divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Louis Nowra / Noc bláznů
současná australská tragikomedie / mladý režisér lewis připravuje inscenaci  / v blázinci coby terapeutickou léčbu pro místní pacienty / jeho ambice a nadšení  / začne ovšem mařit starší pacient roy / ten tvrdohlavě prosazuje, že bude hrát italskou operu „cosi fan tutte“ / i ostatní „herci“ jsou poněkud podivné existence / zprvu zoufalý lewis je postupně vtažen do samotné hry i soukromého života svých pacientů… / originální divadlo na divadle / neuvěřitelně komické situace a dialogy / ironické! / zábavné až k zbláznění / kdo je tu vlastně normální, a kdo ne? / a dá se to vůbec určit…? / inscenace hostovala na festivalu Žižkovská štace, na přehlídce Malá divadla ostravská ve velkém městě pražském a na festivalu Čekání na Václava v Hradci Králové

Režie Jan Mikulášek / Překlad Dasha Bláhová / Dramaturgie Ilona Smejkalová / Výprava Marek Cpin
LEWIS, mladý režisér, právě skončil univerzitu Viktor Dvořák / LUCY, jeho přítelkyně, levicová intelektuálka Tereza Vilišová / NICK, jeho nejlepší přítel, kominista Tomáš Dastlík / JUSTINE, sociální pracovnice, velmi precizní Marcela Čapková / ROY, pacient, strávil v blázinci většinu svého života Norbert Lichý / HENRY, pacient, bývalý právník, také mnoho let v blázinci Přemysl Bureš / DOUG, čerstvý pacient, miluje oheň Jan Vlas / CHERRY, pacientka, v blázinci je jako doma Markéta Haroková / JULIE, nová pacientka, narkomanka Sylvie Krupanská / RUTH, pacientka, žena posedlá kdykoliv čímkoliv Zdena Przebindová / ZAC, pacient, pianista závislý na lithiu Lukáš Melník
délka představení 2 hod.10 min / premiéra 21. března 2008 / derniéra 3. května 2011

Noc blaznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc blaznů 

Noc bláznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc bláznů 
Noc blaznů
Noc blaznů
Noc blaznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc blaznů 
Sylvie KrupanskáJan VlasTereza Vilišová
Noc blaznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc blaznů 
Noc bláznů
Noc bláznů
Noc blaznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc blaznů 
Noc blaznů
Noc blaznů
Noc bláznů
Noc bláznů
Noc bláznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc bláznů 
Noc bláznů
Noc bláznů
Noc blaznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc blaznů 
Noc bláznů
Noc bláznů
Noc bláznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc bláznů 
Noc bláznů
Noc bláznů
Noc blaznů
Noc bláznů

fotografie z premiéry

Ilona Smejkalová, Jan Mikulášek, Jiřina Čížková, Lenka Králová, Yveta Batfalská, Norbert LichýTereza VilišováFilip Kapusta, Pavel Johančík, Tomáš Suchánek
Jan Mikulášek, Marek Cpin, Markéta Haroková, Michal WeberSylvie Krupanská, Lukáš Melník, Tomáš Dastlík, Lenka Králová, Pavel Johančík, Tereza VilišováTomáš Suchánek, Jan Mikulášek, Marek Cpin, Přemysl Bureš
Zdena Przebindová, Jiří KrejčíSylvie Krupasnká, Marcela Čapková, Jiřina ČížkováNorbert Lichý

Noc bláznů, premiéra
Noc bláznů, premiéra 

fotografie ze zkoušky

Noc bláznů / zkouška
Noc bláznů / zkouška 
Noc bláznů / zkouška
Noc bláznů / zkouška
Noc bláznů / zkouška
Noc bláznů / zkouška
Noc bláznů / zkouška
Noc bláznů / zkouška 
Noc bláznů / zkouška
Noc bláznů / zkouška 

fotografie ze zájezdu do jižních Čech (červen 2010)

Tereza Vilišová, Přemysl Bureš, Roman Widenka a banániPříjezd na místoNoc bláznů - zájezd do jižních Čech (červen 2010)
Roman Widenka, Jiří Kos a další...Ondřej ValaMichal Weber, Tomáš Dastlík, Marcela Čapková, Filip Kapusta, Zdena Przebindová, Tereza Dubová
Noc bláznů - zájezd do jižních Čech (červen 2010)Noc bláznů - zájezd do jižních Čech (červen 2010)Pavel Johančík, Roman Widenka, Filip Kapusta, Norbert Lichý
Noc bláznů - zájezd do jižních Čech (červen 2010)Tereza Vilišová, Marcela Čapková, Markéta Haroková, Michaela Kadlecová, Viktor Dvořák, Zdena Przebindová, Lenka Králová, Sylvie Krupanská, Tomáš DastlíkTereza Vilišová, Tomáš Dastlík, Viktor Dvořák, Pavel Johančík, Sylvie Krupanská
Noc bláznů - zájezd do jižních Čech (červen 2010)Noc bláznů - zájezd do jižních Čech (červen 2010)Michal Weber
Lukáš Melník, Pavel JohančíkMarcela Čapková, Viktor Dvořák, Tereza Vilišová, Michaela KadlecováMarkéta Haroková, Tomáš Suchánek
Zdena PrzebindováTomáš Suchánek, Markéta Haroková, Marcela ČapkováNorbert Lichý
Tereza Vilišová, Sylvie KrupanskáZdena Przebindová, Tomáš Suchánek, Markéta HarokováJan Vlas, Tomáš Dastlík, Tomáš Suchánek
Tereza VilišováSylvie Krupanská, Jan VlasNoc bláznů - zájezd do jižních Čech (červen 2010)

fotografie z derniéry

Tereza Vilišová, Tomáš Dastlík, Přemysl Bureš, Sylvie Krupanská, Zdena Przebindová, Norbert Lichý, Viktor Dvořák, Markéta Haroková, Jan VlasPřemysl Bureš, Tomáš Dastlík, Tereza VilišováJiří Krejčí, Tomáš Dastlík, Jan Vlas
Ilona Smejkalová, Tomáš Suchanek, Sylvie KrupanskáMarkéta Haroková, Lenka Králová, Zdena Przebindová, Johana Dubová, Přemysl Bureš, Lukáš Melník, Tomáš Dastlík, Norbert Lichý, Jiří KrejčíTereza Vilišová, Viktor Dvořák, Ilona Smejkalová
Marcela Čapková, Markéta HarokováJan Vlas, Markéta HarokováIlona Smejkalová, Tomáš Suchanek
Jan Vápeník, Stanislava RožnovskáStanislava Rožnovská, Přemysl BurešNorbert Lichý


plakát k představení Noc bláznů


Noc bláznů


o inscenaci


Louis Nowra

Muž dvojího jména

Narodil se jako Mark Doyle 12. prosince 1950 v Melbourne v Austrálii. Od dětství byl postižen astmatem a v teenagerovském věku musel též zápasit s traumatickými následky nehody, které jej – přes veškeré úsilí mozkové chirurgie – zanechaly s dočasným poškozením mozku a s omezeným viděním. Louis Nowra se celý život snaží vypsat z rodinné anamnézy poznamenané násilím, neštěstím a ší­len­stvím. Jeho matka zavraždila jeho dědečka – zastřelila jej v průběhu rodinné hádky, během níž tento veterán od Gallipoli vyslovil svůj názor, že bylo dobré, když její malá dvojčata zemřela, neboť jejich otec byl Indonésan, a on (tj. dědeček) nechce žádné „negry“ v rodině. Matka byla souzena a osvobozena. Nowrův většinou nepřítomný otec, Clarrie Doyle, náchylný k záchvatům svého temného irského tem­peramentu, přepadával a mlátil svou rodinu v nepravidelných intervalech. Obě jeho babičky „přistály“ v psychiatrických zařízeních, jedna z nich přitom Louise mylně pokládala za Clarrieho, jenž se přišel ucházet o jeho vlastní matku. Není divu, že si nakonec Mark Doyle změnil na začátku sedmdesátých let jméno na Nowra (Nowra je město v Austrálii, asi 170 km jižně od Sydney).

Jak z toho ven

Byl to jeho strýc, dramatik Bob Herbert, kdo ukázal Nowrovi cestu ven, když mu zpřístupnil svět showbusinessu a fantazie jakožto únikový východ. Nejprve studoval na melbournské La Trobe University, aniž by získal jakoukoliv akademickou hodnost. Ve své autobiografii Nowra tvrdil, že opustil kurs kvůli konfliktu se svým profesorem ohledně románu Patricka Whitea The Tree of Man („Lidský strom“). Posléze pracoval v několika zaměstnáních a žil kočovným způsobem života (pohyboval se i v komunitách původních australských domorodců) až do poloviny sedmdesátých let, kdy jeho hry začaly přitahovat pozornost.

Divadlo, film, rozhlas a trocha soukromí

Známým se stal především díky svým divadelním hrám, z nichž patrně nejuváděnější je právě Cosi („Cosi“, česky „Noc bláznů“). Mezi další Nowrovy dramatické tituly patří např. Byzantine Flowers („Byzantské květiny“) či Summer of the Aliens („Léto vetřelců“). Napsal také čtyři romány: The Misery of Beauty („Bída krásy“, 1976), Palu („Palu“, 1987, Red Nights („Rudé noci“, 1997), Abaza („Abaza“, 2001); a dvě knihy memoárů: The Twelfth of Never („Dvanáctý z nikdy“, 1999) a Shooting the Moon („Střelba na měsíc“, 2004). V březnu 2007 publikoval kontroverzní knihu o násilí v komunitách původních Australanů, Bad Dreaming („Špatné snění“, 2007). Některá svá díla adaptoval též pro rozhlas. Vytvořil i několik filmových scénářů, namátkou jmenujme např. Map of the Human Heart („Mapa lidského srdce“, 1992), The Matchmaker („Dohazovač“, 1997), Cosi („Cosi“, 1997), Heaven?s Burning, Twisted Tales: Directly From My Heart to You („Shoření nebe, pokřivené pohádky: přímo z mého srdce k tobě“, 1996) a Black and White („Černá a bílá“, 2002). Spolu se svou manželkou, spisovatelkou Mandy Sayerovou, žije Louis Nowra v Sydney.

(Kromě „Noci bláznů“ nebylo Nowrovo dílo dosud do češtiny převedeno, české názvy zmiňovaných titulů jsou tedy pouze orientační.)


Noc bláznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc bláznů 


Cosi aneb „Noc bláznů“

Skutečné šílenství a pocit úzkosti se u mě objevily jen tehdy, když jsem pracoval s profesionálními herci. Louis Nowra

Obsah

Je rok 1971. Austrálie žije protesty proti válce ve Vietnamu a mladý režisér Lewis dostane svou první práci, režírovat hru v blázinci coby terapeutickou léčbu pro místní pacienty. Jeho ambice i nadšení začne ovšem mařit starší pacient Roy, který tvrdohlavě prosazuje, že bude hrát jedině a výhradně italskou operu „Cosi fan tutte“. A i ostatní „herci“ jsou poněkud podivné existence – pyromaniak, narkoman, pianista závislý na lithiu, koktající právník… Začíná zkoušení a Lewisovi hráči začnou hru přepisovat podle svých potřeb i originálních a bláznivých představ. Zprvu zoufalý Lewis je postupně vtažen nejen do samotné hry, ale i do soukromého života svých pacientů…

Autobiografický základ

Nowrovo „Cosi“ bylo poprvé inscenováno roku 1992 v Austrálii. Od té doby je tento titul považován za jedno z nejúspěšnějších děl minulé dekády. Hra plná komických situací a dialogů totiž ukazuje, jak je těžké někdy rozhodnout, kdo je vlastně normální, a kdo ne. Zároveň je také i výbornou příležitostí pro všechny herce. Postava režiséra Lewise, jak Nowra přiznává, je z části autobiografická, mnohé okolnosti ve hře zobrazené zažil australský dramatik na vlastní kůži. Možná i proto se mnozí divadelníci při jejím čtení nemohou ubránit pocitu, že Nowra popisuje něco, co sami dobře znají, že se sžíravým humorem nakukuje do jejich vlastních šaten i složitých hereckých duší. I když postavy v našem příběhu nejsou profesionálními herci, situace, do nichž se během zkoušení opery dostanou, se dají v podstatě zobecnit na jakýkoliv divadelní proces. V každém souboru najdeme nějakou Ruth, herečku, která svými neustále se opakujícími dotazy dovádí kolegy téměř na pokraj šílenství. Každé divadlo má svoji Cherry, naivku tajně milující právě toho režiséra, se kterým zrovna zkouší, a každý divadelní kolektiv má i svého Roye, herce přesvědčeného o naprosté umělecké impotenci režiséra a vlastní neotřesitelné genialitě.

Někdy je užitečné být bláznivý

Jenomže právě ten fakt, že hrdinové „Noci bláznů“ jsou lidé podstupující zkušební proces jako jakousi formu dramaterapie, někteří dokonce ne zcela dobrovolně, dává – na první pohled zábavnému – příběhu směšně hořký podtext. Čím víc je Lewisův život ovlivňován těmi zvláštními lidmi a jak jeho podivná operní produkce pomalu klopýtá vpřed, zjišťujeme, že při vytrvalém pronásledování vlastních snů je možná užitečné být tak trochu bláznivý. Z jedné strany se sice „Noc bláznů“ jeví jako nepříliš optimistický pohled na drsnou realitu sedmdesátých let očima mentálních pacientů, na druhé straně jde o hořkosmutnou grotesku, parodující někdy možná až příliš bizarní kreativní snahy nás všech… V roce 1996 natočil podle divadelní hry Cosi známý režisér Mark Joffe stejnojmenný film (roli Julie hrála slavná anglická herečka Toni Collette, Roye neméně slavný herec Barry Otto). Divadlo Petra Bezruče uvádí „Noc bláznů“ v evropské premiéře.

„Nowrův humor nám nabízí pohled do světa těch nejzvláštnějších a přitom nejobyčejnějších lidí, které Nowra staví do situací k zbláznění. A přitom cítíme, že světla tohoto jeviště odkrývají temnotu skutečného života.“ Angela Bennie, Sydney Morning Herald


Noc bláznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc bláznů 


Malá osobní vzpomínka

Jak to všechno začalo

Vysvětlit genezi toho, jak se text „Noci bláznů“ objevil na mém stole, a proč mám k tomuto dílu téměř sentimentální vztah, znamená zapátrat hodně hluboko do minulosti. Herečku a překladatelku Dášu Bláhovou znám už asi deset let. Když mi poprvé dala přečíst text „Noci bláznů“, zaujal mne. Tenkrát jsem ale působila jako dramaturg v jiném městě a v jiném divadle, a tak jsem se pochopitelně snažila uvést text tam. Jenže marně. Tehdy jsem ovšem ještě nemohla tušit, jak se příběh nezaměstnaného režiséra Lewise, který z nouze přijme práci v psychiatrické léčebně, protne po čase i s mým osobním životem.

Ježek a čížek

Dva roky nato jsme společně s režisérem Mirkem Drábkem založili divadelní spolek pražských bezdomovců (sdružených kolem časopisu „Nový prostor“), který jsme na počest našeho oblíbeného prozaika Daniila Charmse (jehož hrou jsme činnost zahajovali) pojmenovali „Ježek a čížek“. Bylo to, samozřejmě, z části romantické gesto, z části nás k tomu vedla i přirozená touha pomáhat, z části jsme si tak tenkrát oba dva kompenzovali nemožnost pracovat a působit ve skutečném profesionálním divadle. Byl to drsný čas a já jsem vydržela pracovat ve spolku pouhé dva roky. Mirek, jako muž, a tudíž od přírody bytost otrlejší a odvážnější, zůstal o pár let déle. Dodnes ale na toto období nostalgicky vzpomínám, protože tolik různých osudů, absurdních příběhů i podivných existencí jsem v žádném jiném profesionálním angažmá nepotkala a už asi ani nepotkám. Nejenže mě tato práce vyléčila z poněkud naivní představy, že na ulici se člověk většinou ocitne vlastním přičiněním a vinou, ale ukázala mi i nové „podoby a tváře“ divadelního procesu, většině profesionálů zcela ukryté.

Hraj to jenom „jako“

Tihle lidé neměli nejmenší zkušenost s divadelní iluzí. Všechno brali naprosto smrtelně vážně. Pamatuji si, jak se jeden z bezdomovců, velký a silný chlap, rozplakal, když měl v rámci zkoušení kopnout do svého ležícího spoluhráče. Nedokázal pochopit, stejně jako naše Ruth, že je to jen „jako“. Gesto v něm probudilo vzpomínky na tutéž situaci, kterou zažíval dnes a denně v reálu, bohužel téměř vždy v té ležící pozici. Prožili jsme ovšem i historky veselejší a pikantnější. Naše svěřence jsme lovili po nádražních halách, jezdili s nimi na divadelní zájezdy i na lékařskou pohotovost, jednoho z leaderů souboru jsme ztratili těsně před plánovanou premiérou, neboť skončil, přiznávám, ne zcela dobrovolně, v jistém nápravném zařízení. Fluktuace našich „herců“ byla obrovská, ale každý měsíc přicházeli noví a noví adepti. Odešla jsem v momentě, kdy mně (stejně jako hlavnímu hrdinovi Lewisovi) začali „ježci i čížci“ příliš razantně vstupovat do života a nabourávat soukromí. V takové situaci je někdy těžké udržet si profesionální odstup a distanc a brát terapii skutečně „jen“ jako službu, pomoc a péči, a nedovolit „pacientům“ vytvořit si na vás skutečnou a mnohdy nebezpečnou závislost.

Buďánka

Uběhl opět nějaký čas a já se ocitla coby pedagog na Osmiletém gymnáziu Buďánka. Šlo bezesporu o moji nejzajímavější pedagogickou zkušenost, tato specifická střední škola byla totiž založena pro vysoce nadané děti, které si však často – spolu se svým talentem a nadáním – nesou ve svém životě různé poruchy, které ztěžují jejich zařazení do „normální“, většinové a zprůměrované společnosti. Kromě jiných předmětů jsem vyučovala i dramatickou výchovu a dramatickou terapii. A jestliže tyto obory mají lidi otevírat a zbavovat je negativních postojů, mindráků, zábran, ukázala mi Buďánka téměř celou škálu nových možností. Byla jsem v tomto oboru laik, divadelní ani filmová věda mě praktickými terapeutickými znalostmi nevybavily, a já se tak učila věci zcela za pochodu. Dělat divadlo s dětmi, které často nemluví (či mluví stále a příliš) a nereagují (či reagují stále a příliš), byl možná ještě větší a silnější adrenalinový zážitek než dva roky u bezdomovců… V něčem byla tato zkušenost opravdu jedinečná. Poprvé jsem na vlastní oči poznala, že divadlo může nejen zázračně léčit a uzdravovat, ale odemykat i pevně zamčené komnaty.

Kdo koho inspiroval?

Uběhlo zase pár let. Když jsme loni hledali s Honzou Mikuláškem nějakou u nás dosud nehranou komedii, osmělila jsem se mu nabídnout právě „Noc bláznů“. Otevřela jsem text a najednou mi všechny reálně prožité situace nabíhaly znovu. Jako kdyby Louis Nowra pobýval těch deset let nazpátek se mnou, jako kdyby byl přítomen na zkouškách „Ježka a čížka“, jako kdyby byl jedním z autistů mého buďánkovského kursu… A co víc – když jsme pak seděli s Honzou nad obsazením, dostali jsme se do zvláštní situace. V jednotlivých postavách příběhu jsme najednou viděli zcela určité herce, konkrétní kolegy z našeho souboru. No… my dokonce tak trochu podezříváme Louise Nowru, že možná některé z postav napsal podle našich herců, a ne naopak! I. Smejkalová


Noc bláznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc bláznů 


Ta hra se sem hodí…

Dagmar Bláhová se narodila v roce 1949 v Liberci. Vystudovala loutkářskou fakultu, hostovala v Semaforu, hrála v Ypsilonce. Jako divadelní herečka zazářila v sedmdesátých letech především na scéně Divadla na provázku – nejčastěji jako jevištní partnerka Boleslava Polívky. Natočila několik filmů, mezi nejznámější patří „Hra o jablko“ či „Kalamita“ (oba v režii Věry Chytilové). V roce 1980 se provdala do Austrálie. Jako Dasha Blaha účinkovala v seriálu Country Practice (1981) a dokonce byla obsazena do hlavní role v obřím, 150 dílném, seriálu Sousedé. Film Displaced Persons (Vykořenění; 1985) jí následující rok vynesl prestižní cenu Penguin jako nejlepší herečce roku. V roce 1998 se vrátila zpět do vlasti. Jak sama říká: „Vším jsem už byla. Jak ve virtuální realitě, tak i v životě. Ale klidně ještě něčím budu.“

Dášo, jak se vystudovaná a úspěšná divadelní herečka, jako Ty, dostane vůbec k překládání? Jednoduše, emigrací a následnou reemigrací. Bylo to logické vyústění mé profese. Žila jsem venku, a když jsem se vrátila, tak jsem si přinesla spoustu materiálů s sebou. Ale nejsem překladatel „pro překládání“, ani spisovatel „pro psaní“. Vždycky píšu nebo přeložím jen to, co mě naprosto zaujme a co chci někde uskutečnit, hrát, režírovat, produkovat… „Noc bláznů“ bude vlastně mým prvním divadelním překladem, který si vzal někdo jiný než já. A to jste vy!

Jak jsi přišla na název „Noc bláznů“? „Noc bláznů“ se v originále jmenuje „Cosi“ (od „Cosi fan tutte“). Původní název byl ovšem nepoužitelný, v češtině má slovo „cosi“ svůj vlastní význam. I tak by to asi bylo možné. Jenže nakonec jde člověk vždycky dovnitř, do nitra inkriminované hry. Název „Noc bláznů“ mi připadal jednak atraktivní, jednak popisující, o co v té věci opravdu jde. Že ve finále jde o ten jediný večer, o noc, noc bláznů.

Čím Tě zaujal její text? Noc bláznů má dlouhou historii. Když jsem se vrátila sem, tak jsem se snažila naprosto logicky uvádět australské věci. „Noc bláznů“ jsem nejdřív režírovala s anglickou divadelní skupinou tady v Praze. Louis Nowra, autor hry, pro mě kdysi napsal film, s hlavní rolí, za kterou jsem dostala australského Oscara. Znám jej tedy docela dobře a hra „Cosi“ se mi vždycky líbila. I když jde o komedii zasazenou do australské reality, má hodně společného s tím, co jsem tu dělala v divadle, třeba zrovna s Provázkem. Zkrátka mi připadá, že se sem hodí.

Vykořenění

autor L. Nowra / režie G. Nottage / hlavní role D. Bláhová

Odehrává se bezprostředně po druhé světové válce. Jde o příběh skupiny uprchlíků z několika evropských zemí, kteří byli přivedeni do nové „země naděje“ jenom proto, aby podlehli, jeden po druhém, smrtelné virové chorobě. Jsouce umístěni do karantény na sydneyském Jižním mysu (South Head), pouze s obětavým lékařem a malým personálem, mohou se dívat na velkoměsto Sydney jenom z dálky. Hra nicméně není jednou z oněch epidemiologických fantazií, jež jsou nyní běžné. Je o vzájemných vztazích těchto izolovaných a zdánlivě odsouzených lidí, kteří nemohou dokonce ani mluvit vzájemně mezi sebou tak, aby jeden rozuměl druhému. (Herci mluví svými vlastními jazyky a jsou překládáni pomocí titulků.) Jedna z nich, velmi na­rušená a narušující dívka, přeživší koncentrační tábor, předstírá, že je překladatelkou mezi třemi z oněch jazyků, ale my víme, že ve skutečnosti nic nepřekládá, spíše lze říci, že naplňuje ty nešťastné „vykořeněné lidi“ nedůvěrou a nenávistí ke všem lidským bytostem, vším tím, co se (během svého života) naučila.


Noc bláznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc bláznů 


Cosi fan tutte…

Jedna z nejznámějších oper Wolfganga Amadea Mozarta vznikla na libreto Lorenza da Ponte, inspirované skutečnou událostí. Námětem je to typická komedie se záměnami osob v převlecích, trochu frivolní žert, který má dokázat ženskou proradnost a chytrost.

Hlavní postavy

Fiordiligi (soprán), Dorabella (soprán), Ferrando (tenor), Guglielmo (baryton), don Alfonso (bas), Despina (soprán)

Obsah

Dva mladí důstojníci se vsázejí s donem Alfonsem o věrnost svých snoubenek. Sázka spočívá v tom, že budou oba plnit všechny Alfonsovy rozkazy, a přesto se nepodaří usvědčit jejich snoubenky z nevěry. Alfonso jim nařizuje, aby se s dívkami rozloučili a odjeli se svým plukem, vzápětí se s ním ale oba vracejí zpět v přestrojení za albánské vojáky a snaží se svést si navzájem své snoubenky. Dívky však statečně odolávají i přesto, že oba dva fingují sebevraždu z nešťastné lásky a jsou na poslední chvíli vzkříšeni služebnou Despinou, která je podplacena Alfonsem a převlečena za doktora. Despina ale vyslechne rozhovor Alfonsa s oběma převlečenými vojáky a upozorní své paní, že se jedná o sázku. Dívky jsou náhle dokonce ochotny ke svatbě s neznámými ctiteli. Don Alfonso zdánlivě triumfuje – během podpisu svatebních smluv zvolá, že se do města vrací vojsko i s Ferrandem a Guglielmem, takže ti v předstíraném strachu prchají a vracejí se ve své normální podobě, aby Fiordiligi a Dorabelle vyčinili. Ke svému překvapení však zjišťují, že notář, který měl ověřit pravost smluv, je (pro změnu) převlečená Despina, a domnělé svatební smlouvy ve skutečnosti obsahují popis jejich hanebné sázky.


Mozart – ten, jenž stvořil hudbu

Malý salcburský génius

Wolfgang Amadeus Mozart (27. ledna 1756, Salcburk – 5. prosince 1791, Vídeň) byl rakouský klasicistní hudební skladatel a klavírní virtuos, jeden z největších hudebních géniů všech dob. Narodil se v Salcburku jako nejmladší ze sedmi dětí. Ze všech sourozenců se však dospělosti dožili jen Wolfgang a jeho starší sestra Anna Marie. Coby zázračné dítě cestoval v dětství po metropolích celé Evropy a do Salcburku se vrátil až v lednu 1779. Získal místo varhaníka, během dvou let zkomponoval kromě obvyklých skladeb souvisejících se službou u dvora také několik oper pro kočovné divadelní společnosti a divadlo v Mnichově. Mozart ovšem život v Salcburku špatně snášel. Jako arcibiskupův poddaný usiloval o propuštění ze služby. Arcibiskup mu nevyhověl, a tak Mozart uprchl ilegálně do Vídně.

Wolfgang a Konstance

V roce 1782 se Mozart přes protesty rodiny oženil s dcerou své bývalé bytné Konstancí Weberovou. Během prvních dvou let dosáhl Mozart ve Vídni vrcholu své tvorby. Po porodu jeho prvního dítěte Raimunda, jenž však zemřel několik měsíců po narození, Mozart odjel se svou manželkou do Salcburku, aby ji představil rozlobenému otci a sestře. K usmíření však nedošlo. Dva roky po narození druhého dítěte, Carla Thomase, který se dožil dospělosti, porodila Konstance dalšího syna. Ten však zemřel také velmi záhy.

U dvora

Mezi lety 1786 a 1790 vznikly Mozartovy nejslavnější opery Don Giovanni a Figarova svatba, která byla zhudebněním politicky kontroverzní komedie francouzského dramatika Beaumarchaise. Autorem libret byl Ital Lorenzo da Ponte. Obě opery byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze, čemuž byl Mozart osobně přítomen a což snížilo jeho finanční problémy. Po návratu z Prahy byl Mozart přijat do služby u dvora, ale přesto se i nadále potýkal s majetkovými obtížemi. Náročné bylo hradit Konstancino léčení v lázních Baden. Čtyři doposud prodělané porody a nervové otřesy způsobené ztrátou tří dětí jí značně podlomily zdraví.

Takové jsou všechny

V téže době Mozart získal objednávku na novou italskou operu, jejíž libreto původně odmítl Antonio Salieri, Mozartův konkurent, a jež měla název Cosi fan tutte (Takové jsou všechny). Podle romantické fabulace 19. století byl Salieri Mozartovým protivníkem, údajně na něho žárlil a záviděl mu jeho genialitu. Historická pravda je odlišná. Přestože byl Mozart bezesporu mnohem nadanější hudebník, měl Salieri větší úspěch u současníků – zastával velmi prestižní a výnosnou funkci ředitele divadla a dvorního kapelníka, protože jako Ital se těšil přízni dobové módy, která upřednostňovala Italy a italský styl opery. Za takové situace mohl spíš Mozart žárlit na svého protežovaného italského soka, zejména když byla Salierimu často dána přednost před Mozartem při objednávce nové opery pro dvůr. Přesto mezi nimi nebylo nijak silné nepřátelství. V září roku 1790 uvedl Mozart operu Cosi fan tutte ve Frankfurtu nad Mohanem a podnikl další koncertní turné. Rovněž složil několik symfonií a menších komorních děl a také zpěvohru Kouzelná flétna, která byla provedena v periferním divadle „Na Vídeňce“ krátce před Mozartovou smrtí.

Requiem

Na podzim v roce 1791 se Mozart nakazil infekční nemocí a 5. prosince v 0.50 hodin zemřel. Jeho posledním dílem je Requiem. Existují spekulace, dle nichž se tvrdí, že byl otráven a jako nepohodlný odstraněn; ty však nebyly nikdy potvrzeny. Po jeho smrti si jeho ovdovělá žena Konstance vzala dánského diplomata a spisovatele Georga Nikolause von Nissen.


Noc bláznů
Foto: Tomáš Ruta
Noc bláznů 


Da Ponte – ten, jenž stvořil slova

Z faráře prostopášníkem

Lorenzo da Ponte (1749–1838) byl filozof, obchodník, kupec, profesor italštiny, ale také básník císařského dvorního divadla Josefa II. Narodil se jako Emanuele Conegliano, syn příslušníka židovské komunity, v malé italské obci Ceneda. Když se jeho ovdovělý otec oženil s katoličkou, konvertoval i on sám. Protože byl pokřtěn biskupem Lorenzem da Ponte, přejal jeho jméno. Na biskupovu přímluvu byl také přijat do kněžského semináře. Po vysvěcení roku 1776 působil jako profesor rétoriky a stal se dokonce tajemníkem Velké rady Benátské republiky. Duchovní dráha mu ovšem nikterak nebránila ve velmi světském způsobu života a kromě svých vyhlášených literárních improvizací se proslavil i improvizacemi milostnými. Jeho milenkami byly většinou vdané, počestné ženy, zplodil dokonce několik nemanželských potomků.

Z Benátek až do Nového světa

Po anonymním udání byl na patnáct let vypovězen z Benátek. Roku 1781 zakotvil ve Vídni, kde se ucházel o místo dvorního básníka. To nakonec získal jeho konkurent Casti a da Ponte se stal pouhým básníkem císařského dvora s platem 600 zlatých ročně. Brzy nato se seznámil s dvorním komorním skladatelem Josefa II. Wolfgangem Amadeem Mozartem. Z jejich spolupráce vzešly tři opery – Figarova svatba (1786), Don Giovanni (1787) a Cosi fan tutte (1789–90), dodnes nejhranější operní tituly. Po smrti Josefa II. byl Lorenzo da Ponte vypovězen novým císařem Leopoldem z Vídně. Přes Terst, kde potkal Angličanku Nancy Vrablovou, s níž uzavřel fingovaný sňatek, zamířil do Londýna. Tam působil v mnoha civilních zaměstnáních, zejména jako knihkupec a tiskař. Když jeho tiskárna zkrachovala, odcestoval roku 1804 s rodinou do Ameriky. I tady se uchytil – byl knihkupcem, drogistou, prvním americkým univerzitním profesorem italštiny, organizátorem italských operních produkcí a spoluzakladatelem první stálé budovy pro operní divadlo v Severní Americe. Lorenzo da Ponte, autor třiceti šesti operních libret, zemřel v roce 1838 a byl pohřben na katolickém hřbitově v New Yorku. Jeho hrob, stejně jako Mozartův, zůstal neoznačen, a tudíž neznámý.


Několik vysvětlivek k textu „Noci bláznů“

Dean Martin a Jerry Lewis

Úspěšná komická dvojice herce Jerryho Lewise (1926) a zpěváka Deana Martina (1917 – ?1995) vznikla v roce 1946. Vystupovali v klubech, v rozhlase, v televizi a společně hráli v šestnácti filmech, většinou nepříliš sofistikovaných vojenských komediích se schematickými příběhy (např. Moje přítelkyně Irma, Ve válce s armádou, Umělci a modelky). Humor dua byl založen na kontrastu odlišných typů obou protagonistů; oproti postavám sebevědomých, elegantních a distingovaných chlapíků, které ztělesňoval Martin, působili Lewisovi hrdinové už od pohledu jako duševní a tělesní outsideři – nevzhlední, dobrosrdeční a potrhlí smolaři (občas v ženských šatech), jejichž komplexy při střetu se skutečností vyvolávají komické situace a gagy.

Dramaterapie

Terapeutická metoda pomáhající upravit psychické poruchy, sociální vztahy, důsledky tělesného nebo mentálního postižení. Slouží také k podpoře duševní i fyzické integrace, rozvoji slovní i mimoslovní komunikace a podněcuje osobnostní růst. Jde vlastně o záměrné použití dramatických a divadelních postupů. Při dramaterapii si mohou pacienti vyzkoušet řadu věcí, respektive prožít sami sebe v situacích, do kterých by se asi nikdy nedostali. Dramaterapie učí pěstování otevřenosti sebevědomí, odbourání negativních postojů. Je velmi vhodná pro postižené jedince, pro práci s dětmi a dospělými s poruchami chování, ale i pro ostatní lidi ke zbavení se stresu a napětí moderní civilizace.

Lobotomie

Operativní přetětí nervových vláken spojujících čelní mozkové laloky s thalamem. Jde o psychochirurgický zákrok, který se užíval k léčení některých mentálních poruch, jako jsou schizofrenie nebo deprese. Provádí se navrtáním lebeční kosti a uvolněním tlaku v lebce.

Pověra o Macbethovi

Traduje se jistá pověra, že ten, kdo v divadle vysloví jméno Macbeth, přinese sobě i svému souboru smůlu. Angličtí divadelníci tento úzus dodržují, a tak o Macbethovi vyprávějí pouze jako o „the Scottish play“ (skotské hře) či jej označují termínem „ta hra“.

Pyromanie

Chorobná náklonnost ke žhářství. Porucha je charakterizována mnohočetnými žhářskými činy nebo pokusy o založení požáru bez zřejmého motivu a trvalým zájmem o předměty se vztahem k ohni a hoření. Může být i abnormální zájem o hasičské stříkačky a jiná protipožární zařízení, a dokonce i o členství v protipožárních sdruženích a povolání hasičů. Typickým je silné zaujetí při pozorování ohně, pocity stoupajícího napětí před aktem a intenzivní vzrušení bezprostředně po jeho provedení. Jedná se o vzácnou poruchu, která se častěji vyskytuje u mužů než u žen. U dospělých pyromanů se najdou začátky jejich patologického chování už v dětství.

Válka ve Vietnamu

Válka, která proběhla mezi lety 1964 a 1975 ve Vietnamu, znamenala vlastně jen poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v roce 1945/46 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády. Na jedné straně bojovala aliance USA a Vietnamské republiky (Jižního Vietnamu), podporovaná např. Austrálií, Novým Zélandem či Jižní Koreou. Na straně druhé bojovala aliance Vietnamské demokratické republiky (Severního Vietnamu) a Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu (Vietkong), partyzánské komunistické organizace. Válka byla vedena se značnou krutostí, při níž trpěli i civilisté, a stala se traumatem pro celou jednu americkou generaci.

Volná láska

Označení „Free Love“ poprvé užili hippies. Podobné vzorce sexuálního chování jsou známy již z antiky, ovšem teprve děti květin se oproti skupinám provozujícím nevázaný sex vyhradily určitým filosofickým názorem. Ten se zakládal na praktikování všeobecné lásky mezi lidmi a na tezi, že sex se žádným způsobem neodlišuje od ostatních činností, které mohou lidé spolu činit. Šlo o revoltu proti puritánským předsudkům, které svobodomyslní hippies pociťovali jako další z tlaků proti svým hodnotám a životnímu stylu.

Výjimka a pravidlo

Brechtova hra z rané fáze jeho tvorby, jejímž jádrem je soudní jednání. Obžalovanou je tvrdá obchodnice, která v poušti zastřelila svého nevinného nosiče. Tvrdí, že jednala v sebeobraně, neboť ji muž ohrožoval kamenem. Šlo ovšem o láhev s vodou, kterou jí chtěl nebohý nosič podat. Brecht zkonstruoval hru pro herce-laiky. Každý může vklouznout do své role, zkusit jednání postavy, o čemž se pak následně diskutuje. Hra je přerušována krátkými sekvencemi soudkyně, která pozoruje dění, jehož se ale nezúčastňuje. Na konci hry se divák dozví rozsudek. Soudkyně dává za pravdu obchodnici, a tím i systému.



Použitá hudba

W. A. Mozart: Ouvertura / Cosi fan Tutte

W. A. Mozart: Di scrivermi ogni / Cosi fan Tutte

W. A. Mozart: Bella vita militar / Cosi fan Tutte

W. A. Mozart: Soave sia il vento / Cosi fan Tutte

The Doors: Peace Frog / Morrison Hotel

The Doors: People are strange / The Best of The Doors

Yan Tiersen: Le Matin / Les Retrouvailles

Anouar Brahem: Qurb / Thimar

The Troggs: Wild Thing / From Nowhere

Richard Wagner: Jizda Valkýr


Takoví jsou všichni aneb Noc s blázny z povolání

Všichni herci jsou svým způsobem blázni. Vždyť kdo jiný by dennodenně dobrovolně předstupoval před rozvášněné publikum, které vás jeden večer miluje a druhý posílá do horoucích pekel? O tom, co nastane, když se o divadelní produkci pokoušejí opravdoví blázni, vypovídá hra australského autora Louise Nowry, kterou se na festivalu Ost-ra-var prezentovalo Divadlo Petra Bezruče.

Překlad Dáši Bláhové poprvé přiblížil českému publiku tragikomedii z prostředí, v němž soustavné hraní rolí nikoho nepřekvapí. Pacienti léčebny se v rámci dramaterapie pokoušejí o nemožné – nazkoušet Mozartovu operu Cosi van Tutte.

Podlahu a stěny místnosti, v níž chovanci bojují s múzami i svými fóbiemi, obestýlá měkké obložení. Naznačuje, že nesmíme zapomínat na skutečnost, že všechna divadelní „jako“ se v léčebně násobí, a zároveň představuje pomyslnou ochranu před vnějším světem, jež pohltí všechny nežádoucí vlivy. Vtipný blázinec před premiérou hry tvoří zajímavou paralelu k mnohdy méně veselým skutečným životům bláznů dočasně umístěných v psychiatrickém ústavu.

Úvodní krátké výstupy proložené zatmívačkami ve výstižné zkratce předznamenávají pozdější události a naznačují vývoj příběhu, aniž by ho celý vyzradily. Postupně se seznamujeme s plejádou roztodivných pacientů, jimž život znepříjemňuje psychická nemoc . Tuto nezkrotnou a nebezpečnou partu lidí dostává na starost nezkušený režisér Lewis (Viktor Dvořák). Jeho pozornosti se dožaduje Roy (Norbert Lichý), pro něhož se blázinec stal druhým domovem, pyromaniak Doug (Jan Vlas), hyperaktivní Zac (Lukáš Melník) i narkomanka Julie (Sylvie Krupanská). Zmíněná čtveřice herců se ubránila nepřirozenému a zbytečnému sklouzávání k parodii, čehož se někdy nevyvarovali ostatní představitelé pacientů. Sledování obsedantního chování jednotlivých figurek nejprve bavilo, ale ve druhé polovině již opakované karikování charakteristických rysů omrzelo.

Vděčný motiv divadla na divadle či pomyslné nahlédnutí do divadelní kuchyně nabídla v rámci festivalu Ost-ra-var také inscenace Divadelní komedie, režírovaná Peterem Gáborem. Inscenace Jana Mikuláška Noc bláznů připravila divákům stravitelnější sousto humoru vycházejícího z fenoménu „umění bláznů z povolání“. Produkci ubralo na kráse skomírající tempo, inscenaci však nelze upřít, že z textu hry vytěžila maximum.

Autor: Naďa Satková / www.rozrazilonline.cz / 2.2009 13:18:55


Louis Nowra: Noc bláznů (Divadlo Petra Bezruče)

Světelné záblesky s útržky jednotlivých výstupů na úvod předznamenaly obrazy, které měly teprve přijít. Vypolstrovaná scéna evokovala prostředí, kde je potřeba vycpanými polštáři tlumit projevy psychicky labilních pacientů. V Divadle Petra Bezruče začala Noc bláznů a nikomu ani trochu nevadilo, že bylo teprve půl druhé odpoledne.

Dramatik Louis Nowra ve své hře zavedl psychicky zcela zdravého mladého režiséra Lewise (Viktor Dvořák) do prostředí psychiatrické léčebny, která mu poskytla nezvyklý herecký materiál. Právě z osudů a charakterů jednotlivých postav – obyvatel léčebny – vyrůstá tragikomika Nowryho dramatu.

Rozehrává se zoufalý boj režiséra s herecky nepříliš nadanými chovanci léčebny, který se proměňuje ve vzájemné sblížení a obohacení obou zúčastněných stran.

V režii Jana Mikuláška tak dostal prostor zejména Norbert Lichý. Ten v roli Roye balancuje na pomezí pozice blázna, který nutkavě poklepává nohou a není snesitelný ani pro ostatní pacienty, a téměř normálního, jen trochu citlivějšího člověka, který se musí vyrovnávat s vlastními traumaty. Činí tak prostřednictvím vášně pro Mozartovu operu – a právě divadelní zkoušky se stanou novou terapií pro řádku jeho různě postižených kolegů. Na jevišti se tak rozehrává původně zoufalý boj režiséra s herecky nepříliš nadanými chovanci léčebny, který se proměňuje ve vzájemné sblížení a obohacení obou zúčastněných stran.

Inscenace Noc bláznů je především komedie, u níž se i mnohdy náročné ostravarské publikum bavilo od začátku do konce. Zároveň ale Mikulášek umí umně prostřihnout veselí momentem soucitu s osudy sympatických bláznů, jejichž předešlé osudy se dostávají při zkoušení hry na povrch a jejichž tragické osudy budoucí jako by divák předem tušil. Inscenace tak zároveň otevírá známou otázku – kdo je to vlastně blázen a co je to bláznovství? A kdo může určit, co je normální a co ne?

Autor: Kateřina Menclerová / Pá, 27. února 2009 / www.nekultura.cz


Hrajte s blázny divadlo!

Máte někdy pocit, že lidé kolem vás jsou tak trochu mimo? Že se všichni zbláznili a vy jste jediný normální člověk, který tady zbyl? Nebo spíš občas podléháte pocitu, že blázen jste vy sám? Ať tak či tak, existuje na to terapie. Zajděte si k Bezručům na Noc bláznů a uvědomíte si, že na tom, kdo je blázen a kdo není, vlastně zas tak nezáleží… Už úvodní scéna, v níž se velmi efektně míhají útržky následujícího děje, ve vás vzbudí dojem zmatku a šílenosti. Sotva se zaměříte na jeden – z kontextu vytržený – moment, přichází několik vteřin tmy a po nich obraz úplně jiný s jinými postavami a jinou situací. Po chaotickém začátku, který navnadí, ale neprozradí příliš, začíná samotný děj této úspěšné hry. Ocitáme se v psychiatrické léčebně, resp. v jejích prostorách, které mají v nadcházejících dnech sloužit jako divadelní sál. V rámci terapeutické léčby místních pacientů sem přichází mladý režisér Lewis, jehož úkolem je nastudovat s nimi divadelní hru. První, s kým se setká, je dlouholetý pacient Roy, postava, která vám bude místy připomínat slavného autistu z filmu Rainman. Roy (v jedinečném podání Norberta Lichého) je přesvědčen o svém talentu a genialitě a zcela nekompromisně trvá na tom, že kus, který musí nastudovat, je Mozartova opera Cosi fan tutte. Argumenty, že nikdo z „herců“ neumí zpívat, natož v italštině, jsou pro něj naprosto bezpředmětné. Postupně přichází další členové podivného souboru. Jedním z nich je pyroman Doug, poněkud agresivní jedinec, kterému se v průběhu zkoušek podaří založit požár, a je proto z účasti na této terapii vyloučen a jeho roli musí převzít sám režisér. Jeden z hlavních ženských partů v opeře je přidělen pacientce Cherry, ženě, která díky traumatickým zážitkům z dětství nikdy skutečně nedospěla a která se do režiséra Lewise platonicky zamiluje. Druhého ženského partu se má zhostit Ruth, která má při zkoušení problém orientovat se v tom, kdy hraje něco jen jako a kdy doopravdy a kolik kroků má na jevišti udělat. Jako bezvýchodná situace se jeví obsazení pacienta Henryho, plachého člověka, který prakticky nemluví. Celý „ansámbl“ ještě doplňuje narkomanka Julie a pianista Zac, který je v důsledku užívání velkého množství lithia dokonale neřízená střela. Ze začátku to vypadá, že s touhle partičkou si nezkušený režisér nemůže ani náhodou poradit, zvlášť když jeho svěřenci mají tendenci si operu hrát po svém. Postupně ale najde cestu jak k vzteklému a despotickému Royovi, který se rozhodně netají tím, že Lewise považuje za naprosto nepoužitelného amatéra, tak i k ostatním pacientům, a společně se dopracují až k úspěšnému vystoupení. Během zkoušek máme i my možnost postupně poznávat soukromý život všech zúčastněných. Noc bláznů je inscenace současného australského dramatika Louise Nowry a je charakterizována označením tragikomedie. Byť je opravdu nabitá množstvím neskutečně směšných situací a vtipných dialogů i monologů, jsou v ní i momenty, které vás dojmou, nebo při nichž vás zamrazí, pokud komický povrch není vše, s čím se spokojíte. Ale takový je život. Někdy směšný, někdy tragický, prostě bláznivý. A všichni v něm hrajeme. Ať už uvnitř nebo vně psychiatrické léčebny.

Autor: Tereza Navrátilová / http://www.sokolska33.cz/novinky/hrajte-s-blazny-divadlo/ 15. Únor 2011 Tereza Navrátilová


Bezkonkurenčí!
Zbožňuju tohle představení! :D Zbožňuju herce, zbožňuju hudbu, zbožňuju tam pracovat, miluju to divadlo! Vážně, nejlepší představení, které jsem od vás viděla :) A souhlasím, Honza Vlas je úžasný :)
08.04.2011 13:06 | Anežka
Smutná komedie, jak má být.
Děkuji za krásné představení, které bych byl málem přehlédl, protože se mezi jinými zvučnými jmény poněkud ztrácí. Jedno z nejlepších, jaké jsem u Bezručů viděl. Žil jsem ten příběh až do konce. Vřele doporučuji všem milovníkům (nejen) ostravského divadla!
23.05.2010 14:59 | Lukáš Bárta
Noc bláznů
Dobrý den.... Mám jeden dotaz. Bude se hrát komedie Noc bláznů už v září??? Btw, kdy se dozvíme, jaký program bude v září??? Vím, že je ještě brzy, ale už se mooooc těším na novou divadelní sezónu...
27.05.2009 20:20 | Martin
ÚÚÚÚŽASNÉÉÉÉÉ
Moc děkuji za krásné představení... Velice hezké ztvárnění jednotlivých postav. Jen tak dál.
11.02.2009 22:58 | Marek
No prostě BEZVA:o)
Jak jinak, že???Když je to u Vás...:o)...
No...vlastně jedna věc mě naštvala, ale za to Vy nemůžete!Už totiž podruhé jsem na tomto představení byla sama...ale ani to nebylo tak zlý, poněvadž sem se tam začla bavit se sympatickou dámou...:o)
DĚKUJI MOOOC!!!KRÁSA!A po dlouhé době jsem spatřila pana Dvořáka, takže ZDRAVÍM...:o)...
PS:Děkuji paní pokladní, že někomu prodala (skoro)můj lístek, který by jinak propadl...:o)...DĚKUJI!
18.12.2008 18:04 | AGELka:o)
Re: Super
jelikož jsem barbar a nevím jak vzkaz připíchnout na nástěnku,volím tuto cestu:-)Hradec zdraví Bezruče a Martina Františáka.Ještě jednou děkuji za báječné chvíle strávené s tímto úžasným člověkem....je ráno,je ráno......těším se do budoucna na další setkání
17.12.2008 10:36 | někdo neznámý
Super
Superní prostředí, super herci no prostě to bylo senzační není co dodat. Jen tak dál. Prostě nemám slov :)
10.12.2008 10:20 | Ilcitka
sajko
děcka, povím vám, zajděte si na to, bo to je fakt dobré!! Po předchozích příspěvcích není co dodat.. lituji, že jsem si k vám nedala predplatne:)
18.06.2008 19:32 | fík
TLESKÁM
Nemám slov, naprosto úúúúžasné... Dlouho jsem se tak nezasmála.. Skvěle zahrané.. Super..
01.05.2008 15:14 | přijdu zas
BOMBA
já prostě miluju vaše divadlo, jsem normální, ptám se sama sebe :)??? Když vy jste úžasní, všichni do jednoho. Tak snad mi nezlomíte mé srdce :)!!
27.04.2008 22:29 | Tajný(á) ctitel(ka)
Re: WAU!!!!!!!!!
Díky.VLASy
19.04.2008 19:37 | někdo neznámý
nemam slov
Bylo to naprosto úžasné, nejlepší, co jsem zatím viděla, skvělé herecké výkony, hudba, prostě se tato hra moooc povedla...k smíchu i k pláči, jen tak dál:-)
19.04.2008 17:07 | Ninuš
WAU!!!!!!!!!
Ty jo! :-p fakt mazec! Dokonce lepší, než Britney :-o Fakt úžasný výkony - super lidičky, co dělaj super divadlo :-) A k Honzovi Vlasovi: JSEEEEEEEEEEEŠ BOREEEEEEEEEEEEEEEC!
19.04.2008 13:12 | Coke
Krása
Nevím co dodat. Naprosto neskutečná inscenace! Hlavně výborní herci. Toto představení je jedno z nejlepších co jsem od vás viděla! Děkuji!!!
19.04.2008 12:22 | někdo neznámý
Paráda
tak to se celkem divím,že tady ještě není ždádný příspěvěk, aspoň jsem první :-).... Tleskám, bylo to úžasné!!!! Hlavně s tou kočkou, ale nejen to, jste šikulky!!! VŠICHNI
09.04.2008 19:01 | někdo neznámý
www.bezruci.cz