale dosud se prý nepřestal učit řemeslu. „Delete,“ říká, „je stále mé oblíbené tlačítko.“

„Ke štěstí potřebuji dobrý vztah. Rodinu. Hezký domov. Dost peněz. Umělecký úspěch je také příjemný. Dobré zdraví. Dost jídla. Velmi jednoduché věci. Nejsem jiný než ostatní.“ (P. Marber, 2001)


DJ a další vyprahlé postavy

„Když se začne mluvit o životních, morálních či etických hodnotách, jsem vždycky trochu nervózní. Anglie je zemí, kde lidé na veřejnosti jen zřídka mluví o morálce či etických problémech. Hovoří se daleko víc o praktických a politických otázkách. Lidé, co mluví o morálce, se většinou za čas dostanou na stránky bulvárních časopisů jako podvodníci, lháři nebo lidé usvědčení z nevěry. Angličané jsou podezřívaví ke každému, kdo se vnucuje svou morálkou a mravností.“ (P. Marber, 2001)

Drsná anatomie vztahů

Výborně napsané dialogy, vtipně rozehrané situace a překvapivé pointy, které do sebe skvěle zapadají. Tak by mohl znít krátký, výstižný slogan k nejnovější hře Patricka Marbera Don Juan v Soho. Příběh, formálně i tematicky inspirovaný klasickým Moliérovým dramatem, ovšem archtypálního Juana přivádí do moderních kulis současného Londýna. Don Juan, alias DJ, už není tím démonickým hrdinou, ale temným mužem, jemuž víc než o svádění žen jde o ukojení primárních fyzických potřeb. Sex u něj totiž funguje jako jediná reálná jistota, jako jediná hmatatelná věc, které se ještě DJ může chytit, jako jediné pouto se skutečným světem… „Don Juan v Soho“ a ostatní Marberovy texty ovšem nejsou jen popisem erotických hrátek, slovních obscénností i podob sexu, chtíč v nich může být docela dobře i prostředkem chladnokrevné manipulace, manipulace, která aktérům přináší místo vášně jen nepřekonatelné odcizení. Drsná anatomie vztahů, surový i syrový svět milostných propletenců, dramata o tom, jak ničivá a zhoubná může být nekonečná prázdnota duše, to vše Marber zpracovává v Juanovi (a nejen v něm) neuvěřitelně brilantně.

Úsporně přesné dialogy

Anglická publicistka Victoria Corenová vzpomíná, že na ni Marber vždy působil jako uzavřený muž. Vše v něm prý bylo tak uzamčené a tiché, jeho gesta byla krátká a jasná bez jakýchkoliv zbytečných pohybů. Novinář Anthony Holden popisuje Marberovu tvář jako „pokerový obličej, často schovaný za oblak cigaretového kouře“. Stejně tak úsporné, pokerově přesné a zbytečností zbavené jsou dialogy Marberových her. „Přitahovala mě osamělost,“ řekl kdysi Patrick Marber o své rané kariéře sólového komika. Jeho opravdová kariéra začala sice v týmu, psaním pro rádio a televizi, v pořadech, které parodovaly pokleslé žánry, jenže vábení samotou bylo příliš silné a on nakonec lukrativní psaní televizních skečů definitivně opustil. A ačkoli Marber už v televizi nepůsobí, raná televizní či rozhlasová zkušenost prostupuje všemi jeho divadelními texty. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Podstata jeho her je sice vzdálena tradičním komediím, ale občasný chladný pohled, který vrhá na své rozrušené a frustrované postavy, komedii překvapivě nabízí. Přestože se jeho hrdinové často nacházejí v bolestných situacích, mlátí kolem sebe s hroznou a neskonale směšnou vytrvalostí. Stručně řečeno, Marber není komik situační, ale mistr důvtipné a neuvěřitelně drsné ironie. Ne, že by nepsal přímé komické situace, jak dosvědčuje např. scéna internetového chatroomu ve hře „Na dotek“. Vždyť toto virtuální setkání mezi Larrym a Danem (vystupujícím jako žena) mistrně rozvíjí tradiční komické techniky nepoznání a předstírání (či převleku).

Poker jako symbol

Motivy změn identity, divného „hraní si na něco“, se objevily už v Marberově prvotině Dealer?s choice. Nešlo pouze o Marberovu první divadelní hru, ale také o první text z volné trilogie her o současném Londýně. Obsazení hry je celé mužské a text vnímavě sleduje pouta mezi muži: způsob žertování, urážky a nejvíc ze všeho typicky mužské neustálé „hraní her“, náhradu za přímé přiznání citů mezi kolegy, mezi otcem a synem či mezi šéfem a zaměstnanci. Hraní pokeru je vybráno jen jako určitý symbol – pro Stephena, majitele restaurace, je to důvod vidět svého syna Carla, pro kterého je hraní nutností, aby unikl svým dalším chybám; Frankie a Mugsy budují propracované představy o úniku kolem potenciální výhry, zatímco Sweeney dává průchod své bezohlednosti a sebedestrukci u stolu. Ve stejném roce, jako měla premiéru „Dealer?s Choice, byla vysílá­na i Marberova After Miss Julie, volná adaptace Strindberga. Marber dokonce vyostřil sexuální napětí originálu a znatelně zesílil charakter Julie. Adaptováním Strindberga tak trochu předjímá téma své příští hry „Na dotek“ (1997), ve které, podobně jako v „Julii“, uvažuje nad možností návratu touhy.

Hon za intimitou

V jedné ze scén dramatu Na dotek hrdina Larry zoufale prosí alespoň o kousek intimity. Netrpělivý hon za intimitou a její nedostatek zaujímají pak většinu děje hry. Larry o ni dokonce hloupě prosí ve striptýzovém klubu, místě anonymního sexuálního uspokojení, a křičí na „oboustranné zrcadlo“ (které jako by nás ujišťovalo, že na jevišti ani v životě není nikdy nikdo úplně sám). Ačkoli jsou ve hře „Na dotek“ čtyři postavy, v řadě scén je na scéně pouze dvojice herců. Jde vlastně o hru párů, které (stejně jako v „Julii“) neváhají ukázat zdánlivou „ošklivost“ sexuálních vztahů. „Doufal jsem, že dramatická síla hry by mohla spočívat v napětí mezi elegantní strukturou a tak trochu neuhlazenými a nevkusnými emocemi,“ říká Marber. Marberovi hrdinové jsou až na výjimky relativně „normální“ občané – jejich sexuální život má však často dost rozháranou a drsnou podobu. Postavy působí podivně vykořeněné, jako by kromě nejisté kotvy sexu neměl jejich život jediný záchytný reálný bod. Není sporu, že tady je třeba hledat důvod, proč jeho efektně napsané hry diváky baví a zároveň i děsí. To, co nás na nich fascinuje, nejsou cesta Marberových postav k sexuálním vztahům ani samotný sex, ani cyklus, během něhož se některé postavy setkávají, spí spolu, rozcházejí se, znovu se setkávají, znovu spolu spí, znovu se rozcházejí... Fascinuje nás neklid, spočívající v otázkách a odpovědích, popřeních i přiznáních, která jsou motorem tohoto cyklického jednání. Každý, kdo miloval a ztratil, každý, kdo zažil nevěru, nebo se mu naopak zdálo, že umře láskou, sleduje tyto hry s mrazivým lechtáním v žaludku (či lechtáním ještě trochu níž).

Dostředivá dynamika sexu

Marberovy postavy jsou ale figury zřetelně formované citovou vyprahlostí i klimatem doby, vycházejí ze současné emocionality a sobeckého přístupu, a pokud se proměňují či někam posunují, je to většinou pohyb v kruhu. Dostředivá dynamika se v Marberových hrách točí kolem sexu a opravdu vyhrocených milostných vztahů – borcených, spojovaných napříč i těch obnovených. Kam spěje individualita jedince, když každého provází hrůza z osamocenosti? My všichni přece máme potřebu milostné extáze, lásky či alespoň dotyku. Stejně jako Alice, Anna, Dan i Larry ve hře „Na dotek“, stejně jako DJ v „Donu Juanovi v Soho“…


Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 


Don Juan – ten původní

Sganarelle: „Bože, co je tohle za člověka?! Co to je za člověka?!“

Moliére a jeho život

Moliére, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se narodil 15. ledna 1622 v Paříži. Jeho otec byl dvorním čalouníkem. Moliére studoval na clermontské jezuitské koleji, právnický diplom získal v Orléansu. V roce 1643 vytvořil za patronace dramatika Pierra Corneille spolu s Madeleine Béjartovou a dalšími herci divadelní soubor zvaný Skvělé divadlo („Illustre théatre“). Tehdy, aby nekompromitoval svou rodinu, začal používat jméno Moliére. Pokouší se marně dobýt Paříž, ale to se nedaří, divadlo zaniká a on končí ve vězení pro dlužníky. S divadelními společnostmi kočuje převážně po jihu Francie. Roku 1658, poté co v Rouenu trupa pod jeho vedením složila hold P. Corneillovi uváděním jeho díla, získal podporu králova bratra a zároveň možnost hrát v Malém Bourbonském paláci, kde se střídal s italskými herci, od roku 1660 pak v Palais Royal. Brzy získává přízeň krále a stává se spoluorganizátorem královských slavností, je mu přiznán královský důchod a od roku 1665 jeho trupa nese označení „divadelní společnosti královy“. Jeho úspěch na divadle, jeho novátorství, společenská angažovanost a konečně i obliba u diváků ho nutí bojovat celé roky proti intrikám, osočování a pronásledování jeho odpůrců, ať již šlo o konkurenty z oblasti divadla, nebo o církev, kterou mnohá jeho díla provokovala. Umírá 17. února 1673 (téměř na jevišti) při čtvrté repríze hry Zdravý nemocný, kde hrál titulní roli. Pařížský arcibiskup odmítl povolit pohřeb do posvěcené půdy. Na přímluvu jeho vdovy u krále byl Moliére v noci a bez obřadu uložen do hrobu na svatojakubském hřbitově, na místě vyhrazeném sebevrahům.

„Podstatou juanovské legendy totiž vůbec nebylo vyprávění o hrdinově sexuální náruživosti, nýbrž otázka náboženská. Legenda se zcela nesporně šířila jako „exemplum“ (příklad) ve smyslu renesanční rétoriky, jejímž cílem byla výchova k pravé zbožnosti těch, kteří v pravé (katolické) víře kolísali, a takových bylo v 16. století mnoho… Začalo období strašných náboženských válek, v jejichž krvavých lázních patřila k významným a stále účinnějším zbraním propagace a nabádání k lepší zbožnosti jak sliby, tak výhružkami. Takovou výhružkou, varovným exemplem, se stal i strašný osud Dona Juana, na němž si pro jeho rouhačství a bezbožnost hraničící s ateismem smlsla tlama pekelná, podobně jako na jiném příkladně velkém hříšníkovi, doktoru Faustovi, v jehož případě ovšem chtíč vystřídala černá magie a šarlatánství…“ (Jan P. Kučera, Reflex)

Moliére a jeho nejslavnější hrdina

Don Juan byl poprvé uveden v Theatre du Palais Royal 15. února 1665. Moliére se ujal role Sganarella. Juanovské téma nebylo žádnou novinkou. Známá byla hra Don Juan od španělského autora Tirso de Moliny, v různých zpracováních se v té době objevovala i v jiných pařížských divadlech. Tak třeba v divadle Hotel de Bourgogne hráli od roku 1659 na toto téma tragikomedii Kamenná hostina neboli Zločinný syn italští herci, které vedl Scaramouche, pod stejným názvem napsal r. 1658 podobnou tragikomedii dramatik Dorimond (vyšla pak v r. 1665 s titulem Ateista zabitý bleskem). Přesto Moliérův Don Juan vzbudil obrovskou pozornost. Úspěch hry potvrzoval potlesk na inkriminovaných místech, zejména pasážích o pokrytectví (připomínajících úspěšného a zakazovaného Tartuffa). Moliérovy nepřátele pobuřovala především scéna s žebrákem, kterého se snaží Juan přimět, aby proklel Boha (ta musela být spolu se závěrečnými replikami Sganarella, jimiž se dožadoval svého platu, při dalších reprízách vypuštěna). Odpor nepřátel byl silný, a tak Ludvík XIV. sám Moliérovi doporučil, aby Juana nadále neuváděl. Ten hru stáhl po patnácti reprízách z repertoáru a za jeho života se již nikdy nehrála. Thomas Corneille později text přepracoval a tato verze, oproštěná od konfliktních scén, byla uváděna až do roku 1840. Moliérův Juan se znovu objevil až po 170 letech na jevišti Comédie Francaise, jež od svého vzniku v roce 1680 věnovala klasikovu dílu mimořádnou pozornost. Do roku 1965 jej uvedla tato scéna pouze 135krát (zatímco např. Tartuffa 2740krát). Přesto je tato hra odborníky považována na Moliérovo vrcholné dílo. Knižně vyšel Don Juan poprvé v roce 1682 v Paříži v Moliérových sebraných spisech. Juan se pak objevoval v dílech slavných umělců napříč stoletími i žánry: Carlo Goldoni, Matěj Kopecký, Christian Ditrich Grabbe, A. S. Puškin, Alexandre Dumas, G. B. Shaw, Edmond Rostand, Ödön von Horváth, Voskovec a Werich, W. A. Mozart, Prosper Mérimée, Karel Čapek, lord Byron, Charles Baudelaire a desítky dalších…

„Kdyby stačilo milovat, bylo by všechno příliš jednoduché. Čím víc milujeme, tím víc se absurdno upevňuje. Don Juan neputuje od ženy k ženě pro nedostatek lásky. Je směšné ho představovat jako blouda hledajícího úplnou lásku. Právě proto, že ženy miluje s týmž zápalem a vždy celou svou bytostí, musí tento dar a toto probádávání neustále opakovat. A tak se každá žena domnívá, že mu přináší něco, co mu do té doby nikdo neposkytl. Vždy se hluboce mýlí, pouze ho dokáže utvrdit v tom, že takové opakování je nutné. ?Konečně? To ne,? odpovídá, ?jen ještě jednou.? Proč by měl člověk milovat jen zcela vzácně, aby miloval silně?“ (Albert Camus)


Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 


kde je to staré dobré Soho?

Historie Soho

Soho je londýnská čtvrť v obvodu Westminster. V oblasti, nyní označované jako Soho, byly původně pouze pastviny. V roce 1536 byly zabaveny Jindřichem VIII., který z nich vytvořil královský park. Pojmenování Soho se poprvé objevilo v 17. století. Označovalo původně jeden konkrétní dům, zřejmě hostinec, který navštěvovali lovci, kteří pořádali v parku hony. Slovo soho bylo totiž používáno jako lovecký pozdrav. Navzdory dobrým úmyslům pozdějších bohatých vlastníků pozemků, hrabat z Leicesteru a Portlandu, vytvořit zde atraktivní oblast pro majetné podobnou sousedním Bloomsbury, Marylebone a Mayfair, se zde usazovali chudí přistěhovalci, například hugenoti z Francie, a tak se Soho nikdy nestalo lákavou destinací pro zámožné. Místo toho se tato čtvrť stala zanedbanou, divokou a kosmopolitní. Po roce 1700 se aristokraté bydlící na Soho Square a Gerard Street odstěhovali a do jejich domů se začali stěhovat herci.

Bohémské Soho

V polovině 19. století byly všechny vážené rodiny vystěhované a místo nich se sem přesunuly prostitutky, hudební kluby a malá divadla. Na počátku 20. století se tu objevily i levné jídelny nabízející kuchyně různých národností, a tak se Soho stalo oblíbeným místem stravování pro intelektuály, spisovatele a umělce. V období 30. až 60. let byly hospody v Soho každý večer plné opilých bohémů, z nichž většina nedosáhla větších úspěchů a v té době se také vymezila skupina bohatých majitelů hospod. Soho, jako malá multikulturní oblast, je nejen domovem průmyslu, obchodu, kultury a zábavy, ale také obytnou oblastí pro chudé i bohaté. Po staletí vstřebávalo vlny imigrantů, v 17. a 18. století z Francie a na počátku 20. století z Itálie. Je známé velkým množstvím klubů, hospod, barů, restaurací a do pozdní noci otevřených kaváren, které určují styl obvodu a kde je možno strávit celou noc. Kdysi bylo Soho o víkendech tak rušné, že některé ulice byly uzavřeny pro dopravu. Toto opatření místní radnice, po stížnostech majitelů barů na snížení zisků, však bylo zrušeno. Soho je nejen divadelním centrem Londýna a střediskem nezávislého filmového průmyslu, ale také čtvrtí plnou prodejen s hudebními nosiči.

Erotické Soho

Soho je ale i centrem největší londýnské gay komunity, soustředěné v okolí Old Compton Street. Nachází se zde mnoho gay barů a obchodů vyznačujících se růžovou barvou. Má také pověst srdce anglického erotického průmyslu. V padesátých letech dvacátého století zde existovalo několik nevěstinců a v sedmdesátých létech, v oblasti prostírající se u Čínské čtvrti, podél Wardour Street a Old Compton Street, sídlilo více než 250 sexshopů, kin, ilegálních barů, obrovské množství nevěstinců a pouličních prostitutek. V osmdesátých letech policejní čistky spolu s kontrolou licencí místními úřady vedly k úpadku těchto nelegálních živností. Střediska této činnosti se nyní soustřeďují do malé oblasti v okolí Brewer Street a Berwick Street. Pověst Soha jako čtvrti červených luceren tak v současnosti již neplatí.


Don Juan v Soho
Foto: Tomáš Ruta
Don Juan v Soho 


Derniéra...ach...jak smutné že byla tak brzy...
...ale zase jste zabodovali:o)...hrozně se Vám to povedlo...krása!KRÁSA!krása!...ale teda bylo tam dosti narváno...to jo!!!Nakonec polštářek vedle polštářku:o)...
Děkuji, krásné a opravdu sranda:o)
24.03.2009 17:44 | AGELka:o)
super - gratuluji
Včera jsem byla na derniéře. Musím říci, že jsem se bavila od začátku do konce. Herecké výkony obou hlavních hrdinů byly skvělé (hlavně don Juan)....Díky, jen tak dále
24.03.2009 17:14 | gabi
Skvelý umelecky zazitek :-)
Uz dlouho me nic nepobavilo tak, jako vcerejsi predstaveni Don Juana v Soho. Bylo to vyborne. Dekuji :-)
05.06.2008 15:54 | Barbora
Krásné
Povedené! Moc.
Jen mě děsí, že mi postava Dona Juana přišla sympatická, i když se mi ve všech názorech a postojích podobní lidí příčí. Byl to účel? Nebo za to může představitel? Přiznejte se:)
31.05.2008 22:23 | Lenka
píseň hrající v mezihře
Dobrý den, velmi mě upoutala píseň hrající v mezihře(když se připravovaly kulisy na další scénu), prosím, napište mi její název popř.jméno interpreta.Představení se Vám moc povedlo ani na chvíli jsem se nenudil.VŠEM VÁM MOC TLESKÁM...už se těším na další návštěvu
28.05.2008 14:29 | Fanoušek
www.bezruci.cz