divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Emily Brontëová / Na větrné hůrce
klasika o lásce a pomstě / láska drsnější než yorkshirská blata / neodvratná a krutá pomsta za křivdy minulosti / tajemství a přízraky ukryté v bažinách / bolest i radost, láska i nenávist / ó heathcliffe! / ach kateřino! / premiéra v únoru 2012

Režie Jan Mikulášek / Dramatizace Jan MikulášekMarta Ljubková / Výběr hudby Jan Mikulášek / Výprava Marek Cpin / Dramaturgie Marta Ljubková
Kateřina Earnshawová, Kateřina Lintonová Sylvie Krupanská / Heathcliff Tomáš Dastlík / Hindley Earnshaw, Hareton Earnshaw Lukáš Melník / Edgar Linton, Linton Heathcliff Ondřej Brett / Isabela Lintonová Tereza Vilišová / Nelly Kateřina Krejčí / Kenneth Dušan Urban
délka představení 1 hod. 50 min. / premiéra 3. února 2012

Na větrné hůrce
Na větrné hůrce 

Emily Brontëová..


Žila v letech 1818?1848.

Narodila se v Thorntonu u Bradfordu Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako čtvrté dítě; otec, vlastním jménem Brunty, pocházel z chudé irské rolnické rodiny, vystudoval teologii v Cambridgi a změnil si jméno na vznešeněji znějící Brontë; matka naopak pocházela ze zámožné rodiny, která bydlela v jihozápadní části Anglie.

Maria porodila šest dětí ? dcery Mary, Elizabeth, Charlotte, Emily, Anne a syna Patricka Branwella.

V době, kdy bylo nejstarší dceři deset let, se otec rozhodl, že dětem dopřeje vzdělání. Vybral penzionát v Yorkshiru, určený pro nemajetné pastorské dcery; postupně do něj byly odvedeny všechny děti kromě nejmladší Anne a Patricka, v internátní škole panoval velmi tvrdý režim: Mary a Elizabeth zde zemřely na tuberkulózu a domů se tak vrátily pouze Emily a Charlotte.

Emily žila, stejně jako její sestry, střídavě doma nebo v laciných internátech; roku 1842 začala pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett?s Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu; téhož roku odcestovala do Bruselu, kde se učila v penzionátní škole manželů Hegerových; malé dědictví dívky použily k založení vlastní školy (realizace tohoto plánu však nedopadla podle představ, škola neměla jediného žáka).

Literárně činné byly všechny sestry: Emily, Charlotte a Anna, roku 1846 společně vydaly sbírku básní pod mužskými pseudonymy (Emily jako Ellis Bell), později se obrátily k próze: Emily napsala román Na Větrné hůrce, Anne uveřejnila Agnés Grey a Dvojí život Heleny Grahamové a Charlotte mj. Janu Eyrovou.


... Na větrné hůrce


Na Větrné hůrce (svůj jediný román) vydala Emily pouhý rok před svou smrtí, pod pseudonymem jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnés Grey od sestry Anne).

Sestra Charlotte vydala Na Větrné hůrce znovu jako samostatný román pod Emiliným skutečným jménem dva roky po Emilině smrti.

V anglickém originále se text jmenuje Wuthering Heights, takže mnohem bližší původnímu názvu je překlad Bouřlivé výšiny, pod nímž tento román u nás taky vyšel (do češtiny byl přeložen poprvé roku 1912).

Román byl v době vydání v zásadě odmítnut, ocenila jej až moderna počátku dvacátého století ? dílo bylo sice romantické, hlavní hrdina Heathcliff však byl podán zcela neromanticky a neidealizovaně a ženy zde navíc působí jako bytosti silnější, morálně konzistentnější a také fyzicky zdatnější ? zůstává silný důraz na individuální prožívání a subjektivitu postojů, jednoznačný obdiv k romantickému hrdinovi však dobovému čtenáři zkomplikovala rozporuplnost vášní hlavních postav a jejich vzájemné (sebe)zničení.

Do češtiny román poprvé přeložila Božena Šimková roku 1912 pod názvem Bouřlivé výšiny, překladatelka Máša Baklanová jej v roce 1923 pojmenovala Démon: Bouřlivé výšiny, verze z roku 1958 (Jarmila Fastrová) se jmenovala Vichrné návrší, teprve Květa Marysková zavedla dnešní a nejobvyklejší název (poprvé roku 1960).

Na profesionálních českých jevištích se román objevil poprvé v roce 1974 v Divadle Na Provázku, v dramatizaci a režii Evy Tálské hrála Kateřinu Dagmar Bláhová, Miroslav Donutil byl Hindleym a Heathcliffem Jiří Pecha ? inscenace se jmenovala Bouřlivé výšiny stejně jako adaptace Věry Maškové v režii Petera Gábora v Moravském divadle v Olomouci (2002); pro Větrnou hůrku se rozhodl Matěj T. Růžička, který ji uvedl hned dvakrát, jednou ve školním studiu JAMU Marta (1995) a ještě téhož roku pod hlavičkou Divadlo v 7 a půl.

Filmaři se romantické látky chopili už roku 1919, němý film se však nedochoval; roku 1939 americký film režíroval William Wyler a Laurence Olivier hrál Heathcliffa; režisérem adaptace z roku 1954 (vznikla v mexické produkci) byl Luis Buñuel; britskou verzi (1970) režíroval Robert Fuest; pod distribučním názvem Bouřlivé výšiny se u nás promítal britsko-americký film režiséra Petera Kosminského z roku 1992 (Kateřinu hrála Juliette Binoche, Heathcliffa Ralph Fiennes), poslední filmovou podobu získal román roku 2011, Andrea Arnold se svým snímkem vyhrál cenu na benátském filmovém festivalu.

Televizní adaptaci připravil britský kanál ITV v roce 1998.

Větrná hůrka se dostala i do muzikálů ? Cliff Richard hrál Heathcliffa ve stejnojmenném muzikálu (1997), hudbu napsal John Farrar a text klasik žánru Sir Tim Rice; podpořen úspěchem jevištního díla natočil Richard téhož roku film Heathcliff a produkci přenesl i do divadla v Birminghamu.

Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 


Heathcliff


Vzhledem ke své podobě ve Větrné hůrce bývá považován za archetyp romantického hrdiny, jehož spalující vášeň ničí vše kolem něj i jeho samotného. Obvykle se připomíná spíš jeho láska ke Kateřině Ernshawové než druhá půle románu, v níž se promění v zahořklého, pronásledovaného muže. Jeho složitá, fascinující a zároveň bizarní povaha z něj dělá mimořádnou postavu hrdiny a bídáka zároveň. O minulosti tmavého chlapce, kterého otec Kateřiny a Hindleyho objevil v ulicích Liverpoolu a donesl na Hůrku, Brontëová nic nepíše, je tedy trvale zahalen rouškou nadpřirozena. Některé interpretace spekulují o tom, že je to démon nebo pekelný duch. Popisuje se jako cikán, který se později stává dobře oblečeným gentlemanem, podle pana Lintona z Drozdova vypadá jako indický námořník nebo americký trosečník. Služka Nelly Deanová popisuje jeho „atletické“ vzezření, když se po třech letech vrací, „jeho vzpřímený postoj napovídá, že byl v armádě“. O čase jeho nepřítomnosti na Hůrce se čtenář nic nedozví, nevíme, kde přišel ke svému majetku. Emilina starší sestra Charlotte napsala, že „Heathcliffovi se nedostane vykoupení“, takže zůstává nejisté, jestli Heathcliff nakonec litoval svých hříchů, nebo ne. Vzhledem k zjevení (Kateřina se objevuje v okně, následuje sen z kostela atd.) není vyloučeno, že ona i Heathcliff nakonec byli proklati. Nejistý osud Heathcliffovy duše v kombinaci s jeho rozporuplnou povahou vede k otevřenému, vlastně strašidelnému konci, stvrzujícímu Heathcliffa jako ikonu všech literárních antihrdinů. V červenci 2008 se k Heathcliffovi přirovnal britský premiér Gordon Brown, když o sobě prohlásil, že je „možná starší Heathcliff, moudřejší Heathcliff“. Toto přirovnání bylo několikrát zesměšněno, Andrew McCarthy, výkonný ředitel musea Brontëových, prohlásil, že „Heathcliff je člověk, který se uchyluje k domácímu násilí, únosu, možná i vraždě, a vyhrabal svojí mrtvou lásku. Je náladový a krutý ke zvířatům. Je to skutečně ten pravý vzor pro předsedu vlády?“


plakát k představení Na větrné hůrce


Na větrné hůrce, plakát


fotografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE


fotografie z generální zkoušky


Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 
Na větrné hůrce
Foto: Tomáš Ruta
Na větrné hůrce 



fotografie z první čtené zkoušky


Tereza Vilišová, Marek Cpin, Jan Mikulášek, Marta Ljubková, Lukáš Melník, Dušan Urban, Tomáš DastlíkMarek Cpin, Jan Mikulášek, Marta LjubkováSylvie Krupanská, Tomáš Dastlík, Michaela Krejčí
Tereza Vilišová, Kateřina Krejčí, Michal Weber, Marek CpinMarek Cpin, Jan Mikulášek, Marta LjubkováSylvie Krupanská, Tomáš Dastlík, Micheala Krejčí


fotografie z premiéry


zlomte vazTomáš SuchánekMarek Cpin, Martin Františák, Jan Mikulášek
Tomáš DastlíkTomáš Dastlík a Onřej BrettLukáš Melník
Jiří KrejčíMartin FrantišákJan Mikulášek
Jan Mikulášek, Sylvie Krupanská a větrákMichal Weber, Rostislav Jeremiáš, Lukáš Melník, Dušan Urban, Tereza VilišováTomáš Suchánek, Jan Mikulášek
Marek Cpin, Rostislav Jeremiáš, Marta Ljubková, Dušan Urban, Lukáš Melník, Ondřej BrettStáňa Rožnovská, Tomáš Suchánek, Michal Weber, Tereza Vilišová, Jan MikulášekJiří Müller, Martin Františák
Tomáš Dastlík, Jiří Krejčí, Martin FrantišákJiří Krejčí, Martin Františák, Petra BučkováPetr Dub
Marcela Čapková, Vladimír Čapka, Zdena PrzebindováRomana Ciencialová, Lenka FoltováTomáš Dastlík, Daniela Jirmanová, Tomáš Suchánek


fotografie ze zájezdu do Hradce Králové

Na větrné hůrce v Hradci Králové
Na větrné hůrce v Hradci Králové 


Bezruči vstoupili do nového s vichrem z větrné hůrky


Od prohlášení za velká romantická témata sester Brontëových, z nichž Emily je autorkou jediného románu - Na větrné hůrce, až po cynické označení jejího díla, které vyšlo nad obzor nehostinného britského severu hrabství Yorkshire v roce 1847, za červenou knihovnu, vyjadřují vztah k tomu cennému odkazu kritici a čtenáři.

Není vůbec náhodné, že po Evě Tálské, která v roce 1974 v brněnském Divadle Na provázku stvořila podle jejího díla Bouřlivé výšiny, vraceli se k tématu čas od času i další experimentátoři. Do ringu vrací ale Na větrné hůrce rozhodným gestem teprve Jan Mikulášek v ostravském Divadle Petra Bezruče, které s jeho inscenací zahájilo provoz v rekonstruovaných prostorách. Věc názoru: poněkud zneútulněných.

Antihrdina a bastard

Slovo, gesto, grimasa, choreografické repetice němých výkřiků fázují vyjádření nálady, činu, ale třeba i násilí a smrti. To všechno umocnilo příběh Emily Brontëové v řádu uměleckého Mikuláškova vidění světa a vyjadřování rozporuplných pocitů jeho tvůrčí generace přihlížející stále znepokojeněji konci civilizace a lidství.

Proto režisér akcentoval postavu Heathcliffa (Tomáš Dastlík) v jakémsi až archetypálním obrazu násilí, bezcitu, zla, jehož původ hledejme v odstrkovanosti přehlíženého tvora, kterého osud předurčil k asociálnímu vnímání světa. Z romantického hrdiny vytvořil Mikulášek existenciálního štvance.

V našich časech rozumíme takovému prototypu antihrdiny a bastarda lépe než rozervaným motivacím pomstychtivou ublížeností. Heathcliffů je přece plno ve stále frustrovanější společnosti i ve vřesovištích partajní politiky.

Hrůza z bezcitu

Větší sílu a odolnost přisuzuje autor inscenace ve shodě s autorkou fatálním ženám, zastoupeným Na větrné hůrce Kateřinou Earnshawovou (Sylvie Krupanská) a Isabelou Lintonovou (Tereza Vilišová). Výkony uhrančivé, ve jménu znaku. Mrazivá, expresívní, vybičovaná atmosféra. Hrůza z bezcitu. Bez katarze!

Emily Brontëová: Na větrné hůrce. Dramatizace Jan Mikulášek a Marta Ljubková. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek. Dramaturgie Marta Ljubková, výprava Marek Cpín. Premiéra 3. února v Divadle Petra Bezruče Ostrava.

Celkové hodnocení 90%

Autor: Jiří P. Kříž / Právo / 4. února 2012


Na Větrné hůrce v Divadle Petra Bezruče


Vášně a city v hlavní roli nabídla únorová premiéra (3. února) ostravského Divadla Petra Bezruče. Prvním představením po půlroční rekonstrukci se stala dramatizace slavného románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce. Kritickou reflexi připravil ostravský publicista Ladislav Vrchovský.

V sezónní nabídce Divadla Petra Bezruče zaujímá jevištní adaptace románu Emily Brontëové Bouřlivé výšiny (v českém překladu Na Větrné hůrce) místo vážného titulu se společenskou tematikou.

Režisér, a spolu s Martou Ljubkovou i autor dramatizace, Jan Mikulášek tu ve své práci navazuje na osvědčené postupy známé z jeho předešlých prací: jsou to důmyslná stavba a co největší sevřenost příběhu, metaforičnost a v některých případech na samé hranici porozumění s publikem užívaná symbolika. K Mikuláškově režijnímu rukopisu patří stylizovaný herecký projev a důsledné režijní vedení herců, kteří sice herecky tvoří, ale zároveň plní režisérem zadané úkoly.

Mikuláškovy inscenace jakoby měly svoji partituru, ve které je zapsán každý pohyb, každé gesto, každá intonace, každá rekvizita a její použití, přičemž vše je dopracováno do posledního detailu. Takový postup s sebou nese jistá rizika, pokud si herci neporozumí s režisérem. To se však inscenace Větrné hůrky rozhodně netýká. Režisér i herci našli společnou řeč: opustili snahu podrobně převyprávět celý román, a soustředili se na jeho existenciální rozměr, následně pak na jevišti všichni bez výjimky v každé složce jevištního projevu důsledně vycházejí z vnitřního života postavy. A každá postava je jako socha vytesaná v určité pozici odpovídající její povaze, charakteru i osudu. Herci pod taktovkou režiséra hrají všichni v jedné tónině.

Výsledkem je temný obraz života bez lásky, bez ohleduplnosti, bez snahy o vzájemné porozumění, s důrazem na zhoubné tendence naplňování vlastního cíle. Byť pouze naznačeno, přesto hlasitě zní i aktuální téma dneška: xenofobie a rasová nesnášenlivost.

Představení nemá přestávku. Inscenace má zvláštní tempo. Vše se rozjíždí jakoby zpomaleně, úvod a vtažení diváka do děje je realizováno skrze vyprávění, při kterém představitelé jednotlivých postav tu sedí, tu stojí u mikrofonu, a postupně přecházejí do situací a hereckého projevu. Některé přechody z jedné do druhé roviny jsou však podobné výbuchům vášní, ať už jde o lásku, nenávist, nebo vražednou touhu.

Jan Mikulášek spolu s herci na začátku uchopí diváka do hrsti, přenesou jej do samého středu tragického děje, a nepustí jej až do poslední repliky.

Je zde ovšem jeden problém, a tím je ona již zmíněná symbolika: divák si občas musí položit otázku, co to či ono jednání postavy na jevišti, či co ta či ona rekvizita v dané chvíli znamenají. Účinku inscenace tím však příliš ublíženo není.

Herecké výkony velmi vysoké kvality odevzdávají všichni účinkující. Nalezenec Heathcliff v podání Tomáše Dastlíka děsí chladnou a plánovitou nenávistí, Sylvie Krupanská, která hraje obě Kateřiny, Heathcliffovu první, jedinou a nenaplněnou lásku a posléze předmět jeho nenávisti, i její dceru, vytváří obraz nešťastného ženského osudu zapříčiněného vlastní nerozhodností. Podobně jako ona se do paměti diváka vryje Isabela Terezy Vilišové i Nelly Kateřiny Krejčí. To, že ženské postavy jsou zde až na Heathcliffa výraznější, je dáno předlohou, ne rozdílem v herecké práci.

Nutno zmínit ještě hudbu, kterou Jan Mikulášek vybral s citem pro atmosféru a gradaci.

Větrná hůrka ostravských Bezručů potvrzuje jedinečnost poetiky této scény v kontextu současného divadla.

Autor: Ladislav Vrchovský / Český rozhlas / 14. února 2012


Bouřlivé výšiny divadelní


Režisér Jan Mikulášek vytvořil novou inscenaci v Divadle Petra Bezruče, kde v letech 2005–2007 působil jako umělecký šéf a s jehož herci si až „mysticky“ rozumí. Od jeho poslední zdejší režie – Ibsenovy Divoké kachny, uplynuly téměř tři roky. I po jeho „návratu domů“ vzniklo excelentní dílo – existenciální inscenace Na větrné hůrce.

Stejnojmenný román (v českém překladu také Bouřlivé výšiny či Vichrné návrší) nabízí několik interpretačních možností. Je označován za jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury, avšak ve své době značně pobuřoval, neboť vyjadřoval nekonvenční přístup ke společenskému rozvrstvení, ke křesťanství, také vyzdvihoval ženské hrdinky. Někdy bývá odmítán jako „červená knihovna“, či je příliš zdůrazňován hororový motiv: duch mrtvé Kateřiny se vznáší nad blaty a ťuká na okénko svého bývalého pokoje. Svůj jediný román vydala britská autorka Emily Brontëová v roce 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell.

Mikulášek příběh lásky Kateřiny (Sylvie Krupanská) a Heathcliffa (Tomáš Dastlík) vypráví chronologicky, bez rámování postavou Lockwooda, který se vše (společně se čtenářem) dozvídá z vyprávění služky Nelly, z dopisů, deníkových záznamů a vyprávění dalších postav. Samozřejmě si režisér z rozsáhlého románu vybírá jen zlomové momenty, které o jednotlivých postavách řeknou nejvíce, a akcentuje především existenciální rovinu.

Kde se berou zárodky zla?

Do popředí staví rozervaneckého Heathcliffa. Romantický hrdina s neznámým původem, u něhož čtenář očekává, kdy konečně projeví lítost či aspoň potlačované city, se však na jevišti neobjeví. Heathcliffova necitelnost není v inscenaci pouze důsledkem nenaplněné lásky ke Kateřině. Nyní je to především hrdina tmavé pleti, který jednoznačně nastoluje aktuální problém – rasovou (ne)snášenlivost. Navozuje ji například následující výjev.

Kateřina: Budeme tančit. Půjdeš námi, Heathcliffe? / Heathcliff: Rád. / Hindley: Tobě někdo dovolil sedět mezi námi? / Nelly: Hindley, jsou Vánoce, nezačínej zas, prosím. / Hindley: Co si budou naši sousedé myslet? Podívej, jak se Lintonovi umějí chovat, jak se oblékají. / Heathcliff: Nelly mi vyčistila šaty. / Edgar: Ale obličej sis nevyčistil.

To je zlomový okamžik druhého obrazu, od něhož Mikulášek odvíjí prastarou otázku: jak vzniká v lidech agrese? Je vrozená, dána geneticky? Nebo pramení z nedobrých zkušeností jedince? Svou nepřekonatelnou, nastřádanou zlobu jasně a úsporně vysloví hrdina ještě jako malý chlapec vzápětí – jen pár okamžiků po ponížení.

Heathcliff: Jednou mu to vrátím. Hlavně aby mi zatím nechcíp. / Kateřina: Takhle nemluv. Bůh ho potrestá sám. / Heathcliff: Možná. Ale nebude z toho mít takovou radost, jako bych měl já. / Kateřina: Nikdy tě neopustím.

Od tohoto momentu se už jen odvíjí akt Heathcliffovy pomsty, která se dotkne všech, jeho samotného nevyjímaje. Brutalitu vyznění umocňují i další postavy s negativními povahovými rysy. Kateřina z divokého a svéhlavého dítěte vyroste v sobeckou ženu, což je jevištně zpřítomněno ve dvou výstupech. Jednak v jejím velice panovačném chování, které zahrnuje i fyzické týrání, ke služce Nelly (Kateřina Krejčí), když nechce, aby byla svědkem jejich námluv s Edgarem (Ondřej Brett), a tedy i zrady Heathcliffa. A pak při jejím rozhodnutí zemřít, jež také uskuteční. Bratr Kateřiny Hindley (Lukáš Melník) je dalším tyranem v řadě. A také důležitým protivníkem Heathcliffa, jeho nenávist a tyranství jsou přímočařejší, možná nejasnějšího původu, způsobené především ve velké míře nezřízeným pitím. Jediná do detailu vypilovaná opilecká scéna s plyšovým medvědem (jenž představuje jeho malého syna Haretona) a věta o přistřižení dětských uší, aby to synkovi více slušelo, vypoví o postavě více než mnohdy celé inscenace.

Mikulášek totiž neukazuje brutalitu obnaženou, zaobaluje ji do ironického, mírně humorného hávu, a tím se mu daří vyvolat nesmírně silné emoce. Samozřejmě je to dáno i herci, kteří se takové režii rádi podvolují a rozvíjejí Mikuláškovu poetiku s mírným nadhledem a zároveň precizností.

Inscenace má velmi pomalý „rozjezd“ – do příběhu nás delším vyprávěním o Heathcliffově nalezení a přivedení na Větrnou hůrku zavádí postava lékaře Kennetha (Dušan Urban). Poté dojde na obě citované scény a divák se stává svědkem destruktivních vášní. Ty semelou i dvě čisté, avšak slabé duše, které podlehnou svým živelnějším protějškům – Isabelu (Tereza Vilišová), pozdější manželku Heathcliffa, a Edgara, který se ožení s Kateřinou.

Heathcliff nebo Oněgin?

Větrná hůrka v mnohém připomíná Mikuláškovu „bezručovskou“ inscenaci z roku 2007 – Evžena Oněgina. Motiv vášnivé lásky, která zůstává nenaplněná, Tomáš Dastlík v hlavní roli a samozřejmě režisérův výrazný rukopis, který pracuje se stylizací, předepisuje hercům výrazné mimické a gestické projevy, to jsou jen některé ze společných rysů. Hrdinové Větrné hůrky jsou ovšem divočejší, méně upravení – zkrátka „živočišnější“. Láska není už vznešeným citem, ale spíše posedlostí a šílenstvím.

Tomu odpovídá také scénografie (v obou případech Marek Cpin) – Evžen se odehrává v bílém, vznešeném salónku, Hůrka naopak v šedivém provedení. Scéna je nyní poměrně jednoduchá a ukazuje na jakési bezčasí, nebo spíše na současný byt vybavený nemoderním nábytkem – naproti divákům jsou umístěny dvoje bíle natřené dveře, rohová lavice z černé koženky, trojdílné vypouklé zrcadlo, občas natočené tak, že se v něm odrážejí herci i diváci v předních řadách. Nejmodernějším vybavením je velká televize s plochou obrazovkou, která neslouží jen svévolnému prezentování „nových technologií“.

Poetika Jana Mikuláška samozřejmě prošla vývojem a v této inscenaci se stylizované herectví projevuje jinak. V Evženu Oněginovi to byly pomalé, ladné pohyby a pózy. Dnes jde spíše o divokou expresivitu, která působí méně důsledně, avšak stejně efektně. Nejvýrazněji ji prezentuje Sylvie Krupanská v roli starší Kateřiny, ta je totiž navenek nejvíce zmítána vlastními city a rozhodnutími. Dastlíkův Heathcliff naopak své city důsledně střeží a navenek se projevuje cynicky chladně, místy dokonce otřesným šklebem, a na konci zlověstným, už nekontrolovaným křikem.

Řeč symbolů

Režisér používá dost nesourodou změť symbolů. Objevují se jablka, dětské káči, plastové lahve a prastaré fény, vydávající chrčivý zvuk. Samozřejmě každý ze symbolů nese minimálně jeden jasně daný význam. Budou však také jistě působit na podvědomí diváků. Jablka, která jsou už možná divadelně nadužívaná (například v inscenacích Vladimíra Morávka) mohou odkazovat na hřích, lásku i přírodu. Všelijak se koulejí, postavy si je nabízejí a těhotná Kateřina jedno svírá jako atribut plodnosti. Jako mrtvá ho má v ústech a Edgar s Heathcliffem se ataky na ně o Kateřinu přetahují i po smrti. Používáním plastových láhví s vodou a fény dotvářejí herci atmosféru nehostinného počasí, které ovlivňuje i jejich drsné chování. Hračky, dětské káči jsou snad nejhůře dešifrovatelné. Mohou odkazovat na dětství, kdy byl přes všechna příkoří Heathcliff šťastný, protože byl s Kateřinou. V rukou hlavního hrdiny se také mohou proměnit v „zobrazení“ osudů, s nimiž manipuluje podle své libosti. Stejně tak mohou svou rotací odkazovat na životní koloběh – i když dramatizátoři Marta Ljubková a Jan Mikulášek vypouštějí samotný závěr románu, kdy se jako odraz vztahu Kateřiny Earnshawové a Heathcliffa spojí další generace – Hareton Earnshaw a Kateřina Lintonová. Tím samozřejmě také mizí smířlivé vyznění předlohy, kdy „štěstí“ naleznou alespoň potomci. Cyklus osudů však režisér podporuje obsazením. Obě Kateřiny ztvárňuje Sylvie Krupanská a dostává tedy možnost odstínit pozitivní a negativní projevy ženské síly a inteligence. Hindleyho a jeho syna Haretona hraje Lukáš Melník, Edgara a Heathcliffova syna Lintona zase Ondřej Brett.

S Heathcliffem jsou spojeny další „interpretovatelné“ rekvizity, konkrétně nezapálené cigarety, které si jako dítě strká z nervozity do úst. S kartami si pohrává, když se vrací z cest a chce přivést na mizinu svého protivníka z mládí – Hindleyho. A konečně i s příborem, ten třímá jako kord a když dostane možnost, své oběti jím za živa „pojídá“. Kate Bush a Kateřina Brontëové Větrná hůrka byla mnohokrát zpracována – ve filmu, jako muzikál i činohra. Z českých inscenací můžeme zmínit alespoň Bouřlivé výšiny Evy Tálské z roku 1974. Inscenace byla uvedena v Divadle Na provázku a hlavní dvojici ztvárnili Dagmar Bláhová a Jiří Pecha.

Mikuláškova novinka však odkazuje na jiné dílo. Na již zmíněné televizi na jevišti se objeví videoklip Kate Bush (přezdívané Madonna intelektuálů) Wuthering Heights. V něm zpěvačka v rudých šatech předvádí neuvěřitelné taneční kreace, za ní se skví divoká příroda a valí mlha. Kateřina jako rozpustilá teenagerka se snaží pohyby zpěvačky napodobovat. A jen tak – při tanci – se dohaduje s dotěrnou Isabelou, která se přiznává k náklonnosti k Heathcliffovi. Jde o skvostnou ironii i poctu zpěvačce zároveň. Do jisté míry se jedná o zcizující, surreálný a zároveň nemrazivě vtipný moment inscenace. A možná i „intertextuální“ odkaz jiného řádu, protože se Mikulášek vrátil „domů“, aby opět divákům ukradl alespoň na pár okamžiků duši. Přesně podle textu Kate Bush: I?m coming home to wuthering, wuthering, / Wuthering Heights, /… Let me have it. / Let me grab your soul away. (Vracím se domů na větrnou, větrnou, / Větrnou hůrku /… / Nech mě vzít si ji. / Nech mě ukrást ti duši.)

Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Emily Brontëová: Na Větrné hůrce. Režie Jan Mikulášek, dramatizace Jan Mikulášek a Marta Ljubková, výběr hudby Jan Mikulášek, výprava Marek Cpin, dramaturgie Marta Ljubková. Premiéra 3. února 2012.

Autor: Lenka Dombrovská / Divadelní noviny / 5. března 2012


Zrada a bezradnost


Téma citové manipulace v moravských premiérách

Režiséři Jan Mikulášek a Jan Antonín Pitínský inscenují světovou a českou literární klasiku. Jak rozdílné hodnotové horizonty ovlivňují jednání postav, jež spěje až k tragickým koncům? První únorový víkend měly premiéru dvě zdánlivě odlišné inscenace: ostravské Divadlo Petra Bezruče uvedlo v režii Jana Mikuláška dramatizaci knihy Emily Brontëové Na větrné hůrce (1847) a den poté ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti poprvé hráli inscenaci románu Karla Václava Raise Kalibův zločin (1892) v režii Jana Antonína Pitínského. V obou případech díla zobrazují důsledky manipulativního chvoání postav, ženoucího nejen je samé k záhubě.Rozdílnost v motivaci jednání se odvíjí od různých hodnot dvou uměleckých epoch, v nichž literární díla vznikla – Brontëovou zobrazená destruktivní touha po lásce a pomstě by pro Raise o necelé půlstoletí později možná byla nepřiměřená. Většina jeho postav jedná na základě svých racionálních rozhodnutí a jejich cílem je získat hmotné zabezpečení nebo žít v souladu s vnitřním řádem obce.

Výprávěním k rozkladu

Dramaturgyně Marta Ljubková a režisér Jan Mikulášek při dramatizaci románu o životě tří generací rodiny Earnshawů z Větrné hůrky a Lintonů z Drozdova zachovali část epických promluv chůvy Nelly, a divák tak získává možnost s odstupem posoudit scénické situace. Na větrné hůrce neexistuje platný řád ani hodnoty jako čest, poctivost, ohleduplnost, tolerance. Aby se divák mohl zorientovat v emocionálně vypjatém příběhu, musí zobrazované dění konfrontovat s vlastním hodnotovým systémem. Kateřina Earnshawová, jejíž láska k nalezenci Heathcliffovi ji zničí (stejně jako jeho láska k ní zničí všechny ostatní), je citově nevyrovnanou osobností, využívající přízně svých blízkých k manipulaci. Heathcliffa zradí svým rozhodnutím provdat se za slabošského a zdvořilého Edgara Lintona z Drozdova. Od toho okamžiku je Heathcliffovo jednání motivované jen touhou po pomstě.

V případě Raisova románu jsou základní hodnoty stanovené objektivním anonymním vypravěčem. Z toho je zřejmé, jaké postavy se odklánějí od daných ideálů, jež jsou dány tradicí, zvyky, křesťanstvím, přírodou. Jednání postav se prosuzuje ve vztahu k obci, která by měla být jejich ručitelem. Jak se později ukáže, tato základní premisa se stává neplatnou. Dobrácký starý mládenec Vojta Kaliba si pod tlakem svého příbuzenstva vezme mladičkou Karlu. Vyžení tak novou vejměnici – dominantní tchyni, jejímž jediným cílem je zajistit sobě a své dceři pohodlné žití. Při jeho naplňování nerozeznává rozdíl mezi pravdou a lží, nerespektuje základní morální pravidla, zneužívá důvěřivosti a dobroty ostatních lidí.

Dramaturgicko-režijní koncepce Pitínského a dramaturgyně Ivy Šulajové na rozdíl od ostravské inscenace nenutí diváka předváděné analyzovat. Divák prožívá zobrazený rozklad Kalibovy osobnosti, zánik jeho snů a snah o lepší bytí, provázený tichým přihlížením obce. Mikulášek naproti tomu svou koncepcí podtrhl rozpolcenost postav a prostřednictvím monologů a vyprávění odkrývá jejich nitro. Postavy v některých situacích výrazně stylizuje a typizuje. To neplatí jen tehdy, jsou-li šťastné, jako například Kateřina Earnshawová a Heathcliff při svých dětských toulkách po vřesovištích. Tento pocit je ale v průběhu představení rozkládán.

Život jako roztočená káča

Destrukce charakterů a život bez vnitřních pravidel panujících na Větrné hůrce se odráží také ve scénografickém zpracování Marka Cpina. Příběh se odehrává v neútulné a nevkusné bílé místnosti asi ze sedmdesátých let 20. století, v níž jsou neuspořádaně rozestavěné židle, stůl, televize a polstrovaná lavice. Na scéně se postupně objevuje několik dalších nesourodých předmětů, sloužících jako atributy jednotlivých postav. Heathcliff svým příbořem imaginárně pojídá poražené nepřátele, čímž je postava zároveň parodizována. Když sám umírá, posadí se na kraj jeviště, ostatní na něj lijí vodu a roztáčejí pestrobarevné dětské káči za každý jím zmařený život. Když se poslední z nich dotočí, příběh Větrné hůrky končí.

Oproti světu Větrné hůrky, kde postavy vnímají důsledky svých činů a vědomě míří ke smrti, jež získává spíše existenciální, než tragický rozměr, Pitínského inscenace pojímá Kalibův zločin jako uzavřené realistické drama, v němž nikdo není schopný nahlédnout své jednání a najít řešení zdánlivě bezvýchodné situace. Tragičnost příběhu, v němž zdeptaný Vojta po odhalení nevěry a lží zabije Karlu a poté sám zemře, režisér rozmělňuje například přehnanými a synchronně prováděnými gesty některých postav, jež mají značit jejich bodrost a pospolitost, která však není upřímná. Paroduje tak žoviální chování a tyto komické prvky umocňují vyznění tragičnosti příběhu. Pitínský je (ve srovnání s Mikuláškem) v inscenaci „méně viditelným“ režisérem, díky němuž však obecenstvo zcela jasně nahlédne to podstatné.

Scénografka Jana Hauskrechtová zdůrazňuje rovnými liniemi a pravidelnými tvary řád příběhu Kalibova zločinu a hranice lidského bytí, jejichž překročení má – podle antických vzorů – fatální důsledky. Jeviště se dělí na dva hrací prostory: na bílou rozlehlou Kalibovu světnici, v níž stojí jen kamna, lavice, stůl a židle, a na veřejné prostranství, umístěné nad úrovní pokoje vzadní části jeviště. Dění v uzavřené světnici je neustále konfrontováno s okolním světem. Scéna, postavená z mnoha umělých materiálů a doplněná vycpaným hlídacím psem, ilustruje kýčovitou vesnickou idylku a je scénografickou paralelou k uměle vytvořeným hodnotám, prezentovaným obcí, která proklamuje, jak se má a nemá žít, co je správé a co není, ale sama se tím neřídí.

Zcizení a iluze

Ostravští zdůraznili nevyhnutelnou biologickou, a sociální determnaci obsazením jednotlivých rolí rodičů a dětí stejnými herci. Každá z postav má svou vlastní, přesně vytvořenou podobu. Sylvii Krupanské jako Kateřině se podařilo přesně vystihnout její nespoutanost, sobeckost a ambivalentní lásku k Heathcliffovi v podání Tomáše Dastlíka. Ten adekvátně dotváří druhou část chrakterově komplementární dvojice, je Kateřininým násilím a agresí, Kateřina psychologickou manipulací. Herecký ansámbl přesně pracuje s napětím, takže zobrazovaný příběh působí jako pomalu a nepřetržite se přibližující obrovský kámen, který vše drtí.

Herecký styl uherskohradišťské inscenace se od toho ostravského liší především tím, že postavy svým jednáním neodhalují skryté já, které by korigovalo jejich počínání. Tím nedochází ke zcizení diváckého prožitku jako v případě Větrné hůrky. V inscenaci téměř chybějí monology, všechny promluvy herci pronášejí k někomu jinému nebo v přítomnosti dalších postav. Vejměnice Boučková (Irena Vacková) a její dcera Karla (Jitka Josková) nedokážou důsledky své manipulace s Vojtou Kalibou (Tomáš Šulaj) a s jeho otcem (Pavel Majkus) správně posoudit proto, že nemají svědomí. Herci plně respektují text a všechny postavy se plynule a soustředěně vyvíjejí, což podporuje dramatické napětí.

V mnohém rozdílné inscenace však mají něco společného: zachycují, jak manipulující osobnosti zrazují a jak se manipulovaní stávají bezradnými za tichého přihlížení okolí. Oč jsou zobrazené příběhy v tomto ohledu jiné než ty naše současné?

Autor: Tereza Frýbertová / A2 / 5. března 2012


Na Větrné hůrce je inscenace dle Jana Mikuláška, již není možné vidět jen jednou


Těžší a náročněji inscenaci si zkraje minulého měsíce Divadlo Petra Bezruče pro první hru po nezbytné rekonstrukci divadla snad ani vybrat nemohli. Inscenace v originále pojmenované Wuthering Heights (Bouřlivé výšiny) nazvaná podle některých pozdějších překladů Na Větrné hůrce je vším, jen ne romantickým příběhem Emily Brontëové. Ostatně i autorčinu předlohu lze jen stěží řadit mezi typicky romantickou literaturu, neboť příběh na pozadí tajuplných vřesovišť, v opuštěném kraji Yorkshiru, nese příliš mnoho osobních a rodinných dramat, vedoucích k ničení či sebezničení protagonistů, než aby byla chápána jako předloha romantická. Není patrně ani náhodou, že během svého pobytu ve Whitby, přístavním městě severního Yorkshiru, napsal Bram Stoker proslulého Drakulu.

Složitý temný příběh (autor dramatizace, režie a výběru hudby Jan Mikulášek, výběr hudby a dramaturgie též Marta Ljubková) jde v inscenaci až na nejvyšší možnou dřeň lidských citů, vášní a lásky, nenávisti. Příběh nalezence Heathcliffa (Tomáš Dastlík) začíná zkraje jen tušením budoucích bouří, mnohdy nezvladatelných. Zprvu převážně rodinná sága se stále více upíná k démonickému přerodu nalezence Heathcliffa. V jeho roli mu jsou rovnocennými partnery vynikající Sylvie Krupanská v dvojroli Kateřiny Earnshawové a Kateřiny Lintonové, stejně jako další protagonisté – Tereza Vilišová, Lukáš Melník, Ondřej Brett, Kateřina Krejčí a Dušan Urban.

Hercům jejich bezchybné výkony neusnadňuje ani scéna v počátečních dějstvích – vytvořena spoluprací mnoha technických pracovníků divadla – systém zrcadel neumožňuje hercům sebemenší oddech, jsou pro diváky patrni neustále z několika úhlů. Jevištní technika je po modernizaci včetně světelného parku neúprosná, a přínosná.

Jakkoli je příběh mnohovrstevnatý, zájem diváka se logicky upře k zprvu nenápadné a střídmě hrající postavě nalezence Heathcliffa – nikdo není, kde a za jakých okolností jej otec Kateřiny a Hindleyho v ulicích Liverpoolu nalezl – je považován tu cikána, onde za indického či amerického trosečníka… On sám netuší coby nalezenec své kořeny.  Nikdo neví o jeho minulosti, kde přišel k majetku a začal se vybraně oblékat. Touto proměnou – najmě po zříleté službě v armádě -  jde ruku v ruce proměna Heathcliffa z dosud úsporně hrající postavy v Dastlíkově podání v démonického nositele kletby, šířícího zlo všude kolem, nešetřícího nikoho. Mstí svůj osud nalezence? Heathcliffova (Dastlíkova) proměna patří k vrcholům inscenace. Emilina starší sestra Charlotte napsala, že „Heathcliffovi se nedostane vykoupení“, i divákům strhující inscenace zůstává nejisté, zda Heathcliff nakonec litoval svých hříchů. Jen náznakem je řečeno, že byl snad nakonec i s Kateřinou proklat. Herci ve strhujícím fantaskním Mikuláškově pojetí jsou doslova vydáni všanc svým postavám, jen málokdy divák uvidí herce, již si takto museli při hře sáhnout až na dřeň svého osobního já.

Není tedy překvapující, že po hře je i na Tomáši Dastlíkovi, o němž je známo, že jako herec pracuje tvrdě na své zdravotní kondici, patrno, že během se během hry zcela vydal, fyzicky i psychicky, že jen stěží skrýval známky absolutního vyčerpání a duševní i duchovní investice, jež do hry dal. Znovu a znovu na jeviště zvoucí potlesk, standing ovation a záplava květin byly na místě.

Pro pochopení všech nuancí hry dle Brontëové rozhodně nestačí jedno zhlédnutí, užitečné pro diváka bude jistě i opětovné studium autorčiny předlohy.

Temnota až na dno

Křik vítězů, smetených vztek / křepčí jim u rakve / Každou noc a každý den / v bídě někdo narozen. / Každé ráno, každou noc / rodí se, kdo mají moc. / Rodí se, kdo mají moc, / nebo nekonečnou noc.

W. Blake

Autor: Jiří Šodek / Moravskoslezský deník / 7. března 2012


Mikuláškov čistý rez


Inscenácia Na větrné hůrce Divadla Petra Bezruče je ďalšou z Mikuláškových variácií na tému banality ľudského života; tentokrát je spúšťacím mechanizmom hlboko zakoreneného barbarského správania.Jan Mikulášek v poslednom čase inklinuje skôr k spoločensko-kritickému divadlu (Europeana, Nenápadný půvab buržoazie), v ktorom individualizmus nemá miesta. V jeho poslednom bezručáckom počine ale vyčíňajú krutosť a jej degeneračné účinky práve v najintímnejšom prostredí rodiny. O naliehavosti Větrné hůrky preto nemôže byť pochýb. Domáce násilie predsa nie je každodennou realitou len disfunkčných domácností s obrovskými plazmovými televízormi.

Mikuláškov inscenačný skelet Brontëovej románu je čistým rezom príbehom, surovým ako samotný zatrpknutý Heathcliff. Hrozivá kostra dramatizácie ale spolu s vizuálnou symbolikou, štylizovaným gestom, či pohľadom vytvára originálny javiskový generačný román. Práve tento makrokozmos nespočetného množstva miniatúrnych nuans dodáva jednotlivým situáciám neuveriteľný ľudský rozmer. Až dojemnou môže byť takto napríklad umelá palma v rukách týranej Isabely, ktorá si nevkusnou kvetinou sotva zútulni svoje nové väzenie na Větrné hůrce. Počas dvoch koncentrovaných hodín sa dá v dusnej domácnosti Earnshawovcov a Lintonovcom len málokedy nadýchnuť.

Svoju výnimočnú tvárnosť ukazuje Tomáš Dastlík. V Správkařovi sme ho videli ako slizkého štátneho žalobcu Grubešova, v Pestrých vrstvách je čarovným prostáčikom Johnnym Killerom, Větrné hůrke ale suverénne kraľuje ako chladnokrvný Heathcliff. Z introvertného cigánskeho chlapca sa v priebehu predstavenia premení na starého monštrózneho surovca, pričom situáciu pevne drží pohľadom či nenápadným neurotickým gestom. Postavením Kateřininho šialenstva na pohyboch Kate Bush z bizarného videoklipu k piesni Wuthering Heights sa zas inscenátorom podarilo vykorčuľovať z rizika hereckého pátosu.

Obyčajný pár dverí čoby dva znepriatelené rody na slatinách alebo detské hračky zahodené v kútoch neútulnej domácnosti sú zas jedny z minimalistických kúziel scénografie Marka Cpina. Holt, „Cpinkulášekovi“ ten nový surový imidž mimoriadne pristane.

DOMINIKA ŠIROKÁ / zpravodaj OST-RA-VAR č. 5

Redakční hodnocení Široká ***** / Šupová ***** / Zahálka ****


Šestnacty Ost-ra-var Ostravski

(...) Jedinou Mikuláškovou inscenací letošní přehlídky se stala dramatizace románu Emily Brontëové NA VĚTRNÉ HŮRCE, která navazuje na předchozí úspěšné režie Jana Mikuláška u Bezručů (Evžen Oněgin, Divoká kachna) obsazením, hereckou a výtvarnou stylizací (výprava tradičně Marek Cpin). Z předlohy zůstalo vypreparováno vše, až na vztahové peklo, které svou mučivou, bezvýchodnou cykličností působilo bolest, strach a další zničující vášně. Ve dvojroli Kateřiny Earnshawowé a její dcery excelovala Sylvie Krupanská. V roli pomstychtivého nalezence, láskou posedlého, krutého Heathcliffa, dosahuje nejvyšších met v antipatetickém herectví Tomáš Dastlík. Silná, nervy drásavá hra v hledišti tentokrát ťala do masa nelítostným emocionálním kanibalismem i zaryté opůrce „Mikuláškovin“. (...)

Doubravka Krautschneiderová / scena.cz


Odkud vítr vane


Není potřeba opakovat obecné teze o zásadní odlišnosti literárních a divadelních prostředků; rozsáhlý a rozvětvený společenský román – o který jde v případě Větrné hůrky Emily Brontëové i o století mladšího Doktora Fausta od Thomase Manna – je nutno upravit a zásadně omezit. Po volbě titulu tak nastupuje druhá, ještě náročnější selekce a nutnost (znovu)uspořádat materiál s ohledem na možnosti divadelního vyjadřování a zvolený inscenační záměr.

V přípravě ostravské inscenace Na větrné hůrce spolu s Mikuláškem vedla klíčový řez dramaturgyně Marta Ljubková. Poněkud zjednodušila půdorys vyprávění rozložený do několika pásem (převažuje retrospektivní líčení rodového příběhu postarší služkou) a vytvořila mnohem přímočařejší, chronologicky vedený děj. Vypravěčský part je rozdělen střídavě mezi několik účinkujících herců, přičemž zdaleka nejčastěji si – hlavně v expozici – předávají vypravěčskou štafetu shovívavý rodinný lékař Kenneth (Dušan Urban) a oddaná služka Nelly (Kateřina Krejčí). Hlasovou modulací připomínající pohádku vykládanou dětem, s vydatnou stylizací vložených dialogů, se od počátku začíná rozplétat vztahově složitý příběh. Na tón a pravidelnost řeči vypravěčů si rychle zvykneme, avšak v souvislosti se současně rozvíjenými výjevy tento zdánlivě věcný přednes může místy nabírat silnou příměs škodolibosti, ironie, sarkasmu či jiných emociálně zabarvujících prvků.

Vyprávění se často prolíná s názorným předváděním popisovaného děje; nejpřiléhavějším pojmenováním tohoto od počátku bohatě využívaného inscenačního principu by mohlo být „ukazování“. Vypravěč situaci přiblíží či průběžně komentuje a herci ji naznačí. Později už dění není třeba tolik opisovat slovy, neboť se situace řetězí samospádem; podrobněji se rozehrávají vztahy mezi postavami a vyprávění se stále více vizualizuje. Nejde však o pouhou ilustraci doplňující vypravěčovu promluvu – scénické obrazy vždy korespondují s původním příběhem, byť se jeho slov někdy drží jen volně a snaží se rozvíjet významovou paralelu k jednotlivým textovým segmentům i větším myšlenkovým celkům.

Často se přitom proměňuje hercův vztah k roli: blízkost postavě a hraní role tzv. zevnitř (vynikající výkony podává zejména Tomáš Dastlík coby Haeathcliff a Sylvie Krupanská jako Kateřina) se střídá s odtažitějším pojetím, jehož prostřednictvím Mikulášek vytváří plochy hravější a symboličtější. I s rizikem, že vzniknou jakési režijní instalace, čemuž je blízko například scéna zachycující dobu Kateřinina pobytu na Hůrce poté, co se vypočítavě provdá za Edgara. Na několika stanovištích se tu souběžně odehrávají akce vystihující stav každé z postav: Kateřina Edgar se pod vycpaným čápem opakovaně pokoušejí o dítě, přičemž jejich úporné snažení rytmizuje chůva, která opodál pleská do kolen tlustou brožurou. Hindley podléhající alkoholu zvrací do plechového kýble, uprchlý Heathcliff, rozkročen na sedačkách, neslyšně „na lesy“ vyvolává Kateřinino jméno, zatímco se melancholická Izabela nepřítomně ovívá fénem.

Různé formy sdělování příběhu se často střídají; nejrychleji, než by snad některá z nich mohla unavit. Atraktivní různorodost používaných jevištních prostředků začíná Cpinovou výpravou. Nedá se jednoznačně definovat, kde a kdy se děj odehrává: jde o čtvercovou místnost s párem vstupních dveří v zadní stěně, těsně nad hracím prostorem je umístěna prohýbaná žilnatina tepelného potrubí, která (jak se ukáže) nedokáže zahřát cynicky chladné prostředí. V levém zadním rohu je moderní plazmová televize a v pravém kožené sedačky. Dvě plexisklové stěny po stranách předscény připomínají vysoká průchozí akvária, což umocňuje celkově chladný dojem. Na scéně je však umístěn i mikrofon, do kterého postavy zejména v excitovanějších pasážích promlouvají (například Heathcliff po svém nečekaném návratu šeptá, že se nyní vztahem se švagrovou pobaví na Kateřinin účet stejně, jako se kdysi na jeho vrub pobavila ona). Za pozornost stojí dva scénografické detaily – kříž nad vstupními dveřmi a malá fotografie Sigmunda Freuda přilepená nad sedačkami. Třebaže ani jeden z těchto znaků není nikdy přímo vzat do hry, jejich přítomnost podprahově sugeruje interpretaci díla: zatímco kříž odkazuje k původní verzi příběhu, založeného na polemice s křesťanskými hodnotami, portrét psychoanalytika podtrhává dramaturgicko-režijní záměr exponovat podvědomé a potlačené pudy nebo skryté motivace postav.

V inscenaci se vedle sebe objevuje několik režijně-hereckých stylů, ve škále od střídmého pojetí role k expresi, od „skutečnějších“ situací a výjevů až po nadsázku stylizovaných scén. Úvodní popis nalezení pohozeného dítěte, jeho přivedení do cizí rodiny, smrt jeho dobrodince a návrat xenofobního příbuzného Hindleye (Lukáš Melník), je herecky maximálně strohý. Zůstane u několika málo vět vypravěče a lehce ironického, mimického markýrování popisované situace: Heathcliff se nesměle otáčí kolem své osy a prohlíží i nové prostředí, Hindley jen naznačuje bradou, očima a rameny. Většina násilných scén, kterých je v inscenaci v souladu s předlohou vícero, je naopak předvedena cele, s patřičnou razancí a brutalitou. Škrcení Heathcliffa agresivním Hindleyem, kdy Melník vezme Dastlíka opaskem pod krk a zavěšeného ho roztočí okolo osy, či následující týrání chůvy (omylem podezřelé z toho, že schovala hledané dítě), kterou běsnící Hindley srazí k zemi, klekne si na ní a před obličejem ji výhružně máchá fénem na vlasy, jsou jen předznamenáním. Další podobné výjevy motivované pomstou, přijdou ve druhé půli. Poté, co se uprchlý Heathcliff po čase ke svým pěstounům vrátí, se kumulovaná nevraživost prolíná se žárlivostí a pomstychtivostí; kromě horkokrevného Hindleye se rozmachují i Heathcliff a Kateřina. Ta, zpočátku usměvavá a sympatická, je po svém odchodu z Hůrky na Drozdov k nepoznání. S protivným úsměvem šikanuje a na choulostivých místech těla atakuje naivní a slaboučkou Izabelu, která se vyznala ze své lásky k Heathcliffovi. Vrcholem narůstající agresivity mezi nejbližšími je Heathcliffova „inscenace“ svatby, ke které ze zištných důvodů přinutí svého paralyzovaného syna Lintona (Ondřej Brett) a Kateřininu dceru (Sylvie Krupanská): pijan Heathcliff v dlouhém rozepnutém kabátu křikem a postrky rozmisťuje Lintona, mladou Katku ve svatebních šatech i zestárlou chůvu o berlích. Vystresovanou mladou dvojici brzy donutí k souhlasu se sňatkem. Vše opět mrazivě ironicky podbarvuje vypravěčský komentář popisující starý anglický zvyk o pořízení „něčeho starého, něčeho nového, něčeho půjčeného a něčeho modrého“.

Všechny surové, až ke krajnosti vyhrocené pasáže kontrastují s poetičtějšími a symbolickými prvky, jako je Heathcliffovo naznačované krájení a požívání bližních pomocí nože a vidličky, vášnivé obcování s Kateřinou znázorněné vykusováním jablka z úst (jablko je opětovně se vracející symbol) či přetahování se o milovanou ženu s Hindleyem. Tyto postupy sice hraniční s jevištní floskulí, stojí však k základu psychoanalytické interpretace. Extrémem je divadelně téměř naivní scéna před vsunutým zarámovaným plátnem zobrazujícím přírodní skaliska, u nichž Kateřinu pátrající po uprchlém Heathcliffovi přepadne bouřka – Sylvie Krupanská je od hlavy k patě zmáčena vodou, kterou na ní ostatní účinkující chrstají z plastových láhví.

Ze spleti zdánlivě nesourodých prostředků (které dokresluje široké rozpětí hudebního doprovodu zahrnující Nicka Cavea, Arvo Pärta či The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble aj.) však pozoruhodně vystupuje vyprávěný příběh. Mikuláškův – s nadsázkou řečeno – slepenec formálně souzní s nejednoznačnou povahou příběhu kombinujícího vášeň s kalkulem, lásku se surovostí a naději se zoufalstvím.

Marek Lollok / SAD ročník XXIV / 2013 / č. 2 / Jan Mikulášek a jeho dnešní klasika


Re: Re: Hudba
tahle to není, ale díky vašemu příspěvku jsem jí našel , opravdu mockrát děkuji.. je to Strange fruit od Niny :))
25.12.2013 16:14 | věrný návštěvník
Re: Hudba
já teda nevím, ale nemohlo by to být Here comes the sun od Niny Simons?
25.12.2013 14:22 | někdo neznámý
Hudba
nemůžu pořád najít jednu skladbu .. hrála ve hře asi 2x a hrála vždycky jenom chvíli, byla doprovázená pouze na piáno a do toho bylo zpíváno spíše takovým jazzovým hlasem.. písnička se mi strašně líbila ,stejně jako hra která byla úžasná.. prosím,pomozte mi najít tu skladbu, děkuji..
20.12.2013 07:21 | věrný návštěvník
Ve zkratce
http://svetyliteratury.cz/wp-content/uploads/2013/11/em.jpg
Inscenace u Bezručů je ale ještě lepší...
25.11.2013 21:59 | JH
Na Větrné hůrce
Děkujeme za nádherný zážitek v pátek 11.1. Jezdíme z Postřelmůvka (Šumperk) a víme, že dostaneme to nejlepší. Herecké výkony jsou skvělé. Hudba, pohyby, scéna - vše je vypracované do nejmenšího detailu, je to útok na všechny smysly. Hra nás zcela pohltila, škoda, že ji hrajete jen jednou za měsíc a my si můžeme dovolit jet jen v pátek. Ale budeme se těšit na další představení, kdy budeme moci přijet.
Všem hercům a těm, kteří se na přípravě hry včetně p. režiséra podíleli moc a moc děkujeme. TO JE DIVADLO!
15.01.2013 13:26 | MilenaHovorkova@seznam.cz
HUDBA
Jé, děkuju mockrát. Něco jsem našla :) Jen pořád nenacházím tu poslední pecku, co hraje úplně konci.. no asi budu muset přijít ještě jednou! Ale stejně mi naposledy poraďte, děkuji Vám moc.
Ostravar byl díky Vám, bezručům, nezapomenutelný
08.12.2012 15:17 | Gabriela
Re: HUDBA
a Kate Bush.
05.12.2012 19:45 | někdo neznámý
Re: HUDBA
Dobrý den,
jsme rádi, že se Vám hudba líbí. Abychom nepřišli o celé své know-how, tak Vám prozradíme jen autory: My Brightest Diamond, Mich Gerber, Nick Cave, Anna Calvi, The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a Arvo Part. Příjemný poslech Vám přejí Bezruči.
05.12.2012 09:57 | stáňa rožnovská
HUDBA
Dobrý den, chtěla bych se zeptat jaká hudba je v inscenaci použita. ?! Už nikdy nechci poslouchat nic jiného!
Lámu si nad tím hlavu, nikde to nemůžu najít..Moc děkuji za odpověď! a jen tak dál, jste špičkoví.
02.12.2012 19:23 | Gejb
Výborné!
Díky!
14.09.2012 13:15 | JH
Re: Parádní zážitek
Nám se zastavoval a tajil dech úplně nad jinými věcmi, ale jsme rádi děcka, že fungujete. Těšíme se na Revizora, parketa pro nedoceněné komiky vašeho divadla...Díky PS: Co jste vlastně rekonstruovali? Jinak ale děkujeme za fajn zážitek - jako vždy. T
18.02.2012 01:51 | Mařák Iv
Parádní zážitek
Dnes jsem měla tu čest opět shlédnout další z her od Bezručů...musím přiznat, že chvílemi se mi tajil zastavoval dech nad výkonem Tomáše Drastlíka...skvěle sehraní herci, můžu všem jen doporučit, neváhejte ani vteřinku a běžte se pokochat, odreagovat a zapřemýšlet...:-) Děkuji za skvělý večer.
17.02.2012 22:34 | Hanka S.
Re: Hůrka
Bertíku, kolego - nikdo patrně z diváků a foristů zdejších netuší a neví (tedy alespoň v tento ranní a brzký čas, Ostravou zahleněný okamžik), já se to dozvěděl z tisku jaksi náhodou... - gratuluji k nominaci na ceny Radoka... Gratuluji k nominaci pro mě nejprestižnější divadelní ceny a těším se někdy na jevišti. Marlon:-)))))
01.02.2012 06:02 | někdo neznámý
Hůrka
fotky vypadají fantasticky. Musím vidět!
31.01.2012 23:49 | Karel
Novotná
Jaké bude obsazení hry Na Větrné hůrce?
29.11.2011 00:02 | někdo neznámý
Větrná hůrka
Nemohu se dočkat, knihu miluji, tak jsem zvědavá
10.11.2011 10:09 | někdo neznámý
NA VĚTRNÉ HŮRCE
Skvělé!!!! Doufám, že v roli Catherine uvidíme Sylvii Krupanskou.
02.10.2011 22:05 | Radka
www.bezruci.cz