divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
nejbližší představení
27. dubna 2018
Alois Mrštík, Vilém Mrštík / Maryša
klasika z nejklasičtějších u bezručů / my víme, co je pro tebe dobré, dcero naše / cesta z nesvobody? / uvařit kávu / hodně hořkou / děvčico nešťastná, tys ho otrávila?

Maryša Pavla Gajdošíková / Lízal Norbert Lichý / Lízalka Markéta Haroková / Vávra Dušan Urban / Francek Vojtěch Říha / Horačka Marcela Čapková / Strouhalka Kateřina Krejčí / Babička Marie Viková j.h. / Hospodská Markéta Matulová / Rozára Magdaléna Tkačíková
délka představení 2 hod. 20 min. / premiéra 26. ledna 2018

Maryša
Maryša 

o inscenaci

Bezruči pod režijním vedením Janky Ryšánek Schmiedtové chopili nejklasičtějšího díla českého dramatu – Maryši Aloise a Viléma Mrštíkových. Tragický příběh nešťastné dívky donucené podlehnout společenskému a rodinnému nátlaku zná asi každý. Co je ale na tomto příběhu současného? Jakým očekáváním, požadavkům a „dobrým radám“ jsme vystaveni my? My víme, co je pro tebe dobré, dcero naše.


trailer


fotografie

fotografie v tiskové kvalitě najdete v sekci média pro média



fotografie z představení


Maryša
Foto: Lukáš Horký
Maryša 
Maryša
Foto: Lukáš Horký
Maryša 
MaryšaMaryšaMaryša
Maryša
Foto: Lukáš Horký
Maryša 
Maryša
Foto: Lukáš Horký
Maryša 
MaryšaMaryšaMaryša
Maryša
Foto: Lukáš Horký
Maryša 
Maryša
Foto: Lukáš Horký
Maryša 
MaryšaMaryšaMaryša
Maryša
Maryša

natáčení traileru


Maryša - natáčení traileruMaryša - natáčení traileruMaryša - natáčení traileru
Maryša - natáčení traileruMaryša - natáčení traileruMaryša - natáčení traileru

focení plakátu


Maryša - focení plakátuMaryša - focení plakátuMaryša - focení plakátu

explikace


Maryša - předávačkaMaryša - předávačka

první čtená zkouška


Maryša - první čtenáMaryša - první čtenáMaryša - první čtená
Maryša - první čtenáMaryša - první čtenáMaryša - první čtená


recenze

"Nechtěli jsme, ale museli jsme"


Maryša Janky Ryšánek Schmiedtové je, mohli bychom říct, ženská inscenace. "Nechtěli jsme, ale museli jsme", říká v jednom okamžiku Lízalka a jde o slova, která definují její téma. Muži - zde tedy (především) Lízal a Vávra - jsou těmi, kdo určují životní osudy žen - zde tedy Maryši - a těm nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat (rozuměj nejčastěji: smířit). Ne že by si pak i samy ženy v tomhle svém údělu ještě nedělaly vlastní peklíčko (jako by těm druhým schválně dávaly "sežrat", co si samy vytrpěly), ale muži stojí na počátku všech problémů - a jejich lítost přichází příliš pozdě.

Režisérka ženské téma zdůrazňuje už tím, že redukuje počet mužských postav - proti "osamoceným" Lízalovi, Vávrovi a Franckovi tu stojí šik žen coby jejich de facto výčitka. Jance Ryšánek Schmiedtové se ale především daří rozehrát Maryšu jako drama plné neřešitelných konfliktů, které nutně musí vyústit v tragédii. Hře sice nechává tradiční folklórní ráz, nezdržuje se však nějakými ornamenty či nadbytečným psychologizováním postav (byť "ritualizované" úvody obou částí i samotné, zbytečně natahované a efektně pojaté, finále bych docela oželel), jde na dřeň věci, podstatný je dramatický spád a ostře a jasně vyprofilované charaktery postav. Rozehrát notoricky známý text jako strhující drama je umění. Jance Ryšánek Schmiedtové se to povedlo. Ostravská Maryša je výtečná inscenace.  

Martin Švejda / Nadivadlo.blogspot.cz / 4. dubna 2018


Maryša z Těšan pod ostravskými haldami


Asi není větší postavy v dějinách českého dramatu než Maryša Aloise a Viléma Mrštíkových. Zatím nejnovější můžeme obdivovat v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde ji nastudovala jeho umělecká šéfka Janka Ryšánek Schmiedtová.

Patřím k lidem, kteří tragédii děvčete z moravské vesnice neváhají povýšit na drama antického rozměru. Podobně jako za roli Violet Westonové v Lettsově Srpnu v zemi indiánů sbírají české herečky na běžícím pásu Thálie i za Maryšu. Nespočítám, kolik cen a nominací na Radoky nebo na Thálie v posledních letech za ni posbíraly.

Pavla Gajdošíková!

Jenom namátkou: Bára Munzarová, Ivana Hloužková, Pavla Tomicová, Petra Hřebíčková... Dalšími oceněnými mohou být hned dvě: od listopadu Pavla Beretová ve Zlaté kapličce a od premiéry 26. ledna Ostravanka Pavla Gajdošíková. Postavou drobná, dívčí, ale velká herečka, která u Bezručů zářila a září jako Shakespearova Julie, Zuzanka ve Figarově svatbě, Cordelie a Šašek v Learovi, Helena v Mrzákovi inishmaanském, Soňa ve Strýčkovi Váňovi, Žofie a Luisa v Úkladech a lásce... Pozoruhodná je už textová úprava, kterou spáchala režisérka s dramaturgyní Kateřinou Manclerovou. Zestručnění replik posílilo dynamiku dialogů i příběhu, který se stal, ačkoli je notorický známy, dokonce napínavým. Vypočítavost a zlo, které tragickou hrdinku obklopují, je v jejím zločinu katarzí umocňující rodiči i manželem zchystaný „život k utopení“. Lucie Labajová zvolila kostýmy jen náznakově odkazující k národopisné inscenační tradici. Ještě větší fantazii uplatnila ve scénografii. Venkovský interiér evokuje jen rodinný kout se svatým obrazem Madony s dítětem, přesto ohrada s hrubým pískem a několik židlí supluje venkovskou seknicí, hospodu, mlýn. Také hudba Ivana Achera vychází z lidových harmonií a nápěvů jen v prvním plánu. Ve druhém výrazně akcentuje gradující tragickou dramatičnost.

Lichý a Haroková

Maryša je přesně tím, co Gajdošíková typově zastupuje. Děvčetem zrazeným rodiči, mužem i milým v tradiční venkovské komunitě. Jejími nejlepšími protihráči jsou otec Lízal Norberta Lichého a matka zastoupená Markétou Harokovou. Vávra Dušana Urbana stupňuje svou okoralou tvrdost. Tak trochu bez charakteru zůstal Francek Vojtěcha Říhy. Projekce vlastního osudu podobného tomu Maryšininu ovládá Strouhalku Kateřiny Krejčí. Ujařmené stáří, jemuž není dovoleno cokoli si myslet, zastupuje Stařenka Marie Vlkové. Těžko se žije i děvečkám, v Maryše Rozáře Magdalény Tkačíkové... Hanácké Slovácko pod haldami trochu vázlo na dialektu. Pro publikum Bezručů je ale Maryša velkým přínosem.

Jiří P. Kříž / Právo / Hodnocení 90%


Maryša u Bezručů je vrcholem této divadelní sezóny


Po inscenacích Velký sešit a Kdo je tady ředitel zažilo poslední lednový pátek Divadlo Petra Bezruče třetí premiéru této sezóny, tentokrát tradiční českou hru Maryša. Pod režijním vedením umělecké šéfky divadla Janky Ryšánek Schmiedtové září v titulní roli Pavla Gajdošíková.

Nejklasičtějšího díla českého dramatu Maryši Aloise a Viléma Mrštíkových se ujala dramaturgyně Kateřina Menclerová a režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová. Tvůrčí duo se rozhodlo zachovat původní jazyk hry, zeštíhlili však počet vystupujících postav. Vedle Maryši se tak na scéně objevuje pouze její otec Lízal (Norbert Lichý), matka Lízalka (Markéta Haroková), vdovec a Maryšin manžel Vávra (Dušan Urban), její milý Francek (Vojtěch Říha), jeho matka Horačka (Marcela Čapková), Maryšina teta Strouhalka (Kateřina Krejčí), babička (Marie Viková j. h.), hospodská (Markéta Matulová) a Rozára (Magdaléna Tkačíková).

K bezprostřednímu procítění tragického Maryšina příběhu pomáhá výprava Lucie Labajové, která hlediště rozdělila na dvě protilehlé tribuny. Především těm z návštěvníků, kteří najdou odvahu usednout do přední řady, se naskýtá šance doslova prožít příběh spolu s hlavními postavami. Zvuk houslí a cimbálu, který zaznívá v hudbě Ivana Achera, pak celému příběhu dodává strhující tempo a zároveň prohlubuje surové emoce, jimiž je celý děj naplněn.

Obraz Marie s malým Ježíšem, který visí v centru pozornosti a na začátku inscenace je jako první osvícen, symbolizuje víru jako jednu z hlavních hybných sil tehdejší doby. Právě kvůli víře se Maryša odmítá vzepřít rodičům. Onen vnitřní souboj poslušnosti vůči rodičům s odporem k vdovci, který utrápil svou ženu, je hlavním dějem první poloviny. V druhé půlce představení náladu v sále výrazně ovlivní změna kostýmů, kdy béžovou a hnědou barvu nahradí odstíny černé a šedé. Přichází také transformace postav, z energické a odhodlané Maryši máme emocionálně vyčerpanou manželku. Ze sebevědomého sedláka zlomeného otce…

Kromě silného příběhu a skvělého zpracování hru táhnou silné herecké výkony. Potvrdila se slova režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové, která před premiérou řekla: „Důležitým bodem mého rozhodování bylo i to, že jsem v hereckém souboru Bezručů našla ideální představitele pro jednotlivé postavy, a to nejen u titulní role – i když Pavla Gajdošíková je pro mě v tomto ohledu zjevením, ona chápe Maryšu snad i více než já, a to mě pudí k práci.“ To, že Pavla Gajdošíková je velkou osobností současné ostravské divadelní scény, to je dlouhodobě jasné, ale výkon v roli Maryši snese ta nejpřísnější kritéria. Transformace z dítěte v ženu, která otráví svého manžela, je v podání Gajdošíkové uvěřitelná a naprosto přirozená. Menclerovou vyzdvižená Maryšina věta „Nešťastná su, ale špatná nebudu.“ je vrcholem celé inscenace.

Velký výkon předvedl Norbert Lichý v roli Lízala. V nejdříve sebevědomém a silném otci dbajícím na zásady se na konci první půle pohne svědomí a naznačí změnu, která přijde v druhé půli. Tam je z Lízala zlomený a smutný muž, který dokonce navrhne své dceři, aby od manžela odešla.

Mírná změna oproti originální předloze je vidět na roli Vávry. V podání Dušana Urbana se nejedná o starého vdovce, ale o silného mlynáře. Do popředí pak vystupuje touha po penězích. Velmi silný moment proběhne na úplném konci hry, kdy Vávra prosí Maryšu o alespoň trošku lásky, ta však nezaváhá a manžela otráví. Vávrova soka Francka ztvárňuje Vojtěch Říha, který představuje další element mládí ve hře. Z kluka se však kvůli zklamání stává muž, který je pro lásku ochotný i zemřít.

Element mládí do hry přidává i služka Rozára ztvárněná Magdalénou Tkačíkovou, která do Bezručova souboru přišla před touto sezónou. Rozára je v bezručovském pojetí více Maryšinou kamarádkou než služkou.

Nová Maryša přináší ještě jednu rovinu. Pro Marii Vikovou je to už potřetí, kdy se v tomto dílu objevuje. V průběhu let si vyzkoušela roli Maryši i její matky Lízalky. Tentokrát emeritní členka Divadla Petra Bezruče ztvárňuje babičku, která je důležitou postavou, přestože má v textu jen pár slov. Dvaaosmdesátiletá Marie Viková pomocí výrazu a mimiky dokázala, že v hereckém řemeslu má mladší kolegy stále co naučit.

Maryšou v podání Bezručů získala ostravská divadelní scéna inscenaci, které porozumí všechny generace. Zároveň se tato inscenace bezpochyby zařadí mezi to nejlepší, co Bezruči či jiná zdejší divadla vyprodukovala.

Jiří Šíma / Sokolská33 / 29. 1. 2018


Vynikající Pavla Gajdošíková v roli Maryši si říká o titul nejlepšího ženského hereckého výkonu v sezóně


Divadlo Petra Bezruče uvedlo v pátek 26. ledna premiéru nového pojetí hry bratří Aloise a Viléma Mrštíků Maryša. V Ostravě vznikla velmi silná inscenace, která vyniká nejenom svým režijním uchopením, ale i velmi výraznými hereckými výkony, mezi kterými se nejvíce vyjímá protagonistka hlavní role. Pavla Gajdošíková je jednou z nejvýraznějších a nejlepších Maryš, jaké se kdy na českých jevištích objevily.

Dramaturgyně Kateřina Menclerová a režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová se rozhodly pro takový výklad jednoho z nejlepších českých realistických dramat, ve kterém je akcentován po staletí platný křesťanský žebříček hodnot, jehož je Maryša ztělesněním. V jejich pojetí je počet jednajících osob omezen na přímé účastníky Maryšiny tragédie. Kromě titulní postavy se v hracím prostoru objevují už jen Maryšin otec Lízal, její matka Lízalka, vdovec a posléze Maryšin manžel Vávra, Maryšin milý Francek a jeho matka Horačka, sousedka Strouhalka, Maryšina babička, hospodská a služka Rozára. Vyškrtnutím ostatních postav je zdůrazněn existenciální rozměr a mírně potlačen vliv okolí. Co je zdůrazněno nejvíce, to je křesťanské paradigma, soubor tradičních křesťanských životních a morálních hodnot a právo na osobní rozhodování člověka o jeho vlastním životě.

Ve výpravě Lucie Labajové je hlediště postaveno do podoby dvou protilehlých tribun jako na sportovním zápase. Jenže v této hře půjde o život. Na hrací ploše je půl metru vysoké, obdélníkové, několik metrů dlouhé a téměř dva metry široké molo, jehož povrch připomíná starý bíle lakovaný oprýskaný kuchyňský nábytek. Na horních okrajích se dá sedět, dá se po nich i chodit. Nad molem visí na stahovacích šnůrách kuchyňská svítidla. Na jedné boční stěně sálu, v pomyslném prostoru Maryšina domova, visí oválný obraz s Madonou a Ježíškem v kolébce, na protilehlé stěně je několik desek, připomínajících plot, které ale v průběhu představení plní i další úkoly. Celek doplňuje několik starých židlí.

Jednou z nejdůležitějších inscenačních složek je hudba Ivana Achera. V její instrumentaci je slyšet cimbál, celkový zvuk je ale spíše rockový. Velmi dobře vystihuje i podkresluje jednotlivé situace. Jediná píseň, která zazní na konci prvního jednání, silně zdůrazňuje klíčový moment v životě člověka, šanci na šťastný životní let v nebi splněných přání, kterou lze ovšem snadno promeškat a úplně ztratit.

Po zhasnutí v sále je nasvícen obraz s náboženským motivem a zazní hudba inspirovaná folklorními prvky. Postupně přicházejí ženy, oděné převážně do béžových kostýmů vzdáleně připomínajících lidový kroj. Nesou si hrnce, usedají na okraj mola, stahují si svítidla níže k hlavám a sáhnou dolů k podlaze mola, odkud naberou do dlaně suchá zrnka hrachu. Přebírají, přesypávají, zvuk připomíná padání kamínků. Výstižná metafora tradičního ženského životního údělu. Jako poslední přichází Maryša. Její projev na rozdíl od ostatních je plný vitality a mladistvé radosti. Tragický příběh začíná.

I když se dramaturgicko-režijní tandem částečně snaží potlačit prvek rodičovské autority, je vyjádření vzájemného vztahu mezi Maryšou a rodiči přece jen zpočátku naplněno důrazem na poslušnost dcery a plnění přání rodičů. Důležité však je, že Maryšino rozhodnutí vdát se za Vávru tu není vynuceno rodiči, ale jejím ctěním jednoho z příkazů Desatera: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. To, co se však K. Menclerové a J. Ryšánek Schmiedtové podařilo velmi dobře vyjádřit, je paradox obsažený v Maryšině příběhu. Byť ona sama naplní první část přikázání a ctí své rodiče, druhá část přikázání v jejím životě naplněna není. Z toho důvodu, že Maryšini rodiče vyžadují něco, co ve své podstatě je špatné. Závěr první části před přestávkou, ve kterém ženy házejí na snoubence při svatebním obřadu hrách, připomíná házení rýže pro štěstí, ale v konečném důsledku působí jako sypání hlíny a kamínků na rakev. A molo se tu mění v hrob. Potvrzení síly této scénické metafory pak přijde v okamžiku Vávrovy smrti v závěru hry.

Otce Lízala hraje Norbert Lichý. Jeho Lízal je zpočátku velmi silný a autoritativní muž, sebevědomý sedlák, milující svoji dceru. Je přesvědčen, že pro Maryšu chce jen to nejlepší. Lichý velmi úspěšně vyjadřuje konzervativní přístup k životu, zohledňování vlivu majetku a materiálních hodnot na úkor hodnot vnitřních, duševních. Není to však člověk bezcitný. Na konci prvního jednání je dokonce ochoten přemýšlet o tom, že Maryšin vzdor a její nechuť vzít si Vávru je něco, co nelze přejít bez povšimnutí. Ve druhé části pak velmi dobře hraje zlomeného otce, nešťastného z toho, co způsobil. Lichého výkon je jedním z vrcholů celého představení.

Lízalku, Maryšinu matku, hraje Markéta Haroková. Reprezentuje ženu okoralého srdce, smířenou s útrpným ženským údělem, ve kterém je jen málo místa pro šťastnou lásku. Smířenou s životem, ve kterém nakonec nejdůležitější roli hraje schopnost zvyknout si na všechno a přizpůsobit se daným podmínkám. Nejvýrazněji tu herečka vyjadřuje charakter postavy v situaci, kdy matka vyžaduje dceřinu poslušnost výčtem všeho, co pro své dítě udělala, a v následném dialogu s Lízalem, ve kterém fakticky donutí Maryšina otce, aby trval na poslušnosti dcery a plnění přání rodičů. V té chvíli se matka stává hlavní osobou v příběhu tragického Maryšina osudu. Inscenačnímu týmu se však díky hercům daří vyjádřit i přesvědčení rodičů, že pro svoji dceru chtějí jen to nejlepší. Je to však „to nejlepší“ z jiného světa než vnitřního světa Maryši.

Vávra Dušana Urbana nevytváří dojem starého vdovce. Na první pohled by byl pro Maryšu docela přijatelným partnerem, kdyby to ovšem nebyl vdovec, o kterém se povídá, že utrápil svoji manželku a matku svých dětí. Ve výkladu této postavy a v jejím ztvárnění je však přece jen ještě trochu prostoru pro zdůraznění motivu peněz, o které jde Vávrovi vedle touhy po mladé ženě nejvíce. Dušan Urban je velmi věrohodný v situacích projevu zklamané touhy po Maryšině odevzdaném přístupu k plnění manželské povinnosti, ale i v samotném závěru, kdy žadoní alespoň o trochu lásky ze strany své manželky. Zde je z hlediska celkové režijně-dramaturgickém koncepce velmi dobře vyškrtnut motiv jeho vztahu ke služce Rozáře, což věrohodnosti takto pojaté postavy Vávry napomáhá.

Francka, Maryšina milého, hraje Vojtěch Říha. Francek v jeho podání je více klukovský, než obvykle bývá. I přesto však Říha dokáže vyjádřit nepodřízenost a vzdor proti autoritám, které svoji důležitost opírají o starší věk a majetek. I jeho touha po životě s Maryšou je tu opravdová, není opřena jen o tělesnou žádost nebo touhu porazit soka či obecné opovržení nad Franckovou chudobou. Říhův Francek je tak v závěru děje zralý a skutečně milující muž. Takto vyložený a zahraný Francek velmi přispívá k celkovému vyznění titulní postavy Maryši v podání Pavly Gajdošíkové.

Pavla Gajdošíková je výborná Maryša. Zpočátku dětská, hravá, ale také přemýšlivá a vnitřně velmi dospělá. Režie jí hned v první scéně dovoluje rozverně házet po ostatních ženách přebíraný hrách. Jako by tím Maryša říkala: vy máte svůj život, ale já budu mít jiný. V prvním dialogu s otcem nevěří, že by zmínka o jejím sňatku s Vávrou mohla být vůbec míněna jen trochu vážně. Když zjistí, že rodiče to vážně myslí, na chvíli se vzbouří, ale nakonec podlehne své výchově. Maryšina věta „Ale bude to život k utopení,“ je v podání Pavly Gajdošíkové jasným odsouzením přehlížení naplňování představ o vlastním štěstí u každého člověka.

Ve druhé části hry ztělesňuje Gajdošíková zásadní naplňování křesťanských morálních hodnot. Výborně však vyjadřuje i vnitřní konflikt, svoji nuceně potlačovanou lásku k Franckovi. Klíčová věta celé hry „Nešťastná su, ale špatná nebudu,“ je mementem celé inscenace. Maryšina věta vmetená do tváře Vávrovi hrozícímu zastřelením Francka, „Nezastřelíš, od toho su tu ještě já,“ je také hluboce mnohovýznamová a probouzí v publiku asociaci na přikázání Nezabiješ. Je to nejen obrana života své lásky, ale také důrazné upozornění na Maryšinu hlubokou křesťanskou morálku. Gajdošíková tu dává velký prostor ke ztotožnění s její postavou ze strany ženské části publika. Nejen mluvním projevem, ale i pohybem, mimikou a hrou očí a pro zasvěcené i zpěvem písně z konce prvního jednání je Maryša Pavly Gajdošíkové jednou z nejvýraznějších, které se kdy na českých jevištích objevily.

Babičku hraje Marie Viková. Někdejší členka hereckého souboru Divadla Petra Bezruče, která letos oslaví třiaosmdesáté narozeniny, přišla do Ostravy na přelomu padesátých a šedesátých let s Janem Kačerem a týmem jeho spolužáků z DAMU. Prakticky celý herecký život prožila v DPB a vychovala v Ostravě řadu vynikajících herců a hereček. Její postava hovoří hlavně řečí těla, ale také všeříkajícím výrazem obličeje a hrou pohledů. Sama pak ve své herecké kariéře hrála Maryšu, její matku Lízalku a nyní i Maryšinu babičku. Na scéně je po celou dobu prvního jednání. V textu má jen několik slov, kterými zřetelně vyjadřuje zkostnatělost Maryšina okolí, ale zároveň i důležitost vlastního rozhodnutí a trvání na realizaci vlastní představy o štěstí a naplněné lásce. Babiččina věta „Já ti nemůžu říct braň se,“ je v podání Vikové spíše výzvou než rezignací.

Strouhalku hraje Kateřina Krejčí. Je ztělesněním ženské rezignace a odevzdanosti, duševní vyprahlosti a svým způsobem i bezohlednosti. Krejčí některými svými replikami dokonce dokáže probudit hořký smích v hledišti. Dobře reprezentuje tu část společnosti, která kvůli nenaplněnosti vlastního pocitu životního štěstí nepřeje štěstí ani nikomu jinému. Franckovu matku Horačku hraje Marcela Čapková spíše jako uctivou a bezradnou matku milující svého syna, ale neschopnou se jakkoliv za něho postavit.

Docela velký prostor si navzdory menší roli hospodské vybojovala svým přístupem k postavě Markéta Matulová. Hospodská tu vyjadřuje mnohem více autority, než bývá v inscenacích této hry obvyklé. Matulová dokáže věrohodně vyjádřit míru soucitu a solidarity své postavy i pohled okolí na pochybení Maryšiných rodičů. Díky ní však také vynikne poukázání na pokrytectví i neschopnost přiznat svoje pochybení, které je vlastní dalším postavám.

Rozára Magdalény Tkačíkové je spíše kamarádkou Maryši než její služkou. V podstatě epizodní postava je tu spíše k tomu, aby pomohla Pavle Gajdošíkové vyjádřit další Maryšin lidský rozměr ve scéně, kdy se Vávra snaží vymlátit z Rozáry prozrazení přítomnosti Francka v jeho domě a kdy se Maryša Rozáry rázně zastane.

Maryša v režii Janky Ryšánek Schmiedtové patří k velmi zdařilým inscenacím této hry. Má jasný názor. Je prosta přemíry vnějších prostředků. Má silnou režijně scénografickou metaforu a výborné herecké výkony. Publiku Divadla Petra Bezruče nabízí českou klasiku, tradiční realistické drama, v podobě, která musí oslovit i ty nejmladší diváky.

Ladislav Vrchovský / Ostravan.cz / 27. 1. 2018


plakát

Maryša
Foto: Petr Hrubeš
Maryša 


maryša
super!! Je to dráámo , ale fakt dobře udělané! Doporučuji všem!
03.03.2018 21:38 | Jrika
Maryša
Děkuji za skvělý divadelní zážitek. Každý zná ten příběh, přesto jsem byla jak na trní a nechala jsem se vtáhnout do pocitů Maryši, v podání Pavly Gajdošíkové tak uvěřitelných. I ostatní byli perfektní, moc děkuji.
02.03.2018 08:18 | Monika Šindelová
Lízal o Maryši
jmenuji se Lízal, ne nejsem to já co dal Maryšu Vávrovi, ale vypracoval jsem dle matrik opravdový příběh jenž zpopularizoval Mrštík. Zde je můj blog kde najdete popis událostí v sousední vesnici Těšany v druhé polovině 19. století
http://lontnesva.blogspot.cz/2016/12/tesany-39.html

Lízal Vít tel. 774 629 772
06.09.2017 20:25 | Lízal Vít
www.bezruci.cz