Punk's not dead!

O Petru Kolečkovi se říká v divadelních kruzích, které jsou ovem černější než oči nejvykřičenější pornohvězdy, že je jedním z mála, ne-li vůbec jediný, kdo dokáže napsat neotřelý, ale přitom docela klasický dramatický text. S Danielem Špinarem už dvakrát dobývali kategorii Hra roku v bludišti Cen Alfréda Radoka: Kauza Salome à Oscar Wilde a Kauza Medea na půdoryse Euripida. Namátkou: Jaromír Jágr, Kladeňák – samozřejmě v Kladně, Pornohvězdy a novinka Vejce v NoD Roxy, Britney Goes To Heaven a Pornohvězdy v ostravském Divadle Petra Bezruče...

Schválně jsem vynechal jeho další double: parádní Lásku, vole. Absolventská inscenace studentů DAMU v roce 2007 a od září 2011 lahůdka v Ostravě. V Disku s režisérem Janem Frišem, v Divadle Petra Bezruče s Tomášem Svobodou.

Rozdíl základní: Pražská inscenace mířila s generací autorů a herců ke stejné věkové skupině diváků. „Punková hra o punkové skupině. Chtěli jsme měnit svět,“ trvá na programovosti dílka dramaturg Jan Tošovský. Trochu klame tělem, protože Láska, vole byla už tehdy o proměnách a střetu životního stylu. Od protestů a provokací hrocených nejprve proti establishmentu s jeho měšťáckými hodnotami odklání se už také pěkná řádka vrstevníků: k opojení penězi, blahobytem. Rezignuje na vlastní názor a vydává se na cestu do říše tvůrčí duchovní bídy.

V Ostravě si to Kolečko se Svobodou namířili znovu do vícegeneračního souboru, se kterým si ovšem rozumí. Aniž to možná na začátku práce tušili, obohatili hru o mezigenerační střet. Způsobem strhujícím; zprvu sarkastickým, nakonec ale uzemňujícím, na hony vzdáleným pitomosti známého volebního spotu, z vlastní blbosti stvořitelů vystříknutého „hukni na dědu a bábu“.

Výsledný artefakt uňahňali autoři u Bezručů s brilancí cizelérů. Na jedné straně vypatlaní, pivem a jinými legálními drogami zmožení, paradentózou, paranoiou, předčasnou stařeckou demencí a zkamenělou revoltou v duši trápení pankáči. Děti svobodnějšího juknutí na svět šedesátých let. V nové době ztrácejí ti pětapadesátníci energii, cíl, smysl života i radost z hraní.

A proti nim „šampóni“. Ve fitcích pěstění, makeupovými vrstvami krášlení, bělostně voňaví týpci kapely Koloušci. Husákovi vnuci, módní vegani, milovníci klidu a všeho líbivého. Cílevědomí, nezviklatelně mírní kliďasi. Bez playbacku na pódiu nedají ani ránu. Ta životní má teprve přijít. Až po hrubost, vraždu a ztrátu tváře.

Dosazené věkové přepólování učinilo z ironického pohledu na sebe sama perfektní otisk naší doby. Láska, vole je o ztrátě iluzí z proměny naivních vizí o společenské napravitelnosti, o lidech tváří v tvář nejprve blbé náladě a posléze deziluzi z mocenské neproměny s cílenou likvidací myšlení, kultury a kulturnosti.

Není náhodné, že se sympatie diváků, u Bezručů také převážně mladých, přesýpají na stranu punku, který je názorem i pózou, ale v řádu věcí. Punk's not dead!

Autor: Jiří P. Kříž / Literární noviny / 9. února 2012

fotografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE

Foto: Petr Hrubeš

Láska, vole 

fotografie z generální zkoušky

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

Foto: Tomáš Ruta

Láska, vole 

fotografie z první čtené zkoušky

fotografie z premiéry

fotografie z derniéry

Režisér Tomáš Svoboda a dramatik Petr Kolečko už se zase chystají rozvířit smog nad konfekčním divadlem. Petr Kolečko získal s hrou Láska, vole Cenu Evalda Schorma. Příběh dvou znesvářených hudebních stylů a jejich interpretů s prvky sci-fi či pohádky si zahrává s oblíbeným motivem obou autorů a tím je showbusiness a všechna jeho klišé.

Rozhovor s režisérem Tomášem Svobodou

Oproti původnímu textu hry došlo ke generačnímu posunu. O čem je Láska, vole dnes? Téma zůstalo je to o lásce. Jen s malou drobnou změnou, že dívkám není něco přes dvacet, ale něco přes padesát. Není to o gerontofilii a ani o jiných úchylkách, je to o lásce, která je jenom divná. Ale pořád je to láska.

Vím, že pro Tebe je text jen odrazovým můstkem. Jak probíhalo zkoušení? Jako vždycky. Mám před sebou nějakej text, o kterým si myslim, že to bude sranda a snažíme se, aby to byla sranda i před divákama. Ona se ta režie ve všech rozhovorech hodně přeceňuje. Já si myslim, že je důležitý udělat pohodu na zkoušce a nepřekážet tomu, aby byli herci dobrý.

Před rokem jsi tady režíroval Pornohvězdy a teď je to Láska, vole, opět v dramaturgii Petra Kolečka. Budou mít inscenace, kromě tvůrců, ještě něco společného? Nevim. Kromě autora, režiséra a některých herců to bude asi nějakej styl, kterej se nám s Brkem
(P. Kolečko) líbí. To si přečtem v kritikách do jakých souvislostí jsme obě inscenace vložili.

Ovlivňuje Tvou režii nějak město, ve kterém zkoušíš inscenaci? Město moc ne. Atmosféra v divadle, lidi v divadle, ale město je mi úplně jedno. Mně už vlastně strašně vadí ty kecy o tom, jak je Ostrava specifická a jak je to super. Prdlajs. Jsou tady vožralí lidi, který se k sobě chovaj příšerně. Auto ti na přechodu nezastaví a sjetejch lidí jsem napočítal dneska pět.

Úprava textu pro DPB Láska, vole

Krok dramaturgie Divadla Petra Bezruče uvést mou Lásku vole nás s Tomášem Svobodou docela překvapil. Na druhou stranu Martin Františák je, jak známo, starý pankáč, takže mu mohlo být to téma blízké. A to natolik, že se ani moc netrápil tím, že Láska vole byla napsaná na tělo absolventskému ročníku DAMU v roce 2007. Tedy lidem, kterým bylo všem 24 let. Když si Tomáš Svoboda zamyšleně třel svou bradku a já si stejně zamyšleně třel tři chlupy na bradě a přemýšleli jsme o tom, jak hrát Lásku vole s vícegeneračním souborem profesionálního divadla, nakonec nás napadlo, že všechny postavy punkové kapely nejen ztvární herci střední generace, ale že se tyto postavy na střední věk i přepíšou v samotném textu. V úpravě Láska, vole tak k původnímu konfliktu ve hře mezi „šampóny“ a „pankáči“ přibývá ještě střet generační. A podobně se i trochu mění pohled na nyní pětačtyřicetiletou bubenici Tequilu, která se údery do blan bubnů snaží vyplašit neodbytný cit lásky. Otázkou však stále zůstává, kolik je pudlovi…

Petr Kolečko

Láska vole v pražském divadle DISK

Láska vole je jedním z hrstky studentských činoherních textů, které byly uvedeny jako absolventské inscenace na pražské DAMU. Vedle Lásky vole se za posledních 15 let podařilo dostat na prkna DISKU jako absolventskému titulu katedry činohry již jen jedné studentské hře, kterou byla Pastička Markéty Bláhové-Bidlasové, jež je dodnes řazena mezi nejlepší české původní hry poslední doby vůbec. Uvádění textů studentů v rámci absolventských inscenací v DISKU je stále na katedře činohry určitým tabu. Láska vole toto tabu v prosinci roku 2007 prolomila především díky „benevolenci“ ročníkových pedagogů Darii Ullrichové a Jana Nebeského a také velké víře tehdejšího ročníku DISKU v autorské divadlo.

Očima dramaturga pražské Lásky vole Jana Tošovského (dnes dramaturga divadla
F.X. Šaldy v Liberci): Láska vole jako absolventská inscenace v DISKU byla především o energii, o dravé drzosti a chuti do toho jít. Převážné většině z nás bylo tehdy lehce přes dvacet (když už nic, tak aspoň mentálně), takže jsme měli pocit, že punkovou inscenací o punkové skupině měníme svět, a nejenom ten divadelní. Určitě to tak i bylo ? třeba aspoň pro toho pána, který přišel nejméně pětkrát a jehož hýkavý smích jsme si zvykli slýchat tu zprava, tu zleva, tu z prvních řad, tu naopak až ze samé periférie hlediště. A nic na tom nemění fakt, že jsem si později vyslechl názory, že šlo v podstatě o klasickou (byť vcelku kvalitní) inscenaci v podstatě klasického (byť vcelku kvalitního) textu. Co by ne ? že je Jan Frič (režisér tehdejší inscenace) kvalitní režisér, už napsali snad i v Divadelních novinách. A že Petr Kolečko opravdu umí psát, už ví dnes celý národ, a ne jen pár jeho spolužáků a pedagogů. Dva budoucí klasikové. Láska vole byla pro nás především o lásce ? nás spolužáků k sobě vzájemně, ale taky o naší společné lásce k divadlu, punku a pivu. Svět nakonec přece jen nezměnila. Ale věřím, že pro těch několik tisíc diváků, kteří ji onehdy v DISKU či na festivalech viděli, zůstává přinejmenším radostnou vzpomínkou, která pobaví i po (třech) letech. Vole.

Jana Machalická 25.2. 2008 napsala v Lidových novinách o pražské inscenaci hry Láska vole mimo jiné toto: … Láska vole ale určitě není „hrou o mladých lidech, o tom, jak vnímají svět, ve kterém televizní seriály a časopisy o životním stylu určují, jak správně žít“ ? tak stupidně totiž Česká televize Kolečkovu chvílemi i mrazivou fantasmagorii charakterizovala ústy svého moderátora. Navzdory nezávazné embaláži tu jde hlavně o prázdnotu citů a o depresivní absenci smyslu existence…

plakát k představení Láska, vole