divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Alexandr Sergejevič Puškin / Evžen Oněgin
Původní dramatizace jednoho z nejslavnějších milostných příběhů všech dob  / Evžen Oněgin, znuděný petrohradský dandy, opouští jednotvárný společenský život velkoměsta a stěhuje se na venkov / Jeho jedinou společností je zde básník Lenský / Ve venkovském sídle poznává Oněgin ušlechtilou Taťánu, vzbudí v ní lásku, sám ji však neopětuje / Lehkomyslně podnítí žárlivost přítele Lenského a v souboji ho zabije / Otřesen touto tragédií odchází do ciziny / Jenomže ani tam nenajde klid / Když se pak po letech vrací, setká se s Taťánou, provdanou za staršího generála / Tentokrát se do ní vášnivě zamiluje, Taťána ho ale odmítne / A Oněgin tak ztrácí poslední naději, že konečně najde smysl života…  / inscenace hostovala na festivalu Divadelní Flora Olomouc, na přehlídce Malá divadla ostravská ve velkém městě pražském, na festivalu Žižkovská štace, v Českém Těšínu na Festivalu divadel Moravy a Slezska a Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni /
**Režisér Jan Mikulášek obdržel za režii inscenace Evžen Oněgin Cenu Českého literárního fondu. Inscenace se umístila na prvním místě v Divácké anketě Bezruč sobě 2008.**

Režie Jan Mikulášek / Překlad Jaroslav JanovskýMilan Dvořák / Dramatizace Jaroslav Janovský / Hudba Jan Mikulášek / Dramaturgie Ilona Smejkalová / Výprava Marek Cpin / Úprava Jan Mikulášek
Evžen Oněgin Tomáš Dastlík / Vladimír Lenský Lukáš Melník / Taťána Tereza Vilišová / Olga Sylvie Krupanská / Larina Kateřina Krejčí / Zarjecký Dušan Urban / Guillot Tomáš Krejčí, přezkoušel Michal Sedláček / Generál Přemysl Bureš
délka představení 1 hod. 40 min / premiéra 5. října 2007 / derniéra 9. dubna 2014

Evžen Oněgin
Foto: Petr Hrubeš
Evžen Oněgin 

fotografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 
Lukáš Melník, Tomáš DastlíkLukáš Melník, Sylvie Krupanská, Tomáš Dastlík, Kateřina KrejčíLukáš Melník, Sylvie Krupanská, Tomáš Dastlík
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 
Tereza Vilišová, Lukáš Melník, Sylvie KrupanskáLukáš Melník, Kateřina Krejčí, Tomáš Dastlík, Sylvie Krupanská, Jan VlasJan Vlas, Sylvie Krupanská, Lukáš Melník, Tomáš Dastlík
Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 
Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 
Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 
Přemysl Bureš, Tomáš Dastlík, Tereza VilišováPřemysl Bureš, Tomáš Dastlík, Tereza VilišováTereza Vilišová, Tomáš Dastlík
Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 


fotografie ze zkoušky

Evžen Oněgin - zkouška
Evžen Oněgin - zkouška 
Lukáš Melník, Sylva Krupanská, Tereza Vilišová, Tomáš DastlíkKateřina Krejčí, Tereza Vilišová, Tomáš DastlíkKateřina Krejčí, Sylva Krupanská, Tereza Vilišová, Tomáš Dastlík, Jan Mikulášek


fotografie z premiéry

Evžen Oněgin / premiéra
Evžen Oněgin / premiéra
Evžen Oněgin / premiéra
Evžen Oněgin / premiéra
Lenka Králová, Tomáš SuchánekJulinka, Kateřina WewiorováPetr Dub, Tomáš Suchánek
Viktor Dvořák, Ilona SmejkalováLukáš MelníkOndřej Coufal, Julinka
Přemysl Bureš, Marcela ČapkováLukáš Burian, Tomáš DastlíkJohana Dubová


fotografie ze zájezdu do Znojma, Českého Krumlova a Tábora

Mirek PuchalkaTereza VilišováJan Vlas
Tomáš DastlíkSylvie KrupanskáZájezd - Znojmo, Krumlov, Tábor
Lukáš MelníkČeský KrumlovTomáš Dastlík, Tomáš Suchánek
Sylvie KrupanskáTomáš Suchánek, Tomáš Dastlík, Lukáš MelníkTereza Dubová
Zájezd - Znojmo, Krumlov, Tábor
Zájezd - Znojmo, Krumlov, Tábor
Michaela Kadlecová, Tomáš DastlíkRoman WidenkaTereza Vilišová
Tomáš KrejčíJan VlasKateřina Krejčí
Jarmila PaulerováTomáš Dastlík, Lenka Králová, Michaela Kadlecová,Jan Vlas, Tomáš Krejčí
Lukáš MelníkJiří ZahutaJiří Müller
Tomáš SuchánekSylvie KrupanskáPřemysl Bureš
Jiří Zahuta, Jiří Müller, Lenka KrálováLenka Králová, Přemysl BurešZájezd - Znojmo, Krumlov, Tábor
Zájezd - Znojmo, Krumlov, Tábor
Zájezd - Znojmo, Krumlov, Tábor


fotografie ze zájezdu do Karlových Varů


Kolik stojí Mattonka? 55,- Kč?!!Ano, stále jsme v ČR.Tomáš Dastlík, Tomáš Suchánek, Tereza Dubová, Michaela Krejčí
hotel Puškin!která vlajka je naše?Dušan Urban, Michal Weber, Přemysl Bureš, Michal Sedláček - naši muži na cestě


fotografie ze zájezdu do Truntova - návštěva Hrádečku


Zájezd Oněgin
Zájezd Oněgin
Zájezd Oněgin
Zájezd Oněgin


fotografie z derniéry


Michal Sedláček, Dušan urban, Kateřina Krejčí, Tomáš Dastlík, Tereza Vilišová, Lukáš Melník, Sylvie Krupanská, Přemysl BurešMichal Sedláček, Dušan Urban, Kateřina Krejčí, Tomáš Dastlík, Tereza VilišováDerniéra Evžena Oněgina
Tereza Vilišová, Tomáš Dastlík, Sylvie Krupanská, Kateřina Krejčí, Dušan UrbanPřemysl Bureš, Tomáš Dastlík, Sylvie Krupanská, Kateřina Krejčí, Dušan Urban, Ilona Smejkalová, Tomáš SuchánekIlona Smejkalová, Tomáš Suchánek, Jiří Krejčí
Michal Weber, Marie Křehlíková, Jiří KrejčíDerniéra Evžena OněginaKateřina Krejčí, Tomáš Suchánek, Tomáš Dastlík


slavný román ve verších / bláhová romantika a ještě bláhovější sny / šílená žárlivost i lehkomyslný flirt / hledání smyslu života i skutečné lásky / osudové lásky! / a mezi tím vším se potácí několik nešťastně zamilovaných hrdinů / nebo šťastně nemilovaných? / kdo to rozsoudí?


plakát k představení Evžen Oněgin


Evžen Oněgin - plakát


o inscenaci


Neobyčejné osudy neobyčejného muže

Alexandr Sergejevič Puškin se narodil 6. června 1799 v Moskvě.

Slavný africký pradědeček a nepraktičtí rodičové

Puškinovo dětství tak probíhalo ve vzrušených časech válek a nových nadějí. Byl potomkem starobylého šlechtického rodu, v jeho žilách dokonce kolovala krev slavného „mouřenína cara Petra Velikého“. Matka byla totiž vnučkou Ibrahima Hannibala, syna domnělého habešského panovníka. (Jako chlapec byl zavlečen do Cařihradu, kde ho vykoupil ruský vyslanec a přivezl darem carovi. Petr Veliký ho pak dal nejen pokřtít, ale také mu umožnil vzdělání v Paříži, takže Hannibal nakonec dosáhl vysokých hodností v carově družině jakožto vojenský inženýr.) Proto se v Puškinově povaze i podobě obrážela směs vlastností získaná sloučením neslučitelných ruských a hamitských genů. Melancholie a vášnivost. Vytrvalost a energie vydávaná v nejvyšších obrátkách. Bystrost a hloubavost. Vášeň pro knihy vystupňovaná až v obžerství jakýmkoliv potištěným papírem. Možná tedy kudrnatý chlapec nezdědil po matce její příslovečnou krásu, ale zato se v něm skutečně ozýval prudký temperament obou pradědečků (ruský praděd za ubití ženy skončil v žaláři!), doplňovaný bezstarostností i sršivým vtipem. Když se Alexandr narodil, majetek jejich rodu už nezadržitelně chátral. Rodiče se o výchovu dětí příliš nestarali, otec, důstojník ve výslužbě, se oddával veselým zábavám a zajímal se jen o to, kde by se mohl blýsknout brilantní znalostí francouzského jazyka a klasické literatury. Hmotné starosti a otcovské povinnosti ho rozčilovaly a neskutečně vyváděly z míry. Matka, povrchní a exaltovaná krasavice, dáma „velkého světa“, zanedbávala rodinu a domácnost podobně jako všechny její přítelkyně. V domě byl prý věčný nepořádek, chaos a soustředit se na výchovu dětí bylo pro rodiče příliš složité. Velmi nadaný a přemýšlivý chlapec tak vyrůstal v závětří babiččina vyprávění i otcovy knihovny, ponecháván co nejvíc sám sobě. Díky nevolnické chůvě Arině Rodionovně, babičce a služebnictvu se naučil rovněž dobře rusky (příslušníci ruské šlechty mezi sebou totiž výhradně hovořili francouzsky) a vstřebal do sebe i ducha ruských lidových písní a pohádek. Také to v něm posilovalo pocit cizoty a osamění ve vlastním prostředí, který se pak ještě vystupňoval v době studií na lyceu v Carském Sele, tehdy čerstvě založeném pro děti z vyšších kruhů, kde se stal žákem roku 1811.

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 

Úspěšné studium uprostřed převratné doby

Na svoji dobu to byla výjimečná škola a studenti se tu dozvídali víc, než bylo samotnému carovi, ochránci lycea, milé. Tady se Alexandr setkal a spřátelil se svobodomyslnými a pokrokovými profesory a jejich šlechtickými žáky – budoucími děkabristy. Evropa se v té době otřásala vskutku převratnými událostmi: Napoleonovo tažení do Ruska! Požár Moskvy! Bitva u Lipska! Vídeňský kongres! Napoleonův návrat z Elby! Bitva u Waterloo! Všechny tyhle události mladého Alexandra Sergejeviče nesmírně vzrušovaly a mnohé z těchto dojmů se odrazily v jeho prvním literárním pokusu, básni Vzpomínky v Carském Sele. Básnit začal ovšem dávno předtím. Už od svých osmi let prý skládal francouzsky a potom rusky verše, epigramy a veselohry. Jeho štiplavé hříčky na profesory a spolužáky prý byly postrachem školy. Měl sice v lyceu výjimečné postavení, ale teprve vystoupení se „Vzpomínkami“ při veřejné zkoušce na samém počátku roku 1815 přineslo Puškinovi opravdové uznání. Jeden z nejslavnějších básníků té doby, Děržavin, uznávaná hlava ruské literatury, pozdravil v Alexandru Sergejevičovi svého nástupce a prorokoval mu velkou budoucnost (rok nato skutečně Děržavin zemřel a místo „největšího básníka“ se uvolnilo...).

Nadějná, ale krátká ministerská kariéra

V Carském Sele byla také posádka pluku. Studenti se pravidelně scházeli s vojáky, a to nejenom k bujarým večírkům. Puškin se tu dokonce seznámil s celoživotním přítelem, důstojníkem Čaadajevem, pozdějším autorem Filozofických listů. A tak v červnu 1817 opouštěl Puškin školu jako jiný člověk. Po maturitě (maturoval chvalitebně z ruštiny, výborně z tance a šermu!), v červnu 1817, vstoupil do služeb ministerstva zahraničních věcí v Petrohradě. Otevírala se před ním skvělá kariéra. Mladý, nadaný a bystrý – díky svému básnickému talentu i společenskému vystupování na sebe rázem strhl pozornost celé společnosti. Potřeboval si vynahradit to, o co jej studia připravila, a naplno se vrhá do víru společenského života, účastní se pitek s literárními přáteli i celonočních orgií s herečkami, srší na všechny strany geniálními vtípky, plnými hrstmi rozhazuje své verše erotické i politické. A snad i právě proto nemůže uniknout všetečným pohledům carské policie. Roku 1820 dopsal poému Ruslan a Ludmila, kterou začal již za svých studií v lyceu. Tato pohádka prý překonala vše, co do té doby vzniklo. Mnohé jeho básně se nadále šířily pouze v opisech, cenzura by je nepřipustila. Svobodomyslný buřič nedbal na své postavení a směle dál kritizoval cara. Pravé pobouření pak vyvolala jeho báseň Vesnice. Ne, nešlo o okouzlený pohled na venkov, ale realistický popis bídy, nevolnictví, ubohosti a utrpení. (… Než hrozná myšlenka jak mrak v duši se zvedá: vždyť na těch nivách kvetoucích, zde všude s bolem ten, kdo lidstvu dobro hledá, zří zhoubné temnoty i ohavnost a hřích…) A Puškin nepřestává. V ostrých a žahavých epigramech napadá cara i všemocného carského ministra, stvůru jdoucí přes mrtvoly, Arakčejeva. Je tedy nutné dát Rusku, a zejména Petrohradu, exemplární „výstrahu“.

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 

Dlouhé vyhnanství

Pod záminkou, že nevhodně komentoval portrét francouzského královského vraha (ve Francii byl v kruhu své královské rodiny zavražděn velkovévoda z Berry), je Puškin okamžitě zbaven služby na ministerstvu a potrestán vyhoštěním do Jekatěrinoslavi. Původně měl být dokonce vyslán na Sibiř, ale na přímluvu petrohradského gubernátora mu byl krutý trest změněn. Hned druhý den po příjezdu se nachladil a onemocněl. Na nějaký čas dostal „dovolenou“ a odjel se léčit na Krym a Kavkaz. Zavalily ho dojmy, jež jej – člověka vzrušovaného každou maličkostí až fyzicky – nepřestávaly vytrhovat a jitřit. Léčil se koupelemi v horkých pramenech, nabíjel se jako akumulátor novými podněty. Kouzelná příroda těchto krajin i tvorba romantických básníků, zvláště Byrona, ho inspirovaly k vytvoření poém Kavkazský zajatec či Bachčisarajská fontána. Vrací se do „vyhnanství“, tentokrát do Kišiněva, kam byl přeložen. Pracuje v úřadu pro služby kolonistům, seznamuje se tu s mnohými členy revoluční „Jižní společnosti“. V nudném městě uprostřed besarabských stepí, na periférii ruské kultury bez divadel a časopisů, provokuje okolí: odmítne se vystěhovat z domu polozříceného zemětřesením, kde pak každé ráno okázale vysedává nahý na gauči, střílí do zdi a pěstí si své předlouhé nehty. Účastní se karetních večírků a hodně pije, po čase je ale Kišiněvem unuděn natolik, že píše svým přátelům do Petrohradu zoufalé a depresivní dopisy. Roku 1823 je tedy díky intervencím přátel služebně přidělen do Oděsy. Ze začátku je v ní nadmíru spokojen, hltá italskou operu, francouzské restaurace a cizojazyčné časopisy, inspirován orientální exotikou pracuje na Bachčisarajské fontáně, začíná pracovat na Cikánech i na první hlavě Oněgina. Zdá se, že konečně přichází šťastnější a konsolidovanější období básníkova života. Jenomže nového šéfa Voroncova Puškin svým sebevědomím neuvěřitelně dráždí. Když si pak lehkomyslný poeta začne románek s Voroncovovou ženou, rozhodne se zuřící Voroncov Puškina vystrnadit. Posílá na něj do Petrohradu stížnosti a denunciace a nakonec mu znamenitě poslouží Puškinův „ateistický dopis“, zadržený městskou policií.

Opět doma u „milujícího tatínka“

Car se rozhodne nepoučitelného básníka zbavit definitivně ministerské služby a neprodleně jej internuje pod otevřený dohled policie, církve a rodiny do otcovy vesnice v Michajlovském, na odlehlý statek v severozápadním Rusku. Setkání s rodinou není příjemné. Naštvaný otec mu vyčítá ateismus, dokonce aktivně a ochotně slibuje úřadům, že bude prohlížet synovy dopisy. Po čase ale rezignuje, odjíždí do Petrohradu a nechá Alexandra Sergejeviče samotného se starou chůvou. Kupodivu to básníkovi nečekaně prospívá. Čte a píše, ale také cvičí, otužuje se a dbá o svoji fyzickou kondici. Studuje lidové zvyky a písně, s ostatními sousedy se sice nestýká, ale oblíbí si rodinu statkářky Osipové v Trigorském (ta má dvě dcery, které mu slouží jako inspirace při psaní Oněgina). Studuje „Dějiny ruského státu“, čte Shakespeara. Tady, v zapadlé vesnici na úplné samotě pod policejním dohledem, dokončuje poému Cikáni (hrdina uniká z civilizace mezi cikány, vydobývá si tu svobodu, jež má i své nepřekročitelné zákony – z čehož plyne fatální závěr, že absolutní svoboda ne- existuje), historickou tragédii Boris Godunov (jasná alegorie na současného cara a jeho rodinu) a část románu Evžen Oněgin. Třináctého prosince 1825 zemřel car Alexandr I. Celé Rusko žilo ve zmatcích. Puškin se o carově skonu dozvěděl o deset dní později, a protože byl na carovi skutečně osobně závislý, rozhodl se neprodleně odjet do Petrohradu. Vydal se rozloučit s přáteli v Trigorském, jenže zničehonic mu přes cestu přeběhl zajíc, a na zpáteční cestě dokonce druhý. Sluha, který s ním měl jet, náhle onemocněl, a sotva sehnal jiného a konečně vyjeli, potkali popa, který se šel rozloučit „se statkářem“. Puškin, celý život neuvěřitelně pověrčivý, se těmito „neblahými znameními“ nechal odradit a vrátil se raději domů. V tu chvíli netušil, že v podstatě ušel jisté smrti – v Petrohradě se totiž chtěl nejprve stavit k příteli Rylejevovi, u kterého se tentýž večer konala noční porada děkabristů. Druhý den ráno (26. 12.) by se – zřejmě – s přáteli vydal na Senátní náměstí…

Nečekaná přízeň mladého báťušky cara

Po porážce povstání byla popravena či internována téměř celá intelektuální elita Ruska, vesměs šlo o Puškinovy důvěrné přátele, často i spolužáky z lycea. Básník utrpěl svůj největší životní šok. Chaoticky začal pálit rukopisy. Jeho jméno ovšem nebylo na seznamu spiklenců a vláda proti němu vyšetřování nezahájila. Ba co víc – v září 1826 uděluje nový, devětadvacetiletý car Mikuláš I. básníkovi nečekaně milost a povolává jej do Moskvy. Puškin je dokonale zmaten, car se k němu chová víc než přátelsky a oznamuje mu, že jej chce dokonce zbavit trapné cenzury, od nynějška bude totiž on sám jeho hlavním cenzorem. Naivní Puškin carovi začne věřit, neboť netuší, že celý plán vymyslel náčelník tajné policie hrabě Benkendorf a že se tak, chtě nechtě, stal nástrojem k propagaci carské ideologie. Začíná podivná hra na kočku a na myš. Puškin postupně ze svého obdivu k carovi střízliví, je mu totiž zamítnuto vydání Borise Godunova i zakázána tvorba vlastních novin. Vracejí se deprese a těžká psychická kocovina. Na jedné straně cítí vzrůstající nespokojenost cara, na druhé se jen těžko smiřuje s nedůvěrou svých přátel. Často se opíjí, navštěvuje laciné putyky a nevěstince, nemůže se soustředit na práci, tajná policie jej stále sleduje. Několikrát se snaží utéci na vesnici, nakonec dostává povolení přestěhovat se na delší dobu do milovaného Petrohradu. Když konečně vydá dílo, za kterým si stojí, poému Poltava, kritici jej rozcupují, neboť po Bachčisarajské fontáně nechtějí od Puškina číst nic tak jiného, tak divného... Je mu povolena výprava s armádou na jih. Po čase se vrací, známky duševní nevyrovnanosti se ale stále prohlubují.

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 

Zamilovaný i nešťastný boldinský podzim

Roku 1829 se Puškin seznamuje s Natálií Nikolajevnou Gončarovovou. Je jí naprosto okouzlen, tahle šestnáctiletá, rozumem i majetkem nepříliš obdařená dívenka je totiž nejoslnivější krasavicí Petrohradu. Požádá ji o ruku, a Natáliini rodiče – choromyslný otec i omezená, hysterická matka – nepříliš nadšeně souhlasí. Před svatbou Puškin odjíždí do vesnice Boldino, aby tam uspořádal své materiální záležitosti. Rychle se šířící epidemie cholery a přísná karanténa jej ale na venkově nedobrovolně uvěznily. Boldinský podzim byl možná nejinspirativnějším obdobím Puškinovým, skutečnost je ovšem prozaičtější, stačí jen pozorně číst Puškinovy dopisy. Zuřivost, zoufalost a beznaděj, to vše je skryto mezi řádky. A přece najednou tvoří, dokončuje rozpracovaná díla a vymýšlí nová (Skoupý rytíř, Mozart a Salieri, Hodokvas v době moru), skládá asi třicet lyrických básní, vzniká i řada krátkých a lyrických statí. A hlavně – dokončuje Oněgina. Do Moskvy se vrací koncem listopadu 1830, v únoru roku 1831 se žení. Pár měsíců nato se Puškinovi stěhují do Petrohradu a usazují se v Carském Sele. Car nařizuje, aby byl básníkovi vrácen úřad na ministerstvu, bylo mu vyměřeno služné 550 rublů ročně i zadán úkol připravit práci o Petru Velikém. I když se Alexandrův život na první pohled ustálil, duševní klid nepřicházel, krátce po sobě přišly na svět čtyři děti, a Puškin najednou zoufale pociťuje nedostatek osobního času i peněz.

Natálie – krásná a okouzlující favoritka

V té době se politické dusno v Rusku ještě víc vystupňovalo. Rostlo i napětí mezi Puškinem a jeho aristokratickým okolím. Hned po příjezdu novomanželů ke dvoru si všichni všimli Natálie Nikolajevny. Byla označována dokonce za první krasavici Ruska, stávala se centrem pozornosti, kamkoliv přišla. Puškin jí byl naprosto zastiňován. Stále méně a méně splňoval představy, jaké měla dvorská společnost o básníkovi. Už nebyl tak duchaplný a zábavný, cítil se ukřivděný a nepochopený. Carovi se koketní Natálie líbila. Aby ji mohl vídat častěji u dvora, udělil básníkovi titul mladšího komořího, nejnižší dvorskou hodnost, kterou byli obvykle vyznamenáváni sotva devatenáctiletí šlechtičtí mladíci a která Puškina ponižovala a rozzuřovala. Zároveň mu ale tato funkce ukládala povinnost účastnit se i s chotí všech dvorních zábav a plesů, což car milerád využíval k neustálému dvoření se roztomilé Puškinově manželce. Puškin chřadne, neboť na život na vysoké noze nemá prostředky ani čas. Chce psát a psát a psát, a ne se, pořád dokola, zúčastňovat přihlouplých večírků. V tomto období, i přes všechny nesnáze osobního i materiálního rázu, odjíždí na čas na Ural, po cestě zpátky se zastavuje v Boldinu a píše několik próz (Bělkinovy povídky, Piková dáma, Kapitánská dcerka) i historické práce (Historie Pugačeva, Historie Petra I.). Do Boldina se vrací i následujícího roku. Puškinova tvorba najednou stále častěji odráží jeho zoufalý a zmítaný život. Postupně ojedinělejší a ojedinělejší lyrické básně se začínají zahlcovat pocity paniky, hrůzy a strachu ze smrti. Podrážděnost se střídá s ochablostí a únavou, jeho stav má mnoho katalyzátorů: cenzura kontroluje i básníkovy osobní dopisy. Puškinova materiální situace není příznivá, zadluženost je bezmezná, Puškin se vrhá na karty, ale naopak ještě více ztrácí a prohrává. Naprosto ponížen prosí cara o půjčku. Car ochotně uvolňuje značnou sumu peněz, vždyť básník je mu tak vydán na milost i nemilost. Puškinovi přátelé jsou otřeseni. Básníkovo chování začíná mít stále zjevnější rysy nervové choroby, maximální vyčerpání stupňuje jeho podezřívavost a hypochondrii. Cenzuruje i své deníky, hovory s nejbližšími přáteli. Vymůže si konečně vydávání vlastního časopisu, první sešity ovšem u čtenářů zcela propadnou. Literární obecenstvo o něj ztrácí zájem, tleská novému miláčkovi, teatrálnímu pozérovi Benediktovovi. Puškin už je vlastně zajímá jen jako manžel Puškinové.

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 

Souboj, který musel přijít

V této době se začíná ucházet o přízeň Puškinovy ženy francouzský emigrant Georges d?Anthés. Devatenáctiletý mladíček je adoptivním synem holandského velvyslance Heeckerena, který se rád obklopoval početnou suitou podivných týpků a homosexuálních prostitutů (bůhví, jaký vlastně byl vztah i mezi Georgesem a jeho milujícím „tatínkem“…). Dohady a klepy se ihned donesly k Puškinovi. Ten zuřil – ve Francouzovi vlastně viděl svého úhlavního milostného soka (cara) a svým způsobem i celý Petrohrad. Když dostal anonymní dopis, jenž jej jmenoval velmistrem řádu paroháčů, uhodil na manželku. Přiznala se jen k flirtování, ne však k nevěře. Přesto Puškin vyzval d?Anthése na souboj. Poslední dobou básník často o soubojích mluvil, několikrát bezpředmětně i k souboji vyzýval – jako by v souboji viděl jediné řešení své beznadějné situace. Velvyslanec se snažil situaci všemožnými způsoby zvrátit, za pomoci Puškinových přátel zorganizoval dokonce Georgesovu svatbu s Natáliinou sestrou Kateřinou. Puškin přesto odmítl ustoupit. Stále zaslepeněji a zuřivěji se hnal za pomstou, svým posledním cílem. „Vítězoslavně“ využil toho, že si d?Anthés dovolil pobavit Natálii dvojsmyslnou hříčkou, a poslal Heeckerenovi zlý, urážlivý dopis. Za staříka přišel odpovědět syn. Vyzval Alexandra na souboj. Druhý den ráno vrazil Puškin náhodou na ulici do svého spolužáka Danzase. Tak se nebohý Danzas stal sekundantem v souboji, jenž byl domluven na týž den, v pět hodin odpoledne za Černou říčkou. Puškin odjel ještě domů, napsal dva dopisy, hrál si s dětmi a opravoval článek do novin. Ve čtyři hodiny ho čekal Danzas v cukrárně. Vydali se na místo za keři, chráněné před zvědavými pohledy kolemjdoucích. Střílet se mohlo libovolně, po pěti krocích k bariéře, kabátům odloženým do sněhu. První vystřelil d?Anthés. Puškin padl a všichni se k němu rozeběhli. Básník je vztekle poslal zpátky na místo, vzepřel se na levé ruce a zamířil. Pak padl i d?Anthés. Puškin vyhodil pistoli vysoko do vzduchu a zasípěl „Bravo“, byl si jistý, že nenáviděného nepřítele zastřelil. Osud chtěl ale jinak, Francouze zachránil knoflík jeho uniformy, d?Anthés byl jen lehce škrábnut. Puškin ovšem začal silně krvácet z podbřišku. Po převozu domů označili lékaři jeho stav za naprosto beznadějný. Vyděšené Natálii to ovšem Alexandr zatajil, v její přítomnosti přemáhal úporné, téměř zvířecí bolesti, vystupňované – když střepinky roztříštěné pánevní kosti pronikly do střev – do takové nesnesitelnosti, že se Puškin v noci pokusil o sebevraždu. U Puškinova lože se střídali přátelé, dům byl obležen zvědavými davy. Po přechodném zlepšení začínalo básníkovi ubývat sil. Ráno 29. ledna požehnal ženě a dětem a přál si jediné – pár ostružin. Začal upadat do bezvědomí. Nastala krátká agónie.

Alexandr Sergejevič Puškin zemřel ve tři čtvrtě na tři odpoledne 29. ledna 1837 v Petrohradě.

Směšný i krutý epilog

Petrohrad žil Puškinovou nečekanou smrtí. Ve třech dnech se prodalo 2000 výtisků vydání Oněgina. Po dva dny, kdy bylo básníkovo tělo vystaveno, se k rakvi cpali lidé, ustřihovali si vlasy na památku a rvali nitky z Puškinova obnošeného fraku. V Puškinově domácnosti bylo shledáno pouhých třicet rublů. Veškeré dluhy, zhruba sto dvacet tisíc rublů, uhradil sám car, navíc poskytl vdově okamžitou podporu i příspěvek na výchovu dětí až do doby jejich dospělosti. Aby nebylo básníkova pohřbu zneužito k jakékoliv manifestaci, byla rakev tajně vynesena v noci z domu a zádušní mše, přístupná jen pro zvané, sloužena v jiném chrámu, než bylo oznámeno. Na poslední cestě tak Alexandra Sergejeviče doprovodili pouze jeho starý sluha, přítel a četnický kapitán. Byl pohřben za Svjatogorským klášterem, tak, jak si přál. Bez pořádného nekrologu, bez jediného seriózního posmrtného článku. A teprve roku 1847 smělo být v tisku zveřejněno, že padl v souboji. Puškinův protivník d?Anthés byl zbaven vojenské hodnosti, šlechtického titulu a vyhoštěn do Francie. Stal se posléze zuřivým bonapartistou, a Napoleon III. jej dokonce jmenoval senátorem. Natálie žila nějaký čas na bratrově statku a o děti se staraly její sestry. Pak se vrátila do Petrohradu, vrhla se opět do víru společenského života a roku 1844 se znovu provdala. Car ji i nadále zahrnoval neobyčejnou přízní, dokonce šel za kmotra její dcerky. Puškina přežila o dvacet šest let.

Můj epitaf // Zde Puškin pohřben jest. Jak blázen ved si, / když slavil s láskami a s múzou námluvy, / dobrotu nedělal – a v hloubi duše přeci / byl dobrý člověk, pánbůh ví. Alexandr Sergejevič Puškin, 1815

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 


Evžen Oněgin – slavný román ve verších

Kdy a jak vznikal

Jeden z nejslavnějších milostných příběhů všech dob vznikal od května 1823 do září 1830 (respektive do března 1833, kdy vyšel knižně). Skládá se z osmi hlav, uvedených jedním nebo několika motty z ruských či cizích autorů (Gribojedov, Petrarca, Byron, …), a úryvků z Oněginovy cesty po Rusku. Původně „Oněginovy cesty“ tvořily osmou hlavu, později byly vyřazeny a k dílu jen volně připojeny. V roce 1830 spálil Puškin desátou hlavu, z níž se zachovaly jen šifrované útržky, o jejichž obsah se dodnes vedou spory. Prý v nich autor zachycoval politickou atmosféru v kruzích vojenské inteligence před děkabristickým povstáním. Na rozdíl od většiny básníkových děl vznikal tento román opravdu neobvykle dlouho. Podle vlastního výpočtu prý Puškin pracoval na Evženu Oněginovi přesně 7 roků, 4 měsíce a 17 dní, úvod začal psát 9. května 1823 v Kišiněvě jako čtyřiadvacetiletý mladík, ocitnuvší se na jihozápadním okraji Ruska sice z trestu, ovšem hýčkán jako největší básnická naděje nastupující generace, sdílející svobodomyslné nálady i iluze svých přátel, budoucích děkabristů. Konec dokončil jako jednatřicetiletý muž, jenž měl už za sebou vyhnanství, otřes z porážky děkabristického povstání, trvalý policejní dohled, trapně ponižující pokusy o nalezení únosného soužití s carským režimem i počátky komplikovaného vztahu s Natálií Gončarovovou.

Výjimečný počin

Všechny tyto události se promítaly do Puškinova díla. Tím spíš, že ve dvacátých letech předminulého století procházela ruská literatura zásadní proměnou, odkláněla se od dosud převládajícího klasicismu a romantismu a stále ochotněji se otevírala snahám, které, později pod označením ruský realismus, založily její světovou slávu. Pro Puškina to znamenalo vítanou příležitost vyzkoušet si talent i síly na soudobé látce. Proto také – v souladu se stěžejními požadavky realismu – kladl obzvlášť silný důraz na co nejúplnější, nic nepřikrášlující ani nezastírající zachycení životní reality, zároveň se ale stále pokoušel o klasicistní eleganci, romantickou citovost i fantazijní rozlet. Sobě tím zajistil autoritu tvůrce, která vysoko ční nad jednotlivými literárními směry, školami i proudy, a svému románu tak vtiskl pečeť výjimečného počinu.

Princip zrcadla

Při psaní románu využil Puškin tzv. princip zrcadla, neboli zrcadlové kompozice (Oněgin–Lenský, Olga–Taťána, město–vesnice). Na jedné straně stojí hrdina, na druhé autor. Přibližují se k sobě, a zároveň vzdalují. Toto přibližování a vzdalování zachytilo i jisté rysy Puškinovy nevyrovnané osobnosti. Jakoby před námi existovali dva Puškinové – jeden harmonický, druhý tušící odvrácenou stranu člověka i světa. Je tu patrný i autobiografický základ, jenž se promítá do systému postav. Jedním z ústředních bodů v životě Puškinových hrdinů je také hledání klidu. Skrze hrdiny jsou na malé ploše zhuštěny podstatné problémy jedince a světa, Ruska a Evropy, romantismu a jeho různých podob… A právě demytizace romantismu ústí v realismus a ironii. Experimentální ctižádosti Evžena Oněgina odpovídá i jeho tematická výstavba. Nejprve román nabízí roztěkaný sled úsměvně glosovaných momentek ze života petrohradského hejska. Poté přichází s malebně panoramatickým líčením ruského venkova a teprve po této obšírné expozici začíná rozvíjet své ústřední téma. Při holém převyprávění děje působí onen posmutněle komorní příběh tří zmařených osudů poněkud strojeně a může vzbuzovat i jisté rozpaky. Jenomže Puškin ho podává plasticky, s věcností i osobní účastí, prokázal i mistrovství psychologické kresby, smysl pro výmluvný detail, dar citlivého vhledu do nitra postav i pronikavého vcítění do atmosféry chvíle, nálady a situace.

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 

Všichni ti nešťastní mladí muži i ženy…

Největší předností románu je ustavičná přítomnost „chvíle a věčna“. I to mu propůjčuje přesvědčivost, mění jej v báseň o složito- sti lidských bytostí, myšlenek i činů. Vezměme si, například, Lenského, čítankový typ naivního romantika horujícího pro vznešené ideály. Jenomže předčasná a násilná smrt poznamenává jeho nevyzrálost přídechem čehosi vážného, ukazuje ho z příznivějšího úhlu. Lenský tak nesmyslně umírá, aniž tuší, že jeho vyvolená je na hony vzdálena představě, kterou si o ní vytvořil. Ještě mnohem víc než Lenský se zjednodušení vymykají další postavy. O nich i jejich vzájemných vztazích existuje množství statí, úvah i odborné literatury. Vždyť jen Taťánino odmítnutí Oněgina se vysvětluje mnoha rozličnými způsoby – jako akt ženské odplaty za někdejší nevyslyšené vyznání, podruhé jako ústup ke konvencím vyšší společnosti, jindy je zas za toto jednání chválena jako vzor manželské věrnosti. Konfrontace Oněgina a Taťány ve vrcholných pasážích románu spolu s neukončeností jejich osudů v díle dodnes vyvolávají vzrušené polemiky. Měla Taťána zůstat s manželem, nebo jít za hlasem srdce? Taťána je spontánní a hrdá, ale přes všechnu snivost a nezkušenost stojí pevně na zemi. Vždyť pokud jde o její „ne“ na Oněginovo pozdní vzplanutí, i Puškin naznačuje několik možných důvodů. Ten nejzávažnější možná opravdu spočívá v tom, že prostě nemohla jinak, neměla-li se zpronevěřit své osudové lásce na celý život a degradovat ji na obyčejný, hloupý flirt.

Román o lavičce, na které spolu nikdy neseděli

Milostný cit představuje u Puškina největší hodnotu. Známá ruská básnířka Marina Cvetajevová dokonce ostře polemizuje s označením Oněgina jako „románu zklamaných nadějí“ (Bělinskij) a tvrdí, že ona čte příběh jako „román o lavičce, na které spolu nikdy neseděli“, jako apoteóza vztahu jednou provždy krásného tím, že se neposkvrnil uskutečněním!!! V takovém kontextu se pak ani hlavní rozháraný hrdina nejeví jen jako ne­vyrovnaný a sebestředný individualista, ale možná také jako noblesní a velkorysý, duchaplný a okouzlující účastník jedinečného milostného dramatu. Evžen Oněgin má ještě jednoho protagonistu, a to samotného autora. Puškin totiž velmi často vstupuje do děje jako vševědoucí komentátor, který se nevyslovuje jenom k vyprávěnému ději a k aktérům, ale snad úplně ke všemu, co se mu připletlo pod pero. Nakonec se na románu podílí jako jedna z vedlejších postav, dostává se tam dokonce jako jakýsi autorův dvojník a mluvčí pro situace, kdy Puškin považoval za důležité ozvat se svým jménem a mohl se tak blýsknout svým ostrovtipem, ironií a rozhledem a neepické partie Oněgina využít jako tribuny svých názorů na dění v soudobé ruské společnosti (samozřejmě, že si při tom vyřizoval účty i se svými nepřáteli, protivníky a kritiky).

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 

Speciální oněginská strofa

A to jsme ještě nezmínili další Puškinův objev: speciální oněginskou strofu, skládající se ze čtrnácti, devíti, respektive osmislabičných veršů jambického spádu rýmovaných podle přísného pravidelného vzorce a zakončených zpravidla ostře aforisticky vyhroceným dvojverším (s výjimkou Taťánina a Evženova dopisu). První čtyřverší má střídavý rým, druhé sdružený, třetí obkročný a poslední dvojverší opět sdružený. To je náročný i pružný útvar, který posiluje působivost a bezprostřednost celého díla. Síla Evžena Oněgina nespočívá jen v jeho postavách a jeho obraze Ruska puškinovských časů, ale zejména v tom, jak jej autor napsal. Proto jej také ještě před vydáním sledovala se zájmem značná část autorových současníků, od čtyřicátých let devatenáctého století platil za možná nejvýznamnější dílo ruské literatury, za událost širšího a zásadnějšího mravně společenského významu, za podstatný vklad do ruského duchovního života a hledání.

Oněgin u nás

Prvním českým překladatelem Evžena Oněgina byl Václav Čeněk Bendl, jenž toto dílo přeložil do češtiny v roce 1860. Bendl byl v té době ve čtvrtém ročníku bohosloví. Dalšími překladateli byli Alois Václav Jung (1892), Jindřich Najman (1935), Josef Hora (1937), Jaroslav Janovský (1955), Olga Mašková (1966), Milan Dvořák (1999). V roce 1937 byl Evžen Oněgin poprvé uveden na české divadelní scéně. S použitím překladu P. Křičky a J. Hory vytvořil jeho jevištní podobu E. F. Burian. Kromě Burianovy scénické adaptace se nejčastěji uvádí i adaptace Jaroslava Janovského, z níž vychází také naše úprava (doplněná o pasáže z nejnovějšího českého překladu Milana Dvořáka).

Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 



Lék na generální nudu


Jan Mikulášek se v Divadle Petra Bezruče chopil Puškinova Evžena Oněgina takřka autorsky ve vlastní dramatizaci, režii i hudebním doprovodu; akcentuje přitom básnický charakter předlohy. Scénograf Marek Cpin uzavřel hrací prostor do stísněného šlechtického pokoje, na jehož čistě bílém pozadí dobře vynikají výrazné kostýmy, zvláště extravagantní róby dam. Taťána v závěru insce- nace v mohutné paruce a svůdně upnutých šatech evokuje secesní krásku od Gustava Klimta. Dojem výtvarně působivého obrazu podtrhuje i výrazné líčení a „nemístné“ rekvizity jako pingpongová pálka v rukou Oněgina.

Mikulášek text radikálně seškrtal a pro vyjádření obsáhlejších pasáží využil jevištní zkratku: Oněginův znuděný, monotónní společenský život v Petrohradě naznačil úsporně, ale účinně opakováním krátké sekvence, jejíž tempo se stále stupňuje a vrcholí dvouslovnou ústní přestřelkou mezi Oněginem a sluhou. Díky razantní úpravě textu se příběh bez zbytečných řečí velmi rychle posouvá vpřed a zároveň vzniká prostor pro zklidněné, poeticky zpomalené výstupy.


Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 

Režisér předlohu neaktualizuje, ale nechává jednoduše vyznít nadčasový milostný příběh. Takřka všechny postavy však vyhrocuje jako směšné karikatury (snad viděné očima Oněgina): potrhle rozcuchaný Lenský se neustále přihlouple směje na plné kolo, Olga je koncentrátem hlouposti a banality… Vedlejší zápletky jsou seškrtány, dokonce ani vztah Lenského s Olgou netvoří dostatečně silný pandán k hlavnímu milostnému tématu. Veškerá pozornost diváka se soustředí k ústřednímu páru a k nezadržitelně se blížícímu tragickému závěru.

Mezi nesnesitelnými a směšnými postavami se pohybuje Oněgin, zachvácený nepřekonatelnou všeobjímající nudou, ze které není úniku ani na venkově, ať už v hovorech s přítelem Lenským nebo v milostném flirtu. Odstrkovaná a melancholická Taťána se rodině sice vymyká, ale ve své horoucí zamilovanosti je nakonec také směšná: během jejího vyznání se v pozadí objeví kýčovité rudé srdce, přes nějž se sypou růžové plátky. Radikální zlom nastává zabitím Lenského. Jediný okamžik proměňuje nudou obrněného Oněgina v nešťastlivce litujícího svého činu, v melancholika a vyhnance. Zároveň si začíná cenit Taťániny odvahy a vyznání a probouzí se v něm touha. Setkání po letech zažehne v kdysi netečném Oněginovi nečekanou srdečnost a vášeň tak mohutně, že svým vyznáním popíše všechny plochy na scéně. Taťána však vyzrála, provždy se rozhodla zapouzdřit své city, a tak jeho čmáranice nemilosrdně maže. Aby přežila, proměnila se idealizovaná Taťána v krásnou, elegantní, ale chladnou dámu. Oněgin konečně opustil svou nezaujatou polohu, ale jeho lidskost se probouzí příliš pozdě.

Tomáš Dastík v titulní roli už svým zevnějškem (totiž oholenou hlavou a na muže nezvykle výrazným líčením) a věčně nezaujatým, jakoby nepřítomným, i když kultivovaným hlasem, připomíná monstrum. Výraz jeho tváře se vždy vrací do neutrální, poněkud pohrdavé masky. Ve společnosti těká pohledem a dává tak znát, že je nesvůj. I Taťána (Tereza Vilišová) ve společnosti vyčnívá svou uzavřeností a plachými pohledy. Na rozdíl od hlučné sestry Olgy se ve vypjatých momentech vyjadřuje jen vzrušeným šepotem. Určitou dávkou infantilnosti podtrhuje v první části kostým a rekvizita létajícího draka.

Jan Mikulášek vytvořil u Bezručů nepřehlédnutelnou, výrazně herecky i výtvarně stylizovanou inscenaci, která i přes osobitý přístup zůstává věrná původnímu příběhu.

MARKÉTA DOLNÍČKOVÁ, Divadelní noviny č. 18


Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 


Prožitá hloubka nejčistšího z citů


Největší obdiv si zaslouží ústřední dvojice, Tomáš Dastlík a Tereza Vilišová, která se s tímto omezením dokáže bravurně vypořádat, což je ještě umocněno uvědoměním, že celé představení je ve verších.

Tomáš Dastlík tak po odchodu Jana Hájka do pražského Národního divadla dává již poněkolikáté jasně najevo, že Hájkovu pozici herce, na kterého se v Ostravě cíleně chodí, zaujme právě on. Tereza Vilišová své výlučné postavení mezi místními mladými herečkami zcela s přehledem potvrzuje. Právě v její tváři se zračí každý záchvěv ženina nitra tak čistě, že by už nemusela používat slova. Na malém prostoru svého obličeje rozehrává velké divadlo vnitřního boje, který Taťána ve vztahu k Oněginovi zakouší.

Režisérovi se v tomto představení podařilo vyjevit lásku v její nejčistší podobě. Dnešní doba totiž takovým emocím a podobnému zpracování vůbec nepřeje. Láska bývá buď zlehčována, zesměšňována nebo je jen svou vlastní karikaturou. A výpověď je to navýsost aktuální, jelikož láska se mnohdy transformuje do jiné podoby, třeba do partnerství, které zase s sebou často nese potřebu činit zásadní rozhodnutí, což se v tomto případě Oněginovi vůbec nedaří.

Obdiv zaslouží i odvaha převést Puškinovy verše na divadelní prkna. S jistou mírou nadsázky by se totiž dalo tvrdit, že v dnešní době poezii skoro nikdo nečte. Dokonce ani ti, kteří ji sami píší. A tady verše slyšíme ze scény. Stávají se tak součástí promyšleného soustrojí divadelní inscenace. Vše dohromady vytváří účinnou rozbušku, která vtáhne diváka plně do děje, nedá mu vydechnout a na konci mu dopřává nevídanou situaci – emocionální výbuch, kdy má společně s hlavními představiteli slzy v očích.

Divadlo Petra Bezruče otevírá svou Srdcervoucí sezónu ve velkém stylu. Jan Mikulášek v Evženovi Oněginovi dotáhl svůj rukopis téměř k dokonalosti a servíruje zážitek opravdu nevídaný. Oba představitelé hlavních rolí by si přinejmenším zasloužili nominaci za herecké výkony v každoročních divadelních anketách.

úryvek z recenze PATRIKA HRONKA, Literární noviny 2007-45


Evžen Oněgin
Foto: Tomáš Ruta
Evžen Oněgin 


A.S.PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN


Bezruči se vrhli na klasiku školních čítanek a v nové sezóně, která nese název „srdcervoucí“, se rozhodli uvést Puškinova Evžena Oněgina.
Ilona Smejkalová společně s Janem Mikuláškem vyšli z dramatizace Jaroslava Janovského, kterou ovšem – jak je to u Bezručů v poslední době běžné – svérázně upravili. Jejich Oněgin (vynikající Tomáš Daslík) sice zůstává oním dandym, jehož válcuje nuda všedního života a který se marně snaží nalézt pobavení, dokázali však příběh zbavit všech zaběhnutých klišé a nabízejí velkolepou, výtvarně stylizovanou podívanou. Puškinovy verše pak Mikulášek často nahrazuje poetickými, ryze divadelními obrazy. Pokud se diváci těší na známou pasáž: „Já píši vám, co mohu více!“, dočkají se rozhodně netradičního pojetí.

PAVLA BERGMANNOVÁ, Reflex č. 43/2007


Evžen Oněgin, nudící se a láskou zmítaný…


Na podzim, tedy začátkem sezony 2007/2008 měl v ostravském Divadle Petra Bezruče premiéru Evžen Oněgin. Tento příběh všichni jistě dobře znáte ze školních lavic jakožto román jednoho z velikánů ruské literatury – Alexandra Sergejeviče Puškina. Je psán ve verších. A jinak tomu není ani u scénáře režiséra Jana Mikuláška, který si text pro svou inscenaci sám upravil podle překladu Jaroslava Janovského a Milana Dvořáka.

Právě verše dodávají příběhu, který se bez jediné pauzy odehrává na malé scéně, na působivosti, křehkosti, vtipnosti a v závěru dojímavosti. Scéna Marka Cpina je prostá, představuje ji jeden šlechtický pokoj v bílé barvě, pár židlí, krb, několik lampiček, dveře. Nábytek se několikrát jednoduše přestaví a tak se mění místa děje – dům Oněgina, dům Larinových, salon, ve kterém se později setkává Oněgin s Taťánou. Celkově tento uzavřený prostor vyzařuje pocit stísněnosti. Na pozadí jednoduché scény vynikají lehce stylizované kostýmy, doplněné u žen o rozcuchané paruky a u mužů o výrazné líčení. Stylizovanost je patrná i v hereckém vyjadřování. Postavy tak – i díky kostýmům – působí téměř jako nějaké figurky. O stísněnosti nemůžeme mluvit v souvislosti s Mikuláškovou autorskou hudbou, která naopak velice citlivě střídá jemné a vášnivější tóny a podkresluje tak vždy dokonale atmosféru děje.

Začátek příběhu má spád. Vše se odehraje rychle. Znuděný Oněgin (Tomáš Dastlík) přijíždí z Petrohradu na venkov, kde mu dělá společnost jediný přítel, básník Lenský (Lukáš Melník). Díky záměrné grotesknosti v předvádění běžných činností, kterými se zde Oněgin snaží zabavit, např. v předvádění jízdy na koni nebo v hraní ping-pongu, má divák úsměv od ucha k uchu. Ale ve chvíli, kdy se Oněgin seznámí s krásnou a vznešenou Taťánou, kdy v ní vzbudí lásku, kterou zatím sám neopětuje, kdy zradí přítele Lenského a nešťastnou náhodou ho zabije v souboji, tento úsměv pomalu ztuhne. Po smrti Lenského chce Oněgin nalézt klid v cizině, ale to se mu nepodaří. Když se po letech vrací, Taťána je už provdána. A když jí Oněgin vyzná lásku, nechce zradit svého muže a odmítne ho.

Celá inscenace se soustředí právě na vztah Oněgina a Taťány, který stojí po celou dobu v popředí a je znázorněn zajímavým a originálním způsobem, který dojímá k slzám diváky i samotné herce. Pro Mikuláška není problém ani to, že to podstatné, co se mezi Oněginem a Taťánou stane, se odehraje vlastně v dopisech. Celá záležitost je vyřešena dojemným monologem Taťány, v podání výborné Terezy Vilišové, která v tomto momentu jakéhosi citového vyvrcholení dokáže působit velice zranitelně. Oněgin Tomáše Dastlíka pak popíše černým fixem téměř všechny stěny v pokoji. Místnost se mění v obrovský dopisní papír, na kterém Evžen roztřeseně vyjádří svůj hluboký cit. Když je odmítnut, ztrácí poslední naději, že by konečně mohl dát svému životu smysl. „Ach… já píši vám…“

Zdá se, že Bezruči svou letošní „srdcervoucí“ sezonu začali opravdu na jedničku. Evžen Oněgin by mohl být snad i jedním z favoritů letošního ostravského divadelního festivalu, který je teprve před námi.

Michaela Celárková , www.nekultura.cz, 8.1.2008


Evžen Oněgin


Pokud má kdokoliv odpor k veršům v psané podobě, anebo si je už vůbec nedokáže představit na jevišti, měl by vážit svou cestu na inscenaci Evžena Oněgina do ostravského Divadla Petra Bezruče. Tvůrcům se zde totiž podařilo znamenitě skloubit dvě roviny (poezii a divadlo) a vytvořit tak z veršované předlohy Alexandra Sergejeviče Puškina živoucí představení.

Talentovaný režisér Jan Mikulášek se na této scéně po roce a půl vrací k ruské klasice. Již dříve zde totiž představil svůj pohled na Čechovovy Tři sestry a nyní se velmi odvážně pustil do výzvy přinejmenším stejně významné – do původní dramatizace jednoho z nejslavnějších milostných příběhů všech dob.

Na výtvarném provedení se již tradičně podílel Mikuláškův dvorní spolupracovník, Marek Cpin, který herce oblékl do stylizovaných kostýmů a zasadil je do čistého, bílého pokoje. Když se k tomu přidá velké, skoro až patetické gesto, opakování replik či pohybu a emotivní hudba, kterou si Mikulášek sám složil, dá se skoro pochybovat, zdalipak verše v tomto prostředí nepůsobí nepatřičně nebo se snad úplně neztrácejí. Verše však tvoří organickou součást divadelní inscenace a zcela přirozeně plynou z úst jednotlivých představitelů. Především na začátku představení je v nich a v pohybu dokonce zakódován i vtip. To se postupně mění a převahu získává nejčistší cit propuknuvší mezi Oněginem a Taťánou.

Evžen Oněgin, v podání Tomáše Dastlíka, prochází překotným vývojem, kdy se ze znuděného a životem unaveného hejska stává díky setkání s Taťánou Larinovou (Tereza Vilišová) láskou zmítaná a nakonec i uštvaná zvěř. Právě z neschopnosti se vzájemně potkat vyrůstají nejsilnější dramatické situace a dávají oběma hlavním představitelům jedinečnou příležitost vyniknout. Herecké výkony této dvojice jsou nejvýraznější složkou ostravské inscenace. Tomáš Dastlík navazuje na své předchozí velké role (např. Macbeth) a předvádí další vyzrálý výkon. Tereza Vilišová zcela s přehledem potvrzuje své výlučné postavení mezi místními mladými herečkami. Právě v její tváři se zračí každý záchvěv ženina nitra tak čistě, že by už nemusela používat slova. Na malém prostoru svého obličeje rozehrává velké divadlo vnitřního boje, který Taťána ve vztahu k Oněginovi zakouší. Režisérovi Janu Mikuláškovi se jeho odvaha vyplatila a společně s herci se mu podařilo vyjevit lásku v té nejčistší podobě, i když vše kolem je navýsost stylizované. Každý tak má jedinečnou příležitost sledovat vývoj milostného vzplanutí hlavních hrdinů s jeho propady, se všemi záblesky naděje a také s onou bolestí, která ho může provázet. A právě v bolesti celý příběh končí a ta je zde zcela naplno prožitá. Všechny složky inscenace dohromady vytváří účinnou rozbušku, která vtáhne diváka plně do děje, nedá mu vydechnout a na konci mu dopřává nevídanou situaci – emocionální výbuch, kdy má společně s hlavními představiteli slzy v očích.

Patrik Hronek, www.tiscali.cz, 28.1.2008


Semhle tamhle s divadlem / Analýza inscenace Evžen Oněgin


V roce 2007 se rozhodl tehdejší umělecký šéf Jan Mikulášek zinscenovat v rámci Srdcervoucí sezóny Divadla Petra Bezruče Puškinův román ve verších, Evžena Oněgina. Premiéra představení byla naplánovaná hned v říjnu toho roku, konkrétně 5. Tehdy ještě režisér, generačně patřící k nejčastějším návštěvníkům divadla, nemohl tušit, že se jeho inscenace stane v podstatě kultovní. Možná také proto se Oněgin na repertoáru drží už třetí sezónu a dle návštěvnosti lze očekávat, že tam ještě nějakou dobu vydrží. Vedle divácké oblíbenosti je úspěchem také ocenění za režii v rámci udílení cen Českého literárního fondu.

Mikulášek vychází z překladu Michala Dvořáka a dramatizace Jaroslava Janovského, text si klasicky upravil podle svých potřeb a to opět do té míry, že vzniká v podstatě autorská inscenace. V souladu s předlohou však ve své úpravě zachovává režisér veršovanou podobu, ačkoliv děj osekává na to nejnutnější. Veškeré odkazy a vedlejší zápletky, které nalezneme v originále, dokonce i vztah Lenského s Olgou, jsou zde odsunuty na okraj a středobodem dění se stávají Oněgin a Taťána. Milostný příběh je to klasický, postavy typizované. Stejně dobře by se mohly jmenovat jinak a děj se odehrávat v jiném prostředí, inscenace by na své efektivitě rozhodně neztratila. Scénu a kostýmy připravil již poněkolikáté ve spolupráci s režisérem výtvarník Marek Cpin. Záměrem bylo vytvořit jakýsi romantický pokoj pro panenky. Bíle vymalovaný pokoj obsahuje dále už jen krb, dveře a několik židlí. Na jeho čelní straně jsou namalované stromy, na zadní stěnu je zavěšeno zrcadlo. To jakoby upomínalo na Puškinův princip zrcadla (město-vesnice, Olga-Taťána, Oněgin-Lenský). Lehce stylizované kostýmy v pastelových barvách jsou doplněny rozcuchanými parukami u žen a výrazným líčením u mužů. Stylově je historizující pouze mužské šaty, celkové vzezření dívek opravdu připomíná porcelánové panenky. To se ovšem změní v závěru inscenace, kdy se postavení Taťány a Oněgina prohodí. On už není tak sebevědomý, stala se z něj jakási morální troska, zatímco ona z dítěte vyrostla v ženu - smutnou, zádumčivou a krásnou. Oněgin nepovšimnut sedí na svém cestovním kufru, oblečen v rozhalenou košili a sako, dokazujíc jeho morální a především společenský úpadek, zatímco Taťána, jež se stala na večírku středem pozornosti, nosí elegantní dlouhé šaty. Ty nejsou oproti očekávání červené (ačkoliv z hovoru jasně vyplývá, že červené jsou) nýbrž černé, podtrhující tak sice její ženskost, ale zároveň také smutek. Hudbu si již tradičně napsal Mikulášek sám, v souhře s pojetím celé inscenace tak hudba podbarvuje ty nejzávažnější promluvy, dokresluje atmosféru při němohrách. Spolu se změnou osvětlení je však také využita jako přechod mezi jednotlivými scénami. Oněgin, petrohradský dandy, jež vede stejně zbytečný život, jako je sám zbytečný pro společnost. Jeho otrávenost je znázorněna hned v úvodní němohře, kdy jsou ze stropu spuštěny několikery tmavé společenské šaty, pohybující se monotónně jako přízraky, kterými se lidé na večírcích pro znuděného Oněgina stávají. Zatímco společnost se královsky baví, on mezi nimi prochází a marně hledá rozptýlení. Vyvrcholením se stává slovní přestřelka mezi Oněginem a sluhou Guillotem. Tento výstup se opakuje stále dokola, jeho tempo se však zrychluje. Jednotlivé sekvence odděluje zhasnutí světel, doba před jejich opětovným rozsvícením se také zkracuje. V závěru tak stačí jedna Oněginova otázka a sluhovo přikývnutí. Režisér prvku cyklizace a rytmizace využívá v představení hned několikrát. Třeba hned ve scéně následující, kdy se Oněgin ocitá na vsi, kam přijel převzít dědictví strýci. Zprvu nadšen touto změnou upadá po pár měsících opět do stereotypu, z něj jej nedokáže vytáhnout ani jeho nově nabytý přítel, básník Lenskij. V němohře si Oněgin stěžuje na nudu několikrát opakovanými, stále se zrychlujícími sekvencemi znázorňujícími četbu, hraní ping-pongu, jízdu na koni a pití na večírcích. Ze stropu spuštěné společenské šaty zastupující hosty se v inscenaci objeví ještě jednou a to na večírku, kdy se Oněgin po letech v cizině vrací zpět do Petrohradu. Oproti úvodu jsou však v bílé barvě opět tak kontrastujíce Oněginově tmavému obleku. Ono již zmiňované zrcadlo funguje v několika scénách jako okno, za nímž se projevují skryté tužby obou hrdinů. A tak se nám rozsvítí růžově a zasype se růžovými plátky při Taťánině zamilovaném dopise. Mnohými očekávané "Já píši Vám…" se zde ovšem nedostavuje a nejeden divák může být zklamán. Na druhou stranu můžeme tento režisérův záměr vykládat jako snahu o aktualizaci. Mikulášek nechce, aby divák dostal to, co očekává. Všechny ty textové škrty mají tedy logické vysvětlení. Co ovšem není řečeno, je vyjádřeno jinak. V inscenaci se objevují němohry, náznaky a symboly, opakující prvky. Není třeba slov, aby divák pochopil a především plně procítil, co se na jevišti odehrává. Zatímco Taťánin dopis je psán v klidu na stolku v rohu pokoje, doplňován padajícími růžovými plátky v okně a podmalován jemnou hudbou, Oněginovy dopisy po jejich setkání v Petrohradu jsou prodchnuty vášní. Evžen stržen prudkým citem popisuje bílé zdi a odříkává bolestně obsah dopisů. Taťána mu však neodpovídá. Každou další obálku hází do krbu. Konečně to Oněgin nevydrží a přijde si pro odpověď osobně. Ta je však stejně chladná jako její majitelka. Aby zamilovanému svá slova zdůraznila, maže jeho písmo ze zdi ve stejných mukách, jako byly psány. Již klasickým se u Mikuláška stává použití několika židlí otočených směrem k publiku. Jako rekvizity vykreslující prostředí jsou zcela dostačující a dle situace jsou využívány k nejrůznějším obrazům. Herci si je podle potřeby přinášejí a odnášejí ze scény. Například obraz v domě U Lariných, tedy jejich seznámení se s Oněginem. Čtyři postavy sedí vedle sebe a zasvěceně diskutují. Na tvářích každého z nich však můžeme číst, co si doopravdy myslí, aniž by to o sobě věděli vzájemně. Jen Lenský s Olgou tuto "nekontaktnost" dlouho nevydrží a, posadivše se čelem k sobě, zamilovaně švitoří. O totéž se s Oněginem pokouší stará Larina, její společník se však neotočí ani kdyby jej mučili a raději si přihne z nenáviděné brusinkové šťávy. V podstatě obdobně je použito židlí také v závěru, při večeři u Taťány. Není potřeba talířů ani jídla, cinkání příboru a žvýkání imaginárního sousta je všeříkající. Až na to, že jediný, kdo cinká je generál a občas, aby se neprozradil, také Oněgin. Jestliže používá režisér nějaký prostředek s oblibou, je to krom židlí jednoznačně také zacházení s mrtvolami. Hned v úvodu je to mrtvola Oněginova strýce, kterého tento nachází po svém příjezdu na ves ležet mrtvého na pohovce. V zápětí je ze scény odtažen jako nepotřebný kus rekvizity. Stejně tak se postupuje při scéně souboje s Lenským. Ten pro zvýšení napětí neprobíhá klasicky. Soupeři sedí na židlích, ani ne naproti sobě, zatímco posluhové odpočítávají. Lenský se klepe a vyděšeně hledí do publika, zatímco Oněgin se snaží mladému příteli klidným hlasem souboj rozmluvit a zahnat tak výčitky svědomí. Leč jeho snahy jsou marné. Výjev nepodbarvuje hudba, zaslechneme pouze ranní švitoření ptáků, působící tím děsivěji, čím více si člověk uvědomí, co se na scéně chystá. Při odpočítávání diváci v publiku ani nedýchají. Pak se ozve výstřel, výkřik, výčitky. Oněgin již pozdě zpytuje svědomí, zatímco básník je Zarjeckým pomalu odtažen ze scény.
Pro mladého režiséra již příznačná je kvalitní práce s herci. Ti jsou ve vykreslování charakterů svých postav přesní a důkladní. Při jejich pozorování pochopíme podstatu autorových škrtů v textu, veškeré dění se zobrazuje ve tváři jeho herců. Není tedy divu, že ani při děrovačce nejsou schopni se uvolnit z napětí a jediné, co jim zbývá, jsou slzy na tváři.
Tomáš Dastlík jako Evžen Oněgin svým celkovým vzezřením v čele s oholenou hlavou a výrazným líčením připomíná masku. Tu si ve společnosti nasazoval tak často, že téměř splynula s jeho osobností a to tak dokonale, že se toho Oněgin přestal být vědom. Ani jeho téměř dokonale zkažená osobnost však není schopná přejít zastřelení přítele bez výčitek svědomí. Uvědomuje si, že tohle přehnal a raději odjíždí do ciziny. Když se po letech vrací do Petrohradu nikdo a on sám především vlastně ani neví proč. Snad doufal, že jej večírky dovedou opět povzbudit, leč nestává se tak. Vrcholem všeho se stává setkání odměřenou Taťánou. Ta v něm sice probudí dávno zapomenuté city, je však již příliš pozdě na to, aby byly jeho bývalé prohřešky zapomenuty, a tak se opět odebírá do ústraní, kde se bude snažit najít vykoupení. Lukáš Melník představuje Lenského jako rozcuchaného lehkovážného mladíka s horkou hlavou. Nezatížen dosud životními strastmi, užívá si svého mládí, afektovaně se směje každé hlouposti, naplno prožívá svou zamilovanost. O to tvrdší je ovšem jeho konfrontace s realitou, kdy se jeho žárlivost stává největším problémem. Nepoznav dosud horší urážky než uražené ješitnosti, nevidí ze situace jiné východisko než souboj. V poslední chvíli si uvědomí svou nerozvážnost, jeho hrdost mu však nedovolí, aby souboj odvolal a tak spěje k záhubě životem v podstatě nepoznamenán. Taťána Terezy Vilišové je nejprve dětsky naivní až prostá. V předloze několika slokami popsaná Taťánina povaha je zhuštěna do všeříkajícího obrazu, kdy hravá dívka v panenkovských šatičkách nečekaně vstoupí do pokoje s papírovým drakem. Opět, rytmicky se stupňujíce, několikrát za sebou. Poprvé si jí všimne pouze Oněgin, naposledy matka, která nezapomene výchovně poznamenat, že "vletět do místnosti jako drak" není zdvořilé. Důvěřivě se posléze Oněginovi svěří se svými tužbami a dojata jeho galantní vstřícností, zamiluje se bezhlavě. Jaký je to rozdíl oproti závěru inscenace, kde se z Taťány stane vlivem okolností chladná královna, která po letech trápení se byla matkou donucena přijít k rozumu a tak se podřizuje společnosti, ačkoliv její přání jsou s tímto v rozporu. Miluje stále Oněgina a neskrývá to, ale než se vystavit hanbě a posměchu, raději zůstane ve vztahu se svým manželem. Ostatně, Oněgin svou šanci měl a není její vina, že ji tak lehkomyslně propásl. Inscenace Evžena Oněgina se stala v Ostravě pojmem. Diváci si režiséra oblíbili a tak se nyní při výběru představení rozhodují, jestli jít "jen" do divadla, nebo "na Mikuláška". Vzájemná harmonie Mikuláška se souborem "od Bezručů" evidentně funguje a tak vcelku logicky vyplývá, že se rozhodl s divadlem spolupracovat i do budoucna.

http://mawria.blog.cz/1102/divadlo-petra-bezruce-evzen-onegin / 21. 2. 2011 v 0:40


Re: Bravo!
Já se také připojuji. Určitě do Jihlavy zase přijeďte.Budeme se těšit.
22.12.2012 21:06 | M.
Bravo!
Děkuji za vynikající představení a excelentní výkony herců. Po lakomci dalšívynikající představení. Určitě nebudu mluvit sámza sebe, když napíšu, že vás uvidíme opět rádi v Jihlavě s nějakou Vaší inscenací!
20.12.2012 22:35 | Václav Prchal
Poděkování
Představení Evžena Oněgina naprosto úchvatné. Fantastické výkony všech herců, napjatá atmosféra... Po včerejším představení jsem neměla slov.
19.04.2012 08:17 | Míša
E. Oněgin
Od p. Mikuláška jsem byla unešená 1984 a teď Oněgin - nádherné... I když jsem na představení šla s tím, že plakat nebudu, na konci už jsem se slzám neubránila. Chybí mi slova, děkuji!
03.03.2012 19:44 | Gabriela
Oněgin
Včerejší představení bylo skvělé, děkuji Vám za krásný zážitek! Všechno ladilo nádherně dohromady - překrásná scéna - ta bílá barva - excelentní!, kostýmy, hudba skvěle podtrhující atmosféru i výkony herců - celek šlapal jako hodinky! V Bezruči jsem nebyla poměrně dlouho, ale tímto představením jste mě namlsali na další Vaše inscenace ;)
29.02.2012 10:41 | Jenny
Oněgin (zase) v Praze
Nevím kolik přesně hostovaček zažila Praha, ale já si inscenaci nenechal ujít 4x. Myslím, že víc mluvit nemusím... :-)
06.10.2011 08:08 | Jirka
Re: Oněgin
Děkujeme, Evžen Oněgin je pro nás stále "sváteční" představení.
30.09.2011 10:32 | Tereza V.
Oněgin
Nejlepší představení které jsem kdy zhlédl.. Děkuji
29.09.2011 21:05 | Petr
Oněgin
Naprosto strhující představení, během, kterého jsem si ani neuvědomovala, že jsem v divadle, ale měla jsem pocit, že jsem jedna z postav. Tleskám úžasným výkonům Terezky Vilišové a Tomáše Dastlíka! Nádhera.
04.05.2011 22:19 | Anežka
Musím se přidat ...
Byli jsme s partnerkou na tomto představení před dvěma dny, jsem vcelku pragmatický a řekl bych, že hodně vydržím, když jsem ale shlédl výkony herců, emoce, zaposlouchal se do klavírní hudební kulisy, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je ze mě největší měkota na světě, bylo to úžasné, strhující, geniální a dokonalé představení, při kterém jsem prožíval vše s herci na pódiu, nezapomenutelný zážitek, který u mě ještě nikdy v divadle nenastal a to už jsme navštívili nespočet představení, klaním se před výkony hlavních zúčastněných!!!
10.02.2011 08:46 | Ros a Tes
Oněgin
Zajímavé podání. I hudba byla nádherná. Zajímalo by mě, jak se jmenují jednotlié skladby nebo kdo je jejich autorem. Děkuji :)
05.12.2010 17:15 | někdo neznámý
Oněgin v Praze v Celetné 17.6.2010
Představení jsem již viděla v zimě na Žižkově. Jak jsem zjistila, že budete opět v Praze, nemohla jsem si představení nechat ujít. Můj nejkrásnější divadelní zážitek - děkuji
18.06.2010 13:59 | Jolana
ONĚGIN
Tomáši, Terezo ... Proč Vám nedali Thálii nebo Radoka, to nechápu.
Evžen Oněgin byl jeden z mých nejintenzivnějších divadelních zážitků. Především poslední scéna se mnou pořádně pohnula. Moc Vám za to děkuju a je pro mě obrovská čest, že se s Vámi oběma potkám na jevišti při Cyranovi.
05.03.2010 19:39 | Kadet
Oněgin v Praze 2.2.2010
Naprosto úžasné... Mám pocit, že jsem celé představení ani nedýchala... Bezkonkurenčně nejlepší představení, co jsem kdy viděla. Díky všem!!!
03.02.2010 19:50 | Vendula
Oněgin 2010 v Praze
Včera jsem shlédla vaše představení na Žižkově a ještě teď jsem se z toho nevzpamatovala. Dokonalá harmonie gest a symbolů v kombinaci s maximálně citlovým uchopením textu. Máte můj hluboký obdiv.
03.02.2010 10:57 | Stáňa
Vítejte v Praze
Těším se na Vaše hostování v Praze na Žižkově. Už jste mi chyběli.
15.01.2010 13:51 | Stáňa
Super představení
Vaše představení se mi moc líbilo, hlavní aktéři - herci, kteří hrají samotného Evžena a Taťánu - prostě chválím - super....Viděl jsem to i v TV, ale nebylo to ono, musel jsem si zajít naživo a prostě chválím, tleskám, děkuji:)
03.06.2009 18:03 | Jarda U.
Evžen, Táňa, Evžen, Táňa... Jako by tu stále byli se mnou...
Právě jsem se vrátila ze Slováckého divadla, kde málem celá budova spadla pod zaslouženým potlesekm na závěr dle mého jedné z opravdu nejkrásnějších her na součastných jevištích.
Jednoduše souladící scénografie, charakter postav vystihující kostýmy, neuvěřitelně city nabitá hudba...
Herecké výkony každého herce působily tak do hloubky... že na to snad ani slova chvály nestačí.

Škoda, že mám Ostravu poměrně z ruky... Jinak bych u vás byla "nastlaná" pořád :)
27.05.2009 21:52 | Weika
Re: skláním se před vaším uměním
Tak si dejte i od Orwella 1984 u Bezručů.Taktéž v režii Jana Mikuláška.
10.05.2009 21:51 | někdo neznámý
skláním se před vaším uměním
Ještě teď mi běží mráz po celém těle, když si vzpomenu na inscenaci Oněgina. Naživo i v televizi...mám z toho neuvěřitelný zážitek! Už dlouho se mi nestalo, že bych mohla nějaké představení bez výtek shlédnout. Ale tohle bylo prostě úžasné. Stejně jako heda Gablerová (mimochodem také od pana Mikuláška). Smekám, pane režisére i celý realizační týme!
10.05.2009 18:29 | někdo neznámý
krása
Mno zhlédla jsem jen asi 30 minut a to když to dávali včera v televizi a musím říct že jsem byla ohromena, moc se Vám to povedlo, smekám. :)
18.04.2009 14:17 | někdo neznámý
Evžen v TýVí:o)
Krásné...opravdu...moc se Vám to povedlo a ten projev pana Mikuláška na začátku a ten povoz s koňmi...to bylo skvělé:o)...jen se mi zdálo, že publikum na začátku se moc nesmálo...tak jako v divadle...že "ten ftip" nebyl místy pochopen...a na konci samotnému panu Oněginovi ukápla slza...to bylo krásné...DĚKUJI VÁM!!!:o)
18.04.2009 14:02 | AGELka:o)
Prostě nádhera!
Teď jsem se dodívala na záznam představení, který byl vysílán na ČT2. Nevím, co říct. Bylo to úžasné. Představitelé Evžena a Taťány propůjčili rolím svá vlastní srdce. Plánuji vyjet do Ostravy a zhlédnout představení ještě jednou, tentokrát "naživo". Takže jestli se na konci ozve smrkání, jsem tam.....
17.04.2009 22:55 | rokosicer
Ještě teď mám husí kůži...
Vynikající, ještě se mi snad nestalo, abych po celou dobu představení seděl a hltal každé slovo... Supr herecké výkony, nádherně jednoduchá scéna a jako celek neskutečně působivé... Tleskám všem...
23.03.2009 22:12 | Fofáček
Oněgin
Viděl jsem včera Taťánu psát dopis a v zrcadle padal popel. Viděl jsem včera Oněgina psát dopis po stěnách pokoje Taťány a ta se snažila všechno smazat - dopis i minulost! Gratuluji k povedené inscenaci.
18.02.2009 21:06 | Jirka N
Re: Zájezd v Praze
V Divadle v Celetné... jak je uvedeno v programu...
24.01.2009 20:58 | někdo neznámý
Zájezd v Praze
Kde v Praze se bude konat představení 17. února?
24.01.2009 18:25 | Petra Kubínová
Bravo!!!!
Právě jsem se vrátila z představení, které jste dnes hráli v Naivním divadle v Liberci. Dojatá, zasažená čistotou zpracování a skvělými hereckými výkony, celkovým poselstvím... Děkuji!
10.12.2008 23:33 | Jarmila Enochová
Re: Záznam představení
Překlad EO od Milana Dvořáka vyšel v roce 1999 (a znova 2007) v nakl. Romeo.
25.11.2008 17:59 | ML
Re: Záznam představení
Vážená Pavlíno,
záznam inscenace Evžen Oněgin byl natočen Českým rozhlasem a zaznamenat se ho chystá také Česká televize. Vydávat texty se zatím nechystáme, naše finanční možnosti se totiž od těch v Národním divadle poněkud liší.
25.11.2008 14:45 | Zuzana Mildeová
Záznam představení
Neuvažujete o záznamu z představení, případně o vydání překladu Jaroslava Janovského a Milana Dvořáka (např. ND Praha texty vydává jako součást divadelního programu)? Mám "jen" klasický překlad od J. Hory a po této inscenaci zjišťuji, že jsem dosud na Oněgina hleděla poněkud zastaralýma očima.
24.11.2008 18:34 | Pavlína
Nadšení a dojetí
Včera jsem shlédl Oněgina v rámci projktu OSA v Činoheráku v Ústí nad Labem, stejně jako dlouze aplaudující publikum jsem byl nadšen, a dosud mě Vaše představení běží v hlavě a v srdci. Gratuluji, byl to po delší době intenzivní zážitek výborně udělaného divadla. Děkuji moc!!!
05.11.2008 08:55 | Martin Volf
Úžasný prožitek
Nádhera... ještě nikdy jsem v divadle neprožívala s herci tak silné emoce, ještě nikdy mi při představení netekly slzy... Představení jsem shlédla včera a ještě dnes se z toho silného prožitku nemohu vzpamatovat. Ale byl nádherný!
Moc děkuji a těším se na další.
24.09.2008 12:20 | Eva
olomoucké představení
V rámci festivalu Divadelní flora jsem viděla Vašeho Evžena Oněgina. Do divadla jsem přicházela s lehkým očekáváním, z divadla jsem pak odcházela s rozechvěním a pocitem naprosté dokonalosti shlédnutého...dlouho se mi to nestalo, jestli vůbec někdy...moc děkuji Vám všem !
A díky, že jste do Olomouce zavítali...
20.05.2008 11:57 | Olga
...
Nádhera...slova jsou zbytečná.
02.05.2008 13:40 | stavik
večer v divadle!(žádný ples...)
"už nikdy nebude to, co dnes... " Díky!
04.03.2008 14:53 | M.
Re: co dodat...
jj, to souhlasím. Hru jsem viděla 2krát a pokaždé jsem odcházela z divadla jakoby v transu....pokaždé jsmeto šlarozdýchat dolů do klubu:D Ale Hra je to přenádherná herecké výkony jsou úžasné...
29.02.2008 19:42 | někdo neznámý
co dodat...
prostě silná a nádherná hra!
29.02.2008 18:54 | ef
?Když miluji, není nic jiného,? řekl sám Alexandr Sergejevič Puškin.
V intimní atmosféře komorního divadla Petra Bezruče v Ostravě jsem jeho vášeň mohla pocítit na vlastní kůži. Od prvního dějství se mne hlavní představitel - surový a nepokojný Evžen Oněgin - téměř fyzicky dotýkal svou bolestí. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem seděla přímo pod ním nebo pravdivostí, s jakou svou roli prožíval. Taťána naopak vzdálená, v jiných světech vznášející se krásná bytost dokreslovala svá slova gesty s takovou něžností, že slov téměř nebylo třeba.
Od první minuty jsem zapomněla na kulisy, které mne zprvu odradily svou neotesaností, umělým dojmem a hlavně neestetickým polystyrenovým materiálem. Za nedlouho jsem však pochopila jejich účel. Naprosto korespondovaly s tíživou a lživou atmosférou doby a tehdejších společenských zvyků. Stejně jako zrcadlo nastavené křivému obrazu lidských charakterů, ale také protikladům, v tomto díle vyznívajícím jakožto hlavní myšlenka. Deformace těl i duší postav umocňovaly i kostýmy, vytvářející nelidské sešněrované nebo naopak gigantické zvětšeniny siluet, jakoby pocházejících ze světa halucinací, morbidní fantazie a strašlivého snu..reality.
Repetice a akcelerace gest a mimiky, pozorovány z takové blízkosti, rozehrávaly hlavní role. Výkony představitelů připomínaly neosobní vyjádření japonských herců divadla kjógen, přesto však potají obnažovaly duševní život postav. V divokém hyperrealismu přehrávali emoce, znásilňovali předepsané chování a ponižovali tak svůj charakter na absolutní mez lidskosti.
Poprvé jsem v divadle cítila tak dlouhotrvající mráz po těle, který mne doslova paralyzoval. Stejně jako Taťána a Oněgin jsem zadržovala své emoce do poslední vteřiny. Jejich bezmezná vášeň a láska byla tolik hmatatelná a zároveň pomíjivá. Míjeli se v celé své podstatě. Ti dva vlastně neexistovali. Oba žili dny, měsíce, roky, jež nestáli za to, neboť každou vteřinu jeden bez druhého.
Jazyk postav, ač veršovaný a dobový, byl tolik současný ve svém obsahu. Krásné a tklivé klavírní melodie se vrývaly do mého nitra stejně jako každý tah kaligrafie, kterou Oněgin popsal stěny, když blouznil a šílel láskou.
V každém momentě jsem shledávala, že se stávám součástí děje, neboť prožívám a cítím, co herci. Jejich pot i slzy zůstaly ve mně živé.

„Existují city, které nelze vyslovit jinak, než mlčením.“
Začínám i končím slovy umělce, jenž dovedl vyjádřil všelikost bytí.
11.01.2008 14:01 | Marcela Adámková
tomu říkám divadlo, které ve mě vyvolalo emoce
Neříkám dokonalé. Každý divák si najde něco, co není podle jeho představy. Ale celé představení jsem byla napjatá (což je u tak známého textu určitě těžké) a byly scény, které mě doslova srazily na kolena. A to souboj mezi Lenským a Oněginem a Oněginův dopis Taťáně. Velkolepý závěr, když jsem chtěla své spolusedící sdělit dojmy, tak jsem se zmohla jen na hluboké odfouknutí a zadržení slz. Naopak mě velice zklamal Taťánin dopis Oněginovi. Tato část mi přišla slabá. Nedodělaná. Co se týče hereckých výkonů, nejprve jsem byla docela rozpačitá ze ztvárnění Oněgina a kostýmu Taťány na počátku. Ale v druhé části jsem byla mile překvapena, že to začalo fungovat - a to co mi přišlo prvně nemístné bylo dokonalým kontrastem ke scénám v druhé části a plnilo to zcela svou funkci.Celkově mohu říct, že se mi líbila jednoduchá ale zajímavá scéna, dobrá souhra herců, a tímto bych jim chtěla poděkovat za nevšední a krásný dojem z dobrého představení.
26.11.2007 21:52 | dojatá divačka :-)
Něco nádherného
Tato inscenace byla naprosto nádherná.Bylo to velmi zajímavé a úžasně provedéné.Byli tam výborní herci.Děkuji za tuto inscenaci
17.11.2007 15:35 | někdo neznámý
neopakovatelný zážitek
tuto inscenaci si uchovám v srdci,ještě nikdy jsem v divadle nebrečela, byl to doopravdy úžasný zážitek, děkuji všem za něj :)
29.10.2007 15:51 | někdo neznámý
Děkuju!!!
Právě jsem se vrátila z premiéry a jsem absolutně unešená. Tuto inscenaci považuju za citový vchol mých divadelních let - byť to není doba nikterak dlouhá... Scéna úžasná, herecké výkony okouzlující... Pana Mikuláška jsem si oblíbila již po Královně Margot. Teď ho bezmezně miluju!

Děkuji Vám... Vám všem, kteří se podíleli... Díky za ten skvělý zážitek.
05.10.2007 21:59 | někdo neznámý
www.bezruci.cz