divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
P. A. Caron de Beaumarchais /
Figarova svatba
bláznivý den / právo první noci překazí jen důmyslná past / tady už přestává všechna legrace! / figarova svatba = hra géniů aneb beaumarchais (1775) – mozart (1786) – nohavica (2009) – františák (2012) / premiéra 23. března 2012

Režie Martin Františák / Dramaturgie Marta Ljubková / Úprava Marta Ljubková / Scéna Jan Štěpánek / Hudba David Smečka / Kostýmy Marek Cpin / Texty písní Marta LjubkováLorenzo da Ponte / Pohybová spolupráce Josef Kotěšovský
Hrabě Almaviva, chlípník a intrikán Norbert Lichý / Hraběnka, jeho žena, taky ne zcela bez viny Markéta Haroková / Figaro, rozporuplný sympaťák Ondřej Brett / Zuzanka, jednoznačně kladná Pavla Gajdošíková / Cherubín, pokušitel Tomáš Dastlík / Marcelina, matka v pozdním věku Zdena Przebindová / Bartolo, znovunalezený otec Přemysl Bureš / Paola, zvláštní služka Marcela Čapková / Basilio, šmírák Michal Sedláček
délka představení 1 hod. 35 min. / premiéra 21. března 2012 / derniéra 7. prosince 2012

Figarova svatba
Figarova svatba 

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais (1732-1799)


Syn pařížského hodináře, který se vyučil otcovu řemeslu a zdokonalil v tomto oboruh odinový regulátor (za jeho dob se hodiny předcházely běžně až o 30 minut denně). Touha po vzestupu ho přivedla na dráhu neskonale dobrodružnější. Začal sňatkem se starší vdovou po dvorském činovníkovi, po němž takto zdědil titul. Brzy ovdověl (čelil podezření, že svou ženu otrávil) a prosadil se u dvora Ludvíka XV. jako učitel hry na harfu. Brzy se stal společníkem válečného dodavatele Pârise-Duverneyho. Tento finančník mu dopomohl k úřadu generálního správce královské honitby se soudcovskou pravomocí ve přích týkajících se honebního práva. Tak Caron dosáhl šlechtictví a připojil ke svému jménu titul de Beaumarchais.

Roku 1764 podnikl cestu do Španělska, aby přinutil archiváře Clavija splnit slib manželství daný Beaumarchaisově sestře. Epizody tohoto sporu posloužily později Goethovi při psaní dramatu Clavijo.

V té době Beaumarachais debutoval občanským dramatem Eugénie (1767), druhá hra Dva přátelé (1770) propadla. V té době se cele oddával obchodu.

Po smrti Pârise-Duverneyho se dostal do finančních potíží, šlo o to, zda je jeho dědicem, anebo dlužníkem. Soudní spor, v němž střídavě prohrával a vyhrával, se táhl osm let – vyvinul se z toho slavný proces s Goëzmanem, jímž se proslavil a o němž později také psal. Goëzman byl zesměšněn, ale Beaumarchais prohrál svá občanská práva.

Aby si vymohl rehabilitaci, stal se politickým agentem vlády. Byl vyslán do Londýna, aby zamezil vydání pamfletu, který měl kompromitovat milenku krále, odměnu ale nedostal, protože král zemřel a jeho nástupci byla její čest zcela lhostejná. Později pronásledoval vyděrače, který chtěl ohrožovat čest královny, nakonec byl zatčen ve Vídni pro podezření ze špionáže. K cíli ho zavedla až čtvrtá mise: snaha získat podporu vlády pro americkou revoluci za nezávislost. Akce byla nesmírně komplikovaná, krytá fingovanou obchodní společností, nicméně Beaumarchaisovi se podařilo do Ameriky dopravit na vlastních lodích zbroj pro 20 tisíc mužů. Beaumarchais byl nicméně podveden a částečné finanční náhrady se domohli až jeho dědicové.

V průběhu toho vznikají jeho vrcholné hry: napsal Lazebníka sevilského. Ten při premiéře – jako veselohra – roku 1775 propadl. Autor ho za jediný den přepsal na komedii o pěti jednáních a repríza měla strhující úspěch.

Angažoval se též ve vydávání Voltairova souborného díla. Figarova svatba byla k uvádění v Comédie-Française přijata roku 1781, ale na scénu se dostala mnohem později. Satirická kritika byla tak přímá a prudká, že hra byla považována za společensky nebezpečnou.

Ludvík XVI. údajně prohlásil: „To by bylo nutné dříve zbořit Bastilu, aby se provozování tak hanebného kusu nezdálo nebezpečnou nedůsledností.“ Beaumarchais však obratným předčítáním hry získal zájem ve dvorských kruzích, navíc zajistil shovívavého cenzora, a tak hra měla premiéru v dubnu 1784. Bouřlivý úspěch přiživený odporem konzervativců byl příznačný pro revoluční náladu své doby. Figarova svatba aneb Bláznivý den se právem považuje za předvečer Velké francouzské revoluce.

Navzdory úspěchu se autor potýkal s množstvím afér, vedl různé spory a neustále zápasil s vrtkavým veřejným míněním. Za revoluce byl obviněn, že ve svém domě ukrývá obilí. V té době k figarovskému diptychu dopisuje Matku hříšnici (1792), v níž se ne příliš šťastně vrací k žánru občanského dramatu.

Nadále se pouštěl do riskantních obchodů a byl obviněn z promrhání státních peněz. Po mnohých peripetiích skončil jako emigrant v Hamburku, zatímco jeho žena (v té době už třetí) a dcera byly uvězněny. Když se konečně Beaumarchais mohl vrátit, shledal se jen s troskami svého majetku. Na mizině a ohluchlý zemřel roku 1799 na mozkovou mrtvici.

Figarova svatba
Foto: Tomáš Ruta
Figarova svatba 


Figarka po česku


Figarova svatba se na profesionálním českém jevišti objevila poprvé v roce 1881, ve Švandově divadle na Smíchově ji režíroval Pavel Švanda starší, překlad pořídil Josef Jiří Stankovský. V Národním divadle se objevila hned vzápětí, v roce 1884, v režii Antonína Puldy. V roce 1890 se hrála v Prozatímním divadle v Brně. Slavný režisér Jaroslav Kvapil se Figara chopil v roce 1914 (na scéně ND), následovalo množství nejrůznějších uvedení časem po celé republice. V posledních 10 letech se činoherní Figarova svatba dávala v Divadle Pod Palmovkou v Praze (režie Ivan Rajmont), v Městském divadle Zlín (režie Zdeněk Dušek), v ND v Brně, v Divadle Na Vinohradech v Praze, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (rež. Daniel Špinar), v Těšínském divadle a nejnověji též v Klicperově divadle v Hradci Králové (rež. David Drábek). V dubnu bude mít premiéru inscenace Michala Dočekala v pražském Národním divadle.


Souhlasím s tím, že můj kus skutečně v mnohém připomíná obraz minulé generace, že i příští pokolení se v něm bude dobře poznávat, ale že naši současníci v něm neshledávají nižádnou obdobu. Že jsem nikdy nepoznal záletného manžela, ani zhýralého velmože, ani chamtivého dvořana, ani hloupého nebo zaujatého soudce, ani spílajícího advokáta, ani bezvýznamné lidi, kteří to někam dotáhli, ani podlé závistivé sudiče. Souhlasím dále i v tom, že ty čisté duše, které se v mém kuse vůbec nepoznávají, jsou jím pobouřeny a nepřestávají ho trhat jen a jen z úcty k svým dědům a z něžných citů k svým vnukům. Doufám, že po tomto prohlášení mi dají pokoj. A TÍM JSEM SKONČIL.

(Beaumarachais v Předmluvě k Figarově svatbě, přel. Karel Kraus)


Velmož chce svést dívku, která je už zasnoubena. Mladá nevěsta, její ženich a šlechticova manželka se snaží překazit úmysl pána, jemuž postavení a bohatství poskytují všechny možnosti, jak ho uskutečnit. ? Kdy ta hra byla napsána? Cože? Na konci osmnáctého století? ? Neuvěříte, jak aktuální klasika může být. Jak prohlásil autor: Povolit toto dílo by znamenalo znesvětit všechno! (dramaturgyně Marta Ljubková)


plakát k představení Figarova svatba


Plakat_Figarova svatba


fotografie v tiskové kvalitě ZDE


fotografie z generální zkoušky


Figarova svatba
Foto: Tomáš Ruta
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Tomáš Ruta
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Tomáš Ruta
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Tomáš Ruta
Figarova svatba 
Figarova svatba
Foto: Tomáš Ruta
Figarova svatba 



fotografie z první čtené zkoušky


Michal Sedláček, Ondřej BrettZdena Przebindová, Pavla GajdošíkováMarkéta Haroková, Přemysl Bureš
Přemysl BurešMarkéta Haroková, Ondřej Brett, Michal SedláčekMarcela Čapková, Zdena Przebindová, Martin Františák
Markéta Haroková, Norbert Lichý, Přemysl BurešTomáš Dastlík, Markéta HarokováPřemysl Bureš, Ondřej Brett, Michal Sedláček
Marta LjubkováMarta Ljubková, Martin FrantišákMarcela Čapková, Zdena Przebindová, Marta Ljubková, Martin Františák

fotografie z derniéry


Jiří Krejčí, Jiří NekvasilJosef Jelínek, Ondřej BrettMarkéta Haroková
Tomáš Dastlík, Jiří Nekvasil, Martin FrantišákNorbert Lichý, Michal Sedláček, Jiří Krejčí, Martin FrantišákPavla Gajdošíková, Zdena Przebindová, Michaela Kadlecová, Marcela Čapková


fotografická reportáž Pavly Herzánové od první čtené k premiérovému přípitku


Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Markéta Haroková, Martin FrantišákMichaela Krejčí, Martin Františák, Pavla Gajdošíková, Michal Sedláček, Ondřej BrettOndřej Brett, Pavla Gajdošíková, Markéta Haroková, Martin Františák
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Tomáš Suchánek, Martin FrantišákJiří Krejčí, Filip Kapusta, Michaela KrejčíMartin Františák
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Tomáš Suchánek, Pavla Gajdošíková, Přemysl BurešMarkéta Haroková, Marcela ČapkováPavla Gajdošíková, Markéta Haroková, Michal Weber, Zdena Przebindová, Daniela Jirmanová, Marcela Čapková, Michaela Krejčí, Přemysl Bureš
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Michal Sedláček, Zdena Przebindová, Lenka Králová, Michaela Kadlecová, Norbert LichýMartin Františák, Jiří Krejčí, Tomáš Suchánek, Daniela Jirmanová, Markéta Haroková, Pavla GajdošíkováPřemysl Bureš, Marcela Čapková, Zdena Przebindová, Norbert Lichý, Martin Františák, Johana Dubová
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 
Figarova svatba
Figarova svatba
Figarova svatba
Foto: Pavla Herzánová
Figarova svatba 


Figarův bláznivý den


Klasicistní komedie Bláznivý den aneb Figarova svatba, kterou později proslavila líbezná Mozartova hudba, vznikla krátce před Francouzskou revolucí. Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais v ní otevřeně útočí na výsady a korupci mocných a tak není divu, že se hra vrací na české scény právě v dnešní době. Divadlo Petra Bezruče uvedlo Figarovu svatbu v režii Martina Františáka, který použil moderní úpravu textu. Odvážnou a odvázanou inscenaci výstižně charakterizuje vyjádření, že to má být „nářez o lásce a mocipánech“. Premiéra Figarovy svatby se uskutečnila v Divadle Petra Bezruče dne 21. března 2012.

Děj se odehrává na zámku hraběte Almavivy během jediného dne. Hrabě sice milostivě svolil ke svatbě svého komorníka Figara se Zuzankou, komornou své ženy, ale svůj slib zrušit právo první noci nemíní příliš vážně. Zuzanku se snaží uhnat za každou cenu a vymýšlí si různé lstivé návrhy. Tak třeba hned na začátku nabízí novomanželům pokoj, z něhož ovšem vedou dveře do jeho vlastní ložnice. Zuzanka jeho svodům úspěšně odolává a společně s hraběnkou vymyslí intriku. Vymění si navzájem oblečení a tak hrabě dostane jen tu, na kterou má zákonné právo. Zuzanka si zachová svou nevinnost, hrabě je napálen a potrestán, takže nakonec musí dát definitivní souhlas se svatbou…

Zápletka je ovšem složitější, propojují se tu různé motivy a mravoličné tendence, které ústí do kritiky společnosti. Ve vedlejší linii děje se odvíjejí osudy doktora Bartola, horlivého služebníka hraběte, a zkušené Marceliny, kterou čeká něco radostnějšího než splacení dluhu. Do děje zasahuje hraběcí páže Cherubín, který se neúnavně dvoří hraběnce. Z ostatních devíti postav Beaumarchaisovy hry se v novém textu objevují jen služka Paola a šmírák Basilio.

Inscenace je šita na míru hereckému souboru. Norbert Lichý v roli hraběte, přizdobený páskou přes oko a mohutnou parukou, je neodolatelný jako chlípník a neúspěšný intrikán, panovačný a přitom zbabělý ješita. Figaro Ondřeje Bretta se projevuje spíše jako sebevědomý současník než prohnaný lokaj, postavou sice všechny převyšuje, ale slušelo by mu plastičtější herectví. Hraběnka Markéty Harokové a Zuzanka Pavly Gajdošíkové jsou okouzlující, v duchu doby podřízené svým partnerům, o to více musí vynaložit umu, jak prosadit svou osobnost. Ostatní role jsou přihrávači, kteří svou povahu vyjevují v nadsázce a komediálních číslech. Úlisný, křečovitý Bartolo Přemysla Bureše je domýšlivý křivák, Marcelina Zdeny Przebindové protřelá, ale i citu schopná ženština. Divácky vděčný Cherubín Tomáše Dastlíka vypadá jako umělý, přerostlý amorek a vybočuje ze hry nejen svými širokými umělohmotnými křídly, kterými překáží na scéně a příčí se ve dveřích, ale i afektovaným, homoerotickým projevem, jeho hlas navíc zesiluje port. Služka Marcely Čapkové a šmírák Basilio Michala Sedláčka mají malé, ale výrazné výstupy.

Charaktery dotvářejí oslnivě barevné kostýmy Marka Cpina s kontrasty červené, černé a bílé. Figaro je v černém, Zuzanka v červeném, hraběnka v černém s bílou parukou, hrabě má červenou košili a černé kalhoty. Basilio je v bílém, Paola v červeném, Cherubín má červená i křídla, barva jeho hlavy přechází do kovového lesku. Basilio je v bílém, Paola v červeném. Vymykají se tomu jen Marcelina v modrém a Bartolo v sladce béžové. Scéna Jana Štěpánka tvoří otevřený trojstěn se třemi dveřmi. Za tím stojí kovová konstrukce s plošinou-miniscénou. Vpředu na scéně je mohutná posunovatelná postel. Hudba Davida Smečky střídá současnou i tu Mozartovu, zpívanou italsky i česky, autorkou textů písní je Marta Ljubková.

Martin Františák použil text upravený Martou Ljubkovou a inscenaci pojal jako stylizovanou podívanou, kterou podporují barvité kostýmy, přehnané akcenty i kontrastní osvětlení scény (červená lampa, neóny) či předměty současnosti (mobil, kadeřnický sušák, oranžové nanuky). Zpočátku překvapí pár strnulých póz, ale pak se hra rozvine jako důsledná nadsázka ozvláštňující dnes už trochu archaický obsah. Ten je místy dobově aktualizován: v úvodním i závěrečném projevu o tom, jak se politici hádají, hrabou a tunelují, v narážkách jako „Odposlechy se vyplatí“ či tajném záznamu soudního procesu. Tvůrci inscenace vynalézavě oživili divadelní klasiku a ukázali, že projevy lidských citů a mravů se časem obměňují, ale jejich podstata se nemění. A to všechno je podáno jako skvělá zábava.

Autor: Milan Líčka / Ostrava Blog / 8. dubna 2012


Figaro tu, Figaro tam / Beaumarchais jako politikum?


„Neuvěříte, jak aktuální klasika může být,“ tvrdí v sezonní brožuře Divadla Petra Bezruče dramaturgyně Marta Ljubková. „Klasická francouzská komeide nikterak nezestárla,“ sděluje nám hned v první větě anotace pražské Národní divadlo. „Vrhnul jsem se na tu hru jako lev a její přečtení mi zabralo slabý půlrok,“ říká David Drábek. „V něčem ten kus zestárnul, to nepochybně.“ Řeč je o Beaumarchaisově klasické hře zvané plným titulem Bláznivý den aneb Figarova svatba, která se v uplynulé sezoně objevila hned na třech dramplánech českých divadel. To je samo o sobě přinejmenším zajímavá statistická odchylka – ne tedy, že by se Beaumarchais předtím nehrál vůbec, ale nikdy v takovémhle množství. Věc je ale ještě pozoruhodnější: Figarovu svatbu nastudovali ve třech předních divadlech jejich výrazní umělečtí šéfové – tedy David Drábek v Klicperově divadle, Martin Františák u Bezručů a Michal Dočekal v činohře ND. Lze čekat, že všichni pro to měli nějaký důvod – ale zároveň se zdá, že každý hledal něco trochu jiného. Jasná shoda panuje jen na jediném: bez hudebních odkazů na Mozarta tu hru patrně inscenovat nelze.

(…)

Těžko říct, zda měl nějaký podobný cíl Martin Františák, když Figarovu svatbu vybral do bezručovského repertoáru. Výsledná inscenace každopádně slova z divadelního programu o neuvěřitelné aktuálnosti Beaumarchaisova textu nijak zvlášť nepotvrzuje. I do ní se sice v nevelké míře promítla politika, jinak ale zůstala v mnoha ohledech nejblíže původnímu žánru.

Marta Ljubková coby autorka úpravy překladu Karla Krause se (krom několika písňových textů, které částečně vycházejí z da Ponteho operního libreta) vesměs omezuje na výrazné prokrácení, eliminaci vedlejších postav, dopointování dialogů a domyšlení nejrůznějších slovních hříček. I tak je to ale bytostně moderní Figaro: Františák jej inscenuje po smyslu, posiluje ovšem lehce erotický akcent a zasazuje dění do současnosti (střižené navíc trochou diska).

Ze všeho nejvíc je ostravský Figaro herecká inscenace, která poskytuje několik vděčných komediálních partů. Jako vždy výrazný je Norbert Lichý v roli hraběte Almavivy, v pohybu je při tom někde mezi sympatickým ješitou a popudlivým vladařem, Markéta Haroková hraje okouzlující, jemnou hraběnku (s Lichým tvoří podobně nesourodou, ale opačně rozvrženou dvojici oproti hradeckému páru Zapletal – Tomicová). Figaro Ondřeje Bretta je kravaťák v kožené bundě: rebel, který musí vyjít s vrchností. O poznání razantnější, obratně manipulativní je Zuzanka Pavly Gajdošíkové.

Ti všichni jsou obsazeni de facto po typu. Jako groteskní kontrapunkt, který by se dobře vyjímal i u Drábka, naopak působí holohlavý Tomáš Dastlík v roli Cherubína, se zjemnělým hlasem i gety, ve zcela absurdním disko oblečku s blyštivými spodky a s obřími andělskými křídly. Jak již bylo řečeno, je to zábavné herecké divadlo na úrovni – ale co aktuálního na ostravském Figarovi má být, moc jasné není.

(…)

Trojice různých inscenací jednoho textu dokládá především to, že bez ujasněného přístupu inscenátorů a úpravců ve Figarově svatbě aktuální téma samo nevznikne – a také to, že patrně ne všechny inscenátory nějaká aktuální témata příliš trápí. A tak lze pojednání uzavřít ve stylu zápisů z laboratorních cvičení: důvdoný předpoklad, že abnormálně vysoký výskyt kdysi provokativní hry na českých jevištích je projevem nějakého tematického či inscenačního trendu, byl pozorováním vyvrácen.

Autor: Michal Zahálkaa / Svět a divadlo / 4/2012


fotografická reportáž
Pavle se opravdu hezky podařilo zachytit atmosféru příprav i zasloužené okamžiky po premiéře :-)
04.04.2012 21:41 | pavel rašík
www.bezruci.cz