divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Werner Schwab / Prezidentky
Skandální hra o středoevropské cuchtě a domácí buchtě. / Fekální majáles

Překlad Josef Balvín / Režie Janusz Klimsza / Výprava Marta Roszkopfová / Hudební nastudování Vlastimil Ondruška / Dramaturgie Petra Kohutová / Konzultace vídeňské němčiny Ivo Saniter / Magie a ornitologie  Trik studio Akrik
Erna (Důchodkyně s minimální penzí / Šatová zástěra, ortopedické boty, na hlavě má velkou groteskní kožešinovou čepici.) Zdena Przebindová / Greta (Důchodkyně / Dosti obtloustlá, věžovitý účes (blond), oblečená nevkusně, spousta levných ozdob, silně nalíčená.) Alena Sasínová-Polarczyk / Mariedl (Je oblečená nejchudobněji, vlasy sčesané dozadu, její nohy vězí v příliš velkých pohorkách, zpočátku působí poněkud idiotsky. Mariedl je o něco mladší než Erna a Greta, což by se mělo projevovat jejími často hektickými pohyby.) Marcela Čapková / Mladé protějšky Lucie Žáčková, Markéta Haroková, Nikola Birklenová / Schwabův kritický Mefistofeles Vladimír Čapka / Barová kapela Ládovačka Roman Widenka, Pavel Johančík, Michal Fidler
premiéra 22. února 2002 / derniéra 5. února 2004

Prezidentky
Prezidentky 

fotografie

Prezidentky
Prezidentky 
Prezidentky
Prezidentky
Prezidentky
Prezidentky 
Prezidentky
Prezidentky 
Prezidentky
Prezidentky 


Prezidentky
Foto: Hana Pokorná
Prezidentky 
Prezidentky
Prezidentky

Kauza PREZIDENTKY

Dopis autora dramaturgii vídeňského Burgtheatru

23.6.1988
Vážené panstvo!
S domýšlivou představou, že jsem napsal provozování schopnou hru, posílám tu věc prostě Vašemu divadlu. Třebaže o nárocích a potížích uvnitř takového podniku mám jen mlhavé tušení, prosím vás přesto o posouzení a reakci ve věci PREZIDENTKY.

S přátelskými pozdravy
Werner Schwab


Interní hodnocení dramaturgie vídeňského Burgtheatru

6.12.1989
Tři ženy a příbuzné v zanedbané obytné kuchyni. Dialogy o osobních a rodinných problémech v tom nejnižším maloměstském prostředí. Primitivní realistické dialogy s bavorským názvukem, prolamované pozoruhodně obscénní fantazií. Vinou nedostatečných jazykových schopností autora mnohé bezděčně komické. Surrealistická fraška končící (i dramaturgicky) v chaosu. Nehratelné.


Dopis dramaturgie vídeňského Burgtheatru autorovi

28.12.1989
Musíme Vám bohužel sdělit, že Vaše hra PREZIDENTKY nepřipadá pro náš repertoár v úvahu. Nicméně Vám přejeme všechno dobré a úspěch v novém roce a zůstáváme s přátelskými pozdravy

dramaturgie


Recenze PREZIDENTEK, inscenace uvedené na malé scéně vídeňského Burgtheatru

(Josef Balvín, Svět a divadlo 1995/5)
Prezidentky se na jeviště Akademietheatru ocitly vlastně náhodou - jako "záskok", když dvě premiéry plánované pro tuto budovu na jaro 1994 musely být odloženy.

A tento záskok se stal paradoxně jedním z největších uměleckých - i návštěvnických - úspěchů Burgtheatru posledních let. A přitom předpoklady pro takový "kasovní" úspěch jsou téměř minimální. Stejně jako ostatní Schwabovy hry, postupem času stále komplikovanější, vyrůstají i Prezidentky z jazyka. Je to tak říkajíc "hra k mluvení", jediné dramatické akce se dočkáme v samém závěru hry ...

Nesporně i zásluhou režiséra Petera Wittenberga, původně asistenta Clause Peymanna, se inscenace proměnila v málokdy vídaný koncert tří znamenitých hereček. Každý z těchto hereckých "majstrštyků" by zasloužil popis a analýzu jednotlivých detailů a fází, z nich herečky budují jedinečně monolitický celek svých postav ... V podstatě vzato, není zde čemu se smát, nepadne jediný vtip, není zde jediný na smíchovou reakci vypočítaný gag; ty ženy nejsou v nejmenším směšné, jsou spíš lecčím i odporné, probouzejí nanejvýš pocity trapnosti či soucitu. A mluví jazykem, který by mohl v inscenaci ne tak dokonale vybalancované vyvolávat i nechuť. A tak lze ten smích chápat jako radostný smích nad překvapivými objevy, nad dosud neslyšeným, nad nečekanými - často absurdními - souvislostmi, nad rozporem mezi smrtelnou vážností, s níž "prezidentky" jednají, a malostí, banalitou, pošetilostí jejich tužeb a iluzí ...

A tak diváci hru a její šťastnou realizaci vnímají: ne jako "žánrový obrázek ze života", ale vysoce stylizovanou umělou skutečnost, kde mnohé je sice opravdu ze života, ale vůbec nic jako v životě. I když kritik Wolfgang Kralicek charakterizoval hru jako "těžko stravitelnou směs bigotnosti a chlípnosti, krve a exkrementů, vysokého umění a nejhlubší banality" (Theater heute 8/1994), diváci ji přijímají v její neobvyklosti bez jakýchkoli zábran, spontánně a s nezakrývaným potěšením.


Prezidentky
Prezidentky
Prezidentky
Prezidentky
Prezidentky
Prezidentky


Česká uvedení PREZIDENTEK

Zlínská herecká škola - Divadlo Mandragora Zlín 4.4.1997

(pod názvem Das Schauspiel)
"Schwabův svět je tvořen z úzkostné hrůzy z člověka, z tvora, jenž u něj ztratil "lidské rysy", stal se "živokem lidským" (jak to nazýval Šalda), omezeným na své pudy a trávení. Schwab patří do té nikoli bezproblémové umělecké tradice, která v jakémsi snad sebeočistném záchvatu dupe po ještě posledních iluzích o v jádru "dobrém obyčejném člověku", jenž si vede svůj takzvaný obyčejný život. Tento "zdravý průměr" je od základu vylhaný kýč, zní v podtextu Schwabových her: člověk je od přírody nenávistný a ve své nenávisti navíc směšný, vždyť je ponořen do svých exkrementů a od nich vlastně nerozlišitelný."
(Hyde a Jekyll na scéně. Respekt 2.-8.3.1998)

Pražské komorní divadlo Praha 20.11.1997

"Ve srovnání s Bernhardovým je Schwabův jazyk více básnický, metaforický, plný zraňujícího ostrovtipu, motivů morbidních, odpuzujících, metafyzických, filozofických. Zatímco Bernhard nechává své postavy vyslovovat kritiku proti svému národu, aniž by je samotné přímo obviňoval, Schwab je ke svým postavám nelítostnější, ony samy se mu stávají hyperbolickými prototypy rakouské společnosti a objektem výsměchu. Výsledným dojmem není ani očištění z prožité tragédie, ani úleva z komediálního účinku, ale pocit zneklidnění, znejistění. - Pocit bezvýchodnosti přetrvává, ale s vědomím podstatného prožitku."
(Kateřina Rudčenková. Literární noviny 2.2.2000)

Divadlo Na prahu Praha 20.11.1997

(pod názvem Prezidentky. Svaté přijímání kanibalek aneb Svět je stoka)
"Schwabova brutalita, animální živočišnost, biologičnost pohledu na člověka jsou ovšem více než realistickým vykreslením výkalů našich životů. Všechny ucpané záchody, lepkavé stolice, žraní, prsty v zadku, dmoucí se poklopce, krvavé popravy a sprostota jsou s básnivou imaginací přesně komponovaného výběru sestaveny v ohyzdný celek, jenž je zároveň symbolem tušení svého opaku. Symbolem paradoxu našich životů. Bez ohledu na to, že Schwabovy postavy, vybabravší se na chvíli z exkrementů bytí, zapadnou do nich ještě hlouběji."
(Vladimír Procházka: Prezidentky prověřily, co mladí umějí a co ještě ne. MF Dnes 3.2.1998)

Divadlo v sedm a půl Brno 6.6.1998

"... postavy komunikují prostřednictvím svých vnitřností: střeva a sekrety, jazyk, semena, otvory a maso stávají se dialogickými metaforami pro okolní svět i duševní stavy. Nitro postav je produkováno doslovně tak, že Schwab svým postavám popisuje kůži na těle. Prostor se touto subkutánní metodou redukuje na stereotypní koncentrický pohyb okolo lidského těla."
(Corina Caduff: Křižovatka tělo. 1996)

Jihočeské divadlo České Budějovice 12.10.2001

Text provokuje víceméně v intencích černého humoru, v lexikálním výběru z přízemí některých sociálních vrstev také úvahami o člověčí nicotnosti a bezvýznamnosti, rovněž o nenaplněnosti života. Příběh končící vraždou je zástupný. V jeho smyčkách uvízly nebohé staré ženy vyprávějící o jednoduchých snových vizích (Erna), v nekonečném stereotypu o partnerovi (Greta) nebo o profesní specializaci čištění ucpaných záchodů (Marjánka). Přesto se diváci nenudí ani chvíli. Jsou svědky ?sběrných surovostí? na rakouský způsob. Jako by o dvě generace mladší Schwab byl dvojníkem raného Bohumila Hrabala ...
(J.P.Kříž: Jímavý fekalismus Prezidentek. Divadelní noviny 2002, č.1)


Alena Sasínová-Polarczyk, Marcela Čapková, Zdena PrzebindováZdena Przebindová, Alena Sasínová-PolarczykMarcela Čapková, Zdena Przebindová, Alena Sasínová-Polarczyk


Werner SCHWAB

4.2.1958 Štýrský Hradec - 1.1.1994 Štýrský Hradec

  • matka venkovanka, otec se za války účastnil akce Lebensborn - údajně mu stačil jediný pokus, aby ji oplodnil a posléze opustil; matka se bála vrátit domů, a tak zůstala ve městě, kde se živila jako pomocnice v domácnosti, domovnice, uklízečka? - dalšího chlapa už nepoznala
  • studoval výtvarnou školu uměleckých řemesel v Grazu, sochařství na AVU ve Vídni (v té době se věnoval fotografii) - žena Ingeborg, syn Vicenc - žili v Kohlbergu ve východním Štýrsku, kde měli statek, pěstovali slepice a dobytek, Schwab se kromě toho věnoval dřevorubectví a četbě filozofických spisů
  • "Po ulicích Štýrského Hradce či Vídně se pohybuje vysoký (192 cm) muž v černé kožené bundě, v kovbojských holinkách, hlavu zdobí mohutná hříva světle rezavých vlasů, spánky má pankáčsky vyholené. Mluví se o něm jako o "plavovlasém Hunovi", který svá psychická traumata řeší alkoholem a k divadlu má - třebaže v něm slaví takové úspěchy - celkem lhostejný, ba spíše přezíravý postoj. Na své stále rostoucí proslulosti si nikterak nezakládá, má naopak vážné pochybnosti o tom, může-li se vůbec považovat za spisovatele." (Josef Balvín)
  • začínal jako prozaik, kterého nikdo nechtěl vydávat - své prózy vydal souborně v roce 1992 pod názvem Odpad. Vrchovina. Caesar
  • v časopisu Theater heute byl v roce 1991 označen za nejlepšího nastupujícího dramatika, taktéž v roce 1992, kdy se ocitl po boku Georga Taboriho
  • v roce 1992 obdržel prestižní cenu za nejlepší drama města Müllheimu a Schillerovskou pamětní cenu
  • v roce 1991 vydal první svazek svých dramat pod názvem Fekální komedie, v roce 1992 druhý svazek pod názvem Královské komedie
  • v roce 1992 ho uvádělo 35 evropských scén, v roce 1993 o 10 více
  • napsal 15 her, z toho 6 bylo uvedeno posmrtně
  • "Když se ze stavebního dělníka a dřevorubce stal přes noc uznávaným - a bohatým - dramatikem, na jeho způsobu života to nic podstatného nezměnilo. Byl stále na odchodu, vždy s kufrem v ruce. Na tento lede plánoval zase stěhování: ze štýrského Hradce, kde byl krátce ženat a kde žije jeho dvanáctiletý syn, do Vídně. "Už nikdy žádnou nájemní smlouvu - aby člověk nemusel nikde zůstávat," říkal. O silvestrovské noci dokázal všem, kdo ho osočovali z pozérství, že se setsakramentsky zmýlili. Literatura splynula se životem. Werner Schwab se zadusil vlastními zvratky. 1.ledna 1994 zemřel básník konce tisíciletí." (Ondřej Černý)
  • "Po noci dělící roky 1993 a 1994 našli Wernera Schwaba ve štýrskohradeckém bytě, který obýval se svou přítelkyní, mrtvého - sedícího v křesle, s rukopisem poslední hry v kapse. Spekulace o násilné smrti nebo o možném podílu drog na náhlém konci byly jednoznačně vyvráceny. Názory jeho přátel se shodují v tom, že Schwab prostě přecenil odolnost svého jen zdánlivě nezničitelného organismu. Ten neunesl ani jeho sebezničující způsob života, ani mučivé rozpory, které musel překonávat: rozpory mezi árijskými znaky jeho fýzis, vnucené mu zploditelem, a hlavou ovládanou vůlí k hrdosti a nezávislosti. Titul jedné z jeho her zní Konečně mrtev/Konečně už žádný vzduch." (Josef Balvín)

Schwabovy hry podle data uvedení

  • Živoucnost je volnost a muzika - poprvé Bronx Graz 1989
  • Prezidentky - Künstlerhaus Vídeň 1990
  • Nadměrečnost, nadbytečné: Deforma. Evropská večeře - Schauspielhaus Vídeň 1991
  • Lidumor aneb Má játra beze smyslu - Kammerspiele Mnichov 1991
  • Můj psímorda - Schauspielhaus Vídeň a Forum Stadtpark Graz 1992
  • Otevřené jámy Otevřená okna - Volkstheater Vídeň 1992
  • Mesaliance čili Šukáme se skvostně - Schauspielhaus Graz 1992
  • Nebesa. Moje láska Má zmírající kořist - Staatstheater Stuttgart 1992
  • Pornogeografie - Schauspielhaus Vídeň a Forum Stadtpark Graz 1993
  • Konečně mrtev/Konečně žádný vzduch - Saarländisches Staatstheater Saarbrücken 1994
  • Faust: Můj hrudník Má helma - Hans Otto Theater Postupim 1994
  • Téma Mariedl z "Prezidentek". Antiklimax - Kampnagel Hamburg 1994 (poslední Schwabova hra, jejíž rukopis byl po smrti nalezen v jeho kapse)
  • Dráždivý rej podle dráždivého Reje Dráždivého pana Arthura Schnitzlera - Schauspielhaus Curych 1995 (jediné neveřejné provedení - inscenace zakázána na protest Schnitzlerových dědiců)
  • Eskalation ordinär - Schauspielhaus Hamburk 1995
  • Troilův blud a Cressidino divadlo - Schauspielhaus Graz 1994

Prezidentky
Prezidentky
Prezidentky


ohlasy

Okružní jízda útrobami lidského bytí

Prezidentky jsou hrou, jíž enfant terrible rakouského dramatu 90. let Werner Schwab definitivně dobývá jak svůj domácí, tak i celoevropský divadelní prostor. V Čechách je Divadlo Petra Bezruče již sedmým divadlem, které se s tímto "fekálním" kusem utkalo. Oproti inscenaci Prezidentek Pražského komorního divadla tvoří odrazový můstek ke scénickému uchopení detailní scénografie i kostýmování všech třech hlavních protagonistek. Levá polovina "bezručské" Márnice je přímo zahlcena autenticky vyhlížející, po léta shromažďovanou veteší od předmětů domácí pobožnosti po nejrůznější haraburdí odkazující k minulosti Erny, Grety i Mariedl, a vévodí jí nezbytná záchodová mísa. Pravá polovina je pak prázdným jevištěm, vybaveným pouze industriálně vyhlížejícími "kartáči" topného radiátoru, které slouží k scénickému zhmotňování vizí všech třech starých žen. I těla samotných protagonistek představují jakási skladiště jejich pokročilého věku a střádají se na nich jak zásoby tuku a vrásky, tak vizualizují jejich tajné bolesti i touhy. Tak nosí Erna na zádech figurínu syna Hermana, Greta je ověšena kosmetickou blamáží a Mariedlinu uťáple pobožnou vizáž střídanou extatickým vytržením korunuje závoj řádové sestry. V předpřestávkovém poločase se odbývá odhalení trigonicky se doplňujících povah. Protikladnou dvojici, úzkoprsou a puritánskou Ernu (Zdena Przebindová) a poživačnou Gretu (Alena Sasínová-Polarczyk) vyvažuje Mariedl (Marcela Čapková) oscilující mezi totálním odevzdaností a momenty vytržení. Perspektiva celého tohoto prvního obrazu je zacílena do tíživé minulosti nezdařených manželství i výchovy potomků. Herečky rozřeďují mrtvolnou atmosféru dokonale odpozorovaného stařeckého zpomaleného tempa i zhoršené schopnosti empatie vůči druhému zabavujícími gagy padání či pojídání hmyzu.

Druhý obraz je oproti prvnímu naopak únikem do snové budoucnosti, kdy se všem třem stařenám vždy podle jejich naturelu splňují sny o jejich mužských idolech, které nikdy nepotkaly a ani nepotkají. Navzájem se předhánějí v líčení nejvyšších slastí partnerských vztahů i v popisech významu svých beznadějných existencí, přičemž vždy ve svých "pěti minutách slávy" odkládají nemohoucnost a proměňují se v ideální představitelky svých snů. V celém tomto zápolení překvapivě vítězí zdánlivě nejslabší a nejneschopnější Mariedl, za což ji Erna a Greta v logice své sobeckosti a nashromážděné ublíženosti trestají.

Vše je rámováno motivem organických lidských odpadů, které jsou jediným výsledkem lidského snažení v těchto životech týraných jakousi nesmyslně nedosažitelnou touhou po kráse a čistotě. "Ta hra je o tom, že Země je kotouč, že Slunce vychází a zapadá, protože se otáčí kolem Země. Je o tom, že nic nechce být funkcí, jen rozptýlením." Přesně v této logice odklízejí ze scény tři ubožačky mladé "prezidentky", které na ně po celou dobu představení číhají, aby využily první příležitosti vytlačit je ze scény a pokračovaly tak v nesmyslném koloběhu lidských životů. Namísto předepsaného teatrálního úprku Erny, Grety a Mariedl z divadelního sálu volí režisér Janusz Klimsza rychloúčinnou střelbu z revolveru, aby film života mohl pokračovat bez průtahů dále.

-mač, studentský festivalový časopis Odvar


Prezidentky bez Hradu

Oprýskaný pokoj plný opotřebovaného nábytku, svatých obrázků, dřeveného kříže s umučeným Kristem, haldy starých novin, fotografií, plastikových lahví a namodralého světla televizní obrazovky s dominantou záchodové mísy jako trůnu pro nekorunované vládkyně nad těmito čtyřmi stěnami.

Pokoj, v němž minulost a mládí tiše září do tmy, kdežto realita a stáří bledne a šedne, ztrácí se ve strojích na maso, které nakonec semelou vše včetně osudů, vzpomínek i tajných přání zbožné Mariedl, chorobně spořivé Erny, a poživačné Grety.

Hovory tří starých žen, pohybujících se na vymezeném prostoru několika metrů čtverečních zpočátku trpělivě snášejících jedna druhou, překračují tento stísněný prostor pouze ve vzpomínkách a ve fantazii. Celým představením se prolínají momenty, v nichž ženy sledují televizní vysílání, celý svět vstupuje k nim a ony se o něm vyjadřují vulgárně, se stařeckým despektem, upřímně a pravdivě. Je to ale jejich vlastní pravda, deformovaná vzpomínkami, zkušenostmi, touhami, představami o světě i životě. Erna s sebou vláčí starosti o syna. Toto je jí břemeno je ztvárněno také vizuálně (hadrový panák jako "brašna" na záda). Ve svém údělu si rozumí s Gretou, která těžce snáší nezájem dcery žijící v Austrálii. Obě dvě jsou citově vyprahlé a jejich snaha o oživení vzpomínek nad zářícím stolem v kuchyni (podsvětlení obličejů působí tajemně a záhadně) kontrastuje s klidem a vyrovnaností mladší Mariedl, která svůj život zasvětila lásce k bohu. Několikrát zmiňuje Kristův úděl - a ona podobně jako Kristus bere na svá bedra břímě všech lidských nečistot. Zbavuje lidstvo fekálií a lidé ji proto obdivují, jak plyne z jejího vyprávění. Ale lze v sebestředných monolozích, v nichž každá ze tří postav od počátku až do konce setrvává, vůbec rozpoznat, co je skutečnost a co pouhý sen, chorobná vize, morbidní představa, vedoucí k uspokojení všech tužeb?

Autor nechává v replikách postav zaznít ty nejsyrovější výrazy, ale také zároveň surrealistické slovní proudy, jejichž grotesknost, posléze morbidnost i tragika působí nejsilněji např. Ve scénách, v nichž závistivá Greta a Erna zabíjí Mariedl (její popularita ve vyšších kruzích vzrůstá díky čištění záchodů holýma rukama) a její vnitřnosti obdobně jako slova, smutky a nenávist semelou mlýnky na maso. Jsou zde karikovány nízké lidské pudy - živočišnost, poživačnost, žravost, nenávist a bezohlednost - jazykem, který jim přísluší.

Závěrečná scéna nabízí několik možných výkladů. Objevují se v ní postavy z televizní obrazovky a především naše "staré" známé, tentokrát však krásné svůdné mladice. Stařeny zmizely a realita se prolnula se světem, v němž je možné cokoliv, v němž lidé i věci nepodléhají stárnutí, protože jejich kopie žijí ve světě televizním dále.

Představení uvádí i uzavírá hlas Schwabova kritického Mefistofela, který relativizuje a bagatelizuje vážnost celé hry, protože ve Schwabově světě je možné cokoliv. V pojetí Janusze Klimszy je to svět vysoce stylizovaný, který není vystavěn na pravděpodobnosti či nepravděpodobnosti situací, jejichž jsme tichými svědky, ale na černém humoru a slovech ubíjejících vulgaritou, lascívností, stereotypem a především množstvím ucpaných záchodových míst a exkrementů.

Pokud divák přistoupil na "pravidla" tohoto zvláštního obrazu světa, jímž nás vedly skvělé herecké výkony, dozajista se velmi dobře bavil nad žabomyšími válkami tří "zbytečných" hrdinek, aby pak vzápětí pocítil tragičnost, nicotnost a nenaplnění jejich životů.

Fish, studentský festivalový časopis Ostravar


www.bezruci.cz