divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Viliam Klimáček / Hypermarket
tragikomický příběh nešťastníků bloudících atraktivní džunglí hypermarketového světa / anna – „recitátorka“ reklam v obchodním domě / karin – neúspěšná herečka / ian – manažer / eva – prostitutka / petr – bývalý estébák / smutní klauni, snažící se zběsile naplnit scénář lidských příběhů / všichni se jednoho dne potkají v hypermarketu / někteří tu pracují / někteří nakupují / někteří provokují…  / slovenská emotivita versus český sarkasmus / láska, sex, nevěra, prostituce i drogy / opravdu luxusní zboží / celá sada za akční cenu / ve slevě / kup čtyři, a pátou dostaneš zdarma / nevhodné pro osoby trpící strachem z uzavřených prostor  / čím více nakoupíte, tím více ušetříte / den, kdy jste nebyli nakupovat, považujte za ztracený!

Režie Janusz Klimsza / Překlad Ilona Smejkalová / Dramaturgie Ilona Smejkalová / Výprava Janusz Klimsza
délka představení 1 hod. 20 min / premiéra 19. ledna 2007 / derniéra 11. ledna 2008

Hypermarket
Foto: Petr Hrubeš
Hypermarket 

fotografie

Hypermarket
Foto: Petr Hrubeš
Hypermarket 
Hypermarket
Foto: Petr Hrubeš
Hypermarket 
Hypermarket
Foto: Petr Hrubeš
Hypermarket 
Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 
Hypermarket
Hypermarket
Tereza Vilišová, Přemysl BurešZdena Przebindová, Přemysl Bureš, Markéta HarokováTereza Vilišová, Přemysl Bureš
Norbert Lichý, Zdena PrzebindováMarkéta Haroková, Přemysl BurešPřemysl Bureš
Zdena Przebindová, Norbert LichýNorbert LichýNorbert Lichý
Hypermarket
Hypermarket
Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 
Hypermarket
Hypermarket
Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 
Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 


fotografie ze zkoušky

Hypermarket / zkouška
Hypermarket / zkouška


o inscenaci

slovenská emotivita versus český sarkasmus / láska, sex, nevěra, prostituce i drogy / opravdu luxusní zboží / celá sada za akční cenu / ve slevě / kup čtyři, a pátou dostaneš zdarma / nevhodné pro osoby trpící strachem z uzavřených prostor / čím více nakoupíte, tím více ušetříte / den, kdy jste nebyli nakupovat, považujte za ztracený!

„klimáčkův humor je vtipný, což je nevídané. jeho zápletky jsou absurdní a pravdivé. jako zenové kóany. černé je bílé. nebo černé, což je zajímavé. nebo jiné, podle toho, na co přijde. je lékař. jako čechov. nebo mengele.“ (janusz klimsza)

ian: „hypermarket je vzrušující místo. vyvolává pocit neomezených možností. Jdete si koupit žvýkačky a odcházíte s mikrovlnkou. Lidi se vrátí z nákupů a doma si napětí vybíjejí sexem. Třiatřicet procent početí je způsobeno návštěvou hypermarketů.“


„Klimáčkův humor je vtipný, což je nevídané. Jeho zápletky jsou absurdní a pravdivé. Jako zenové kóany. Černé je bílé. Nebo černé, což je zajímavé. Nebo jiné, podle toho, na co přijde. Je lékař. Jako Čechov. Nebo Mengele.“ (Janusz Klimsza)

Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 


Nejveselejší katastrofista Viliam Klimáček

„Narodil jsem se v době, kdy se dalo nakupovat jenom v prodejnách Zdroj, ananas býval až na Vánoce a kiwi existovalo jen v představách třídních nepřátel. Socialistický surrealismus jsem přežil i proto, že jsem založil divadlo a utíkal z reality.“ (V. K. 2006)


Viliam Klimáček se narodil 14. září 1958 v Trenčíně, v rodině technika a účetní

„Dětství jsem prožil ve Staré Turé – v městečku, které právě přestalo být vesnicí. Ve středu tekl potok a okolo stály staré domy se zahradami. Bydlel jsem v paneláku, ve kterém byl první osobní výtah ve Staré Turé. Využívali jsme ho na různé honičky a zasekávali v něm cizí lidi, kteří nám za to strašně nadávali. V tom paneláku jsem žil do svých osmnácti let.“ (V. K. 2002)


V Turé nastoupil na základní školu, poté navštěvoval gymnázium v Myjavě

„Na základní škole jsem se cítil dost špatně. Byl jsem tlustý nešikovný chlapec, který měl jediné (ne)štěstí, že v učení dost vynikal nad svými spolužáky a oni mu to dávali patřičně vyžrat. Strašně jsem tím trpěl. Na myjavském gymnáziu se mé sebevědomí srovnalo. Byl jsem ve společnosti tolerantních lidí a začalo se mi dařit psaní prvních básní. Stal se ze mě třídní showman, který to dopracoval až na dvojku z chování.“ (V. K. 2002)


Po maturitě odešel studovat Lékařskou fakultu UK v Bratislavě

„Byla to nejdůležitější věc, jakou jsem do té doby udělal. Bratislava pro mne byla tajemným oceánem a ta fascinace trvá dodnes. První rok byl opravdu hrozný. Měl jsem strach, že vyletím, a tak jsem se bifloval anatomii jak divý. Dost mě to bavilo, neboť jsem měl pocit, že se učím cosi o podstatě života. Po druhém semestru se mi už ulevilo, a tak jsme založili partu CMUK, čili Club mediků užívajících krás. Já jsem byl ideolog, měli jsme i pokladníka a vývrtkáře. Hlavním účelem tohoto spolku bylo společenské pití a seznamování se se spolužačkami. Můj kolega z medicíny Andrej Zachar mě tehdy představil svému příteli Ivanu Mizerovi, se kterým jsme později založili divadlo GUnaGU.“ (V. K. 2002)

Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 

Pracoval jako chirurg a anesteziolog

„V osmnácti jsem byl absolutně bezradný a dodnes jsem velmi vděčný rodičům, že mě nasměrovali na medicínu. Bohužel, tragicky jsem je zklamal. Dnešním mladým lidem závidím jasnost jejich názorů… Medicínu jsem začal studovat s až maniakálním zájmem, ale nebyl to ani tak zájem o medicínu, spíš o poznání jako takové. Sedmileté praxe v nemocnici také nelituji, ale moc jsem z ní nevytěžil. Mám sice napsaný lékařský seriál ve stylu Twin Peaks a jednu hru z prostředí lékařských pokojů, dosud jsem je však nerealizoval. Kousek špitálu se objevuje i v mém románu ?Naďa má čas?.“ (V. K. 2002)


Po devíti letech lékařské praxe nadobro zanechal

„Teď jsem určitě spokojenější. Třicítka byl hloupý věk. Byl jsem na medicíně, která mě neuspokojovala, dělal jsem chirurga, byla to strašně těžká práce, hodiny na nohou, strach z těžké operace... Tehdy se to ve mně začalo lámat – být doživotně lékař bez toho, že bych si zkusil, jestli opravdu umím něco psát, ale bylo hrozně těžké se rozhodnout. Ale jsem rád, že jsem to udělal. Tento rozpor vyřešilo, pokud vím, velmi mnoho lidí a téměř nikdo z nich už se potom nevrátil ke svému původnímu civilnímu zaměstnání… Kdybych od začátku studoval dramaturgii, anebo na filozofické fakultě nějaký jazyk, tak za socíku jsem nástěnkář, dělám kroniku, a teď jsem dávno v nějaké reklamce. To, že jsem se k tomu dostal přes medicínu, mě ochránilo před prvním znechucením, rozhýbal jsem se, rozhlídnul, bylo mi 35 a až tehdy jsem věděl, co chci dělat. Neberu nikomu génius mladosti, někteří lidé udělají úžasné věci s tím, že je jim osmnáct, já jsem přesně opačný případ, všechno mi strašně dlouho trvá, než se rozhodnu, že to mám dělat. Ale potom to už dělám pořád.“ (V. K. 2005)


Je ženatý, má dvě děti a žije v Bratislavě

„Žiju tu už dvacet let, a třebas je mé první okouzlení zákonitě pryč, stále mě ovlivňuje její genius loci. Bratislava je jediné místo na Slovensku, kde dokážu žít. Chodím na kávu do „Ruže“, dopoledne píšu, po obědě zkouším a večer hraju. Když mi zůstane trocha času, snažím se být se svým synem. Jsem introvert, který si z náhodných městských setkání vždycky nasbírá pár detailů do svých textů. Nepíšu ovšem žádné „true stories“, spíš příběhy, které sice obsahují zlomky reality, ale jsou víc o tom, co jsem nikdy nezažil. Když jsme se s mou ženou nastěhovali do Petržalky, měli jsme z toho velké deprese, ze kterých jsem se vypsal hrou „Povětrnostní situace“. Dva mladí manželé se nastěhují do zvláštního, „vianovského paneláku“, který se stále zmenšuje, až je úplně rozdrtí. Potom se opět nadýchne a přichází další mladá dvojice.“ (V. K. 2002)

Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 

Od roku 1985 působí jako umělecký šéf alternativního, autorského divadla GUnaGU, pro které píše, režíruje a kde příležitostně také hraje

„V roce 1982 jsem byl na vojně ve Zvolenu a Ivan Mizera v Mikuláši. Setkávali jsme se na půl cesty v Ružomberku a Ivan navrhl, že jako bývalí amatérští divadelníci ze souborů „Ívery“ a „Pegasník“ bychom mohli udělat nějaké divadlo. Měla to být parafráze na Vest Pocket Revue od Voskovce a Wericha, s dnešním obsahem a písničkami. A tak vzniklo představení, které si nekladlo vyšší cíle, než aby se jeho autoři výborně zabavili. a přežili reálný socialismus roku 1985. Začali jsme však vyhrávat různé studentské přehlídky a exhibování se nám zalíbilo. Zkusili jsme druhou hru, třetí, a už to šlo… Když jsme dělali Vestpoketku, přemýšleli jsme, že si dáme pseudonymy jako Voskovec s Werichem, kteří jednou použili rodná jména svých manželek. My jsme to ovšem v roce 1985 nemohli udělat z jednoduchého důvodu – jmenovali bychom se Beneš a Kafka. Zakázaný prozaik a buržoazní prezident – tím bychom si v tehdejším Československu moc nepomohli.“ (V. K. 2002)


Velmi často dostává otázky, co to vlastně „GUnaGU“ znamená

Tenkrát jsme seděli ve vinárně „U tetušky“, která se nacházela ve sklepě domu naproti starému rozhlasu, kde je dnes jen prázdné zbouraniště. Už jsme měli hru napsanou a potřebovali jsme divadlu vymyslet název. Čím víc jsme vymýšleli, tím víc jsme pili, a ráno se z papíru dala vyluštit jen nejasná slova jako tumavu či gunagu. Až později jsme k tomu přidávali různé výklady. Například parafrázi na Hviezdoslava: „gu národu, gu ľudu“. Druhý výklad byl – „guľa na guľtú“ („kule na kultou“, pozn. překl.). Představ si karetní kuli v závorce a nad ní druhou kuli jako mocninu. Připadalo nám to jako pěkný vizuální vtip. Vždyť spoluzakladatelem byl matematik, který je dnes univerzitním profesorem v Kanadě. (V. K. 2002)


Jako dramatické postavy se mu prý nejlépe vytvářejí ironické ženy a skeptičtí muži

Ze svých postav mám nejraději ženy. Ve starých dramatech dominovala postava krále, velmože, prince, který viděl zradu na vlastním dvoře, cizoložství matky a potom nad tím hloubal s lebkou. V Shakespearově době to byla i politická realita. Já dnes ovšem nevidím jediný důvod, proč bych měl zpracovávat příběhy z parlamentu a boj šedých eminencí o moc. Ti „velcí“ jedinci mě vůbec nezajímají. Spíše se zaobírám důsledky jejich činů na nás, malé lidi. (V. K. 2002)


Je šestinásobným držitelem prestižní Ceny Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou hru. Nejnověji získal v loňském roce 1. místo v soutěži o tuto cenu za hru Kto sa bojí Beatles

„Manželka, která stále luxuje. Kamarád, kterému se svět zmenšuje před očima. Podnájemnice, která svými senzibilními schopnostmi spouští na dálku všechny elektronické spotřebiče. Tohle je Emilův svět. Tak, jak se jeho život prolíná s životy jiných lidí, prochází bytem každý, na koho Emil právě myslí. Emil, ač držitel modré knížky, pracuje v Ústavu vojenské historie a nejvíc si rozumí se svým papouškem Felixem. Felix zná dějiny, mluví latinsky, byl by schopen složit i maturitu, ale také rád zpívá písničky od Beatles. Svými schopnostmi zprostředkuje Emilovi možnost stát se populární hvězdou zábavného pořadu Vaříme s dějinami, sám se však natáčení nedočká. Kdo nakonec skončí na psychiatrii? Kdo a proč se bojí Beatles?“ (V. K. 2005)

Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 

Rád provokuje, kdysi na jevišti dokonce uváděl loutkové porno, nevyhýbá se ani politickým tématům

„K provokacím mě přivádějí nebo navádějí mí spoluobčané, například jejich volební preference… Jako mnoho dalších lidí jsem se cítil být ve své zemi ohrožený a dokonce vyháněný. Dávalo se nám najevo, že jestli se nám to tady nelíbí, můžeme jít. Jenže já jsem nechtěl emigrovat jen proto, že se pár idiotů prohlásilo za ty „naozaj pravé“ Slováky. Tak jsem o tom psal a mluvil alespoň na divadle. Opravdu jsem cítil atmosféru blížící se občanské války, Jugoslávie nebyla až tak daleko. Tehdy se likvidovaly literární časopisy a opoziční noviny tak, že se jim škrtaly dotace. Feldeka vyštvali do Prahy za to, že napsal jednu báseň, kde reagoval na to, jací lidé seděli na nejvyšších místech. Byl unesen syn prezidenta Kováče a důkazy nasvědčovaly, že to celé zorganizovala státní tajná služba. Jediný svědek byl zavražděn. Čekal jsem, že do ulic vyjdou národní gardy. Nastartovalo mi to obrazotvornost, napsal jsem o tom například román Váňa Krutov, ale i další více či méně politické hry. Ty časy jsou snad pryč a já už jsem se z toho trochu vypsal. Už nejsem tak útočný jako můj milovaný Thomas Bernhard, který do smrti nenáviděl měšťáckou společnost a dával jí to pořádně najevo.“ (V. K. 2004)


V jeho textech je v pozadí dokonce cítit až jakási katastrofa!

„Karel Král, šéfredaktor časopisu „Svět a divadlo“, řekl, že jsem nejveselejší katastrofista, jakého zná. Vždycky mě svádělo předpovídat v tom, co jsem psal, negativní vývoj. Až jsem se z toho vypsal a jdu dál. Dneska mě zajímá i docela obyčejné téma – například nakupování. To je námět hry Hypermarket… Zajímá mě ten úžasný svět nákupů, nekonečných možností a nabídek. Sám si tam připadám jako Alenka v říši divů a fascinuje mě, že lidé chodí do různých megastorů, luxusních obchodů, mezi kožichy, potraviny či holandské pralinky dokonce relaxovat. (V. K. 2004)


Pokud máte rádi černý humor, absurdní motivy, bizarnosti a demytizace, Klimáček je ten pravý

„Psát o spokojených, najedených a vyrovnaných lidech je otrava a též i sci-fi. Takových mnoho není. Nejlepším tématem pro drama jsou rozervaní jedinci a krizové stavy. Bohužel, doba nabízí víc chaosu než harmonie, takže materiálu mám dost.“ (V. K. 2006)


Torza dialogů, která si poznamenává do malých sešitků, následně rozepisuje na počítači

Poslední hra, kterou jsem napsal kompletně rukou, byla „Čechov – boxer“. Na konci druhého tisíciletí to byla má tečka za černým perem Parker. V běžném pracovním dni píšu od devíti do jedné, potom se naobědvám a to je mozková smrt. Přijdou děti, začne chaos, a můžu dělat maximálně nějaké korektury. Vzniká rodinné bublání, ze kterého večer unikám do divadla. Když se v deset večer vrátím domů, dokážu už jen číst. Přes víkendy neudělám vůbec nic, neboť rodinné bublání mě většinou vylije ven se synem na brusle. Většinu věcí napíšu přes prázdniny, anebo když odejdu do samoty Domu spisovatelů, na který nedám dopustit. Když už musím platit do Literárního fondu ty nehorázná dvě procenta z každého honoráře, chci ho i využívat. Drtivou většinu věcí jsem napsal tam anebo v rodném paneláku v Turé. (V. K. 2002)


Pozitivní Klimáčkův vztah k popkultuře a zejména ke komiksu se projevil nejen v kultovním komiksovém projektu „Roger Krowiak“, jehož byl spoluautorem, ale i ve stejnojmenné hře Komiks

„Manga je japonský komiks, který vznikl z tisícileté tradice japonské kaligrafie. Za psychickou hrozbu dneška považuji jeho filmovou podobu, takzvané anime. U těchto anime je rychlé střídání barev a obrazů schopno vyvolat epileptický záchvat diváků. I do vaší země už přišel Ash a jeho elektronický přítel Pikaču. Armáda šklebících se pokémonů požírá i vaše děti! Jak říká Homer Simpson z úplně jiného komiksu, pokémoni jsou japonská pomsta za Hirošimu!“
(V. K., „Komiks“, 2002)


Viliam Klimáček je zkrátka velmi činorodý umělec. Ale není méně někdy více? Nesouvisí tato „grafomanie“ s klasickou potřebou neustále se „vypisovat“?

„Musím se bránit termínu grafomanie. Na Slovensku se vytvořil jakýsi falešný vztah k profesionalitě. Když něco děláte naplno, jste jaksi podezřelý. A nejen v psaní, v čemkoliv. I v podnikání. Ale trochu souhlasím, že psaní literatury je tak trochu diagnóza. Zejména, když se jí chcete živit, jako já. Je to jako s tím vtipem o Einsteinovi – když teorii relativity přednášel potřetí na univerzitě, teprve tehdy ji pochopil. Možná se ve svých knihách stále jen chci dozvědět, kdo je to ten V.K., a čím jsem osobnější, tím univerzálnější. Tedy, chtěl bych být.“ (V. K. 2005)

Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 

Při tvorbě tohoto programu jsem mj. čerpala z těchto novinových a internetových článků: „Anthony Hopkins zo mňa nebude“ (Jozef Dado Nagy, www.inzine.sk, 2002, překlad Ilona Smejkalová), „Viliam Klimáček: Ja sa bavím stále“ (Galina Lišháková, Národná obroda, 2004, překlad Ilona Smejkalová), „Viliam Klimáček: Jsem prý nejveselejší katastrofista“ (Michal Procházka, Právo, 2004), „Vím, že v životě vitězí ti druzí, tak píšu“ (Lukáš Matásek, www.dilia.cz, 2005), „Křeslo pro hosta“ (Zpravodaj DPB, 2007, překlad Ilona Smejkalová). I. S.


Nejlepší „produkty“

Mária Sabína (hra pro bubny a šicí stroj, 1994, 1. cena Nadace Alfréda Radoka) V podivném bezčasí, v bývalém horském sanatoriu Jerzy, žije Matka a její dvě dcery. Siamská dvojčata Mária a Sabína chtějí poznat lásku, jenomže v prostředí kosodřeviny, kde se léčebna nachází, se vyskytují poněkud výlučné mužské typy (pašerák Jacek, jejich otčím Doktor, hostinský Mojše a Žandár), a tak to dívky nemají příliš lehké. Hravý, až surrealisticky snový příběh s množstvím vtipných a smyslných obrazů je protkán dvojsmyslnými slovními obraty a konfrontací několika jazyků. Premiéru měl v pražském DISKu, DPB jej v režii Petra Mančala a Pavla Cisovského uvedlo v předminulé sezóně.


Gotika (skrytý půvab Slovanů, 1995, 2. cena Nadace Alfréda Radoka) Bratislavou se toulá houmlesák, který se prohlašuje za Jima Morrisona. Živí se hraním jeho písní a věštěním z dámských kalhotek. Na Slavíně vstane z hrobu dávno mrtvý ruský plukovník a roku 2003 se vyděšený ptá Bratislavanů: „Povězte mi, co je tohle za město?“ Jeden z nejtemnějších Klimáčkových textů, prvky černé komedie se v něm střídají s pasážemi cool dialogů, jemnost s násilím, a víc než o lásce mluví bloudící postavy o sexu. Zkažení lidé, zkažená doba, zkažená láska. Příběh o morálním chaosu, nevěrách, incestu i cynismu.


Eva Tatlin (1997, 2. cena Nadace Alfréda Radoka) Na palubě vzducholodi „Krasnaja burja“, někdy v letech 1919–22, cestují Eva Tatlin a komisař Vergenfeld, pracovníci revolučního Agitpropu, aby mohli provádět svoji vzdušnou propagandu – promítají rolníkům na oblaka filmy a hesla revoluce. Druhé dějství nás naopak přenese do současnosti, třetí má podobu „opery budoucňanů“, v níž vystupují postavy jako „Muž prvočíslo“, „Žena vzducholoď“, „Hřeben“… Ironická parafráze futuristických her, uvedená citátem Alexeje Tolstého: „Všichni se zbláznili.“


Čechov - boxer (2000, 2. cena Nadace Alfréda Radoka) A. P. Čechov se vrací na svoji usedlost po totálním fiasku premiéry hry Racek. Ráno se vzbudí a zjistí, že se přeměnil – na boxera. A od té chvíle kolem sebe bije a zraňuje, začíná psát pro Carskou televizi sitcomy. Ve hře navíc vystupují nejvýznamnější lékaři z Čechovových her, Astrov, Čebutykin, Lvov, zmiňuje se i jméno Dorna z Racka. Klimáček umně operuje s fakty z dramatikova života a pečlivě všechny odkazy zvídavému divákovi předkládá. Část třetího dějství tvoří sitcom „Tři sestry“, ke hře je připojen i „cimrmanovský“ text, ve kterém se dramatikovi přičítá i autorství v pojmenování nového televizního žánru: „núžno siďéť v komnatě“ (je třeba sedět v pokoji) – odtud tedy siďkom – způsobila to prý úsporná opatření Carské televize, kvůli kterým se všechny scény točily v jednom interiéru.


Rozkvetly sekery (2001, Cena Drámy 2000, Martin) Osm setkání v panelákovém bytě během jednoho roku. Nezaměstnaný otec, bývalý učitel hry na akordeon, naletí firmě, slibující snadný výdělek; matka, zpestřující si stereotyp manželství s mladým stánkařem Ivem, jenž k nim dochází na hodiny akordeonu; syn-maturant, nejprve ekologický aktivista, pak sprejer, posléze přemrštěný křesťan, pak rasista…; mentálně retardovaná dcera. Černá komedie, pokoušející se reflektovat slovenskou společnost na přelomu tisíciletí.


Lara (2001) Jakási drobná návaznost na Marina Crimpa aneb „Pokusy o její život“ po slovensku. V asociativním sledu scén se odehrává příběh virtuální hrdinky Lary, komentovaný jak jinými postavami, tak textem promítaným na obrazovku. Hra coby hypertextový odkaz na webové stránce. Scéna z tohoto kusu, kdy šéfová vyhazuje prodavačku za to, že přistihla známou osobnost při krádeži mýdla, se stala jednou z inspirací pro vznik hry Hypermarket.


Historky z fastfoodu (The Best of The Death, 2004) Anorektická modelka, jejíž tělo přijímá energii pomocí fotosyntézy. Homeless, prodávající instanční polévky. Prodavačka, mající psa, jenž trpí psychickou poruchou a bere antidepresiva. Dvojice homosexuálů, kteří milují řecký jogurt a počítačovou hru s názvem „Virtuální džihád“… Spolu s dalšími podivnými postavičkami se scházejí v nejmenovaném fastfoodu a vyprávějí si své historky. Pokus o tak trochu něžné „coolness“, postmoderní absurdní příběh, premiérovaný v Národním divadle moravskoslezském v roce 2005 v režii Janusze Klimszy jako „Povídky z fastfoodu“.



Další hry – výběr Kůže (teskná hra pre Samuela Becketta, 1986) / Bigbít (hra s beatem o bití i bytí, 1990) /
Nuda na pláži (malá krutohra, 1993, 2. cena Nadace Alfréda Radoka) / Smrtičky a vražděníčka (biologie, 1994) / Ohně ohnivé (Užhorod, 1996) / Jawa nostalgická (smutná vzpomienka na to nejlepší z ČSSR z období let 1969–1989, 1997) / Argentina (1997) / Dáma s kolibříkem (1999) / Hypermarket (2002, 2. cena Nadace Alfréda Radoka) / Komiks, (2002) / Staré lásky (2003, 1. cena Drámy 2003, Bratislava) / Kdo se bojí Beatles (2005)

Próza Dalekohledání (1991, povídka) / Noha k noze (1996, pohádka) / Panic v podzemí (1997, román) / Váňa Krutov (1999, román) / Naďa má čas (2002, román)

Poezie Až po uši (1988) / Zdravotní knížka pro vojáky základní služby (1991) / Karamelky (1992)


Hypermarket aneb „Den, kdy jste nebyli nakupovat, považujte za ztracený“

Tragikomický příběh nešťastníků bloudících atraktivní džunglí hypermarketového světa. Hypermarket. Pět postav. Pět příběhů. Možná se odehrávají právě ve vašem hypermarketu…

„Chodím do hypermarketu nakupovat a vyhovuje mi jeho nonstop otevírací doba. Pro mě jako dramatika je to skvělé místo, kde se náhodně střetává velmi mnoho lidských osudů a příběhů, a právě toto mě pozitivně inspirovalo k napsání Hypermarketu. Takže, já nejsem žádný kazatel, který by existenci hypermarketů odsuzoval, právě naopak, přivítal jsem je. Ale zároveň si uvědomuji, že jsou nejen místem velké nabídky a rychlé dostupnosti zboží, ale pro mnohé se stávají i místem trávení volného času a někteří tam chodí odpočívat, procházet se, poslouchat hudbu. Jistým lidem nahrazují přírodu, a to, že někdo si už ani nevyrazí do parku, ale mezi věci, se pro mě stalo též jedním z motivů hry.“ (V. K. 2005)

Anna – „recitátorka“ reklam v obchodním domě. Karin – neúspěšná herečka. Ian – manažer. Eva – prostitutka. Petr – bývalý estébák. Smutní klauni, snažící se zběsile naplnit scénář lidských příběhů, se jednoho dne potkají v hypermarketu. Někteří tu pracují, někteří nakupují, někteří provokují. Každý z nich urazí strmou dráhu – čím hlubšího dna dosáhne, tím výše se vymrští. A naopak! Čím bezpečnější dráhu zvolí, tím jistější si může být svým následným propadem. Estébácký donašeč, na začátku společenský i politický outsider, je s touto rychlou dobou, kde včerejšek jako by ani neexistoval, nadmíru spokojen. Zdá se mu totiž, že zase přichází jeho chvíle. Je z něj zaměstnanec hypermarketové bezpečnostní služby a hlad po fízlování mu zůstal i po letech. Kdysi úspěšná recitátorka, nyní hlasatelka v hypermarketu je naopak, jak se nám může zdát, navzdory slavné minulosti zcela bez perspektivy. A nejen proto, že je nevyléčitelně nemocná… Kupodivu má ale i ona v téhle podivné době šanci urvat si své místo na slunci. Alespoň na pár minut, než ji spláchne další vlna! Ani ostatní postavy nemají nic jistého. Možná jen tento jediný okamžik. Mladá, znuděná prodavačka, provokativně kouřící své jointy, se nečekaně dočká rychlé společenské degradace. Šéf, úspěšný manažer, ji vyhodí. Jeho vztek a agrese mají své pozadí, stejně tak jako její počáteční provokace. Oba se znovu potkají, ona se přes „kariéru“ dálniční prostitutky stane hvězdou, on bude jejím manažerem. Doma na něj čeká žena, druhořadá herečka, donekonečna dabující stupidní telenovely. I ona však chce využít svoji poslední šanci… Ironie Klimáčkova propletence neúprosně míří do řad těch krásných lidí, co zajišťují chod světa neomezených možností, i těch, pro které den, kdy nebyli nakupovat, patří mezi ztracené. K mání je vše, tedy až na to důležité, co v nablýskaném megasvětě nakupování a odpočinku ulpívá mezi prsty. Nakonec se za leskem může skrývat i nečekaná krutost života…

„Sám jsem se jednou přistihl, že uvažuji, co si do tohoto megastoru, kam jsem se chystal vyrazit, obleču. Bezděčně jsem si vzal svoje celkem slušné oblečení, které málokdy nosím i do divadla, jako do kostela nebo do chrámu. Objevují se v těch hypermarketech krásní lidé, já netvrdím, že jsou a musejí být spokojeni, určitě mají své problémy, ale nejsou na nich vidět. Na pohled jsou krásní a nějakým způsobem klidní, vyrovnaní, když tak brouzdají labyrintem regálů. A to mě zajímá: "Co je za tím." (V. K. 2004)

Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 


Váňa Krutov

„Váňa Krutov je slovenský orwellovský román, velmi černá groteska z mečiarovských let. Mám jednu vlastnost, že nezapomínám. Tehdejší vláda nás téměř izolovala od Evropy a není špatné dávat si pozor na každou další vládu. Tohle dnešní spotřební Slovensko tu nemusí být „nafurt…!“ (V. K. 2005)

Na Den milosrdenství přicházejí do cizích rodin vězni. Alespoň na chvíli pocítit teplo domovů. K vlastním je nepustí, Správa nápravných zařízení nebude riskovat vraždy kvůli nevěře, ale k cizím se jít může.
Protože jednou za rok chce každý vykonat Skutek. A tak i neznámí lidé rádi pozvou vězně na oběd, vždyť zanedlouho budou Vánoce.
Stařenka se už od rána vrtí v kuchyni, potichoučku zpívá písně Melánie Olláryové a vidličkou opečovává sekanou.
Uvnitř se jako perla v ústřici peče vajíčko.
Chceš pařížský rohlíček, kocourku? – zeptá se manžela, který si okouzleně listuje starými ročníky Světa socialismu.
Třískání dveří z kavárny pod bytem se nese až do kuchyně.
B-B puding! Znaješ ty B-B pudinga? – doléhá sochařův hlas.
Už jsi je zdobila? – studuje rozněžnělý děda reportáž z výstavby plynovodu Orenburg.
Co se jen s četou navyváděli v rouře! Jednomu jednou přivařili kolo. Ach, čertovské mládí.
Dnes jsi na mě velmi milá, – dodá s obavami.
A můžeš i vylízat mixér! – zazní z kuchyně.
Mixér? – vyjekne starý pán, – ty ode mě něco chceš, Margito!
Ale coby, – zatáhne bábi závěsy, – je Den milosrdenství.
Přímo pod okny kvílí skupina postindustriálního folklóru na plastikové dudy.
Budeme zase rozdávat staré šaty? Anebo keksy jako minule? – ovívá se děda Světem.
Přijde… návštěva, – vyhrkne jeho žena a opře se zády o příborník, – z vězení.
Zločince do bytu?! Ty ses zbláznila! – vyskočí manžel.
Belešovi měli minule vraha! Nádherně zpíval lidové písně! – brání se babka, – a tohle je jen zbloudilá dívka. Pašovala uran.
Uran! – zaúpí staroušek, – jadernou vražedkyni do bytu?!
Zacinká zvonek, hádka ustane.
Nejsme doma, nejsme doma! – syčí děda.
Vždyť jsem jim volala, – vytrhne se paní, – jsi jako malý Jarda. Dvě hodiny to vydržíš.
A ne, že budeš nafouklý! Buď milý! Aspoň jednou za rok! Není kam utéct, a tak se rezignovaný děda posadí do křesla s pokusem o výraz moudrého stáří. Jeho nastupující senilitu si ještě nikdo nechce plést s laskavostí.
Ale přejde pár let, a bývalý člen Lidových milicí a radikální důchodce s (bohužel) volebním právem se transformuje do neškodného, bělovousého dědečka, zbožňovaného vnoučaty. Vejdou bachař, blondýnka v mundúru a rozzářená babka.
Dáte si čajíček? – švitoří hospodyňka a děda-sfinga si odkašle na pozdrav.
Já bych teda pro cigarety, můžu? – ošívá se bachař, – neblbni, Lucie, máš to za pár, tak si to nepokaž.
Bižutérii necháme? – zachrastí klíčky.
Proboha, ne! – pípne babička a chromovaná pouta jsou dole.
Bachař odejde na pivo, i pouliční dudáci ztichnou.
Těhotné ticho hrozí výbuchem.
Děda cítí, že by měl přednést svěží bonmot, už se nevydrží koukat na velké bílé číslo na zádech návštěvy a zalije ho rozpustilost – to je telefonní? – třese se smíchy.
Manželka ho anihiluje pohledem, – čemu se věnujete, slečno Lucie?
Šiju kapsy na uniformách, – zívne blondýnka, – něco teplýho by nebylo?
Já taky velmi ráda šiji. Vezmi si tu vestu! – zavelí babka.
Děda se odšourá ke skříni.
Ze zbytků! – září autorka, – já nic nevyhodím!
Lucie se válí smějíc se na podlaze. Vesta hýřící veselými barvami příkře kontrastuje s ponurým pohledem hostitele. Hostitelka si připomene Den milosrdenství a neurazí se.
Na Venturské zakvílí folklór apokalypsy. Postindustriální pastýři.
Sbírám starou muziku, – vyhrkne stařeček, – Orchestr Braňo Hronca, Offermana, Gondolánovce…
Někdy bych to vyhodila, – vzteká se babka, – jdu nakrájet sekanou!
Z kouřících plátků mrkne žloutkové oko boha teplých večeří.
On i vyřezával! – nese se z kuchyně, – a teď lepí ze sirek.
Starou Bratislavu, chcete? – dědeček odhrne závěs.
Na dvou stolech, přiražených k sobě, se tyčí sirkové město.
Tady stával pomník Klementa Gottwalda, tady Milicionář na kladivu… – referuje.
Maličká sirková náměstí skrývají moduritové sošky Mužů Zapomenutí. Eiffelovka? – nevěřícně ukáže Lucie.
Bez věže nebudeme světoví! Ani bez orloje! – zatne děda pěstičku.
Na to se vám každej vysere, otče, – klesne děvče do fotelu, – všichni mý známý vodešli. I já jednou vodejdu. Tohle město se propadá jak Benátky.
Tmu venku zahustí dým pokaždé, jak se v Depresu otevřou dveře.
Svalosil! Condurango! – nese se z kavárny.
Lucie si sedne starouškovi na kolena. Políbí ho na tvář.
Obkročí ta kolínka, tenká jako sirky, a pohladí šedořídké vlásky, – potřebuju peníze, otče… určitě máš.
Nerozumím, zlato… – zalesknou se dědovi slzy.
Peníze! – položí si Lucie jeho dlaně na prsa, – rychle si něco přej, nebo zlatá rybka zmizne.
Děda ani nemukne, drží.
Pyré jako od maminky, – vchází babička s porcelánovou miskou.
Když dozněl pád rozbíjejícího se nádobí a když se dalo spolehlivě určit, co jsou střepy, co pyré a co sekaná, leželi starouškové svázaní šňůrou na prádlo.
Kde to máte?! – zuří Lucie, – dám vám pět sekund, abyste vytáhli pokladničku!
My nic nemáme, zlato… – rozpláče se babka.
Ten váš prasák mě vohmatával, – zatřepe krabičkou sirek.
Tak se dívejte, – škrtne.
Bratislavu ne! – vykřikne starý pán, ale hořlavá dřívka paláců vzplanou, hoří Hradní vrch, hoří most přes Dunaj a Dunaj samotný, hoří Martinský dóm, hoří Gottwald, hoří Milicionář, lačné jazyky olizují parky z dřívek, sirkové stromečky i dřevěné psy, zdvíhající sirkové nožky, nemohouce tím nijak uhasit mlaskající oheň.
Lucie otvírá okno, přidrží se římsy, vždyť je to jen první poschodí, – tak pá!
Dopadne na všechny čtyři jako kočka, přímo před dveře Depresa. Ihned se otočí a upaluje do tmy, pryč.

/Ukázka z románu, překlad I. Smejkalová. Apokalyptická absurdní sci-fi vize z prostředí Bratislavy, vinoucí se okolo příběhu tajemného ukrajinského tatéra Váni Krutova. Její divadelní ekvivalent uváděl Klimáček v GUnaGU jako melancholickou fresku „Pressburger blut“./


Malá ukázka slangu hypermarketových manažerů…

BARVOVÝ MIX – použití kontrastních barev k vytvoření poutavé instalace / BOKOVKA – obměna již zavedeného zboží / DEN NEJLEPŠÍHO JÍDLA – den, kdy jsou v místních novinách inzerovány reklamy na potraviny / DRUHÝ ZDARMA – nabídka umožňující zákazníkovi koupi jednoho výrobku za běžnou cenu, přičemž získá ještě jeden týž výrobek zdarma / KANIBALIZACE – situace na trhu, kdy jeden výrobek společnosti nepříznivě ovlivňuje odbyt jiného výrobku téže společnosti / KONDICIOVÁNÍ – otrhání suchých nebo shnilých listů za účelem dodání čerstvého a jednotného vzhledu zboží / KONEC PRODEJNÍHO REGÁLU – vystavení velkého množství zboží na konci uličky; hlavní místo nákupu výrobků s vysokou marží, kde je soustředěno zboží pro impulsivní nákupy / KRÁLOVSKÝ REGÁL – velký regál na konci uličky s potravinami nebo mraženými výrobky / KRITICKÉ OBDOBÍ – období mezi doplňováním skladu, kdy je objem prodeje na nejvyšší úrovni / LÍCEM NAHORU – umístění výrobků na kraj police tak, že vypadá zaplněně / LÍCOVÁNÍ – vystavení krabicových balení tak, že se navzájem částečně překrývají, čímž tvoří atraktivní uspořádání / MAPA ZÁKAZNÍKOVÝCH AKTIVIT – grafické znázornění cesty zákazníka, z něhož je zřejmé, kde se zastavil a vybral si zboží / NÁKUP S JEDNOU ZASTÁVKOU – obchod nabízející velké množství výrobků a služeb na jednom místě / NÁKUP S PŘEKVAPENÍM – většinou 15 až 25 oblíbených výrobků prodávaných za nezvykle nízkou cenu; lze je nalézt rozmístěny po celé prodejně / NEPLÁNOVANÁ KOUPĚ – původně nechtěná koupě stimulovaná optickým vjemem nebo jiný stimulem / OK CASH DESK ZONE – zóna u pokladen; umisťuje se zde zboží kupované impulsivně / OMRZLINA – popálenina mrazem na syrové rybě, která byla mrazena příliš dlouho / PŘEPRODEJNOVÁNO – příliš velká koncentrace obchodů na trhu, který je tím nasycen, čímž se sníží zisk jednotlivých prodejců / SLEVA PRO OBLÍBENCE – forma krádeže, kdy pokladní poskytne slevu na zboží svým kolegům, přátelům nebo zákazníkům / SPOLEHLIVÉ
PRODUKTY
– hodně prodejné, velice ziskové výrobky / TAJNÝ KÓD – pro zákazníka utajeně zapsaná expirační doba výrobku / UKÁZKY V OBCHODĚ – zaměstnanec nebo brigádník nabízející zákazníkům ochutnávku potravin nebo vyzkoušení výrobků, aby byly podníceny neplánované koupě / ZÁMĚRNÉ MEZERY – prodejní metoda, při které jsou police úmyslně nedoplněny, což vzbuzuje dojem velké poptávky
/Zdroj: KamWorld.com – informace ze světa maloobchodu/


Obliba nákupních center stále roste

Výzkum SHOPPING MALL 2004, realizovaný společnostmi INCOMA Research a GfK Praha v deseti velkých českých a moravských městech, odhalil rostoucí oblibu nákupních center. Téměř polovina oslovených chodí do nákupního centra alespoň jednou týdně, další čtvrtina každý druhý týden.

Čtvrtina návštěvníků tráví ve svém oblíbeném nákupním centru v průměru více než 2 hodiny, polovina se zde zdrží po dobu 1–2 hodin. Jen asi pětina oslovených je s návštěvou nákupního centra obvykle hotova rychleji než za hodinu. Nejdéle se samozřejmě zákazníci zdržují v těch centrech, která mají velkou obchodní pasáž, více stravovacích jednotek a případně i multikino.

Zatímco frekvence návštěvnosti se příliš nemění, za poslední dva roky významně vzrostla výše průměrné celkové útraty v centru, která v současnosti činí již 1640 Kč. Jednoznačně dominujícím prvkem většiny center je hypermarket (či supermarket), který téměř při každé návštěvě centra navštíví 70 % osob a kde také zpravidla zůstane většina částky utracené v centru. Naopak u pětiny návštěvníků jsou rozhodující nákupy ve specializovaných prodejnách (kde nejvíce utrácejí mladí lidé, domácnosti s nadprůměrnými příjmy a také větší domácnosti). Roste rovněž podíl lidí stravujících se v centru.
/Incoma, 2004/

Hypermarket
Foto: Radovan Šťastný
Hypermarket 

ČR má nejvíce hypermarketů ve střední Evropě

Pokud porovnáme bývalé komunistické země ve střední Evropě, je nejvíce hypermarketů vzhledem k počtu obyvatel právě v České republice. Česko jich má na jeden milion obyvatel 19, Slovensko 16, Maďarsko devět a například Polsko jen šest. Popsaná situace je nepříjemná pro malé obchodníky: v tradičních prodejnách už nyní nakupuje méně než pětina Čechů. Podle předsedy Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR Bedřicha Dandy jsou malí prodejci vytlačováni z trhu, protože nemohou konkurovat nízkým cenám řetězců. „Odhadujeme, že jen loni skončilo proto svou podnikatelskou činnost třicet procent živnostníků, kteří v obchodech zaměstnávali jednoho až tři lidi,“ říká Danda. Důvody, proč nakupovat v hypermarketech, jsou podle průzkumu hlavně snadná dostupnost, dále pak široká nabídka zboží a blízkost k místu bydliště. Tyto věci jsou podle průzkumu pro Čechy důležitější než nízká cena nebo dobrá obsluha. Ne všechno zboží ale Češi nejraději nakupují v hypermarketech. Čerstvé ovoce a zeleninu skoro polovina Čechů nakupuje v supermarketech, stejně jako pivo, pro něž si tam dojde 22 procent dotázaných. Pivo je zároveň zbožím, u kterého lidé většinou lpí na oblíbené značce. Více než čtvrtina respondentů uvedla, že pokud v regálu svou značku nenajdou, koupí si ji v jiném obchodě.
/průzkum „ACNielsen“, Novinky, ČTK, 24.5.2006/


Bývalý umělecký šéf DPB, režisér Janusz Klimsza, po dvou letech opět hostuje u Bezručů. S dílem Viliama Klimáčka se ale setkává v krátké době už podruhé. V květnu 2005 měla v Národním divadle moravskoslezském premiéru jeho inscenace „Povídky z fastfoodu“, v ostravském studiu České televize zároveň připravuje „Hypermarket“ jako televizní inscenaci. V jeho režii a výpravě hrají v inscenaci DPB Tereza Vilišová, Markéta Haroková, Zdena Przebindová, Přemysl Bureš a Norbert Lichý.

Divadlo Petra Bezruče uvádí „Hypermarket“ v tzv. moravské premiéře, neboť je to po pražské inscenaci Michala Dočekala v roce 2004 ( Národní divadlo, projekt Bouda) teprve druhé uvedení tohoto titulu.


Tohle je vzrušující místo

 Hypermarket / Tohle je vzrušující místo


plakát k představení Hypermarket

Hypermarket - plakát


Re: program s vězdičkou
Re: program s hvězdičkou
Vážený pane Vaňku, odpovídám na Váš příspěvek do fóra a zároveň i na stejný podnět, který jste divadlu zaslal. Osobně si myslím, že inscenace Hypermarketu nepatří mezi příliš kontroverzní ani mládeži nevhodná představení. Jestliže nahlédnu do minulosti, do repertoáru divadla v minulých sezónách, nacházím rozhodně více titulů, kde se mluvilo vulgárně a kde byl sex jedním ze stěžejních témat.
To, že divadlo neuvádí, že představení "je či není vhodné pro děti", je pravda. Ale pokud se podíváte do Zpravodaje či letáčku k inscenaci - obojí je na recepci divadla k dispozici - a přečtete si popisku k Hypermarketu, zjistíte, že jedna z postav je prostitutka a jeden ze sloganů inscenace zní "láska, sex, nevěra, prostituce a drogy". Už z těchto indicií je zřejmé, o co v "Hypermarketu" asi půjde, ne?
Těch pikantních slov je v inscenaci opravdu pomálu. Oproti slovenskému originálu jsme dokonce některé peprné výrazy vypustili, a říct, že předvádíme "sex na pódiu" mi připadá, promiňte, trochu přitažené za vlasy.
Ne, nechci Vaše rozhořčení zlehčovat a vlastně mu rozumím. Jen, na rozdíl od Vás, nemám pocit, že by byl Hypermarket pro mládež ve věku deset až čtrnáct let striktně nevhodný. A jestli ano, tak spíše tematicky a filozoficky, ne z důvodu sprostých slov. Než jsem nastoupila k Bezručům, učila jsem, mimo jiné, pět let na gymnáziu, a to i děti v inkriminovaném věku. Navštěvovala jsem s nimi podobná představení, možná i kontroverznější a komplikovanější, a jejich psychickému vývoji to nijak neublížilo. Myslím si, že jediné, co může dětem v tomto věku výrazně ublížit, je pohled na násilí a agresi (která se v médiích i na divadle často, bohužel, objevuje), ne na sex a erotiku.
Máte ovšem pravdu, že pokladní by měla být schopna věcně a pravdivě o inscenaci informovat. A za to se Vám omlouvám.
Věřím, že příště už k takovému nedopatření nedojde, a že na naše divadlo nezanevřete. Ostatně sám říkáte, že se Vám představení Hypermarketu líbilo...!
Mějte se a ještě jednou děkuji za Váš podnět!
16.02.2007 12:09 | Ilona Smejkalová, dramaturg DPB
program s vězdičkou
Byl jsem včera na představení Hypermarket. Moc se mi líbilo.
Má ale jednu zásadní administrativní vadu. Nikde není napsáno, že to není vhodné pro děti.
Často k vám chodím s dětmi 10-14 let. Vždy se jim představení líbilo. Včera se divily.
Lítala tam samá pikantní slova. Sex na pódiu nebyl výjimkou.

Když jsem se na pokladně ptal, jestli je to i pro děti, paní říkala, že je. Asi to neviděla.

Zamyslete se a pište do programu informace, že představení není vhodné pro děti.
16.02.2007 09:01 | Roman Vaněk
www.bezruci.cz