divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Ivan Landsmann, Tomáš Vůjtek / Pestré vrstvy
kultovka jak cyp  / divadelní hra podle kultovního románu z hornické ostravy / sto metrů pod zem schoval pánbůh robotu a aji tam ju našli / černá perla sezóny / režie janusz klimsza / obnovená premiéra 2. října 2012 v Divadle Petra Bezruče / inscenace hostovala na festivalu Dream Factory Ostrava 2011 / Cena Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo za rok 2011

Adaptace Tomáš Vůjtek / Režie Janusz Klimsza / Dramaturgie Tomáš Vůjtek / Výběr hudby Norbert Lichý
Ivan Lukáš Melník / Ředitel Norbert Lichý / Závorka Jan Vápeník, přezkoušel Josef Jelínek / Josef Tomáš Dastlík / Luděk Ondřej Brett / Petr Přemysl Bureš / Jarek Dušan Urban / Tonda Michal Weber / Kapitán Makuko Roman Widenka / Sekretářka Zdena Przebindová / Baletka, Eva Tereza Vilišová / Úřednice, učitelka, hospodská, prostitutka Markéta Haroková / Tlumočnice, manželka Kateřina Krejčí / Starší dáma Marcela Čapková
délka představení 2 hod. 5 min. / premiéra 13. května 2011 / derniéra 4. června 2014

Pestré vrstvy
Pestré vrstvy 

Klec se řítí do šachty, přeplněná těly havířů, smradem propocených fáraček a alkoholovými výpary. Je ticho, nikomu se nechce mluvit. Je pondělí, odpolední šichta a navíc byla v pátek výplata, takže většina měla hlavu v kumštu, buď z chlastu a nebo z toho, jak ho doma stará zdupala, že přinesl tak málo. Šol se zhoupla, signalista zahaltoval zvonem a spustil můstky. Ozvalo se mamrání, protože se nikomu nechtělo vystupovat a navíc ještě fachat. „A zase sme v té skurvené ďure! Aby to smrtka pojebala!“ ozval se vedle mě jeden stěnový havíř, z kterého ještě táhlo jak ze sudu.

Autobiografická próza Pestré vrstvy je první napsanou a vydanou Landsmannovou knihou. Její rukopis byl dokončen v červnu 1986, ale kniha byla vydána až po třinácti letech od svého vzniku v roce 1999 v nakladatelství Torst V prestižní anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 1999 zvítězila s naprostou převahou.

Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 


Co všechno jste chtěli vědět o Landsmannovi a báli jste se na to Ivana zeptat


Ivan Landsmann se narodil 26. 2. 1949 v Novém Jičíně. Já jsem se narodil v Novém Jičíně, to je Valašsko. Byly dohady, že to je Lašsko, ale zjistilo se, že to je Valašsko. Valaši jsou na to trochu pyšní, že jsou Valaši. Jako třeba Bolek Polívka. Ten o mně prohlásil, že nejsem Valach, ale Valalach, protože Nový Jičín, to je hranice, ale zjistilo se, že to je Valašsko. Takže nejsu Valalach, ale Valach. Valašsko je tvrdé, jsou to tvrdé nátury a jsou to výborní lidé.

Jeho rodiče se seznámili v Kopřivnici a bydleli v Příboře. Mamka se narodila v Příboře, to je kousek od Nového Jičína, otec je z Jihlavy. Oba se potkali v Tatrovce, taťka tam dělal mechanika, mamka brousila auta. Tak se potkali, vzali se. Bydleli jsme tehdy v Příboře u babičky, nebylo kde.

Později se rodina přestěhovala do Havířova. A pak taťka nějak vystudoval strojní průmyslovku, tak šel pracovat na důl Antonín Zápotocký, kde jsem později dělal i já. Odstěhovali jsme se do Havířova, tehdejšího Šumbarku. Tam jsem nastoupil do školy, do první třídy a bydlel tam až do vojny.

Šachta poznamenala osudy rodičů i jeho dětství. Já jsem byl lump jako malý kluk, tak se mnou měli víceméně potíže, ale byli ke mně hodní. Byl jsem výborný žák až do třetí třídy, jenže se pak můj táta dostal do nějakého maléru na šachtě. To už dělal hlavního mechanika, když přišly nové kombajny. Dala se tam do kupy partička inženýrů a kradla chromované chrliče. Pamatuji se, že jsme měli v pětipatráku ? činžáku takovou malou komoru a tam toho byly haldy. Já tomu nerozuměl. A jednoho dne tatínek nepřišel domů a za pár dní přišli estébáci. Jako malý kluk jsem se schoval pod židličku, bál jsem se. Přišli, taťku sbalili, prohledali nám celý byt a sklep. Táta dostal, myslím, dva roky. Mne to pak nějak vzalo a přestal jsem se učit.  Nějak jsem polevil. Mamka už musela jít na závory, neměli jsme peníze, nic. Musela dělat závorářku, nebyl na nás čas. Byli jsme tři kluci. On to vzal táta na sebe, takový byl frajer, tady ho mám na fotce. Studoval kdysi v Praze. Oni nedostali nic a on dostal tři roky. Pak přišel dom a už byl takový divný. On od nás potom odešel. Já jsem ty chlapy všechny znal, pak jsem jim to vyčetl za něho. Tvářili se divně.

Nedokončil učení na malíře pokojů a od šestnácti let pracoval jako závozník. My jsme měli nějakého mistra a on byl zarytý komouš. Já jsem byl takový výlupek a on mě furt nějak péroval a tak dál. Že mám delší vlasy, furt měl něco proti. Tak jsem šel k holiči a nechal jsem se dohola. Přišel jsem tam a on mě chtěl za to zmlátit. Tak jsem tam přestal chodit a šel dělat závozníka na to železo.

Po dvouleté vojenské službě nastoupil jako horník na důl Antonín Zápotocký. Když skončila vojna, to jsem nastoupil jako závozník na plynových flaškách u ČSAD. Tam jsem dělal tři měsíce a pak jsem si říkal, že půjdu tak na rok na brigádu na šachtu. To vydržím. Seznámil jsem se přitom s mojí holkou ? bývalou manželkou. A zakrátko, po roce necelém, jsem se musel ženit. Neměli jsme byt, tak jsme bydleli v podnájmu v Darkově u nějaké ženské, než jsem získal byt. Jsem si říkal, že potřebuji nějaké prachy, tak z té šachty neodejdu. Nejdřív jsem dělal v geologickém průzkumu u vrtů. Tam bylo málo peněz, tak jsem chtěl jít na čelbu razit. To mi celkem šlo a za dva roky už jsem dělal předáka, což je neuvěřitelně brzo. Patnáct let jsem tam vydržel.

Na dole zůstal šestnáct let. V tomto období se mu narodily dvě dcery. To jen kvuli rodině ? když už jsem si ji založil, tak abych ji taky uživil. Tak na jeden rok, řikal jsem si, ale pak ze mě udělali předáka a pak už to prostě jinač nešlo. Jenomže ono to tak chodi, že tam člověk ztvrdne. Tož šestnáct let jsem to dělal. To je dost dlouho. No ale peněz bylo dost. Hornicke ženy mají taky sve, jsou náročne, chtěji pořád vic a vic peněz. A já jsem vydělaval hodně peněz. Taky proto tam lidi chodili. Jako ten Luděk, co o něm pišu v Pestrých vrstvách. Ježiši, s tim byly problémy! On byl studovany, jak jsme se potom dozvěděli, ale takovy hňup to byl! Nad ničim nepřemyšlel, každou chvilu mohl byt mrtvý, já ho musel pořád zachraňovat. Nebo Josef. Takovy maly, ale silny chlapik, též se s ničim nesral. Seděl v kriminále, a když přišel na šachtu, tak ho nikdo do party nechtěl. Tak jsem řikal: „Já ho beru.“ Takovych jsem měl víc. Tonda taky seděl. Ale všichni za politiku. Kdyby to byli nějaci násilnici, kteři by znásilňovali ženske nebo kradli peněženky, tak to bych je nebral, ale to byli vyborni chlapici.

Na šachtě tvrdě pracoval a získal si přirozenou autoritu. Já jsem žádné problémy na šachtě neměl, měl jsem tu nejlepší partu. Byli jsme tak sehraná parta, že to měl málokdo. Já to s klukama uměl, oni mě poslouchali, já jsem je nebuzeroval. Taky jsem byl většinou na koberečku u pana ředitele ? soudruha. Taky jsem mu neříkal soudruhu, ale vždycky pane. Brali to špatně, ale co nadělali, když věděli, že jsem dobrý rafan, pracant. Vyhodit mě nikde nemohli, tak to prostě museli snášet. Akorát mi párkrát dali deset, dvacet  procent z platu, což bylo dost. Na tři měsíce třeba. (…) To byl takový úsek. Byli jsme tři party, a to se střídalo. Ranní, odpolední, noční. Bylo nás pět v partě plus dopraváři na ranní směně. Na odpolední, noční jsme byli sami. A pak ke konci už, když mi bratr posílal pozvání třikrát, čtyřikrát nebo víckrát, což mi samozřejmě bylo zamítnuto, to už jsem měl jít dělat hlavního předáka. Ale to už jsem odmítal, já jsem i odmítal dělat předáka směnového. Mě to prostě přestalo bavit. Byl jsem rozhodnut jet do Jugoslávie, na což jsem po těch čtrnácti letech měl nárok, protože to má člověk nárok jet na zdravotní dovolenou do Jugoslávie, což by mi museli dát. To už mi bylo jedno, tam bych nějak zdrhl. Jenže to poslední pozvání, co bylo, tak už jsem dal k žádosti. Moc jsem nedoufal. To už bylo asi páté. Tam byl jeden můj sok, nějaký Závorka, v komisi a on mi to zamítal. Absolutně. Že i když byl Valach, byl to strašně zarytý komunista. Nějaký předseda, ne předseda KSČ, ale něco takového. Poskok. Nakonec to vyšlo tak, že mi to dali, protože věděli, že tam jsem patnáct let. Co z něho budeme mít. Částečný důchod už bych měl mít. Budeme mu platit, na čelbě nebude, tak ho pustíme. Tak mi to potom vysvětlil jeden. Tak mě pustili prostě do té Kanady. (…) Já jako předák jsem měl za úkol vést tu partu, napsat takový plán, co se má udělat dneska, napsat třeba na střelbu palníky, kolik máme navrtat děr atd. To byl takový kolotoč. To se navrtalo, nebo když bylo střeleno, vybralo, zabudovalo, zas navrtalo, vybralo, zabudovalo. To byl takový kolotoč podle toho, jak se dařilo. Člověk se nezastavil. Hlavně záleželo na té šachtě, jak to člověk s těma klukama umí, že když nejsou sehraní, tak to nejde. A já měl tu partu, já nemusel nic říkat. Oni už kluci věděli, co mají dělat. Ten šel pro hadice, ten pro sbíječku, ten zas nanosil to a já jsem samozřejmě dělal s nima. I když bych nemusel. A štajgr? Zaleželo jaký, oni byli většinou komunisti. Některý byli teda s prominutím svině, s těma jsem měl potíže, neštval jsem se s nimi. Se mnou taky nebylo rady. (…) Nikdo nebyl ve straně, dávali mi kluky, abych si vzal někoho. Nejdřív jsem se ptal: „Jsi komunista?“ „Kandidát.“ „Tak běž, běž.“ Tak říkali: „Proč ho nechceš?“ „Nechcu ho.“ Tak jsem měl kluky, ti byli anti. Všichni.

Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 

Dostával se přitom do situací, kdy šlo skutečně o život. Strach jsem tam nikdy nezažil. Jednou jsme na kombajnu do mořského oka najeli. To mě smetla voda. Mořská oka jsou takové kaverny. V zemi jsou místa, taková jeskyň a v ní je slaná, agresivní, jakoby mořská voda. To nikdo neví, kde to je. My jsme byli geologický průzkum od toho, abychom to prozkoumali. To se poznalo, jak začalo prosakovat. Tomu se říká štus. Nejdřív jde pomalu, pak se zvětšuje, zvětšuje a naráz to vybuchne. Voda je horší než oheň. A tak se mi to stalo. To zatopilo celý úplně překop, po celé šachtě to je. Záleží, jaké to mořské oko je. Zatopilo to, dělali jsme na devátém, osmé patro. Celé. (…) Nikomu se nic nestalo, akorát já jsem měl trochu namále. Poslal jsem kluky pryč. Ale nic, byl jsem trochu potřískaný. Zavalilo nás též. Párkrát jsem měl takové úrazy, to se bez nich neobejde. Skoro všechny prsty polámané. (…) To je sloj, třeba. My jsme razili taky po sloji, po uhlí a my jsme to uhlí museli hledat, ono se ztratí. Uhlí jde třeba vodorovně a najednou je pokles třeba o tři metry dolů, tak jsme se museli vrátit a udělat svážnou. Svážná je takový kopec a do té sloje najet. Mezitím jsou taková volná místa, kde jsou třeba ty pestré vrstvy. Je to kámen mýdlový, zrádný. Je to zelené, červené, bílé. Různé barvy to má. Je to takový pěkný kámen, jenže zrádný, a to neupozorní. Normální nadloží, to znamená břidlice, pískovec, slepenec, takové různé horniny dají na sebe upozornit. Jak to začne posypovat, tak ven. Pryč. Za chvíli to žuchlo. Jenže pestré vrstvy nedělají nic. V tom se člověk nevyznal. Najednou se to svalilo. A pod tím jsme museli dělat. Jeden hlídal nebo dva a já jsem tam musel jít první. Přeci tam nepustím kluky. Za ně jsem zodpovídal. Nejhorší také byly klobouky. Klobuk jsme tomu říkali. To také bylo v břidličném stropě. Já už jsem se v tom vyznal. To byly kmeny stromů, které zetlely. Z toho se stal kámen. Ta kůra ? z toho se stalo uhlí. Stačilo do toho klepnout, a to se svalil jak tento stůl takový kámen. To spadlo taky někdy samo, kolik havířů to zabilo, ale já už přesně věděl, kde to je. To je rutina. člověk musí být v pozoru, nejde dělat flegmatika. Po střelbě jsem musel jít první, kluky jsem tam nepouštěl. Když se střelí, vše je volné. Je to volný prostor, pokoj a nad tebou je strop, kde jsou kameny. Musel jsem vzít takový starý vrták a objet to za sebou. Teď se vysunuly takové kolejnice, na to se daly dřeva, aby se ten strop aspoň trochu zachytil. Pak byly další práce. Když jsem to zajistil, tak už jsme tam vlezli. Navrtaly se tam tři lanka, my jsme tomu říkali klamoro ? škrabák. Taková lžíce jezdila a přes rolku se to vyhrabávalo ven. Když se to vyhrabalo, tak jsme to zabudovali do těch hajcmanů. A tak to šlo pořád dokola. (…) Ten důl měl devět pater a byl hluboko osm set metrů.

V roce 1985 emigroval nejprve za svým bratrem do Kanady, pak po dvou měsících do Holandska. Jel jsem přímo na pozvání do Toronta. To pozvání mi schválili. Jel jsem letadlem tady z letiště, z Prahy- -Ruzyně do Toronta. Už mě čekali a byl jsem tam dva měsíce a pak jsem zase musel odejít. Nevím proč, z nevyjasněných důvodů. Bohužel. Prostě bratr mi řekl, že to nejde, že mluvil s těma na emigračním oddělení, že musím požádat buď z jiného státu o politický azyl anebo z Československa. Tak jsem požádal v Holandsku, což mě považovali za špiona. Proč nepožádal tam? (…) V Kanadě to bylo krásné. Byli jsme na dovolené asi týden na jezeru Lucky Lake, což bylo velké asi jako půl Československa. Týden jsme tam byli na rybách. Jinak jsem od prvního dne dělal u něho v dílně. Brácha utekl v devětašedesátém do Švédska, tam byl asi deset let. A pak do Kanady. Ve Švédsku dělal automechanika, tam už si udělal svojí firmu na volva. A za několik let se odstěhoval na tu Victorii, má tam krásný barák. (…) Já jsem neutekl, on mě podvedl a vyhodil. Řekl mi, musíš se vrátit. Jenže já bych se nevrátil ani za nic, i když mě nechali sedět na letišti sedm dní u dveří. To mi tedy cvakalo. Furt jsem myslel, že budu deportován. Pak jsem sehnal „talka“, Polku mi dali, já neuměl anglicky nic. A ta mě upozornila, abych lhal. Abych neříkal, že jsem šel za prací, ale z politických důvodů. A dali mi jenom takový papír ? povolení na jeden rok, ale neřekli mi běž tam, běž tam. Prostě mi ho dali na letišti, autobus jede a dostavte se na tamtu a tu adresu, tam se o vás postarají. Já to našel, jenže to bylo zavřené. Tam nikdo nebyl, to byla falešná adresa. Tak jsem se potloukal dva měsíce po parkách, než jsem narazil na Hutku. Ten mi strašně pomohl. Jarek.

Zde se seznámil se zpěvákem, básníkem a prozaikem Jaroslavem Hutkou, na jehož radu začal psát. Psaní mělo být jistou formou autoterapie. Byl jsem z toho úplně paf. Volnost. Tam už bylo možné cítit tu volnost. Pro mě ale byla problémem řeč. Já první, co jsem hledal, byly české hospody, protože mi brácha v Kanadě řekl, že v Holandsku, kdyby náhodou, tam je plno českých hospod. Jenže tam není ani jedna, já jsem je hledal v katalogu. Nikde nic. Pár jugoslávských… To jsem seděl jednou v hospodě a prohlížel si ten katalog hospod. Měl jsem slovník, a tak jsem tomu číšníkovi naznačoval, že hledám českou hospodu. Seděl jsem u barpultu a najednou si přisedl chlapík a promluvil na mě lámanou češtinou. To je jak z pohádky, že? Že tu byl za války v zajetí a tak… že tady chvilku byl, pracoval a uměl trochu česky. Poradil mi, že v Rotterdamu zná nějakého Hutku, že ví, že to je zpěvák. A Janu Beranovou ? spisovatelku. Já jenom slyšel, že nějaký Hutka je. On mi pomohl zjistit číslo a rozjel jsem se do Rotterdamu z Amsterodamu. Našel jsem ho, přišel jsem tam k němu, jenže nikdo neotevřel. Tak jsem hledal tu Janu Beranovou. Taky zvoním, nikdo neotevřel. Pak jsem se dozvěděl od jedné Holanďanky, že ta Beranová odjela na dovolenou někam do Španělska a vrátí se až za dva měsíce. O Jaroslavovi Hutkovi jsem nevěděl nic. Měl jsem pár peněz, asi dvanáct set dolarů, co jsem si vydělal u bráchy. On mi platil padesát denně. Jako nádeníkovi. Tak jsem si našel hotel, tam jsem přespával, a když mi peníze došly, tak nezbylo než po parcích, v obilí a tak dál. Furt jsem chodil zvonit k tomu Hutkovi. Trvalo to měsíc a půl, skoro dva, než jsem ho zastihl doma. Jsem zazvonil jednou a on mi otevřel. Tak jsme se stali velkými kamarády… To byl on. Já měl takové stresy, nebylo divu, zažil jsem si toho dost. On mi řekl: „Ivane, podívej se. Nejlepší lék na to je psát. Piš, piš si deník. To ti pomůže.“ Tak jsem si začal psát deník a pak jsem řekl, ať si to přečte. On říká: „To není deník, ale knížka. Piš dál.“ Tak jsem začal psát Pestré vrstvy. A pak říkám Jarkovi, jestli mám psát o dolech. On na to: „Jasně, piš.“ Tak vznikly Pestré vrstvy. Vlastně to měly být dvě knížky, ale dali jsme je dohromady… Poslali jsme to Škvoreckému, a to mi právě pomohlo získat politický azyl. Měl jsem psí knížku a musel jsem se chodit hlásit na policii. On napsal dopis, že jsem spisovatel. Tak jsme to s Jarkem udělali tak, že mi na to dali status. Po deseti letech jsem měl nárok na holandské občanství.

Rukopis Pestrých vrstev byl dokončen v červnu 1986 a na konci osmdesátých let připravován k vydání. Autor jej, společně s Jaroslavem Hutkou, zaslal do nakladatelství Sixty-Eight Publishers Josefa Škvoreckého. Já jsem chtěl, aby to bylo vydany ještě v komunismu. No to nešlo, tak jsem věřil, že by to mohl ten Škvorecký vydat, Jarek Hutka to řikal. Tak jsem udělal kopii té knižky a poslal mu to, ale on se ani neozval. Ani nevim, z jakeho duvodu to odmítl, ale nasral mě. Ty kopie, to mě něco stálo, ne? Jsem neměl v Holandsku moc peněz. Jarek mi pak řikal, ať mu napišu sprosty dopis, ale já mu nic nenapsal. Dneska možná, že se škrabe trochu za uchem. No mrzelo mě to, to musim přiznat. A pak jsem přestal věřit.

Kniha byla vydána až po třinácti letech od svého vzniku v roce 1999 v nakladatelství Torst. Škvorecký to nevydal, ale pomohl dopisem… To bylo také takové podivné. Jarek Hutka mi to tady zařídil a dozvěděl se o tom Stoilov, nakladatelství Torst. Měl zájem, že mi to vydá. Já jsem už také jezdil. Tak mi poslal smlouvy do Holandska, že mi všechny tři knihy vydá. Jenomže já ty smlouvy podepsal tam. A špatně, protože tam mělo být, že bych měl mít nárok na nějaké peníze z každé knížky, z každého vydání. Sice mi to postupně vydal, Pestré vrstvy ještě poslal do Holandska, ale bohužel ty smlouvy byly tak špatné, že jsem z toho neměl nic. Deset tisíc, ale žádné už další, procenta, nic. Taky mě ošulil… Byla to kniha roku, s čímž jsem nepočítal. Taková sprosťárna, že. Moje matka to ani nečetla.

V prestižní anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 1999 zvítězila s naprostou převahou. Ani jsem všechny recenze nečetl, protože jsem byl v ty době v Holandsku a tam to je těžko. Přítelkyně mi nějaké ty kritiky posilala a pak mi jeden kamarád přijel řict, že jsou Pestré vrstvy jako nejlepši knižkou, tak jsem na par dni odjel sem, do Prahy. No překvapilo mi, co se tady kolem mě dělo. Ale já se nestydim ani před kamerou. Už od mládi mi všichni řikali: „Ivane, tys měl byt herec.“ No ja, snad, no nebyl čas na nějaké herectví.

Jako uznávaný spisovatel se po patnácti letech vrátil domů. Jarek se hned po revoluci odsunul sem. A mně už to začalo být líto, taky jsem si říkal, že už tu nechci umřít jak Jan Amos Komenský. Nikoho tu nemám. Holandština mě tak nějak štvala. Říkám si, tak co? Co mi tam můžou udělat? Vrátím se zpátky. Lákal mě Vlastík Třešňák, Jarek Hutka. Pojď, vrať se. Koupil barák, budeš mi dělat domovníka tam někde v Kamenicích. Pak mi do Holandska začala psát nějaká paní, že četla moji knížku. A jmenovala se nějaká Lucie Váchová, která má bratra v Utrechtu a jezdívala tam. Tak jsme si psali a měla jednou cestu za bratrem a že by mě ráda poznala, viděla, tak se za mnou zastavila. A skončilo to tak, že jsem se nakonec odstěhoval k ní do Prahy, do tohoto bytu před sedmi lety. Takže od roku 2000 žiji tady.

Na Ostravsko se vrací několikrát do roka. Já tam jezdívám občas. Vždycky dvakrát do roka navštívit. Za mamkou a taky pár kamarádů, ale s těma, co jsem dělal na šachtě, se vůbec nevidím. Hledal jsem je, třeba Tondu z Bohumína. Nevím, co s nimi je. Ale dozvěděl jsem se, že ti další kamarádi taky z Havířova, kteří také dělali, ale ne u mě v partě, že už jich je asi polovina. Šli pod drn. Teď jsem tam byl a kamarád mi povídá, že umřel Vlastík. Starej jak já. 

Právě pro své kamarády ze šachty Pestré vrstvy napsal. Havirňa je peklo. Ale dá se to vydržet. Jen se nesmiš vzdávat. Jak se jednou vzdáš, tak jedeš. Jak už se oblečeš do těch smradlavych faraček, tak je to risk nebo vpysk. Jako aj v celym životě. Dnes už je to pro mě zapomenute, ale někdy na to myslim, na ty kamarady, když jsem je viděl, jak je mrtvé vyvezli, a na ty, kteři dnes čekaji na vyměnu srdce. Proto jsem napsal Pestré vrstvy, pro haviře.

Ale havíři moc nečtou. Ani nevim, kam se kamarádi z moji party ztratili. Byl jsem na navštěvě u jednoho, ktery má transplantaci srdce. Taky dělal na dole. A ten ji četl. Libilo se mu to. Ale haviři moc nečtou, není čas.

Ivan Landsmann četl, ale už také nečte. Jen když jsem byl maly. Jako hornik jsem na nějake čteni absolutně neměl čas. A potom v Holandsku taky málo, neměl jsem žádne české knižky.

V červenci 2010 přijel Ivan Landsmann do Ostravy na Měsíc autorského čtení, aby svým osobitým způsobem předčítal ze své nové prózy. Přitom se posluchačům svěřil, že píše pouze pro ně a že po sobě nic nečte a že text vlastně bude číst poprvé. Všichni jsme se tenkrát královsky bavili a bavil se i Ivan Landsmann. Smál se vlastním pointám a skutečně to vypadalo, že čte svůj text poprvé a jen a jen pro nás. Psaní je mu podle všeho přece jen bližší, a tak si jen přejme, aby ho neopustila inspirace, bez níž by nebylo ani spisovatelů, ani čtenářů. Já musim mět inspiraci, protože já když pišu, tak pišu nonstop. A jedu, třeba až do rána. Tak ja pišu. V životě jsem nevyhodil papir ze stolu, nikdy. A ja nepišu nikdy žadnou knižku, která by neměla cenu, jako že to byla nějaka sračka nebo co. Já su prostě obyčejny člověk. Mi nikdo nezměni, já jsem takovy, jaky jsem byl a jaky budu, no.*

* Promluvy Ivana Landsmanna jsou kompilací rozhovorů volně dostupných na www.pametnaroda.cz a www.jedinak.cz



Pestré vrstvy života


Když próza Pestré vrstvy do té doby neznámého Ivana Landsmanna zvítězila v anketě Lidových novin jako nejlepší kniha roku 1999, způsobilo to pozdvižení. Po mnoha letech tu bylo autentické téma z dělnického prostředí, prostoupené duchem normalizace, tak jak vše prožíval havíř a později emigrant sepisující své paměti. Bylo otázkou času, kdy se dílo tak intenzivně pulsující životem pokusí uchopit jiné médium. Udělat z něj televizní seriál autor odmítl, ale přistoupil na dramatizaci. Adaptaci Tomáše Vůjtka nastudoval Janusz Klimsza s herci Divadla Petra Bezruče, premiéra byla 13. 5. 2011 v prostorách umýváren Dolu Hlubina.

Na dvou bocích zašlé a syrové místnosti nepravidelného tvaru je instalováno provizorní hlediště a uprostřed naznačen scénický prostor – kancelářské stoly, telefony, sedačky, u stěny kovová skřínka, pásový dopravník a pár kusů kulatiny. Bez nějakých dalších úprav se tu pak odehrávají scény na dole, v podzemí, v kanceláři ředitele, kantýně a bytech a také scény v zahraničí, v letištní hale, imigrační kanceláři, hospodě či ubytovně. Z nepřerušeného toku Landsmannova vyprávění v první osobě, jen proloženého rozmluvami, autor adaptace vybral a do dramatického tvaru převedl výjevy a dialogy, které charakterizují prostředí i dobu. Ze dvou částí knihy, kde první se odehrává na Ostravsku a druhá v Holandsku, tak vznikla koláž scén, v nichž se pravidelně střídá české a cizí prostředí.

Děj je prostříhán jako ve filmu, pro představu uvádím sled scén z počátku hry: Svist přistávajícího letadla na amsterodamském letišti, vlevo Ivan procvičuje „I am Czech, I ask for asylum“ … // Vpravo sekretářka telefonuje s kamarádkou, vchází kašlající ředitel dolu, rozmlouvají… // Letištní hala, vedle sebe sedí černoch, Ivan a ruská baletka. Přichází úřednice a zpovídá ji… // Ředitel má problém, protože mu emigroval náměstek. Řeší to se svým poskokem Závorkou, který má tchána na ministerstvu… // Letiště nebo imigrační úřad, Ivan mluví o Kanadě, odkud přiletěl, protože se ho bratr chtěl zbavit… // Parta čtyř havířů v kantýně u piva, baví se o tom, jak upekli psa, přichází nováček Luděk, zesměšňují ho… // Tlumočnice vysvětluje Ivanovi, jak úspěšně žádat o azyl… // V dole Ivan vypráví, co jsou a jaké nebezpečí představují pestré vrstvy v nadloží sloje. Nešikovný Závorka je zraněn…

Těch střihů mezi místy a dobou jsem ve hře zaznamenal asi pětadvacet. Někdy je následující scéna oddělena rozmístěním jednajících postav, jindy jen tak, že Ivan podleze sedačky na jevišti a rázem je v jiném prostředí. Ke snadným proměnám napomáhají neměnné kostýmy, havíři jsou stále ušpinění a ve fáračkách (Ivan dokonce i v Holandsku), Závorka je v pracovním plášti, ostatní postavy v běžných oděvech a jen u několika hereček je měněna charakterizace podle různých postav, které postupně ztělesňují.

Hra převzala a dramaticky umocnila to nevšední, co v knize je, tedy pestré osudy a šťavnatou mluvu: směs ostravského dialektu a hornického argotu je vrchovatě opepřena těmi nejostřejšími výrazy a vulgaritami. Někdy se zdá, že je toho nakupeno až příliš – ale nahlédnutím do Landsmannovy prózy se ukáže, že v textu už to všechno je! Prostě to, co si čteme, vnímáme tlumeněji, než to, co vidíme a slyšíme, navíc v kondenzované formě. Samozřejmě záleží na tvůrcích a hercích, jak to vše použít a vtělit do umělecké podoby, která by přesvědčila a strhla diváka. To se beze zbytku podařilo jak Tomáši Vůjtkovi (ten má pro ostravská témata cit, jak ukázala inscenace jeho Brenpartije) a Januszi Klimszovi (má hornické prostředí v krvi, což bylo zřejmé z jeho hereckého výkonu v Bambuškově hře Zdař Bůh!), tak herecké partě od Bezručů. Z nich vyniká Tomáš Melník, který se svým lehce proměnlivými výrazem podmanivě ztělesnil postavu Ivana, na diváka svůj obvyklý magnetismus vyzařuje Norbert Lichý v roli ředitele, silně působí Tomáš Dastlík jako brigádník Josef s robustním, nevypočitatelným chováním.

Ovšem nemá smysl zdůrazňovat tyto či další herecké výkony, když inscenace je postavena jako kaleidoskop scén, v nichž každá postava má svůj rozměr a váhu, a teprve jejich souhrn dává výsledný dojem. Jestliže dramatizace Pestrých vrstev byla psána na tělo souboru Divadla Petra Bezruče, tak její inscenace vrchovatou měrou postihuje všechno to zábavné i závažné, co je v osudech postav obsaženo. Měla by proto dlouho žít - navzdory tomu, že současně s termínem premiéry byla (z technických důvodů) vyhlášena i její nezvykle brzká derniéra.

Autor: Milan Líčka / 16. 5. 2011/ www.ostravablog.cz


Poslední dělnický román na scéně


Ostravské Divadlo Petra Bezruče uvedlo na scénu poslední dělnický román 20. století: Pestré vrstvy podivuhodného samouka Ivana Landsmanna. Jeho próza vyšla roku 1999 v nakladatelství Torst, třináct let poté, co ji v Nizozemsku napsal. Stala se knihou roku.

Ještě delší životní úsečku strávil Landsmann jako předák party na dolech v Ostravsko-karvinském revíru. Režisér Janusz Klimsza s autorem dramatizace Tomášem Vůjtkem nastudovali Pestré vrstvy v identickém prostředí Dolu Hlubina.

Inscenace je provokativním, zemitým ohlédnutím za osudy člověka, který se v polovině 80. let marně pokoušel navštívit bratra v Kanadě. Svědectví o nepříliš vlídných časech. Výjezdní doložku mu konečně podepsali s tím, že když se nevrátí, stát aspoň ušetří za důchod, na který měl Ivan po šestnácti letech fárání nárok.

Terapeutické psaní

Brácha bráchu vyhodil, jak už to v rodinách bývá, a Landsmann se ocitl v Holandsku, kde málem zemřel hlady, než se mu podařilo narazit na Jaroslava Hutku. Ten se stal jeho kamarádem a podnítil ho k terapeutickému psaní.

Po návratu do vlasti mu rychlokvašení kapitalističtí úředníci odmítli vydat osvědčení o českém občanství, které mu nikdy nebylo odebráno. Čekali na podmáznutí, ale marně, „bo Ivan neni žaden cyp“.

Surová, industriální poezie Jazyk Pestrých vrstev a dalších tří Landsmannových knížek, ke kterým Vůjtkova dramatizace přihlíží, je pokladem a literární kvalitou nad jiné. Havířské obraty, slovník a obrazy se podařilo přenést znamenitě. Pro silné slovo se nechodí daleko, ale v přenesení do příběhu zní jako surová, industriální poezie naší doby.

Na premiéru do sálku se šatnami někdejší důlní ostrahy hned u vrátnice se vtěsnali z ostravských divadel snad všichni, kdo zrovna nemuseli stát na jevišti jinde. Vyvrcholením bude uvedení Pestrých vrstev na festivalu Dream Factory.

Autor: Jiří P. Kříž / Právo / 16. 5. 2011


Va! Če! Dele!


Řikal cyp jeden bolševicky. Tomáš Vůjtek v kontextu letošního OST-RA-VARu (i předešlých), a obecně českého divadla, patří k autorům, jejichž vzácnou schopností je nasytit texty provokativní, živelnou a inspirativní divadelností. Tento předpoklad zní možná komicky, protože je základní a samozřejmou součástí celého divadelnictví, ale nemusí to vždy platit.

Pestré vrstvy jsou příkladem špičkové adaptace, která si pohrává s možnostmi románového vyprávění a různými způsoby, jak jej žánrově pozměnit a akcentovat tím doposud neodkryté uhelné žíly příběhu. V inscenaci se také mimo jiné poodhaluje kombinace, která činila např. Brenpartiji v Aréně natolik vzrušující. Je to spojení „svojského“, výsostně lokálního tématu, režie Janusze Klimszi a sehranosti souboru divadla Petra Bezruče. Tvůrci se ponořili do mikrokosmu „farani“, tedy čehosi velmi vzdáleného a nebezpečného. Pestré vrstvy však nejsou pouhou „hloubkovou“ sondou do hornického prostředí, ale studií odchodu i toho, jak obtížný může být návrat.

Autor románu Ivan Landsmann (Lukáš Melník), osciluje jako průvodce inscenací mezi dvěma světy - „vrstvami“. První je soustředěný vhled do rituálů horníků, jejich šílených životů i osudů. „Synci“ žijí v potemnělé realitě dolů, a když vystoupí ven, narážejí na byrokratickou mašinérii a nepochopení. Jsou přitom sehraní ve fikčním světě příběhu i jako herci na jevišti. Navzájem se nepodráží a veskrze se respektují. Nováček Luděk Ondřeje Bretta je výjimka, „chlopi“ mu umí první dny práci maximálně zpříjemnit.

Druhá rovina se zcela proměňuje do hříčky připomínající nejblíže situace v absurdních dramatech. Vše se odehrává ve snovém obrazu čekárny, ve které se Landsmann potkává spoustu podivínů z celého světa, čeká na politický azyl a Jaroslava Hutku. Mistr protestsongu má Ivana převést do svobodného světa, ale nebere mu ani telefon. Vedle Landsmannovy party svérázných chlapíků zahraných s až dokumentární autenticitou nepůsobí stylizované přízraky (např. ruská baletka plná naděje, zkouřený černoch či povolná letuška) jako cizorodý prvek. Odlišují od sebe pestré vrstvy vyprávění.

Titul se symbolicky propojuje i s formou. V závěru proteče voda ze snu i do štol a obě roviny se spojí v bizarním výjevu. V jakémsi prostoru mimo čas všichni Landsmannovi „kamoši, kapove aj děvuchy“ stojí a zpívají mu o svobodě.

Představení v prostorách dolu Hlubina jistě rezonovalo silněji – nepřeberné množství ruchů a obskurní hudby v kulisách vybydleného komplexu mohlo vrhat v tmu a úžas mocněji. I tak to byly vrstevnaté pestry.

MARTIN MACHÁČEK / zpravodaj OST-RA-VAR č. 5

Redakční hodnocení Macháček ***** / Mikulka *** / Macháček *** / Široká **** / Šupová ****


Šestnacty Ost-ra-var Ostravski

(...) Noční šichtu účastníci festivalu zakončili dalším představením v místním dialektu Pestré vrstvy. Podle autobiografické knihy Ivana Landsmanna text připravil Tomáš Vůjtek, původně pro site specific v Dole Hlubina. Protože je to „kultovka jak cyp“, etablovala se i na klasickém jevišti. Vtipné i tragické hornické mikropříběhy z období socialismu režíroval Janusz Klimsza. Krom jiných kvalit, zde najdeme dokonalé zvládnutí náročné disciplíny monologu v cizích jazycích od Markéty Harokové (holandština), Tereza Vilišová (ruština) a Kateřiny Krejčí (polština). Mrazivý přesah z inscenace Arény, kde se rudě zbarvené svině jmenovaly Karel, zapůsobil, když se stejně jmenoval i bezpáteřní ředitel dolů (skvělá kreace Norberta Lichého). Přes všechny chlapské košilaté fóry v Ivanově partě (v roli autorova alter ega Lukáš Melník), se o opakované záchvaty smíchu zasloužila hlavně Zdena Przebindová jako věčně telefonující sekretářka. (...)

Doubravka Krautschneiderová / scena.cz


fotografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE


fotografie z generální zkoušky


Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Pestré vrstvy
Foto: Tomáš Ruta
Pestré vrstvy 

fotografie ze čtené zkoušky


Roman Widenka, Lukáš Melník, Marcela Čapková, Markéta haroková, Tomáš Dastlík, Dušan Urban, Janusz Klimsza, Tomáš Vůjtek, Kateřina Krejčí, Terza Vilišová, Jan Vlas, Jan Vápeník, Michaela Krejčí, Norbert Lichý, Michal WeberMarkéta Haroková, Dušan urban, Janusz Klimsza, Tereza Vilišová, Tomáš Vůjtek, Jan Vápeník, Norbert LichýLukáš Melník, Marcela Čapková, Markéta Haroková, Tomáš Dastlík
Pestré vrstvy - 1. čtená
Pestré vrstvy - 1. čtená

fotografie ze zkoušky v márnici


Jan Vlas, Michal Weber, Přemysl BurešLukáš Melník, Jan VlasTomáš Dastlík, Dušan Urban, Michal Weber
Lukáš Melník, Jan Vápeník, Michaela KrejčíLukáš Melník, Přemysl Bureš, Jan Vlas, Michal WeberJanusz Klimsza, Tomáš Dastlík

fotografie z exkurze do Dolu Hlubina


Dušan Urban, Tereza Vilišová, Michal Weber, Janusz Klimsza, Zdena Przebindová, Roman WidenkaMichal Weber, Přemysl Bureš, Roman Widenka, Janusz Klimsza, Tomáš Suchánek, Kateřina Krejčí, Zdena Przebindová, Tereza Vilišová, Marcela Čapková,Roman Widenka, Jan Vápeník, Kateřina Krejčí, Lukáš Melník, Zdena Przebindová, Tereza Vilišová, Markéta Haroková, Marcela Čapková
exkurze do Dolu Hlubina
exkurze do Dolu Hlubina

fotografie z premiéry


Marcela Čapková, Přemysl Bureš, Zdena PrzebindováKateřina Krejčí, Michaela KadlecováPavla Tomicová
kudy k námJiřina Čížková, Přemysl BurešTomáš Dastlík, Norbert Lichý, Lukáš Melník
Přemysl Bureš, Lukáš MelníkMichaela Kadlecová, Michal Weberpřestávka
Martin Františák, Tomáš VůjtekrautíkJiří Krejčí, Ivan Landsmann, Martin Františák
Ivan Landsmann, Martin FrantišákJanusz Klimsza, Jan VlasTomáš Vůjtek, Zdena Przebindová, Kateřina Krejčí
Jiří Krejčí, Tomáš DastlíkTomáš Dastlík, Janusz Klimsza, Dušan Urban, Tereza Vilišová, Kateřina Krejčí, Tomáš VůjtekLukáš Melník, originální havíř - předobraz Tondy, Roman Widenka, Ivan Landsmann
Johana Dubová, Markéta Haroková, Jan Vlas, Marcela ČapkováJanusz Klimsza, Jan Vápeník, Dušan Urban, Tereza Vilišová, Kateřina Krejčí, Tomáš VůjtekZuzana Mildeová, Tomáš Suchánek, Jiří Krejčí, Tomáš Dastlík
Zuzana Mildeová, Johana DubováDušan Urban, Jan Vlashlad má velké oči (Michal Weber, Filip Kapusta)
Romana Ciencialová, Žaneta Neméthováoriginální havíř - předobraz Tondy, Tereza VilišováIvan Landsmann, Jiří Krejčí
Zuzana MildeováNorbert Lichý, Tomáš Vůjtekdivadelní flóra
Martin Františák, Janusz Klimsza, Jiří Krejčíoriginální havíř - předobraz Tondy, Přemysl Bureš, Ivan LandsmannMichaela Kadlecová, Michal Weber

fotografie ze zájezdu z Celetné


Pestré vrstvy v CeletnéMichal WeberDušan Urban, Lukáš Melník a režisér Jiří Fréhar
Pestré vrstvy v Celetnéprovozní ředitel Divadla Ungelt Jiří Pritz, Tomáš SuchánekNorbert Lichý, Marcela Čapková


Projekt podpořilo Ministerstvo kultury České republiky


plakát k představení Pestré vrstvy


Pestré vrstvy


Re: Nejlepší na konec...
souhlasím ... Přemysl Bureš marně čeká na hlavní roli... proč..?
29.05.2012 12:20 | velna
Re: Nebude ještě aslespoň pár repríz?
Dobrý den,
těší nás váš velký zájem o Pestré vrstvy, a proto jsme se rozhodli ještě několik repríz přidat. Nicméně kvůli počasí a organizačním důvodům se Pestré vrstvy objeví v programu opět až na konci sezóny, tedy pravděpodobně někdy v červnu.
Přeji pěkný den
25.09.2011 20:18 | stáňa rožnovská
Nebude ještě aslespoň pár repríz?
Dobrý den,
tuto podle mě nejlepší hru za poslední 4 roky vaší tvorby jsem viděl, ale jak se zmiňuji svým známým a příbuzným, kteří to štěstí neměli, tak jen od nás by se celá hlubina zase zaplnila. Neuvažujete, když už ani v říjnovém programu není zahrnuta, ji naplánovat třeba na jaro pokud by to nešlo kvůli počasí ještě v listopadu?
Dle mého názoru by to všichni vaši věrní jako jsem i já srdečně ocenění a ti co ji už viděli, díky svým recenzím a doporučení známým vám umývárny na Hlubině určitě naplní a zase jako vždy během pár dnů budou všechna představení vyprodána.
23.09.2011 13:26 | Lukáš Závodný - Frýdlant nad Ostravicí
Hoši, diky!
Po dlouhé odmlce jsem se s radostí vydala do Bezručů, šla bych na cokoliv, ale jako „naplavenina“ žijící v Čechách vyhladovělá po „te naši fajne řeči“ jsem obzvláště uvítala Pestré vrstvy.

Aby nam nebyla zima, tuž jsme se s Laďu (to je muj fajny kamarad) vyzbrojili jakousi fajnou pulečkou a fuseklami. Herci nezklamali.. nebudu vam vykladat kecy o normalizačni tryzně, ani těžke robotě horniku, to je jasne, sila byla v tym našim slovu, kere mi připomnělo, že tu patřim. Ke koncu jsem malem bulela a hornik Ivan, jeho ředitel aj dalši kolezi mě zkratka dohnali k tomu, že jsem vyvolala to, čemu se teraz řika „stendink ovejšn“, prostě cele divadlo stalo a tleskali jsme jak o dušu. A to už jsem bulela fakt. Diky, hoši, Klimszo i Klimšo (to je ten kamoš, kery mě tam vzal na permicu svoji byvalky, ale p.s.t. ;-)
25.06.2011 09:00 | Adámková - Litomyská
Re: Nejlepší na konec...
Souhlasím s Vámi, byla by obrovská škoda, kdyby tahle nádherná inscenace skončila opravdu už 10. června. Jsem jedna z těch šťastných, která hru viděla a byl to opravdu nezapomenutelný zážitek! Takový, který se mi v divadle ještě nepřihodil!
P.S. víte že s tím Přemyslem Burešem mě to taky napadlo? Ono to asi vybízí, že je to chlap jako hora. Ale Lukáš je v této roli vynikající, má opravdový tah na branku!
27.05.2011 21:30 | někdo neznámý
Nejlepší na konec...
Nevím, milí bezruči, zda účelně jste tuto hru vybrali nakonec sezóny (nejen kvůli rekonstrukce), každopádně jste se po letošní, (dle nejen mého názoru), slabší sezónu, vyhoupli obrovsky nahoru! Bravo, bravo, bravo! Všem hercům ten "hornický kostým" byl ušit na míru! Doufám, že ačkoli je derniéra 10.6, nakonec si inscenaci přece jen zopakujete ve svém "zrekonstruovaném domácím prostředí", protože to stojí určitě za to! Ještě jednou nadšeně tleskám. Litujte všichni, kdo tuhle hru neuvidí...
PS: Zajímavý názor ohledně Přemysla Bureše, že by mohl hrát hlavní roli v Pestrých Vrstvách... nebyl by to špatný nápad, ačkoli tam stále vidím Lukáše Melníka. Jisté ale je, že Přemysl Bureš by už nějakou hlavní roli dostat měl, jelikož nevidím důvod, proč ne!
PS2: Další skvělá role, moc jste mě rozesmál, tak proč odcházíte, Jane:(?
26.05.2011 09:50 | AGELka
Obrovská pochvala
Dobrý den,
včera jsem byla na inscenaci Pestré vrstvy, a musím Vás moc pochválit. Byl to opravdu krásný zážitek. Důl Hlubina tomuto představení dodal šťávu a bylo to takové zpestření. Chválím všechny, kdo přispěl svou rukou k tak dokonalému dílu, a samozřejmě moc chválím herce, kterým role opravdu sedly. Předplatné mám již druhým rokem, a už teď se nemohu dočkat na příští sezónu. Jste prostě úžasní.
Vaše věrná a nadšná divačka ;-)
25.05.2011 13:41 | Jana Rösnerová
Re: Konec opravdu už v červnu?
Dobrý den,
už jsme zde několikrát vysvětlovali, že inscenace Pestré vrstvy je exkluzivní projekt, který byl zinscenován přímo pro prostory Dolu Hlubina. Zařídit tento prostor a převézt sem vše potřebné není jednoduchý úkol. Derniéra je ohlášena na 10. 6. 2011. NADĚJE VŠAK UMÍRÁ POSLEDNÍ, po prázdninách může být třeba vše jinak. Teď ale nic slíbit nemůžeme.
21.05.2011 10:25 | Zuzana Mildeová
Konec opravdu už v červnu?
Dobrý den, je nějaká naděje, že přibudou další představení? Třeba i po prázdninách?
19.05.2011 11:58 | někdo neznámý
Re: dotaz
hodina, 20 min. pauza, 40 min
15.05.2011 16:04 | někdo neznámý
dotaz
Dobrý den, mohu se prosím zeptat, jak dlouho bude zhruba představení trvat? Moc děkuji za odpověď.
14.05.2011 21:06 | N.
Hrozně moc se těším
Nemohli byste prozradit, kdo bude hrát hlavní postavu - doposud žijícího autora? Děkujái!
08.03.2011 17:49 | Nedočkavá divačka
www.bezruci.cz