divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov /
Rodinná slavnost
řez do živého / děje se, co se děje, měl bych s tím skoncovat, ale nemůžu / nemůžu s tím skoncovat!!! / závratná propast rodinných oslav, každý ji známe, skočme do ní a uleví se nám… / režie martin františák / Norbert Lichý se stal za svůj výkon v inscenaci Rodinná slavnost Osobností měsíce ve třetím čísle Divadelních novin roku 2011.

Režie Martin Františák / Překlad František Fröhlich / Dramaturgie Petr Maška / Úprava Petr Maška / Scéna Jan Štěpánek / Kostýmy Marek Cpin / Hudební design Norbert Lichý / Pohybová spolupráce Josef Kotěšovský / Autor 1. scénické úpravy Bo Hr. Hansen
Helge, otec Norbert Lichý / Christian, jeho syn Lukáš Melník / Elsa, Helgeho žena Kateřina Krejčí / Michael, syn Dušan Urban / Mette, Michaelova žena Sylvie Krupanská / Helena, Helgeho dcera Tereza Vilišová / Lars, majordomus a číšník Jan Vápeník, přezkoušel Josef Jelínek / Kim, kuchař Přemysl Bureš / Helmut, obřadník Tomáš Dastlík / Pia, služebná Markéta Haroková / Michell, panská Marcela Čapková / Dědeček Jiří Volkmer j.h., přezkoušel Miroslav Rataj / Gbatokai, Helenin přítel Jiří Tomášek, přezkoušel Lukáš Štěpánek / Strýček Leif Michal Weber / Muži v žaketu Filip Kapusta, Petr Lacina
délka představení 1 hod. 50 min. / premiéra 21. ledna 2011 / derniéra 23. května 2013

Rodinná slavnost
Foto: Petr Hrubeš
Rodinná slavnost 


fotografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE


fotografie z generální zkoušky


Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost

Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 
Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 
Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 
Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 

fotografie z 1. čtené zkoušky


dramaturg Petr Maška a režisér Martin Františákhostující posily Jiří Tomášek a Jiří VolkmerJiří Volkmer, Jiří Tomášek, Norbert Lichý, Jan Vlas, Tomáš Dastlík
Rodinná slavnost - 1. čtenáRodinná slavnost - 1. čtenáRodinná slavnost - 1. čtená
Rodinná slavnost - 1. čtenáRodinná slavnost - 1. čtenáRodinná slavnost - 1. čtená

fotografie ze zkoušky


Lukáš Melník, Sylvie KrupanskáLukáš Melník, Dušan UrbanDušan Urban, Sylvie Krupanská, Martin Františák
Dušan Urban, Jan VlasSylvie KrupanskáSylvie Krupanská, Dušan Urban, Jan Vlas
Dušan Urban, Sylvie Krupanská, Jan VlasSylvie Krupanská, Dušan Urban, Jan VlasMartin Františák, Michaela Krejčí, Sylvie Krupanská
Martin FrantišákSylvie Krupanská, Dušan UrbanJan Vlas

fotografie z premiéry


Martin Františák, Tomáš Suchánek, Petr MaškaMarkéta Haroková, Sylvie Krupanská, Jan ŠtěpánekPavel Johančík, Jiří Tomášek, Tomáš Suchánek, Jan Vlas
Martin Františák, Jiřina Čížková, Petr MaškaMichal Weber, Tereza Vilišová, Dušan Urban, Jiří TomášekKateřina Krejčí, Norbert Lichý
Michal Weber, Jiřina Čížková, Lukáš Melník, Jan ŠtěpánekGabriela Mikulková, Tomáš Dastlík, Vojtěch VaryšPetr Hrubeš, Nikos Engonidis, Tereza Chytilová, Jan Štěpánek

Premiéra Rodinné slavnosti
Premiéra Rodinné slavnosti 
Michal Weber, Filip KapustaPřemysl Bureš, Petr MaškaTereza Dubová, Jiřina Čížková, Romana Ciencialová, Johana Dubová
Kateřina Krejčí, Josef KalužaNorbert Lichý, Petra LorencováTereza Vilišová

fotografie ze zájezdu - Ostrava v Praze


zákulisí CeletnéSoňa Červená a Tomáš Suchánekvyprodáno... jako doma
Martin Františák, Jan Vápeník, Jiří Volkmer, Dušan Urban - soustředí před Norbert Lichý, Lukáš Melníkovace
Adrian Jastraban, Dušan UrbanCeletná a Ostrava v PrazeJan Vápeník

fotografie z derniéry


Lukáš Štěpánek, Miroslav Rataj, Martin FrantišákTereza Vilišová, Michal Sedláček, Martin FrantišákTereza Vilišová, Michal Sedláček
Martin Františák, Jiří KrejčíMartin Františák, Jiří KrejčíMartin Františák, Jiří Krejčí
Jiří Krejčí, Dušan Urban, Miroslav Rataj, Josef Jelínek, Kateřina Krejčí, Marcela Čapková, Tomáš DastlíkKateřina Krejčí, Marcela Čapková, Tomáš Dastlík, Norbert Lichý, Markéta Haroková, Lenka Králová, Sylvie Krupanská, Patricia GlinskáMartin Františák, Přemysl Bureš, Jiří Kos


„V roce 1974 jsi totiž ty, moje matka, vešla do kanceláře a uviděla jsi svého syna na všech čtyřech a uviděla jsi svého muže bez kalhot… promiň maminko, promiňte, ale ty to víš…“

Nesnesitelně divoká oslava, při níž explodují nejtemnější vztahy otce a jeho dětí. Severák fičí starými škvírami v oknech, až je všechny s třeskotem střepin vyrazí. U Bezručů opět bez kompromisů. Otec miluje děti až do jejich hrobů. Led je ostrý a bez obalu, led nelze objímat déle než pět minut. Pravda, vášeň, pud, bolest, láska, zoufalství, vražda, drama… (Martin Františák)


Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 

Thomas Vinterberg

Thomas Vinterberg (ročník 1969) je dánský filmový a divadelní režisér. V druhé polovině 90. let platil za mimořádný talent evropské kinematografie. Tento svůj symbolický kapitál později prohospodařil režijemi několika velkorysých hollywoodských projektů (mezi jinými autorským sci-fi filmem Its All About Love). V roce 1995 spoluvytvořil a načas převedl ve vlastní tvorbu slavný umělecký manifest Dogma 95. Film Rodinná oslava (1998) nese označení Dogma#1 a v souladu s kolektivistickým pojetím filmové tvorby, tak jak ji Dogma 95 deklarovalo, nebyl Vinterberg původně uváděn ani jako režisér, ani jako scénárista tohoto snímku. Úspěch filmu (získal mimo jiné hlavní cenu poroty v Cannes 1998) strhl pozornost odborné veřejnosti ke skupině mladých filmových tvůrců a jejich (do té doby poněkud vysmívanému) uměleckému programu. Přestože oba tvůrci (tj. Thomas Vinterberg a Lars von Trier) uměleckého názoru Dogma 95 tuto poetiku již opustili, sešli se v roce 2005 při práci na snímku Dear Wendy. Zatím posledním Vinterbergovým režijním počinem (tentokrát adaptací literární předlohy) je film Submarino. Dramatizace Rodinné oslavy (autor scénické verze Bo hr. Hansen) se dočkala mnohých jevištních realizací v divadlech po celé Evropě. V české premiéře hru uvedlo brněnské studio Marta (rež. Petr Štindl, 1995). Thomas Vinterberg pro vídeňský Burghtheater napsal a zrežíroval pokračování Rodinné slavnosti nazvané Pohřeb (2010).


Rodinná slavnost
Foto: Tomáš Ruta
Rodinná slavnost 

Moderní Dán

Moderní Dán je státně dotované, mediálně zpracované, reklamou zmanipulované počítačové číslo s digitálními číslicemi za ušima. Viking přetavený k nepoznání. Rozmazlená bytost, která se dožaduje pomoci a podpory, a když není po jejím, začne kvičet. Jako ustrašené, bezmocné, závislé a náruživé děcko visí úporně na ledově chladném prsu institucí. Aby mohl odškodné lépe sát, vyvinul se u něho mezitím obrovský spotřebitelský a nenasytný orgán jako jakýsi druh umělé berly, protézy, ze které technologie vytvořila zcela nepostradatelnou součást organismu s moderním designem. Moderní Dán je fenomén, který žije ve věčné bázni a chvění před veškerým světem, uchopitelným i neuchopitelným. Bojí se, že mu za výpadek elektřiny, krádež, bankrot, jeho staří a smrt vezmou dudlík, že přijde o majetek, úroky, práci nebo podporu, že dostane další daňovou facku, že ho všichni opustí, že mu zvednou nájem nebo zálohu na pojištění, že nevyhraje v loterii, že nebude vůbec k ničemu. Všeobecně vzato je zkrátka dospělý Dán lidská bytost, která ve své bezmezné nejistotě a pochybnostech o všech a všem zoufale lpí na tom jediném, co je v životě neohrozitelné a má moc, na tom naprosto jediném, co ještě vypadá celistvě a neotřesitelně ? na dánském demokratickém státu, na denní spotřebě a systémem naordinované mediální dávce. (Per Šmidl – Oběť blahobytu, esej o jedinci a státu dánském)


Spalující, drtivá a ničivá Rodinná slavnost v Divadle Petra Bezruče


Tři premiéry ve třech dnech, to je skok ostravských divadel do nového roku. Jen Divadlo loutek si pospíšilo a už v polovině ledna uvedlo Ošklivé kačátko. Minulý víkend - to byla divadelní smršť: Nejprve famózní Gottland u Myrona, po něm palčivá Rodinná slavnost u Bezruče, nakonec fantasy Dávníkové v Aréně.

Druhá v pořadí propukla Rodinná slavnost Dánů Thomase Vinterberga a Mogense Rukova v režii Martina Františáka v Divadle Petra Bezruče. Vinterberg je souputníkem Larse von Triera z filmového sdružení Dogma 95. U Bezruče hráli už neméně sžíravou adaptaci Trierova filmu Prolomit vlny. O dvě patra lépe než v Praze.

Strojená noblesa Od začátku nese Rodinná slavnost zvláštní, tíživou atmosféru. Sourozenci a příbuzní přijíždějí oslavit otcovu šedesátku. Něco ale visí ve vzduchu. Nejprve se dovídáme o smrti jedné ze sester, vzápětí Christian (Lukáš Melnik) obviní otce Helgeho (Norbert Lichý), že sestru Lindu a jej v dětství sexuálně zneužíval. Majordomus, číšník, obřadník a služebnictvo, žena i sourozenci se snaží uchovat slavnost v intencích noblesní výjimečnosti. Nakonec ale otcovy zločiny potvrdí dopis takřka ze záhrobí. Hněv všech se konečně spravedlivě obrací proti Helgemu.

Rodinná slavnost se hraje také v pražském Činoherním klubu, s Jurajem Kukurou. Kultivovaně. Teprve v Ostravě vyvstala ale faleš, přetvářka, úchylnost, zničující atmosféra ve vší syrovosti, v dokonalé herecké expresi. Strhující výkony Lichého a Melnika, hlavních protivníků. A stejně exponovaný herecký projev Dušana Urbana v roli Michaela, poněkud vypatlaného produktu workoholismu, a obdobná hysterie jeho ženy Mette v podání Sylvie Krupanské.

Člověka z toho mrazí Znovu znamenitá Tereza Vilišová jako Helena. Silná v monolozích, tentokrát v klíčovém momentu: při četbě nalezeného dopisu Lindy. Kateřina Krejčí coby tušící, za mužem stojící, pak ale na stranu dětí přebíhající manželka Elsa. Nejprve německy sebejistý a nakonec bezradný obřadník Helmut Tomáše Dastlíka. Přesné, plastické figurky Jana Vlase (majordomus Lars), Přemysla Bureše (kuchař Kim), Markéty Harokové, nejspíš i chtíčům sloužit nucená služebná Pia, Marcely Čapkové (panská Michell), Jiřího Volkmera, naprosto senilního Dědečka...

Co postava, to velký charakter. Člověka mrazí, občas se mu zvedne žaludek. Snad konečně podzimní Ostravar s Gottlandem a Rodinnou slavností ovlivní nominace na Radokovy ceny. A to je hned ve čtvrtek na řadě Klimszova Velkolepost vyvolených.

Celkové hodnocení: 90 %

Autor: Jiří P. Kříž / http://www.novinky.cz/kultura/223294-spalujici-drtiva-a-niciva-rodinna-slavnost-v-divadle-petra-bezruce.html


Když je fotr opravdu lotr


Otec obviněný ze sexuálního zneužívání, dcera, která si na bílou oslavu přivede "čmouda"... nejen Dánsko není vždy tím, čím se zdá být. Rodinná slavnost v ostravském Divadle Petra Bezruče je pěkně vypečený večírek.

Umělecký šéf Divadla Petra Bezruče Martin Františák v této sezoně, u Bezručů zvané ostrá, zatím režíroval vlastní hru Nevěsta, nyní si vzal na paškál slavný dánský film Festen (u nás známý jako Rodinná oslava), který byl druhdy prvním dílem natočeným podle manifestu Dogma. Dalo by se čekat, že v protikladu k puristickému Dogmatu uvede Františák Rodinnou slavnost jako opulentní, výpravnou podívanou, ale zřejmě by to byla jen schválnost. Drží se textu a prostého, i když děsivého rodinného příběhu o kostlivcích ve skříni, což ovšem neznamená, že jsme v Činoherním klubu, neboť invenčních stylizovaných výstupů se rovněž dočkáme.

Jistou divadelní nadsázku ztělesňuje dvoufázová scéna Jana Štěpánka v pozadí s lehce "lynchovským" závěsem, otevírajícím prostor pro impozantní entrée postav, i zcizující postavy ceremoniáře (Tomáš Dastlík) a majordoma (Jan Vlas). Především jsou to pak hudební čísla, konkrétně zdůraznění perverzního momentu bujarých oslav a nefalšovaného divoké veselí všech tváří v tvář těžkým obviněním, vzneseným jedním ze synů vůči otci. Situaci vygraduje, když si sestra (Tereza Vilišová) přivede na scénu cizokrajného partnera, který ovšem na tatínkovy šedesátiny nebyl pozván, protože papínek je rasista (a maminka rovněž, ta vždy dělá, co tatínkovi na očích vidí). Celá záležitost proto pokračuje drastickou a mrazivě zábavnou scénou společného zpěvu Deset malých černoušků a radostně barbarského tance.

Emočním vrcholem inscenace je chvíle, kdy otec (Norbert Lichý) na dorážení dětí "proč jsi nám to všechno dělal?" řekne nekompromisně: "Nic lepšího jste si nezasloužily." Model, kdy pro děti otec, i když je týral a sexuálně zneužíval, i když jim zničil život, je přeci jenom tím tatínkem, od kterého i přesto všechno chtějí, aby je měl rád, aby se mu zavděčili, model, kdy i v takové chvíli otec do dětí tvrdě šije, jako by otevíral nové vyústění příběhu. Nakonec se však omluví a v nenávisti ostatních odchází do ústraní.

Opakovat, že Bezruči mají mimořádně vyzrálý a sehraný herecký soubor, by bylo nošením sov do Athén. Norbert Lichý je samozřejmě robustním otcem, pouhá jeho existence na jevišti je diváckým zážitkem - jako vždy. Špičkový výkon už poněkolikáté převádí Kateřina Krejčí jako lhostejná matka a věrná partnerka svého tyranského manžela. Scéna, kdy se v ní pere loajalita k manželovi a naučená zdvořilost, vědomí povinností manželky s vědomím povinností hostitelky, když má uvítat nebo odmítnut dceřina partnera a nakonec ho s otrávenou zdvořilostí lámanou angličtinou vítá, je jednoduše skvělá.

Se samotným textem jakožto konvenčním realisticky psychologickým dramatem lze mít jisté potíže; bezručácká inscenace je však precizní.

Autor: Vojtěch Varyš / www.týden.cz / http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/kdyz-je-fotr-opravdu-lotr_192406.html


Ubavíme se k smrti


Po zhlédnutí aktuální novinky v Divadle Petra Bezruče, Rodinné slavnosti, se mi v nepochopitelném zmatku hlavou nesou pouze samé otázky typu "proč?" a hledání odpovědí je nesmírně obtížné. Bohužel se to však u tohoto souboru netýká jen a pouze této inscenace.

Již v textu k inscenaci 1984 jsem se pozastavoval nad tím, proč mají někteří tvůrci nutkavou potřebu se v takové míře vypořádávat s literárními či filmovými adaptacemi. A to neplatí pouze pro Ostravu a Divadlo Petra Bezruče. Zdá se, že pro české režiséry je kvalitních divadelních textů dost pomálu, a tak se musí rozhlížet v jiných vodách. Nebo za tím také může být touha se popasovat s úspěšným dílem. Případně se chtějí přihřát na jeho slávě, jelikož se dá předpokládat, že "profláklý" titul přiláká do hlediště řadu zvědavých diváků.

Takovou motivaci bych ale nehledal u Rodinné slavnosti, jelikož se jedná o dostatečně dramatický text sám o sobě. A taktéž nepředpokládám, že jeho filmovou předlohu vidělo nějaké závratné množství diváků, kteří by dychtivě spěchali do divadla. Film Festen (režie: Thomas Vinterberg, Dánsko/Švédsko, 1998) byl první pod značkou manifestu Dogma 95, za kterým je třeba hledat, mimo jiných, dánského filmaře Larse von Triera či právě Thomase Vinterberga. Deklarovaným cílem byl návrat k jednoduchosti filmu, zbavení se produkčních úprav a soustředění se na postavy a příběh.1 K tomu sloužil desetibodový návod - tzv. Slib čistoty.

Bylo by dozajista hloupé a samoúčelné, kdyby se někdo pokoušel přenést takovýto film úplně přesně na jeviště, ale zůstává mi záhadou, proč se u Bezručů nedrželi alespoň těch výše uvedených základních dispozic: udělat tu inscenaci jednoduše, bez nějakých úprav a soustředit se na postavy a příběh.

Abych tvůrcům příliš nekřivdil, musím uznat, že třeba scéna je řešena jednoduše a především funkčně. Přední část je prázdná a za ní se rozprostírá dlouhý stůl, což úplně stačí.

Horší už je to ale s kostýmy. Proč některé dámy jsou oblečené v podivných artistních kostýmových kreacích, když muži jsou v obyčejných, civilních oblecích? Nejzřetelnější je to u Kateřiny Krejčí v roli matky, která je postupem času, kdy se pohybem rozhodí původní nastavení a záměr těch šatů, uvězněna v neforemném brnění. Její kostým tak zbytečně nejvíce narušuje jednolitost zbytku. Někdy si říkám, proč si nejdou někteří umělci pořádně zasportovat a tím dostatečně provětrat hlavu. Možná by to zmírnilo jejich touhu po exhibici a dovedlo je k pokornější službě celku.

Toto jsou však pouze nepatrné detaily v porovnání s nadstavbovými prvky s puncem à la Bezruči. Neviděl jsem sice všechny inscenace z jejich dílny za poslední roky, mohl bych snad mluvit o většině, ale nepamatuji si, že by alespoň jedna byla pojata jako čisté drama. Pokud už se jedná o vážné téma, vždycky se tam objeví nějaký ten humor. Mnohdy v podobě zjednodušující karikatury. Vím, že skalní diváci humor očekávají a jdou v tomto hercům naproti, protože často odmění smíchem i jen gesto či přítomnost na jevišti (nejzřetelněji u Norberta Lichého), ale vůbec nerozumím tomu, proč se do tohoto dramatického textu musel přimíchat doslova a do písmene kabaret. Možná jen někdo chtěl, aby si Jan Vlas zazpíval. Rozhodně to ale nemá onen kontra účinek jako ve filmu, kdy v těch nejvypjatějších chvílích nechají Helgeho matku zpívat tklivou baladu. Tato do nebes volající trapnost a přetvářka je ve své podstatě vtipná.

Korunu tomu všemu ale nasazuje robotický Tomáš Dastlík. Když si opět představím jeho filmový předobraz, jedná se o prkenného, škrobeného Němce, který je nastalou situací patřičně vyhozen z konceptu. Je to přesně ten typ sterilního blba, který nepředpokládá, že by v životě mohlo přijít něco neočekávatelného. A jak jinak vnímat posun od prkennosti k robotičnosti než jako karikaturu?

To však vůbec neznamená, že by zde nemohl být humor. Mohl, ale měl by být vystavěn v dané situaci a ne přidáván prvoplánově, bezradně - jako prachsprostý samoúčel. Vždyť v předobraze nebo často i v dílech Larse von Triera je humor značně nekorektní a krutý. Ale očistný. A téma v Rodinné slavnosti si o to samo říká. Zneužívání dětí (či třeba násilí v rodině) není situace, o které bychom si chtěli na potkání nezávazně povídat. Rozhodně nelze však před ním zavírat oči, je potřeba zaujmout jasné a ostré stanovisko. Proč tam tedy nezařadit ostrý humor, který tne do živého?

Pak je těžké pod těmito nánosy sledovat jednotlivé herecké výkony. Nemá cenu opakovat, že v místním hereckém souboru je neoddiskutovatelná kvalita. Tak proč ji jednou nevyužít subtilně? Proč místo toho režisér předepisuje neúnosná kvanta velkých gest, okázalého patosu a nemotivovaného řevu? Toto přeci není zlatá kaplička, kde každé gesto musí být vidět na nějakých 70 metrů. Tady jde naopak vidět každý záchvěv ve tváři.

Ale možná se režisér bál, že po tom všem chlácholivém humoru někomu nedojde, že tady jde vlastně o drama. Ať si klidně herci zařvou a zhroutí se v přehrávané bolesti, pokud k tomu ovšem mají důvod. Ale proč by to drama alespoň jednou nemohlo být vnitřní? To má mnohdy daleko větší sílu. Proč diváka lekat exaltovaným řevem, když stačí, že jej bude mrazit v zádech?

A tuto blamáž nemůžou ani zdaleka zachránit některé silné herecké výkony - např. Lukáše Melníka. Ani si to nelze omlouvat neusazeností při premiéře. Spíše snad nedotažeností. Pokud by tomu tak bylo, proč tedy tvůrci nenajdou odvahu a premiéru neodloží?!? Vždyť i takové případy se v divadle stávají. No snad proto, že Divadlo Petra Bezruče je částečně taková fabrika, kde je potřeba nasadit 5 premiér za rok, aby měly předplatitelské skupiny na co chodit.

Ve světle této nevyužité šance na řádně ostré drama je mi líto, že se z repertoáru stahují povedené inscenace. Třeba Bezruč?!, jehož derniéra byla jen týden po premiéře Rodinné slavnosti. A paradoxní je to především z důvodu, že obě režírovala ta stejná osoba, Martin Františák. Proč má jeden a tentýž režisér jednou záchvat geniality, jako tomu bylo v první půli Bezruče?!, která byla plná magických momentů, a podruhé takový propad na dno???

Autor: Patrik Hronek - http://patrikhronek.blog.cz/ 30. 1. 2011


Skalpelem nebo hřebíkem?


Hra Rodinná slavnost vznikla jako dramatizace filmového scénáře dánského režiséra Thomase Vinterberga, který se před patnácti lety proslavil jako spoluautor (s Larsem von Trierem) programu Dogma 95. V rámci Ostré sezony Divadla Petra Bezruče v Ostravě ji nastudoval umělecký šéf souboru Martin Františák.

Jeho inscenace lze poznat již podle neměnného, avšak spolehlivě fungujícího scénického konceptu členícího jeviště do tří horizontálních plánů. Také v tomto případě se dění odehrává nejprve na vysunuté holé předscéně. Funkčně využit je tentokrát i prostor mezi forbínou a první řadou diváků a také boční zázemí jeviště. Rozšířené proscénium slouží režii k dynamické expozici, v níž jsou ostrými střihy představeni příchozí na oslavu otcových šedesátin, i sám jubilant působící dojmem úspěšného měšťáka.

Z letmo naznačených vztahů je jasné, že v rodině nepanuje zrovna idylka. Slavnostní večeře, jíž se kromě příbuzných účastní i personál domu a najatý obřadník, je poznamenána nedávnou sebevraždou dcery, ale atmosféra zhoustne zejména poté, co starší syn Christian v přípitku zveřejní, že jeho zesnulá sestra a on byli oslavencem v dětství pohlavně zneužíváni. Trauma se podepsalo na Christianově labilitě a tušených závislostech, což poslouží otci i zjevně zasvěcené matce synův introvertní atak bagatelizovat. Napomáhá tomu i postoj dalších sourozenců – citlivá a slabá Helena a povrchní cholerik Michael nejsou s to bratrovo věcně mrazivé svědectví přijmout. Teprve další Christianovy svéhlavé útoky rozdrolí fasádu povinného veselí a přimějí ostatní postavit se otci. Oslavenec Helge v poněkud násilném finále akceptuje vyvržení z rodinného kruhu, vinu však nikoliv.

Františákova inscenace je dokonale vybroušená, zejména ve skupinových scénách vyniká dobře vystavěný kontrast vnější pohody s hmatatelným svinstvem pod povrchem. Brilantně dusné jsou vstupy majordoma (Jan Vlas), doprovázejícího podivnou hostinu zpěvem Sinatrou proslaveného songu My Way, absurdní trapno dýchá z výstupu, kdy mechanicky kožený obřadník Helmut (Tomáš Dastlík) vytváří s hosty živého hada. Svou úlohu však plní dokonale, i obecenstvo se na jeho povel roztleská. V přesně stavěných mizanscénách vyniká tíha Christianova úkolu i závěrečná úleva z toho, že co mělo být, bylo řečeno. K tomu se druží i spolehlivé výkony představitelů hlavních rolí: Norberta Lichého (Helge), Kateřiny Krejčí (jeho žena Elsa), Lukáše Melníka (Christian), Terezy Vilišové (Helena) a Dušana Urbana (Michael).

Inscenace pojednává kruté a bolestné téma spíš s vnější virtuozitou než vnitřním zápalem. Řez do živého, jak zní podtitul inscenace, to jistě je. Ale spíš sterilním skalpelem než rezavým hřebíkem.

Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost. Překlad František Fröhlich. Režie Martin Františák, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Marek Cpin, hudební design Norbert Lichý, pohybová spolupráce Josef Kotěšovský, dramaturgie Petr Maška. Premiéra 21. ledna 2011.

Autor: Marcel Sladkowski / Divadelní noviny 4 / 20 / s. 6 / 18. 02. 2011


Rozhovor s dramaturgem Petrem Maškou

Rozhovor se scénografem Honzou Štěpánkem


plakát k představení Rodinná slavnost


Rodinná slavnost


trocha zklamání
Zaujala mě kostýmní stylizace, z hereckých výkonů hlavně Norbert Lichý, ale jinak jsem trochu zklamaná. Věřím, že obrovské vnitřní napětí a bolest se dají vyjádřit i jiným způsobem než navenek, i jinak než dramatickými gesty a hysterií...
30.03.2012 16:44 | D
Re: Re: katastrofa
Naprosto nesouhlasím. Bezruči si udrželi svůj styl - stylizaci. Jak kostýmní, pohybovou tak i hereckou. Studuji na DAMU a pokaždé když vidím Bezruče, utvrdím se v tom, že dělat divadlo stojí za to.
11.03.2011 13:56 | v.m.
Re: katastrofa
Naprosto souhlasím.
1. Kostýmy jsou strašné - např. pytel na paní Kateřině Krejčí, nebo šaty, ve kterých Tereza Vilišová vypadá jak kuchařka na plese. Chlapi jsou v pohodě, na oblecích není co zkazit.
2. Herci řvou ve snaze udělat scénu dramatičtější, místo aby použili jiné prostředky.
3. Choreografie je poněkud chaotická.
Byl jsem zvědavý na představení, protože jsem před časem viděl film a ten mě dost zasáhl...ale toto ztvárnění je dost nepovedené, bohužel za sebe nemůžu doporučit.
10.03.2011 13:00 | odrej w.
katastrofa
Již dlouho jsem neviděl něco tak nevkusně zpracovaného. Hluboký příběh v tomhle zpracování se mění na nepovedenou frašku. Herecké výkony slabé. Snad kromě Lichého. Toto opravdu již ne!
09.03.2011 10:40 | někdo neznámý
Re: Rodinná slavnost
Chápu Vás.. Bohužel to patří k životu. Mně osobně dráždí používávaný dýmostroj na produkcích víc, než cigareta. A divadlo tak nějak odráží skutečnost jaká je, myslím... Stejně tak by vegetariánovi mohl vadit konzumovaný párek, ochránci zvířat kožich na plecech Vávry v Maryši, mírumilovnému zbraň a puritánovi jakýkoli záblesk sexu.
Věřte, že je vždy tam, kde být má. To jen tak....
26.02.2011 00:26 | někdo neznámý
Rodinná slavnost
Opravdu skvělé přdstavení, nad hereckými výkony klobou dolů. Jen byste si mohli ušetřit kouření při představení a brát ohled na nekouřící publikum
18.02.2011 15:28 | někdo neznámý
Milé (a dramatické) překvapení
Moc jste mě překvapili. Zatím nejlepší inscenace tohoto roku. Doufám, že u této úrovně zůstanete. Tato hra dokazuje, že dokážete být skvělí! Lukáš Melník je prostě úžasný a Norbert Lichý taky, u nich je to samozřejmostí :).
16.02.2011 20:33 | AGELka
Rodinná slavnost
Celé představení jsem seděla s otevřenou pusou. Úžasné představení!!!Divadlo Petra Bezruče mají nejlepší herecký soubor
16.02.2011 07:48 | někdo neznámý
Rodinna slavnost
Tema, ktere se nerado otevira...presto z nej u Bezrucu vytahli maximum...Norbet Lichy opet skvelyyy a Lukas Melnik tatkez...vlastne cely soubor...uzasne, sokujici...varujici...
15.02.2011 23:08 | někdo neznámý
rodinná slavnost
strhující herecké výkony, šokující děj. bezvadné herecké obsazení. smekám, vážně.
15.02.2011 22:56 | někdo neznámý
www.bezruci.cz