divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
nejbližší představení
27. listopadu 2020
Anthony Burgess / Mechanický pomeranč

zpověď jednoho grázla / bitky, čórky a nějaký to přepadení / kluci jsou kluci, ne? / náprava a světovej mír? / ále hovno! / nová adaptace kultovního románu / s láskou váš alex / co teda jako bude, he?

Překlad Ladislav Šenkyřík / Dramatizace Lenka Havlíková / Režie Tereza Říhová / Dramaturgie Lenka HavlíkováAnna Smrčková / Výprava David Janošek / Hudba Ondřej MikulaOliver Torr / Pohybová spolupráce Adam Mašura
Alex Jakub Burýšek / F. Alexander, P. R. Deltoid, Vězeňskej čárlí Lukáš Melník / Billík, Vrchní milicjant, Novej ministr vnitra, Joe Dušan Urban / Tupoun, Velkej žid, Z. Dolin Vojtěch Johaník / Jiřík, Kurvajz, Bolšáckej hromotluckej hjumaník, D. B. Da Silva Ondřej Brett / Pítrs, Doktor, Něco něco Rubinstein Václav Švarc / Ošklivej starej ouldánek, Billíkův frendík, Milicjant, Ukecanej ouldanej hjumaník, Guvernér Jáchym Kučera / Babooshka, Čajina, Ouldaná kartáč s šedivým hárem, Sestřička Markéta Matulová / Babooshka, Ubohé děvčátko, Čajina, Sestřička Julie Goetzová / Babooshka, Čajina, Sestřička Yvona Stolařová j.h. / Barman v Korově, Téčko, Dr. Branom, Jeden mladší doktorskej hjumaník Jiří Hába j.h. / Číšník U vévody z Yorku, Emko, Dr. Brodsky, Druhej mladší doktorskej hjumaník Tomáš Chudoba j.h. / Billíkovi frendíci, Milicjanti, Gardi Filip Kapusta, Martin Plichta
délka představení 1 hod. 50 min. (bez přestávky) / premiéra 18. září 2020
vážení diváci, inscenace je přístupná výhradně na vlastní nebezpečí / obsahuje závadové myšlení, násilné scény, jazyk týnů a dokonce i stroboskop / zároveň upozorňujeme, že se při představení na jevišti kouří - cigarety jsou v tomto případě považovány za rekvizity


o inscenaci

Co teda jako bude, he? Zagejmujeme si trochu? Tohle bude opravdický, pořádný, najf, čejn, rejzr, žádný pěsti a boty. Chorošný supernásilí. Špatnost je tím, čím jsme vy i já odinočkový, a tuhle naši podstatu stvořil Bůh. Myslím to teď, bratři, naprosto vážně. To, co dělám, dělám proto, že se mi to líbí.

Kultovní antiutopický sci-fi román Anthony Burgesse z roku 1962 přináší obraz duchovně vyprázdněné společnosti, kde na jedné straně řádí násilnické gangy v ulicích a na straně druhé se formují šiky mocichtivé vlády i opozice. Společnost sevřena v kleštích dvojí psychopatie, tak si Burgess představoval nepříliš vzdálenou tehdejší budoucnost roku 1982. Tento časový horizont jsme překonali bezmála o dalších čtyřicet let. Do jaké míry je vzdálena autorova představa naší realitě? Zločin, trest a… Co teda jako bude, he?


trailer


fotografie

fotografie v tiskové kvalitě najdete v sekci média pro média



fotografie z představení


Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 
Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 
Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 
Mechanický pomerančMechanický pomerančMechanický pomeranč
Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 
Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 
Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 
Mechanický pomerančMechanický pomerančMechanický pomeranč
Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 
Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 
Mechanický pomeranč
Foto: Lukáš Horký
Mechanický pomeranč 


zkoušky


Mechanický pomeranč - zkouškaMechanický pomeranč - zkouškaMechanický pomeranč - zkouška
Mechanický pomeranč - zkouškaMechanický pomeranč - zkouškaMechanický pomeranč - zkouška
Mechanický pomeranč - zkouškaMechanický pomeranč - zkouškaMechanický pomeranč - zkouška

technická zkouška


Mechanický pomeranč - technickáMechanický pomeranč - technickáMechanický pomeranč - technická
Mechanický pomeranč - technickáMechanický pomeranč - technickáMechanický pomeranč - technická

první čtená zkouška


Mechanický pomeranč - první čtenáMechanický pomeranč - první čtenáMechanický pomeranč - první čtená
Mechanický pomeranč - první čtenáMechanický pomeranč - první čtenáMechanický pomeranč - první čtená
Mechanický pomeranč - první čtenáMechanický pomeranč - první čtenáMechanický pomeranč - první čtená


recenze

Novořeč jako obraz násilí


Premiéra divadelní adaptace románu Mechanický pomeranč u ostravských Bezručů byla na spadnutí už v březnu, epidemiologická situace však způsobila, že jsme jevištní dílo měli možnost zhlédnout až devět měsíců od první čtené zkoušky. Předlohu Anthonyho Burgesse z roku 1962 zdramatizovala Lenka Havlíková a k režii drsného, dnes již kultovního titulu se čelem postavila Tereza Říhová. Připomeňme však, že věhlasnou se próza, zpytující fenomén zla, stala až po zfilmování Stanleyem Kubrickem v roce 1971.

Divadelní verzi díla nabídli už před třemi lety studenti brněnské JAMU v režii Barbory Chovancové, ostravská inscenace však představuje verzi nesporně zralejší. Důležitým stavebním materiálem knihy a pochopitelně i divadelního ztvárnění je osobitý jazyk gangu mladých zlotřilců a především jejich hlavního reprezentanta Alexe, který vlastně čtenářům (i divákům) tlumočí svůj příběh. Tato novořeč vznikla křížením různých vlivů (včetně inspirace ruské), a představuje tedy výzvu pro překladatele, konkrétně Ladislava Šenkyříka.

Zdrcující výpověď

Divadelní vnímání se však od četby liší také tím, že slova slyšíme a hned následují další a další, nemůžeme se jimi tedy s určitou zážitkovou prodlevou pokochat a ocenit vynalézavost jejich české podoby (každý divák si také nezakoupí programovou brožurku, kde lze nalézt malý slovníček těch nejpoužívanějších novotvarů). Ale i přes tuto komplikaci se v Ostravě hraje inscenace dynamická, nabitá mladistvou energií, svěžími hereckými výkony i zdrcující výpovědí o světě, ve kterém (už opravdu?) žijeme.

V roli hlavního hrdiny Alexe se setkáme s Jakubem Burýškem, v poslední době obdivovaným jako suverénně přirozeným představitelem Zdeňky-Zdeňka v Dianiškově autorské inscenaci Transky, body, vteřiny. V nové roli není démonický jako Malcolm McDowell z filmové verze, ale spíš teenagerovsky zpovykaný, páchat násilí ho baví jaksi z přetlaku mladistvé energie. Když je pak „léčen“sledováním filmů s největšími možnými „kruťárnami“, autenticky a velice expresivně trpí. Herec i v těchto vypjatých výjevech působí zcela spontánně a důvěryhodně. Zdatně mu sekundují zpodobitelé jeho parťáků Ondřej Brett, Vojtěch Johaník a Václav Švarc, osud později společenským škůdcům přichystá různé varianty existence, v jednom případě dokonce z mladého násilníka učiní policistu. Ke službě totalitnímu režimu je vlastně převychováván i Alex, i když mu autor přichystal fatálnější pokračování životního příběhu.

Aktuální narážky s múzickou nadsázkou

Sluší se pochválit i odstíněnost kreací dalších představitelů, kteří ztvárňují více jednajících figur. Lukáš Melník zaujme především jako nadužíváním whisky zocelený vězeňský kaplan, Dušan Urban suverénně vystřihne part obmyslného ministra vnitra. Při střetu pachatelů nepravostí s mocenskými strukturami, které na to jdou trochu jinak, ale dobro rozhodně nereprezentují, se v inscenaci objevují satirizující narážky i na současnou politickou reprezentaci, jsou ovšem nabídnuty v nadsázce múzické a stavbu inscenace nijak nebortí.

Scénografické řešení Davida Janoška využívá především zvětšeninu Géricaultova beznaděj evokujícího obrazu Vor Medúzy, jinak se obejde jen s nejnutnějším mobiliářem, hlavně s postelemi. Kostýmní prezentace je nejvýstřednější ve finálových, horečnatých Alexových vizích, kdy některé z postav mají na hlavách naddimenzované králičí mordy, a dámy, které jinak v inscenaci fungují spíš jako komparz, se použitím bizarních kostýmů promění v neforemné maňásky. Herci sestupují z jeviště občas přímo před publikum, v úvodu je dokonce – s účinnou překvapivostí – jeden „divák“z první řady násilně vyvlečen a mladými delikventy v oranžových parukách ztýrán. Podstatnou složku atmosféry jevištního díla tvoří hudba, zazní také několik úryvků z Alexova oblíbeného Beethovena, Burgess se ostatně kromě psaní hodlal prosadit i jako komponista, ovšem bez většího ohlasu.

Kupení fantaskně groteskních výjevů s přibývajícími minutami (hraje se hodinu a tři čtvrtě bez přestávky) nabírá do jisté míry na monotónnosti, ne ovšem natolik, aby to výsledný dojem z expresivního jevištního díla výrazně pošramotilo. V kontextu českého divadelnictví jde nepochybně o další pozoruhodnou inscenaci ostravského souboru.

Jan Kerbr / Lidové noviny / 7. října 2020


MECHANICKÝ POMERANČ v době covidu


První premiérou sezóny Divadla Petra Bezruče se stala hra MECHANICKÝ POMERANČ, kterou podle románu Anthonyho Burgesse zdramatizovala Lenka Havlíková a režijně uchopila Tereza Říhová. Obě se zde představují poprvé a jde teprve o druhé české divadelní uvedení a novou adaptaci tohoto románu. Pojetí je věrné předloze, v níž je na osudech inteligentního, ale zkaženého mladíka ukázána úpadková společnost, kde frustrace budí agresivitu a kde z toho těží politická manipulace. Inscenace rezonuje se současnou situací, kdy za pandemie zesílila mediální masáž a ovládání společnosti. Dlouho očekávaná premiéra (na jaře ji právě covidová opatření překazila) se uskutečnila 18. září.

Anthony Burgess (1917-1993) vedl extravagantní život, tvořil v řadě uměleckých oborů, napsal mnoho hudebních skladeb a čtyři desítky románů, z nichž nejznámější je Mechanický pomeranč (1962) inspirovaný jeho pobytem v SSSR. Násilí a jeho mocenské zneužití v románu natolik provokovalo, že byl v Británii zakázán a dlouho se šířil jen v opisech. Světovou proslulost mu přinesla mistrovská filmová adaptace Stanleyho Kubricka (1971). U nás vyšel román až r. 1992 v překladu Ladislava Šenkyříka, který původní rusismy v „týnské" mluvě nahradil stovkou slovíček inspirovaných angličtinou, ruštinou, němčinou, romštinou, vymyslel i novotvary, takže k dokonalému porozumění je nutno knihu číst s jejich seznamem při ruce. Mnoho z nich se objevuje v dramatizaci a to občas ztěžuje přesné pochopení.

Divadelní scéna je vystavěna ve třech úrovních: předscéna je pokryta černobílou mozaikou, stojí tu dvě červená křesla a vpravo stolek s psacím strojem. Na obou stranách černě potažené scény jsou ke stěně uchycena barová sedátka a uprostřed ubíhá prostor k zadní stěně tvořené plátnem Prám Medúzy Théodora Géricaulta. (Obraz znázorňující jeho vizi v oceánu ztraceného voru s mrtvými i těmi, co přežili jako kanibalové, vzbudil podobné pobouření jako mnohem později Mechanický pomeranč. Volba obrazu v inscenaci parafrázuje rozvrácenou individualistickou společnost, v níž je člověk člověku vlkem). Za průsvitným plátnem později probíhá děj, ve vrcholné chvíli je stěna vyvrácena, dovnitř vtrhnou herci a zezadu reflektory oslní diváky. Ke stylizaci postav slouží velké rusé paruky, při přepadu má banda přes obličej punčochy. Vedle klasické hudby jsou místy použity i současné rytmy.

Kniha je psána v ich formě jako výpověď Alexe, který se představuje jako „váš pokorný vypravěč". Divadelní adaptace přetváří text na monolog s dramatickými scénami, ve všech je Alex přítomen. Sledujeme jeho cestu zločinu a trestu, který vrcholí léčbou vedoucí k „reformování" osobnosti sledováním projekce obrazů násilí doprovázených klasickou hudbou. Po propuštění je neschopen se fyzicky bránit a je podroben odplatě těch, kterým ublížil, avšak po úrazu se mu podaří vrátit do původního stavu osobnosti. Poslední část, kdy se vzniklé aféry kolem nehumánní léčby snaží využít politici, je aktualizována, v projevu politika se silnou ruku můžeme vidět Babiše, další mluví jako Zeman. Ale Alex se využít nedá...

Ve hře vystupuje víc než čtyřicet postav, všechny zvládlo třináct herců. Alexe ztělesnil Jakub Burýšek jako bystrého mladíka sršícího energií, mistra přetvářky, zvrácených nápadů a činů, který se ničeho neštítí a zabití považuje jen za nehodu. Těžce snáší stav, kdy je po „léčbě" jakoby ochrnut a o to více si užívá, když se mu podaří zbavit reflexů potlačujících agresi, vemlouvavému ministrovi s rozkoší zlomí vaz a obleče si jeho sako. Z jeho protihráčů je nejvýraznější Lukáš Melník v roli spisovatele, autora knihy Mechanický pomeranč, jednou Alexem pokořený, podruhé jej využije a mstí se, a také v roli vězeňského kaplana, který tvrdí, že Bůh dal člověku vůli věřit a být dobrý, a proto nevěří násilné léčbě, která má zlého člověka učinit dobrým. Z dalších utkvějí Dušan Urban, Ondřej Brett a Vojtěch Johaník jako členové bandy i jako politici. O ostatních lze říci, že přesně plní režijní zadání.

Inscenace přišla jako na zavolanou, v době covidové krize je třeba varovat před našimi i nadnárodními politickými „léčiteli", kteří se snaží lidi usměrnit, předělat a jim podvolit. Téma MECHANICKÉHO POMERANČE ovšem samo o sobě natolik přesvědčivě vypovídá o příčinách zla, nutnosti svobodné volby, individuálním a mocenském násilí a manipulaci, že se bez takové situace může obejít. K promýšlení a procítění je toho ve hře mnoho, to podstatné a nepominutelné ovšem je, že inscenace nabízí živé, nespoutané divadlo s nadšenými, perfektně sehranými herci, divadlo, jaké mají diváci (nejen) u Bezručů rádi.

Milan Líčka / i-divadlo.cz / 27. 9. 2020


Mechanický pomeranč u Bezručů je mrazivě pojatý režijní triumf výbušně komentující společnost


Dodržujte dvoumetrové odstupy, zaznívá v klíčových okamžicích z jeviště Divadla Petra Bezruče. Replika glosuje varovný stav současné společnosti čelící pandemii Covidu-19. Na scénu přichází také herec Dušan Urban vědomě karikující vrcholného představitele české politické scény Andreje Babiše. Věrohodně zaznívající slovenština a také grimasy s politikovými brýlemi jsou nepřehlédnutelné. A Jakub Burýšek v hlavní postavě grázla Alexe – to je další herecký koncert tohoto mimořádně talentovaného umělce.

V nové divadelní adaptaci slavného románu Anthonyho Burghesse Mechanický pomeranč, kterou od pátku uvádí Divadlo Petra Bezruče, nabízí ministr partnerství hlavní postavě Alexovi. Ten mu vzápětí zlomí vaz, aby si oblékl ministrovo sako a vyrazil sám do vyšších vrstev. Téměř devítiměsíční práce na první adaptaci slavné knižní předlohy se díky pandemii a karanténě zúročila. Divadlo nasadilo kvalitní kus sedící až mrazivě na současnou společenskou situaci a navíc výbušně glosující nadcházející volby.

Totalitní forma vlády a omezování osobní svobody se staly pro Mechanický pomeranč ústředním tématem v době jeho vydání ve Velké Británii v roce 1962. Ještě větší kontroverzi pak vzbudil stejnojmenný film slavného režiséra Stanleyho Kubricka z roku 1971, na jehož základě bylo tvůrci vyhrožováno fyzickou likvidací, Kubrick pak nařídil stáhnout snímek z distribuce. I tak se ale jedno z vrcholných děl tematizující bezúčelné násilí v novodobé choré společnosti stalo kultem.

Původní román Anthonyho Burgesse nyní bravurně vstoupil do nové fáze existence v ostravském divadle. Zbrusu nově napsaná adaptace Lenky Havlíkové společně s Annou Smrčkovou se drží více knihy než filmu. Sevřená, konzistentní režie Terezy Říhové nešetří násilnými scénami. U Bezručů možná ještě neměli tak razantní formu, která by zároveň dovedla bravurně glosovat současnost.

Posunutí premiéry z března na září zapříčinilo ještě větší aktuálnost. Je však otázkou, jak dalece toto napětí stoupající s nadcházejícími volbami vydrží i po nich. Ale i tento vývoj mají v podstatě v rukou současní politici. Ovšem i bez ohledu na další vývoj pandemie je i tak o čem hrát, protože společnost, speciálně Západ, se dlouhodobě ocitá v etické krizi a Alexové dostávají zelenou, násilí vrůstá a šílenci nikdy neměli tak skvělou příležitost k prosazování svých egomaniackých ideálů.

Příběh se odehrává v blázinci a vypráví jej Alex DeLarge v ich-formě. Pochmurné, až panoptikální scéně Davida Janoška dominuje černobílá mozaika tapetující jeviště jako v ponuře vykachličkovaném interiéru ústavu. Na pozadí se vyjímá v nadživotní velikosti slavný ikonický obraz Prám Medúzy z roku 1816. Zachycuje nechvalně známou událost, během které ztroskotala loď. Posádka opustila 150 cestujících, ti postupně zemřeli hladem a v agónii podlehli i vzájemnému kanibalismu. Na voru se zachránilo jen patnáct pološílených. Vše až příliš mrazivě koresponduje s příběhem Alexe a hlavně jeho pohůnků. Šílenství a nekontrolovatelné živly pronikající do společenské struktury nedávají divákovi šanci, aby si zachoval špetku optimismu. O to více musí ocenit razantní schopnost ostravského divadla rezonovat s aktuálním děním ve světě.

Hlavní roli grázla Alexe ztvárnil Jakub Burýšek. Po excelentně ztvárněné postavě kontroverzní sportovkyně ženy/muže Zdeny Koubkové v oceňované inscenaci Transky, body, vteřiny tento čerstvý držitel Ceny Jantar vytváří další vyhroceně pojatou studii nepřirozeného charakteru. Jeviště vyplňují jeho groteskní dialogy pronášené v neopakovatelném slangu předlohy v překladu Ladislava Šenkyříka.

Strhující jsou momenty léčebné terapie, které zajímavě korespondují s klasickými scénami Kubricka. Alex sedí celou dobu čelem k publiku a personál blázince do něj pomyslně promítá násilné snímky, které jej uvádějí do dalšího stupně šílenství. Nechybí ani zvýraznění linky násilníka coby oběti vlastního konání, včetně slavných scén, jako je zpětná návštěva u spisovatele románů a podobně. Zvláštní je snová scéna blouznícího Alexe, kdy na jevišti defilují postavy v kostýmech jak ze seriálu Davida Lynche. Obří hlavy i králíci v nadživotní velikostí dodávají situaci možná až zbytečně nadreálný charakter.

Alex, známý doposud v kongeniálním ztvárnění slavného herce Malcolma McDowela, je tentokrát úplně jinak pojatý. Vedle až androgynně vyhlížejícího Angličana je Burýšek zemitý a daleko ošklivější, i díky kostýmu s dominantní rudovlasou parukou. Násilí v jeho podání je tak radikálnější. Režie publikum nešetří a servíruje hned několik znásilnění, pojatých jinak než ve filmu, přesto plnýách krve a věrohodně vyhlížejících zranění. Film má zdařilého konkurenta a pokud by se někdo chtěl domnívat, že se divadlo i v tomto případě pouze veze na úspěchu slavnější předlohy, neměl by si „bezručácký výpad a hozenou rukavici politické scéně i společnosti“ rozhodně nechat ujít.

Vedle Burýška potěší řada menších rolí, ve kterých střídavě vystupují například Lukáš Melník, Dušan Urban, Jáchym Kučera, Vojtěch Johaník, Ondřej Brett a také nové posily souboru Václav Švarc a Julie Goetzová. I díky nim je Mechanický pomeranč v novém hávu zatím jedním z nejodvážnějších a nejzdařilejších kusů letošního covidového roku. Laťka nadcházející sezony je v případě první bezručácké premiéry nastavena skutečně hodně vysoko.

Martin Jiroušek / Ostravan.cz / 19. 9. 2020


plakát

Mechanický pomeranč
Foto: Petr Hrubeš
Mechanický pomeranč 


www.bezruci.cz