divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Gabriela Zapolská / Morálka paní Dulské
Komedie malých citů a velkých ztrát.

Režie Michal Przebinda / Scéna Jiří Bína / Kostýmy Marta Roszkopfová / Hudba Norbert Lichý / Pohybová spolupráce Josef Kotěšovský / Dramaturgická spolupráce Jana Pithartová
Anděla Dulská, paní domu Alena Sasínová-Polarczyk / Felicián Dulský, její muž Vítězslav Kryške / Máša, jejich starší dcera Lucie Žáčková / Hela, jejich mladší dcera Nikola Birklenová / Zbyšek, jejich syn Daniel Zaoral / Hanka, jejich služka Markéta Haroková / Teta Jula Zdena Przebindová / Tadrachová, Hančina kmotra Kateřina Krejčí / Nájemnice Marcela Čapková / Chlapíci Michal Weber, Pavel Johančík
premiéra 26. dubna 2003 / derniéra 16. prosince 2003

Morálka paní Dulské
Foto: Hana Pokorná
Morálka paní Dulské 

Morálka paní DulskéMorálka paní DulskéMorálka paní Dulské
Morálka paní DulskéMorálka paní DulskéMorálka paní Dulské


Gabriela Zapolska

Gabriela Zapolska
Gabriela Zapolska 
Její vlastní jméno je Maria Korwin-Piotrowska. Narodila se 15. března 1857 v Podhajcích bývalé primabaleríně varšavské opery a maršálovi volyňské šlechty. Dle aristokratických zvyků byla vychovávána penzionátu a v osmnácti letech provdána za poručíka carského vojska Konstantina Śniezko-Błockého. Brzy se s ním nechala rozvést, protože se nesmířila s jeho zhýralým životem. Rodiče ji chtěli umístit v klášteře, aby utlumili společenský skandál, ale mladá odvážná žena raději opustila rodinu a šlechtické zázemí a pod pseudonymem Zapolska přijala angažmá herečky v krakowském divadle. Začátky měla velmi těžké, ale po roce dostala roli Nory v Poznani, kritika ji označila za vynikající tragédku a počátkem osmdesátých let prožívala Zapolska úspěšnou hereckou kariéru. V této době se začala věnovat i psaní. V letech 1883 - 1885 otiskl časopis Przegląd Tygodniowy její první dva romány MalaškaKaška Kariatida (u nás také pod názvem Otrokyně hříchu). Oba romány vzbudily velký rozruch, získala jimi řadu nadšenců u mladé literární generace a zároveň vyvolala bouřlivé a nenávistné útoky reakční kritiky. Její příznivce A. Dygasinski vyslovil v časopise polských naturalistů domněnku, že se snad v celé světové literatuře nevyskytl případ, "aby byl někdo tak vláčen blátem" jako Zapolská. Skandály kolem jejích románů, neohroženě odhalujících většinu dosavadních společenských tabu a všeobecný úzus pokrytectví, jí podrazil nohy i jako herečce. Byla nucena ke stálým změnám angažmá, octla se na mizině a roku 1888 se pokusila o sebevraždu.

Hned následující rok jí však přinesl další vzestup na žebříčku herecké kariéry, který ji povzbudil ke studijní cestě do Paříže. V metropoli evropské kultury se nejprve protloukala scénami bulvárních divadel, pracovala jako překladatelka, korespondentka a novinářka. Po dvou letech získala angažmá v Antoinově divadle Theatre Libre, které proslulo inscenacemi velmi odvážných titulů a zaváděním naturalistických inscenačních postupů. Zapolská se tu seznámila s Emilem Zolou, jehož vliv je patrný zejména v jejích prózách. V Paříži setrvala šest let, napsala zde řadu románů, povídek a novinových statí, jako herečka tu zažívala střídavě úspěchy i neúspěchy, ze všeho nejvíc ji zřejmě zrazoval polský přízvuk. Když hrála roli jakési milosrdné sestry mluvící ze záhrobí, jízlivý kritik o ní napsal: "Paní Zaposlká nám dává uvěřit, že polský přízvuk trvá i na nebesích."

Roku 1895 se vrátila do vlasti, hrála na mnoha polských scénách a nepřetržitě psala. V roce 1897 měla v Krakově premiéru s velmi příznivým ohlasem jedna z jejích prvních her Žabička a ještě téhož roku v ní Zapolská hrála v Petrohradě.

Pak se od ní Štěstěna opět odklonila. Roku 1900 se Zapolská po řadě nepříznivých kritik vzdala herecké kariéry a z nouze přijala místo kulturní redaktorky v reakčně orientovaném lvovském deníku (jeho prostředí jí poskytlo námět pro hru Cvičené duše). Rok nato se podruhé provdala, za divadelního výtvarníka, malíře Stanislava Janovského, a společně s ním založila soukromou divadelní školu. Navzdory povzbudivým výsledkům jí však byla věrná jen rok. V tomto věku už trpěla stále se zhoršujícím zdravím. Roku 1904 se trvale odstěhovala do Lvova a vyjížděla odsud jen čas od času na léčení do lázní.

Morálku paní Dulské napsala během tří dnů v kritickém stavu. Domnívala se, že jí zbývá do smrti velmi málo času. Hra měla premiéru v Krakově a během čtvrt roku ji zhlédlo 5000 diváků, což znamenalo obrovský úspěch. Následovaly premiéry ve Lvově a ve Varšavě. Finančně i morálně povzbuzená Zapolská se odjela zotavit do Itálie. Její manžel založil na její popud divadlo G. Zapolské a jeho společnost pak hrála Morálku paní Dulské s ohromným úspěchem po celé Haliči. Divadlo sklidilo nemalý, ale přecejen již menší úspěch ještě se dvěma následujícími hrami Zapolské, jimiž byly ČtveřiceSkizza a poté zaniklo. V době působnosti uvádělo kromě her Zapolské také nejlepší díla světové klasiky i současné dramatiky.

Roku 1910 napsala Zapolská pátou, poslední z dodnes živých her, Slečna Maličevská. Další hry ani romány již nedosáhly někdejší úrovně její tvorby. Byla však první polskou autorkou, která se zabrousila i do nového druhu umění, jímž byl film. V roce 1912 napsala filmový scénář Nebezpečný milenec.

Autorka, jež vedla nelehký, odvážný a údajně i velmi bouřlivý život, zemřela 17. prosince 1921 ve Lvově, v chudobě a zapomnění a úplně slepá.

V Čechách měla Morálka paní Dulské premiéru v roce 1910 v pražském Národním divadle v režii Jaroslava Kvapila s Marií Hubnerovou, která v titulní roli ztvárnila jednu z největších figur své herecké galerie a s velkým úspěchem v ní vystupovala i v zahraničí. V témže roce se hrála také v Brně v režii Jaroslava Auerswalda, o rok později ji uvedl režisér Vendelín Budil v Plzni. Ve druhé polovině 20. století u nás Morálku paní Dulské proslavil stejnojmenný Krejčíkův film se Zdeňkou Baldovou v titulní roli.

S odstupem času ocenila kritika mnohem výš dramata než prózu G. Zapolské. V povídkách a románech (Běs, Dcera Tušky, O čem se nemluví, O čem se ani mluvit nechce, Smrt Feliciána Dulského, Findesieclistka ad.) je dodnes patrný velký rozpor mezi odvážností tématu a zastaralostí, konvenčností a patrně vynucenou podbízivostí formy. Zapolská se nebála psát o prostitutkách, tajných potratech, utrácení nechtěných dětí, skandálním životě hereček, pohlavních chorobách, ale tato tabu oblékala do sentimentálních příběhů prodejné literatury.

Morálka paní Dulské
Morálka paní Dulské
Morálka paní Dulské
Morálka paní Dulské
Morálka paní DulskéMorálka paní DulskéMorálka paní Dulské
Morálka paní DulskéMorálka paní DulskéMorálka paní Dulské
Morálka paní Dulské
Morálka paní Dulské


Cakewalk

je společenský tanec severoamerického původu. Vznikl z folklórní hry černochů žijících v jižních státech USA. Počátkem dvacátého století začal pronikat do Evropy. Byl jedním z předchůdců foxtrotu, podobně jako onestep, toostep, charleston či swing. Má charakteristický synkopický rytmus.

Původní CHALK LINE WALK se stal populární kolem roku 1850 v oblasti jižních plantáží. Pochází z Floridy, odkud africko-američtí otroci převzali jeho základní myšlenku (slavnostně pochodující páry) od Semiolských Indiánů. Charakteristické pohyby jako sklánění těla a sklápění rukou v zápěstí byly mimo jiné prvkem odlišujícím jednotlivé kmeny afrických kaferských tanců. Minstrelská parodie (minstrel je potulný muzikant) BREAKDOWN a WALK AROUND, později nazývaná CAKEWALK, byla jedním z hlavních zdrojů CHALK LINE WALK. "Walkers" (chodci), jak byli tanečníci označováni, chodili v řadě a balancovali s vědry vody na hlavách. Časem se tanec vyvinul do nadsazené parodie kreací v tanečních sálech vyšší, bílé společnosti. Jeho podstatou je promenáda párů, které vznešenou chůzí - velkými kroky a vysokým vykopáváním nohou, hlubokými úklonami, máváním hůlkou a smekáním klobouků napodobují vznešenou společnost. Někteří z lepších plantážníků o nedělích upekli dort, sezvali sousedy a uspořádali soutěž otroků. Za vítězství se rozdávaly různé ceny, původně to byl dort. Podle něj dostal tanec i svůj název: "That takes the cake" (Ten bere dort). Později se ustálil název cakewalk.

Do devadesátých let 19. století se stal cakewalk nejžhavější taneční novinkou a v roce 1892 se konala první cakewalková soutěž v New Yorku. Tyto soutěže se postupně rozšířily i do dalších měst a narostly do velkých rozměrů, jako například NATIONAL CAKEWALK JUBILEE v New York City, kde vítězové získávali zlaté pásky a diamantové prsteny. Tance probíhaly obvykle od jedenácté hodiny večerní až do páté hodiny ranní.

Cakewalk bal prvním americkým tancem, který převzala bílá společnost od černé, a také prvním lidovým tancem přeneseným do tanečních sálů. Byl předvojem dalších afro-amerických tanců, které v budoucnu vstoupily do bílé společnosti. V Irsku se cakewalková tradice projevila zvykem podávat dort nejlepšímu tanečníkovi o nedělních sešlostech, a to i v nuznějších rodinách. "Ačkoli se nedělní jídlo zřídkakdy dostalo za obvyklou hranici mléka a brambor ze zbytku týdne, několik málo půlpencí se pokaždé ušetřilo na zaplacení zábavy, kterou nedělní dort poskytoval. Tento dort umístěný v kuchyni je znamením zábavy a stane se odměnou talentu; někdy je získán nejlepším tanečníkem, někdy největším šprýmařem společnosti." (z knihy paní LULLY)

Princip cakewalku je využit v mezihrách naší inscenace a je vlastně i jejím heslem: "Vyhrává ten, kdo nejlépe tančí - ten, kdo v tom umí nejlépe chodit - ten, kdo to nejlíp skoulí."

Morálka paní Dulské
Morálka paní Dulské
Morálka paní DulskéMorálka paní DulskéMorálka paní Dulské
Morálka paní DulskéMorálka paní DulskéMorálka paní Dulské
Morálka paní DulskéMorálka paní DulskéMorálka paní Dulské
Morálka paní DulskéMorálka paní DulskéMorálka paní Dulské


www.bezruci.cz