divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Martin Františák / Nevěsta
příběh, na který nezapomenete / váha života a úcta k člověku se už dávno vytratily / odkvétající třešně se zbarvují krví / ten, komu stačí hliníkové příbory, páchne divností / romantika vesnice končí spolu s posledním výstřelem do králíkárny… / inscenace hostovala na mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové 2011

Režie Martin Františák / Dramaturgie Vladimír Čepek / Scéna Marek Cpin / Kostýmy Marek Cpin / Hudba Vladimír Franz
Matka Javorková Zdena Przebindová / Anna Javorková Pavla Gajdošíková / Starý Kučera Josef Králík j.h. / Starosta (jeho syn) Přemysl Bureš / Učitel Bártek Jan Vápeník / Olga Konvičná Markéta Haroková / Jana Kučerová Marcela Čapková / Vlastík Lukáš Melník / Urban Dušan Urban / Pavelka Tomáš Dastlík / Tipánková Tereza Vilišová
délka představení 2 hod. 10 min. / premiéra 12. listopadu 2010 / derniéra 5. června 2012

Nevěsta
Foto: Petr Hrubeš
Nevěsta 

fotografie z generální zkoušky


Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 
Nevěsta
Nevěsta
Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 
Nevěsta
Nevěsta
Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 
Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 
Nevěsta
Nevěsta
Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 
Nevěsta
Nevěsta
Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 
Nevěsta
Nevěsta
Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 

fotografie z 1. čtené zkoušky


1. čtenáPan režisér v čela (Martin Františák, Dušan Urban, Jan Vápeník, Lukáš Melník, Marcela Čapková, Pavla Gajdošíková)Čtená Nevěsta
Tomáš Dastlík, Pavla Gajdošíková, Marcela Čapková, Markéta Haroková, Tereza Vilišová, Lukáš Melník, Přemysl Bureš, Jan Vápeník)(Dušan Urban, Jan Vápeník, Lukáš Melník, Marcela Čapková)Čtená Nevěsta
Čtená Nevěsta
Čtená Nevěsta

fotografie z aranžovací zkoušky

Nevěsta - aranžovací zkouška
Nevěsta - aranžovací zkouška

fotografie ze zkoušky

Zkoušení kostýmu (Marcela Čapková)Scénograf kontroluje kostýmy (Marek Cpin, Marie Dopitová, Marcela Čapková)První scénografické náznaky (Michal Weber, Marcela Čapková, Markéta Haroková)
Marcela Čapková, Markéta Haroková a hrnecNápověda pomáhá při učení textu (Michaela Krejčí, Marcela Čapková)Zkoušení Nevěsty
Někdy je režisér na zkouškách táááákhle maličký...zvláště proti jeansové mafii (Martin Františák)Názorná ukázka (Martin Františák)Teď jsem se v tom úplně ztratil... (Jan Vápeník)
Pšššt! Poslouchejte, co říká pan režisér! (Michaela Krejčí, Marcela Čapková, Dušan Urban, Lukáš Melník, Tomáš Dastlík)Stůl je oblíbeným prvkem Martina Františáka. Nebo jste si toho ještě nevšimli? (Lukáš Melník, Tomáš Dastlík, Přemysl Bureš, Martin Františák)Berany, berany, duc! (Přemysl Bureš, Lukáš Melník)
Dramatická situace s pilkou (Tereza Vilišová, Josef Králík, Jan Vápeník, Přemysl Bureš)Teď jako řežu... (Tereza Vilišová, Josef Králík)Hasíme vápno (Přemysl Bureš, Josef Králík, Lukáš Melník, Dušan Urban, Tomáš Dastlík)

fotografie z focení plakátu

Nevěsta
Nevěsta 

fotografie z premiéry


Valašská zlomvazka (Josef Králík, Marcela Čapková)Napovídalo se? (Markéta Haroková, Michaela Krejčí)Mistr zvuku a skladatel (Pavel Johančík, Vladimír Franz, Vladimír Čepek)
Veselý učitel (Jan Vápeník, Tomáš Dastlík)Lukáš Melník a MiaPoděkování a gratulace (Michaela Krejčí, Tomáš Suchánek, Tomáš Dastlík, Vladimír Franz, Filip Kapusta, Michal Weber, Josef Králík, Vladimír Čepek)
Přípitek na zdraví Nevěsty (Markéta Haroková, Michaela Krejčí, Michal Weber, Jan Říha, Zdena Przebindová, Jan Vápeník)Historie a současnost (Pavla Gajdošíková)Jiří Krejčí, Tomáš Suchánek, Marek Cpin
Potlesk posilám (Michal Weber, Jan Říha, Jan Vápeník, Zdena Przebindová, Josef Králík, Tereza Vilišová, Tomáš Dastlík, Marcela Čapková, Přemysl Bureš, Dušan Urban)Vláďové (Filip Kapusta, Pavel Johančík, Vladimír Čepek, Vladilír Franz, Přemysl Bureš, Dušan Urban)Tomáš Suchánek, Markéta Haroková, Zdena Przebindová, Josef Králík
Hlad (Tomáš Dastlík, Ondra, Mia)Lovu zdar! (Jiří Krejčí)Herci z Karolinky
Karolinka u BezručůVladimír Čepek s přáteliMartin Františák s přáteli
Tereza Vilišová s přáteliBezruči (Tomáš Dastlík, Kateřina Sobalová, Rosťa Jeremiáš, Pavla Tomisová, Romana Ciencialová, Tomáš Suchánek)Josef Králík a Norbert Lichý
Nevěsta - premiéra
Nevěsta - premiéra


Nová česká hra. Nesmiřitelná podobenství vztahu matky a dcery z doby, ve které starostové kradou, myslivci střílí a exekutoři přivádějí obyčejné lidi k šílenství. Příběh vycházející ze skutečných reálií uplynulých padesáti let života nejmenované moravské vesnice. Příběh, který otevřel staré konflikty žijících pamětníků.

„Má nová hra se jmenuje Nevěsta a vychází z deníků slepé paní, která žila se svou matkou na horské samotě a skoro celý život snila o své mamince. Ty deníky jsem prostudoval a našel oblouk dvou nevěst ? kousek od toho je slovo ?nevěstka? ? za kterými v pusté krajině padesátých let chodili mužové a stala se tam jakási tragédie, která vedla k dalšímu zrození. Vedle toho stojí plán dneška, s místními muži, kteří mají své oplocené autobazary, jezdí na kraj pro peníze, spekulují s exekutory, obchodují s chlebem a kuřecími prsy.“ (Martin Františák)


Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 

Nevěsta

S autorem a režisérem Martinem Františákem o textu Nevěsta.

Jak vznikl text Nevěsta? Původní impuls byl nález deníků na kopci Santov před desíti lety.
Ty deníky jsou snové zápisky dcery o její matce. Poté následovalo dohledávání původu deníků,
ze kterého vyšlo najevo, že na Santově žil nějaký Kučera a dvě ženy, matka a dcera, kterým se říkalo nevěsty, což vlastně ? s úsměvem na rtech ? znamenalo nevěstky. Pak ten příběh dlouho ležel, potom přišla potřeba napsat hru, čemuž předcházel přepis asi tisíce stran deníkových záznamů, ze kterých jsou ve finále čtyři dramatické situace, které se vejdou na pět stránek textu. No a pak šlo o to vytvořit nějaký příběh, který by mohl být výpovědí směrem k dnešku. To se začalo dít před třemi lety. Hra měla mnoho verzí, a dneska poprvé tu hru v klidu režíruji bez nějakého osobního vztahu k tomu textu, protože obdiv a okouzlení těmi deníky byl; pravda je,
že ty deníky jsou hodně literární, takže v této chvíli se snažíme vytvořit silný dramatický příběh.

Má hra vztah k místu, kde se deníky našly? Projevuje se v ní lokalita vzniku? Lokalita je určující jazykem těch deníků. Deníky se našly na vrchu Santov na Valašsku a jsou psány zajímavým jazykem, dá se říci nářečím. A obsahují krásná slova a slovní obraty: například trpěnka, nebo vozila jsem kozlata v kočárku, zvláštní imaginativní věci, které vychází z měkkosti a ozvláštnění tohoto moravského nářečí.

Příběh se odehrává někde v okolí Valašské Bystřice. Z Valašské Bystřice jsou ty dvě ženy, matka a dcera. Já jsem příběh přesunul někam do pohraničí, protože podnět hledání tématu hry byl v tom, že Valašsko dneska ztrácí své tradiční rituály, tradiční vazby a lidi zůstávají díky zprofanované globalizaci stále více sami a vykořenění. Takže jsem vytvořil příběh vesnice, která je od začátku vykořeněná, která se osidlovala po druhé světové válce a to pohraničí nebylo daleko, je vlastně už za Mořkovem u Nového Jičína, což je od Valašska jen pár kilometrů. A reálné osudy a výpovědi lidí, kteří v těch místech byli a buď se tam usadili, anebo tam šli jenom rabovat a dělali všechna ta zvěrstva, o kterých ani nechceme mluvit nebo vědět, ty jsou tam cítit taky. Ale šlo mi hlavně o odcizení těch lidí a o jejich snahu v tom světě nějakým způsobem přežít bez toho, aniž by měli své kořeny, ale taky ve snaze objevit své viny.

Jak se projevuje ve hře barevná symbolika? Barevná symbolika tam roli hraje, to by mohl být velký dramaturgický úkol spočítat, kolik barev se ve hře objevuje. Ale nejvíc používané barvy jsou bílá a červená, což vlastně spojuje nevěstu s nevěstkou.


Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 

Červená

Červená barva je především barvou vzrušení, a to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Působí vznešeně, dalším významem je energická akce, dynamika, stimulace, změna a pronikání vpřed. Vzpouru, převrat a revoluci symbolizuje tedy zcela logicky. V psychologickém významu jsou touto barvou oslovováni lidé silní, energičtí, soběstační a sebevědomí. Naopak pro člověka, jež sám sebe vnímá jako slabého, může červená barva představovat ohrožení. V reklamě se červená barva využívá jako návnada, přitahuje pozornost, ale může i zneklidňovat. Tato barva má menší koeficient lomu a vzhledem k tomu, že oční čočka je přizpůsobena pro střední oblast vlnových délek, působí předměty a plochy této barvy jako bližší, větší a těžší.

Psychologie červené

Jako dráždivá a provokující je také barvou lidské sexuality, vyjádřené v červených salónech, lucernách či spodním prádle. Červená barva přináší životní sílu, pocit vlastní hodnoty a sebedůvěry ve vlastní talenty a schopnosti. Protože dodává aktivitu při zahálčivosti, nechuti k práci či lenosti v učení, mohou na to dbát rodiče při zařizování dětského či studentského pokoje, podnikatelé a zaměstnanci ve svých pracovnách, kancelářích, na pracovištích i ve výzkumných ústavech, neměla by však být dominantní. Červená se dobře hodí také pro billboardy a reklamy, především kvůli upoutání pozornosti. Mnoho lidí si ale také červenou barvu spojuje s krví.

Použití a symbolika červené barvy

Lidská krev (a mnohých zvířat) má červenou barvu, což je způsobeno přítomností hemoglobinu. S tímto faktem zřejmě souvisí další symbolika: Červená barva symbolizuje hněv, např. ve rčení vidět rudě. Planeta Mars má načervenalou barvu (kvůli přítomnosti oxidů železa), pro kterou byl asociován s bohem války, Martem. V křesťanství je červená barva symbolem prolité krve mučedníků, proto se používá jako liturgická barva při jejich památkách. Historicky, zvláště v tradici antického Říma, je červená či purpurová barva chápána jako barva královská či slavnostní. Odtud též liturgické užití červené barvy při velkých svátcích, které nejsou oslavami mučedníků (např. Květná neděle, Velký pátek, Seslání Ducha svatého). Červená barva je výrazná, chápe se jako varování či jiná důležitá zpráva. Červená barva na semaforu (i na jiných místech) znamená stůj. Červená barva symbolizuje lásku či erotiku (červená knihovna, červené lucerny). Červená barva symbolizuje socialisty či (hlavně) komunisty. V čínské tradici je červená barvou štěstí. Červenou barvou je v účetnictví vyznačen dluh, ztráta (výraz v červených číslech znamená ve ztrátě).
V barevném značení odporů znamená červená barva číslici 2 nebo toleranci – 2 %. Červená barva symbolizuje také ocenění nebo uznání: vysokoškolský diplom studentů, kteří prospěli s vyznamenáním, má červené desky (červený diplom).


Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 

Valašská Bystřice

Historie obce začíná v roce 1651, kdy byly založeny její pozemkové knihy. Území obce patřilo ke krásenskému panství hrabat ze Žerotína. V té době bylo území obce řídce osídleno, z větší části ho pokrývaly pralesy. Za třicetileté války se na jejím území ukrývali valašští vzbouřenci. Na horských loukách se usadili valašští kolonizátoři. Přesto můžeme tvrdit, že se území dnešní Valašské Bystřice stalo jedním z posledních osídlených v dnešním Valašsku. V roce 1676 dostala jméno po říčce, která protékala krajem, a po prvním fojtu: Randýskova Bystřice. Obec byla postupně zalidňována lesními dělníky, kteří káceli pro vrchnost dřevo a levně pak dostali koupit odlesněné paseky. Na nich si vystavěli chudá obydlí a zúrodňovali kamenitou půdu. Později osada dostala nové jméno – Velká neboli Hrubá Bystřice. V roce 1735 byla v obci zřízena stanice Portášů. Započala tak nejslavnější kapitola dějin Valašské Bystřice. V roce 1772 se začal stavět kostel Nanebevzetí Panny Marie. Zároveň s kostelem byly započaty práce na stavbě fary a školy. Kostel byl dokončen a slavnostně vysvěcen v roce 1779. Před kostelem se nachází významná kulturní památka hroby portášů. Obec proslula především výrobou nářadí, náčiní a hraček ze dřeva, zvláštností se staly hračky barvené zakuřováním, nebo-li „čazením“. Bystřičané s nimi obchodovali po širokém okolí, dokonce až ve Vídni a v Prusku. V roce 1834 měla obec 1 573 obyvatel a 191 domů, v roce 1898 žilo v obci 2 191 obyvatel a stálo v ní 303 domů. Na jaře roku 1919 byly vysazeny před kostelem dvě lípy na počest samostatnosti. Sčítáním lidu v roce 1921 bylo zjištěno, že Velká Bystřice má 2 064 obyvatel. Ve druhé polovině dvacátých let 20. století se Bystřičané opět proslavili portášskou tradicí. S předváděním několika scén se zúčastnili v portášském kroji i s výzbrojí otevírání muzea v Rožnově pod Radhoštěm. V roce 1925 byl změněn název obce na žádost zastupitelstva na Valašskou Bystřici. Další léta kopírují vývoj Československé republiky. Velkou událostí pro obec bylo v roce 1935 uvedení do provozu Měšťanské jubilejní školy. Do života obce zasáhla 2. světová válka – přes obec v roce 1945 dokonce prošla frontová linie. Následovala hubená léta radostného budování socialismu. Roku 1948 byla zavedena pravidelná autobusová doprava mezi obcí a Rožnovem pod Radhoštěm a k 1. 1. 1954 byly k Valašské Bystřici připojeny Videčské Paseky. Díky tomu stoupl počet obyvatel obce na 2 000 lidí. K oživení rozvoje obce došlo až v 70. letech a 80. letech a pak pokračoval po roce 1989. V obci vždy býval bohatý spolkový a společenský život. Novým impulsem pro jeho oživení se staly politické změny v listopadu 1989. K „zavedeným“ spolkům a zájmovým organizacím Sboru dobrovolných hasičů, Tělovýchovné jednotě Sokol, Mysliveckému sdružení, Českému zahrádkářskému svazu, divadelním ochotníkům, dechové hudbě, včelařům a dalším – přibyly nové, např. valašský soubor Troják, Sdružení důchodců, Cvičení žen a dívek a Klub podnikatelů. Zásluhou těchto spolků je společenský život v obci bohatý a zajímavý.


Nevěsta
Foto: Tomáš Ruta
Nevěsta 

Bílá

Bílá barva je koncovým bodem světlosti. Je výrazem čistoty, představuje absolutní svobodu pro všechny možnosti, nové začátky. Znamená osvobození od všeho, co se jeví jako překážka. Je barvou míru, chladu a čistoty. Bílá barva symbolizuje nový začátek. Bílá jako neposkvrněná barva vyznačuje pravdu.

Použití a symbolika bílé barvy

Jako bílí jsou označování členové bílé rasy, tzn. lidé světlé barvy pleti. Obecně je bílá symbolem čistoty, neposkvrněnosti. Bílá barva je jak v západní kultuře, tak např. v Japonsku tradiční barvou svatebních šatů nevěsty. V čínské a indické tradici je bílá barva smuteční, symbolizuje smrt a je barvou duchů. Bílá vlajka symbolizuje kapitulaci či příměří, tzn. signalizuje mírové úmysly, obvykle v období války. Blikající bílé světlo na železničním přejezdu znamená volno. Jako bílý šum se označuje signál či zvuk, který obsahuje směs signálů všech frekvencí (obdobně jako bílé světlo obsahuje směs světla všech barev). Bílý je označení jednoho z hráčů (podle barvy jeho hracích kamenů) v mnoha deskových hrách, např. šachu či go. Soupeřovy kameny jsou nejčastěji černé či červené. V barevném značení odporů znamená bílá barva číslici 9.



Nevěsta u Bezručů jako svět ženské duše


U Bezručů běží Ostrá sezóna symbolizovaná obrysem žiletky a jak uvádí umělecký šéf Martin Františák, má to být rovněž ostrost námětů týkajících se rodiny a generací. Toto naplňuje hra Nevěsta vycházející z deníků nalezených po ženě z valašské vesnice.

Osudy osaměle žijících žen, matky a dcery, ostatními vesničany přezdívaných „nevěsty“, zachytil Františák jako sled obrazů, v nichž se prolíná dnešek s minulostí. Moralita o tom, jak převratné proměny doby ovlivňují charaktery postav, je však také scénickou básní o slabosti lidí a síle přírody. Podle slov autora mu šlo o náhled do světa ženské duše. Hra měla premiéru 12. listopadu

Minulost ožívá Děj se odehrává v jedněch kulisách, v průřezu chalupy vidíme nuznou domácnost a ta se v druhé části změní na myslivnu, kde se scházejí vesničané. Všichni jsou to přivandrovalci či jejich potomci, kteří po válce obsadili chalupy po Němcích a pak se podle svých charakterů vyrovnávali s režimem. Nejúspěšnější je bývalý starosta, nyní vesnici řídí jeho syn. Dostal na studie vnuka a prodal kus pole ke zřízení autobazaru.

Starostovi se dovede postavit jedině učitel, který však stále více pije. Matka a její dcera přicházejí do pohraničí s nadějemi, ale pro osamělou ženu s dítětem to není snadné, a tak za výpomoc platí svým tělem, nejprve matka a pak i dcera. Po matčině smrti je starostou přinucena odejít z vesnice. Minulost ožívá, když se po letech objevuje ve vesnici žena, tvrdící, že je dcerou té vyhnané a chce splnit její přání…

Ve hře soustředěné na několik událostí od konce války až po současnost se dnešek střídá s minulostí, někdy na scéně současníci přihlížejí dřívějším dějům. Slyšíme pár dat, v denících dcery jsou to tíživé sny o mamince z roku 1955, zmíněna je smrt prezidenta Svobody roku 1979. Nezávisle na lidských osudech trvá příroda, vytváří krásné západy slunce, na podzim se střílejí bažanti a jaro vyvolává nostalgii: „Kdy jsme tu přišli? V květnu, ta jabloň byla jako nevěsta“ a „Třešeň vypadala jako nevěsta. Závoj padal a ona byla jako od krve“…

Účelná volba Hra byla původně napsána pro ochotnický spolek Karolinka, s nímž Františák po léta spolupracuje. Působí v něm také Josef Králík, jehož i s úlohou starosty přenesl autor do inscenace v DPB. Zřejmě tak chtěl docílit, aby se projev herců naladil na herectví zkušeného ochotníka, byl uvolněný a přirozený.

Tento přístup dává prostor jak zdrženlivému projevu Markéty Harokové jako nečekané návštěvnice Olgy, tak i podmanivě expresivnímu herectví Pavly Gajdošíkové jako citově strádající dcery vedle nejisté a poddajné matky Zdeny Przebindové. Králíkův starosta a učitel Jana Vápeníka ztělesňují silné charakterové protipóĺy, starostův syn Přemysla Bureše je už jen střízlivý pragmatik.

Marcela Čapková v roli ženy starostova syna i další herci mají jen menší prostor k zaujetí divákovy pozornosti. Výprava a kostýmy jsou v souladu s koncepcí hry voleny účelně, skvělá hudba Vladimíra Franze dokonale odstiňuje nálady situací. Vytknout lze jen rozvolněnost a délku první části.

Vzpomínky nenaštveme Vznikání hry sleduje televizní dokument J. A. Pitínského nazvaný Nevěsta kvetoucí aneb Bašó na Valašsku. Na počátku Martin Františák cestuje s přáteli z Divadelního souboru Jana Honsy – Karolinky na valašský Santov, kde před lety v rozpadlé chalupě našel deníky paní Javorkové. Kvůli nouzi jí matka zprostředkovávala náhodné muže, kteří pak pro ně něco udělali nebo zaplatili.

Deníky jsou psány nejprve dětským písmem s ozdobami, a pak, jak stárla a slepla, jsou těžkou rukou ryté. Herci z Karolinky vzpomínají na dětství, své otce, kteří vyrazili do pohraničí, na protivného starostu. Jejich vzpomínky byly dramatikovi další inspirací. Při návštěvě místa, kde žily nevěsty, Františák říká: „Jsem v klidu v jedné z těch věcí, že ty příběhy, které se v denících naznačují, byly vedeny autorem ke smíření, takže duše, vzpomínky rozeseté po krajině, kde kdysi kvetla jabloň, nenaštveme, spíše potěšíme“.

Odhalování minulosti a stínu, který vrhá na dnešek, vzbuzuje v divákovi mnohdy nelibé až trýznivé pocity. Nemilosrdná pravda a vyrovnávání se s ní působí v inscenaci Nevěsty podobně jako v předchozí Františákově inscenaci hry Bezruč?! svým svérázem a naléhavostí vyvolává silný, nesnadno zapomenutelný zážitek.

Autor: Milan Líčka: Nevěsta u Bezručů jako svět ženské duše. www.ostravablog.cz / 1. 12. 2010, 0:03


Přivandrovalci smutně poslepovaného času

Ostravská divadla na úpatí globalizace pokračují v hledání člověčí identity - tentokrát u Bezručů

Tenorsaxofonový leitmotiv Vladimíra Franze s nástupem basklarinetu jako ozvuku, a ještě později ve variaci violoncella provází jímavý, a přesto dost tvrdý příběh přenesený Martinem Františákem z Valašska kamsi do sudetského pohraničí v inscenaci Nevěsta v ostravském Divadle Petra Bezruče. Podkladem k jeho hře staly se deníkové záznamy valašské cérky od vrchu Santov u Valašské Bystřice o její matce. Obě to měly v životě těžké. Přivandrovalkyně ve vykořeněném kraji, kam se v poválečném vylidnění nastěhovala všelijaká směska. Život nelehký, samoživitelka Matka Javorková si vyvolila nejstarší řemeslo.

Žití bez pospolitosti Františák se ve vypravování úspěšně pokusil uchovat nádherně básnivý, metaforický jazyk předlohy. Je to jedna z nejcennějších deviz inscenace, ve které bystré ucho může nacházet potvrzení zpěvnosti a nedostižné obraznosti balad, rekrutských, ale i lyrických písní moravsko-slovenského pomezí. O to větším kontrastem jsou osudy. K Matce Javorkové (Zdena Przebindová) chodí pro potěšení všichni neutěšení, od předsedy MNV (Josef Králík) až po velebníčka. Jakpak by k té neřestnosti nestáhla svou dceru Annu. Pavla Gajdošíková, která sklidila chválu už za muzikál Stodolní, zapadla tou rolí mezi hvězdy DPB moc dobře. Časový plán inscenace se prosmýkne šedesátými léty – vzpomínají prezidenta Svobodu – a končí v naší epoše, kdy Olga (Markéta Haroková), úředně odebraná dcera zmermomocněné Anny, přichází do rodné vesnice hledat vlastní kořeny. Nikoli nadarmo vtiskl Františák do záhlaví hry: Odehrává se tam, kde jednou bude všude. Je to jeho malé osobní účtování s neodvratností globalizace, na které lidé slušní a přemýšliví musí každý sám za sebe želet ze všeho nejvíc ztrátu pospolitosti.

Byli lidé, byli Zmíněný Franzův leitmotiv nesentimentálně objímá karpatské krajinné harmonie harmonií hudební. Je v něm slyšet ozvuk saxofonové nostalgie Ladislava Lise mezi kozami v Menzlových a Hrabalových Slavnostech sněženek. Skoro všechny postavy Nevěsty se honosí přístavkem přivandrovalec: z Valašska, z Brna, z Hané, z Ostravy, z Kysuc. Stali se zastupiteli, starosty, doktory, majiteli autobazaru, učiteli, studenty…Možná kdysi vykročili k novým zítřkům, někteří i několikrát. Byli lidé, byli, ale sa minuli. Zůstaly po nich závist, zloba, hrabivost, zpanštělost, křivda a chlast. A nic není možné vrátit.

Autor: Jiří P. Kříž: Přivandrovalci smutně poslepovaného času / Deník Právo


Nevěsta u Bezručů se pokouší o magický realismus

Autor textu a režisér inscenace v jedné osobě Martin Františák vychází v textu hry Nevěsta ze skutečné situace. Hru napsal podle nalezených deníků, ve kterých objevil zápisky dcery o vlastní matce. Podle těch záznamů v horské obci na Valašsku žily před mnoha lety v malém domku dvě ženy, matka s dcerou, kterým místní říkali nevěsty, což ovšem znamenalo nevěstky. Obě ženy, přivandrovalkyně, aby přežily poté, co matka ovdověla, prodávaly svoje tělo místním mužům, a matka nutila k prostituci i svoji dceru.
Tato hlavní linie příběhu má pak vedle sebe další vedlejší: v obci samotné panují neurovnané vztahy mezi domorodci a přistěhovalci. Domorodci se snaží bránit svůj domov před nájezdy přivandrovalců. Lze zde nalézt i odkaz na atmosféru lovu a v něm obsaženého zla v kontrastu s idylickým obrazem venkova.
Hra začíná situací, ve které si místní lidé rozebírají majetek zbylý po nevěstách. Do vsi přijíždí neznámá žena, ze které se vyklube dcera prodávané „nevěsty". Příběh dostává silný dramatický náboj, a hra nabývá rozměrů antické tragédie.
Vedlejší linie, zejména téma přivandrovalců, ale i vnitřních vztahů uvnitř komunity, jsou však v inscenaci Divadla Petra Bezruče poněkud upozaděny.
Výprava Marka Cpina v první půli inscenace komplikuje hereckou práci nedostatkem místa pro hereckou akci. Situace vměstnané do malé místnosti, ve které navíc většinu místa zabírá stará postel, nemohou být jinak než statické.
Režie nejde směrem jasného a srozumitelného vykreslení vzájemných vztahů, vše směřuje spíše k jakémusi celkovému obrazu chaosu, ve kterém se divák zpočátku velmi složitě orientuje. Vše se projasní až ve druhé půli, kdy vyplavou na povrch doposud skryté příbuzenské vztahy. Díky výborně napsanému počátečnímu dialogu druhé půle představení, kdy dojde ke střetu mezi dcerou a matkou a konečně se vyjeví hloubka tragédie životů obou žen, příběh nabírá na intenzitě a diváci jsou konečně vtaženi do děje.
Dialogu mezi hledištěm a jevištěm však v průběhu celého představení spíše ubližují než napomáhají nejrůznější pohybové kreace, zvukové ilustrace, sborové výkřiky, stylizované herecké projevy, které sice ozvláštňují jevištní obraz, ale ve výsledku působí retardačně. Martin Františák coby režisér tu jinak řečeno příliš rezignuje na tradiční divadelní postupy a místy až nadmíru užívá obrazné řeči.
Naopak vynikající je hudba Vladimíra Franze. Vychází z lidové tradice a melodiky, v podstatě však záměrnou disharmonií destruuje lidovou píseň. Instrumentace a frázování obsahují jazzové prvky, a všechno dohromady charakterizuje střet mezi realitou, na které se podílíme, a svědomím či výčitkami za odsouzeníhodné činy.
Z hereckých výkonů vynikají zejména práce Zdeny Przebindové v roli matky Javorkové, a Pavly Gajdošíkové, která vytvořila hlavní postavu její dcery Anny. Zvláštní zmínku zasluhuje výkon Josefa Králíka (j. h.), ochotnického herce z DS Jana Honsy Karolinka. Jeho interpretace postavy starého Kučery, bývalého starosty, obsahuje prvky odkazující na magický realismus, díky kterému je původní Františákova předloha textem vskutku výjimečným. Bohužel mezi ostatními herci nenachází v tomto směru partnery.
Tím, že v hereckém projevu Josefa Králíka převažují prvky klasického typu, samotná inscenace nabízí debatu o směru, kterým se vydává současná činohra. V mnoha inscenacích totiž v poslední době dochází k převaze formy nad obsahem, a i Františákova Nevěsta na jevišti Divadla Petra Bezruče se právě k těmto přidává.

Autor: Ladislav Vrchovský / Mozaika | Stanice: ČRo 3 - Vltava / 14. prosince 2010


Bezručácká nevěsta se nikdy nevdá

,,Škoda tý třešně. Už se jí nedá pomoct. Kdybych ji z jara ořezal, možná že by se chytla. Vypadala jak nevěsta, vždycky opuštěná se závojem až po zem. Závoj padnul a ona byla jak celá od krve.“

Před deseti lety nalezl Martin Františák (současný umělecký šéf Divadla Petra Bezruče) na kopci Santov staré deníky, ve kterých se skrývalo plno snových zápisků jakési ženy vyprávějící o své matce. Následovalo dlouhé pátrání po jejich původu. Nakonec se zjistilo, že ve vesnici Santov opravdu žily dvě ženy (matka s dcerou). Byly to nevěstky, za kterými chodili místní muži. Nikdo jim však neřekl jinak než nevěsty. Z této atraktivní látky vznikla hra Nevěsta, kterou se Divadlo Petra Bezruče rozhodlo zařadit na svůj letošní repertoár, a tak ji 12. listopadu 2010 uvedlo jako svou druhou premiéru Ostré sezóny. Inscenační tým tvořil režisér a autor hry Martin Františák s dramaturgem Vladimírem Čepkem (umělecký šéf a dramaturg Činoherního studia v Ústní nad Labem). Hudbu napsal přední český skladatel a malíř Vladimír Franz, o výpravu a kostýmy se postaral Marek Cpin.

Blaho na venkově

Hra je složena ze dvou časových linií, které se navzájem propojují. První se odehrává v minulosti, kde se odvíjí příběh vesnických nevěstek – přivandrovalkyně Javorkové a její dcery Anny. Druhá linie příběhu nám ukazuje obraz vesnice v současnosti. Anna Javorková leží v nemocnici a do jejího bývalého domu se „nakvartýrovala místní cházka“, která ho hodlá využívat ke svým potřebám. Do vesnice přijíždí nečekaný host doktorka Konvičná (odebraná dcera Anny) a na povrch začínají vyplouvat dávno zapomenuté a skryté prohřešky celé vesnice. Divák se zde setkává s někdy až groteskními vesnickými postavičkami, se kterými je schopen se ztotožnit nebo mu můžou někoho palčivě připomínat. Každý dozajista známe alespoň jednoho „hamižného“ starostu, nepřející ženu či učitele, který si rád a často přihne. Podle mého názoru má hra určitý společenský přesah a ukazuje především nešvary moderní doby, a to jak se s nimi dnešní lidé snaží vypořádat – každý člověk „jde“ jen po majetku, penězích a jak už řekl samotný autor hry ten, komu stačí jen hliníkové příbory, páchne divností.

Celé inscenaci dominují herecké výkony hlavních ženských představitelek. Nová nadějná herečka Pavla Gajdošíková, stále ještě studentka čtvrtého ročníku Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, přesvědčivě a s velkou energií ztvárnila postavu mladičké dívky Anny Javorkové prožívající těžké období svého života. Z veškerých jejích pohybů, gest a mimiky divák vycítí bolest ze ztráty otce a nechutenství nad tím, co všechno musí podstoupit, aby vůbec s matkou přežily. Zato Zdena Przebindová (matka Javorková) ztvárňuje svoji roli s umírněností a určitým nadhledem. Její postava je již „otřískaná“ životem a rezignovala na změnu svého společenského statusu. Marcela Haroková (doktorka Konvičná) představuje typ moderní a vzdělané ženy, má ovšem zcela nevýrazný herecký projev. Z mužské části musím zmínit hostujícího Josefa Králíka, herce ochotnického souboru z Karolinky, který do své role seděl především typově – vypadá opravdu jako bývalý vesnický starosta. Učitel v podání Jana Vápeníka touží v životě hlavně po pravdě, tu ovšem hledá pouze ve sklence dobrého alkoholu. Současný starosta Přemysla Bureše je rázný, praktický, rozumně uvažující člověk. Ostatní herci jsou v inscenaci trošičku upozadění a nemají velkou možnost se více projevit. Spíše jen dotvářejí celkovou atmosféru hry.

Útulná venkovská chaloupka

Scénografie se vyznačuje především svojí funkčností a jednoduchostí. Marek Cpin postavil doprostřed jeviště velkou konstrukci venkovské chalupy, jenž vybavil základním nábytkem – postel, stůl, židle, skříňka a kamna. Vytvořil dokonce sklep pomocí spodní části jeviště, které divákům otevřel a umožnil tak pohled pod pódium, kde byly naházené staré nepotřebné věci. Celý prostor pak už jen doplňují veliké obrazy stromů (třešní) umístěné po stranách a v zadní části jeviště. Režisér je využívá jako symbolů (třešně jsou jako nevěsty) a rovněž nápaditě i na stínohru. Scénu doplňují prosté, civilní kostýmy. Muži na sobě mají kalhoty se sakem a ženy jsou oblečeny do venkovských šatů.

Výraznou složkou inscenace je reprodukovaná hudba Vladimíra Franze, která nese prvky lidovosti. Skladatel často využívá netradičních aranžmá, disharmonie a kanonických postupů.

Inscenace má značně rozvleklý začátek a několik hluchých míst, které jsou zapříčiněny pomalým plynutím děje a velkými pauzami mezi hereckými dialogy. V prvních pěti minutách se na jevišti vlastně vůbec nic neděje. Divák vidí pouze dlouhou, loudavou hereckou chůzi doprovázenou scénickou hudbou. Hra Nevěsta byla původně napsaná pro ochotnický soubor Karolinka, kde se inscenace ve Františákově režii stále uvádí. Je mi ovšem trošičku záhadou, proč si zrovna tuto hru vybralo Divadlo Petra Bezruče. Mám totiž obavu, že pro větší část publika tvořenou obzvláště mladými diváky, nebude inscenace se „zastaralým“ tématem venkova, plná lidské zloby a české chamtivosti, příliš atraktivní.

Autor: Jana Nováková / www.divabaze.cz / 9. 12. 2010


Videoukázky


plakát k představení Nevěsta


Nevěsta plakát


www.bezruci.cz