Foto: Petr Hrubeš

Romeo a Julie 

fotografie z generální zkoušky

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

fotografie z 1. čtené zkoušky

Romeo a Julie 1. čtená 

fotografie z premiéry

Premiéra Romea a Julie 

fotografie ze zájezdu na festival Divadlo Plzeň

Zájezd Romea a Julie do Plzně 

fotografie ze zájezdu na festival 13+

ROMEO: Doba i já jsme stejně posedlí / jsme neúprosní, zdivočelí jsme /
jak moře v bouři, jak hladová zvěř.

Už jsou zase tady. Domýšliví spratci zpod ohňostroje, co si myslí, že jim patří svět. Lačnost, věčnost, marnivost a marnost. Čtyři okamžiky, za které to prý všechno stálo. Chramst. Milenci, že bys je nejraději zabil. (Anna Petrželková)

Shakespeare: Co o něm víme:

O Shakespearovi se hodně píše, hodně se o něm mluví, dokonce existují Shakespearologové, kteří se nezabývají ničím jiným ? jen Shakespearem a dobou ve které žil. Ve skutečnosti však toho o legendárním dramatikovi víme velmi málo. A čím méně faktů, tím více dohadů. Některé z nich dokonce tvrdí, že Shakespeare vůbec nebyl. Co jsou tedy fakta a co legendy? Co o Shakespearovi opravdu víme?

Víme, že byl pokřtěn 25. dubna 1564 v kostele sv. Trojice ve Stratfordu nad Avonou a pochovali jej na stejném místě přesne na padesáté druhé výročí jeho křtu. Na základě těchto údajů se jako data Shakespearova narození a úmrtí uvádějí dny 23. duben 1564 a 23. duben 1616. Víme, že se v roce 1582 oženil se starší, již zajištěnou ženou, Anne Hathaway. Na svou dobu se Shakespeare ženil velmi mladý a jelikož se mu šest měsíců po svatbě narodila dcera Susanna, můžeme se snadno domnívat, že se ženit musel. O tři roky později se narodila také dvojčata Judith a Hamnet, ten však jako jedenáctiletý zemřel. Následujících pět let o Shakespearovi nevíme nic. Ztratil se a badatelé pouze hádají kam. Toto období bývá označováno jako Shakesparova „ztracená léta“. Později se o Shakespearovi dozvídáme již jako o úspěšném autorovi, který dobývá Londýn. Zpočátku budil pozornost spíš jako básník skladbami Znásilnění Lukrecia a Venuše a Adonis, která se v krátké době dočkala devíti vydání. Shakespearův příklon k poezii mohl způsobit mor. Během epidemie byla totiž divadla zavřená. Po ní se stal autorem a hercem společnosti Lord Chamberlain?s Men (Společnost lorda komořího), později také spolupodílnikem, díky čemu byl výrazne lépe zajišten a podle jeho nákupů a investic se dá zjistit, že se z něj stal bohatý člověk. Koupil třeba pro svou rodinu největší dům ve Stratfordu, kterému se říká New place. V roce 1599 společnost otevřela divadlo The Globe (Zeměkoule). Během své více než dvacetileté kariéry tvořil Shakespeare v průměru dvě hry ročně. Mezi nimi tragédie, komedie a historické hry. Neznámější jsou Hamlet, Othello, Král Lear, Mackbeth a Romeo a Julie. Shakespearova herecká kariéra je však mnohem větší záhadou, existuje záznam, že v Hamletovi hrál ducha Hamletova otce. Z jedné zmínky se dozvídáme, že „dobrý Will hrál královské role“. Jisté je, že Shakespearova sláva narůstala každou novou hrou. Po smrti královny Alžběty I. se její následník Jakub I. stal mecenášem společnosti, která se přejmenovala na Kings Men (Králova společnost). Ke konci Shakespearovy literární činnosti vyhořelo při jednom z představení divadlo Globe do základů, důvodem byla špatná manipulace s dělem, kterým se tehdy vytvářely zvukové efekty. Díky všeobecnému nadšení Globe do roku opět stálo. Posledních pár let prožil Shakespare v Stratfordu ve svém sídle New place. V březnu údajně onemocněl a v dubnu zemřel. Příčinu smrti, tak jako mnoho v jeho životě, neznáme. Můžeme jen hádat.

Foto: Tomáš Ruta

Romeo a Julie 

Nejzajímavější a nejzábavnejší legendy o Shakespearovi:

Shakespeare nebyl. Tato teorie byla neuvěřitelně oblíbená v polovině devatenáctého století, kdy se Shakespearova díla přisuzovala nejméně šedesáti lidem. Nejčastěji filozofovi Francisi Baconovi. Pravděpodobně proto, že Shakespearovo vzdělání se zdálo nedostačující pro vytvoření takového rozsáhlého a hodnotného díla. Autorství Shakespearových her připisovali i Christopheru Marlowovi, jeho současníkovi a dalšímu významnému alžbětinského dramatikovi. Přívržence této teorie neodradilo ani to, že v době vzniku některých Shakespearových her byl už dávno mrtvý. Věřili, že Marlowe jen předstíral svou smrt, aby mohl v soukromí dál tvořit. Samozřejmě se objevily i dohady, že Shakespeare byla ve skutečnosti žena. Ty se opírají zejména o vyjádření Shakespearova přítele Bena Johnsona, ve kterém jej označil za „sladkou labuť z Avony“. V této souvislosti se objevuje i jméno panovnice Alžběty I. Teorií o autorství Shakespearových her je opravdu mnoho a všechny jsou stejně zajímavé jako i psychologické profily a osudy některých jejich autorů.

Ztracená léta. Neznáme žádný záznam o tom, co Shakespeare dělal po narození dvojčat, dokud se neobjevil jako etablovaný autor v Londýně. Teorii je mnoho, nejpravděpodobnější se jeví, že byl v tajném katolickém semináři, protože v jeho době byli katolíci v Anglii nežádoucí. Mluví se však i o tom, že pracoval na moři, jako řezník (prý zvířatům před usmrcením recitoval), učitel, ... jiná teorie říká, že musel z města uprchnout kvůli pytláctví. Jak to opravdu bylo, se asi nedozvíme.

Milostný život. Je pravděpodobné, že Shakespeare nebyl věrný své manželce, která ho čekala doma v Stratfordu. Už během jeho života kolovala historka, jak herci Richardu Burbageovi, který hrál Richarda III. přebral fanynku. Shakespeare měl přijít k ženě dříve a když se Burbage objevil a ohlásil se jako Richard III., vzkázal mu, aby šel domů, neboť Vilém Dobyvatel tu byl první. Klíč k Shakespearovu milostnému životu se hledá zejména v jeho Sonetech, ve kterých se zmiňuje jakási černá dáma. Někteří se domnívají, že autor v ní sdružuje všechny své milenky, jiní hledají ženu v jeho okolí, jíž by přívlastek „černá“ aspoň trochu odpovídal. Další vidí homosexuální rovinu v jeho vztahu s mecenášem Henrym Wriothesleym a soudě podle věnovaní, které mu dramatik napsal, ať už šlo o vztah platonický či jiný, byli si tito muži velmi blízcí. Jsou i tací, kteří se snaží dokázat, že díky jeho mimomanželským aférám jsou princ William a Harry Shakespearovi přímí potomci.

Smrt. Běžně se vzpomíná tyfus, ale říká se také, že umřel po dlouhé pitce s Benem Johnsonem. Zajímavé jsou dohady o syfilisu, které se zakládají na tom, že v Shakespearových dobách bylo divadlo přece jen místem hříšným a majitelé divadel často vlastnili i bordely, ve kterých měl být Shakespeare častým návštěvníkem. Nechybí možnost, že dramatika zavraždil vlastní zeť.

Jak vznikl fenomén Romeo a Julie:

Inspirace pro vznik příběhu o Romeovi a Julii podle všeho sahají až do antického Říma. Jisté je, že již v 15. století byl obdobný námět znám v mnohých zemích. Známá jsou díla různých autorů, která zpracovávají příběh milenců z Verony. Nejdůležitější je snad zpracování Mattea Bandella (1554), které bylo přeloženo do francouzštiny a následně poprvé do angličtiny. Pod názvem Tragická historie o Romeovi a Julii ji ve veršované podobě přeložil Arthur Brooke. Další překlad (v próze) vydal William Painter jako součást sbírky Palác potěšení (1566–67). Shakespeare pravděpodobně vycházel z Brookeova překladu, znal však i ten Painterův. Mohl však znát i italskou dramatizaci, nebo dokonce španělskou verzi Lope de Vegy. V Shakespearově době však spor italských Capueltů a Monteků určitě působil jako ozvěna krvavého soupeření Yorků a Lancesterů v Anglii. Shakespearovu hru Romeo a Julie poprvé uvedla Společnost lorda komořího v roce 1595 ještě v divadle The Theatre (Divadlo). Její vznik se na základě různých odvolání v textu datuje o dva roky dříve. Tiskem vyšla hra poprvé v roce 1597 v tzv. „špatném kvartu“ (prvním kvartovém vydání). Šlo o pirátské vydání, které pravděpodobně sepsal někdo z publika. Některé pasáže jsou v něm parafrázované nebo zpřeházené. Všechna pozdější vydání se opírají o druhé kvarto, tzv. „dobré“, které vydali za Shakespearova života v roce 1599, aby nahradilo první vydání. Druhé kvarto se pravděpodobně tisklo z rukopisu, který používal inspicient, neboť nástupy postav jsou často předčasné, aby včas upozornil herce na blížící se výstup. I když „špatné kvarto“ je nepřesné, máme z něj hodně poznatků o alžbětinské divadle a často se využívá při editování současných vydaní pro doplnění informací. Shakespearologové

plakáty k představení Romeo a Julie

Romeo a Julie u Bezručů podle Anny Petrželkové

Skupinka důchodců sleduje v televizi koncert dechovky se zpěvákem Josefem Zímou. Mezi nimi i hlavy dvou znepřátelených rodů, Montek a Kapulet.

Mladý Montek Romeo se na scénu vypotácí z nonstop baru, zmožen alkoholem, Julie kouří cigaretu ve svém dětském pokojíčku, chůva ztělesněná Norbertem Lichým a vévoda, kterého hraje Sylvie Krupanská, coby uklízečka s kbelíkem a hadrem v ruce, završují netradiční rámec slavné Shakespearovy tragédie, jak ji ze svého úhlu pohledu vidí mladá režisérka Anna Petrželková.

Jenže každý, kdo po první polovině představení v ostravském Divadle Petra Bezruče odchází znechucen totální destrukcí romantiky slavného mileneckého příběhu, a takoví se byť v ojedinělých případech asi najdou při každé repríze této slavné hry, dělají velkou chybu. Druhá polovina inscenace totiž přináší důkaz síly Shakespearova textu.

A i kdyby byl přístup režisérky záměrně pouze šokující a provokující (což zcela jistě není), nakonec se vše dostává do starých známých a hluboko vyjetých kolejí: síla příběhu lásky a smrti veronských milenců opět září nad světem plným zášti a nepřátelství se stejnou silou jako před staletími. Ano, dnešní Romeové a dnešní Julie žijí v barech ve Stodolní ulici, kouří „marjánku“ a odmítají svět svých rodičů.

To ovšem neznamená, že v hloubi svých duší nejsou nadáni potřebou lásky a schopností milovat jako jejich slavné Shakespearovy předobrazy. Autorka scény Lucie Labajová postavila na jeviště stavebnici skříní, zasunovacích dveří a otevírajících se obřích zásuvek, a do nitra jedné ze skříní umístila v pozadí obraz sídliště.

Síla tohoto scénografického řešení se projeví v okamžiku, kde se zásuvky vysunují a zasunují jedna po druhé samy od sebe jako hladová tlama murény, jako otevírající se čekající hroby.

Pavla Gajdošíková v roli Julie akcentuje zmatek v duši dívky proměňující se v milující ženu naprosto srozumitelně a Michal Sedláček, coby Romeo, věrohodně miluje se skutečným nasazením života, mezi výrazné herecké výkony je nutné zařadit i práci Tomáše Dastlíka v roli Merkucia.

Bezruči opět nezklamali: o jejich nejnovější inscenaci Romeo a Julie se jistě povedou vášnivé debaty mezi laiky i odborníky, budou zde zastánci i odpůrci, ale ani jedni, ani druzí na režijní práci Anny Petrželkové v tomto případě určitě ještě dlouhá léta nezapomenou, což zrovna není špatné zjištění.

Autor: (lvs) / 30.3.2011 19:00 / http://moravskoslezsky.denik.cz/kultura_region/divadlo_romeo_julie_bezruc20110330.html

Romeo a Julie, ti věční spratci

Kníže je domovnice, chůva chlap a všichni jsou v paneláku, ale jinak je vše při starém - mladí milenci, velká láska a teatrální sebevražda. Romeo a Julie v Ostravě.

Není v divadelním světě obehranějšího tématu, než je tragický příběh milenců z Verony. Přesto se k nim stále vracíme (nebo se oni vracejí k nám?), znovu s nimi prožíváme vášnivé vzplanutí, nepřející rodiče a další překážky, znovu se pobavíme špílci Romeových kumpánů... ale necháme se zas a znovu dojmout? Tuhle otázku si v ostravském divadle Petra Bezruče položila režisérka Anna Petrželková a vrhla se do Shakespearova dramatu s vervou a množstvím originálních nápadů – a bez zbytečné piety.

Často zapomínáme, že rozdělení na komedie a tragédie původně nenaznačovalo pochmurnou nebo naopak veselou náladu daného kusu, ale týkalo se výhradně závěru: tedy má-li příběh šťastné vyústění čili nic. Tak máme početné středověké a barokní Komedie o ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista, ale třeba i tragédii jménem Romeo a Julie, která se valnou většinu času nese v rozpustilém duchu a je prošpikována četnými vysloveně komických dialogy a slovními hříčkami. O ty se stará jak větroplach Romeo, tak jeho přátelé, zejména hbitý žertéř Merkuzio. Ale ani Julie nezůstává pozadu, přestřelky mezi ní a jejím vyvoleným jsou sice láskyplné, ale zároveň i pěkně ostré. Pro sladkobolnost tu není místo. Ačkoli je Julii teprve čtrnáct, zdá se být světem pěkně protřelá: to ostatně platí i o Romeovi. Zřejmě už Shakespeara věděl, jak to s těmi teenagery je (a nadávat na dnešní úpadek mravů se ve světle čtyři sta let staré divadelní hry jeví jako přinejmenším zpozdilé). Mimořádně živému vyznění klasického textu výrazně pomáhá vynikající český překlad Jiřího Joska, kterého si chvályhodně vybrali i v Divadle Petra Bezruče.

Petrželková ve své inscenaci projevuje smysl pro detail, nadsázku a efektní humor. Scéna (Lucie Labajová) je poskládaná jako ne zcela vzhledný panelový obývák: variabilní nábytková stěna umožňuje jednotlivým postavám skrývat se ve skříních a šuplících, které příležitostně mohou sloužit i jako další místnosti nebo průchody; zřejmě nejefektnější nápad je vypadávání ovíněných postav dveřmi, za nimiž se ve skříni skví neonový nápis „non-stop“.

Montekovi a Kapuletovi jsou právě sousedi ze sídliště. Zjev obou matek připomíná Helenu Fibingerovou zamlada, oba pánové zas hned několik chlapů v chalupě nebo jiné Chalupáře. Ostatně když hra začíná, dívají se v televizi na Josefa Zímu. Klaunská epizoda malých naschválů jako by spor dvou rodů bagatelizovala, ale jen co přijde kníže – domovnice, je jasno, že je zle. Partička Romea, Mekruzia a Benvolia má rockovou kapelu (se zkušebnou – jak jinak- ve skříni, obložené tlumícími platy od vajec), ale hudbě holduje i Chůva a oba rodiče Montekovi. Jednou z vrcholných scén je tak ples, kde se mají Romeo a Julie seznámit; zde má podobu panelákového večírku, kde muziku tvrdí hostitelská rodinka ve složení táta - tuba, máma – trubka a chůva – foukací harmonika. Střídají se s kapelou mladých vyvrhelů: a když se dospěje až k pověstnému rannímu ochraptění, již vespolek se zpívají odrhovačky. Hudba má vůbec výraznou roli v celé inscenaci, a to nejen v přímé jevištní akci. Invenční soundtrack (Mario Buzzi) se pohybuje v pestré škále od večerníčkovského kolovrátku po dekadentní salonní jazz.

Když dojde na lásku a především na závěrečnou tragédii, jdou žerty stranou a pohříchu se trochu zvolňuje tempo. Petrželková má vůči svým postavám odstup: u Romea a Julie zdůrazňuje především pubertální vzdorovitost, s níž na každou překážku reagují voláním po smrti – a sebevraždu nakonec, jak známo, zcela zbytečně uskuteční. Hořce ironický závěr pak patří jejich rodičům. Výsledkem je živé, pulzující a notně zábavné divadlo, které vedle razantního uchopení pozoruhodného textu v precizním překladu stojí samozřejmě na hereckých výkonech. Nedávní absolventi konzervatoře Michal Sedláček a Pavla Gajdošíkvoá jsou patřičně půvabní i patřičně klackovití, Norbert Lichý jako Chůva dostatečně mateřský i pohotový, na malé ploše jsou precizní Tereza Vilišová a Jan Vápeník jako rodiče Kapuletovi. Je s potěšitelné zas jednou vidět suverénní divadlo, které netápe, ale přesně ví, co a jak chce říct.

Autor: Vojtěch Varyš / Týden /13/2011

Juliina chůva má chlupatá prsa

Mladé režisérky by se napřed měly povinně zamilovat a teprve pak to zkoušet na Romea

Režírovat nejznámější Shakespearovu tragédii není pro tvůrce hledající na začátku umělecké cesty vlastní rukopis nijak povzbudivé. Zavazující jsou rány osudu rozsévajícího smrt - od Mercuzia až po Montekovou. Jak to všechno vyslovit jinak? Odpověď hledala Anna Petrželková v ostravském Divadle Petra Bezruče. Jenomže na druhé straně jsou diváci, u Bezruče převážně mladí. Vidí dychtivost veronských milenců poprvé, slušelo by se tedy, ať už je touha po originalitě sebelákavější, ponechat tragédii zhruba Williamovo uspořádání. Aby třeba zůstalo místo i na slzičky z nespravedlnosti umřít tak brzy a zbytečně.

Gajdošíková je Julie Někdy vystřelí nezkušenost ve spolupráci s ambicemi šípy hodně mimo terč. Připomenu zlínské milence, kde vraždy v soubojích a sebevraždy z bezvýchodnosti touhy jít životem spolu končily strčením hlavy do kbelíku s vodou. Od propíchnutí Tybalta veselí v sále, od Parise školní publikum odpočítávalo vteřiny kebulí v kýblu. Petrželková nezašla tak daleko. Veronskou renesanci, neboť do ní se příběh většinou klade, i když je mnohem starší, přemístila do sektorového nábytku Universal v paneláku. Jeho šuplata a skříně proměnila v obýváky a ložnice. V Juliině nechybí ani pubertální žvýkačky nalepené na dveřích... Kapuleti na plese hrají popík, Tybalt kazí eskamotérské číslo, Montekové jsou přidrzlí rockeři, Julie je Zuzanou Lapčíkovou u cimbálu. Její příbuzní a ctitelé si dávají do držky pěstmi. Proč ne, nápady jsou to opravdu povedené, akceptovatelné. Jenom ale do chvíle, kdy zcela pohltí verše znamenitého překladu Jiřího Joska. Režisérka pečlivě dbala, aby především ti dva nejzamilovanější recitovali blankwers civilně, skoro jako poezii všedního dne blahé paměti. S talentem a rozdychtěnou cílevědomostí mít Romea v náručí to na jevišti zvládla na jedničku Pavla Gajdošíková, zatím asi nejlepší česká Julie jedenadvacátého století. Její Montek v podání Michala Sedláčka ji v hereckém projevu hned tak nedohoní.

Bertík hraje Chůvu Sranda končí někde tam, kde roli vévody svěřila režisérka Sylvii Krupanské. Proč ne? Když čeští političtí mačové už zase nepouštějí ženské do vlády, proč by to nemělo jít po Bártových veverkách aspoň ve Veroně?! Jenomže ne dost na této přijatelné změně. Norbert Lichý, ostravská Thálie a herecký génius, hraje Chůvu. Což o to, dobře i s harmonikou, ale je to jako s těmi kbelíky. Člověk přímo cítí, jaká ta nebohá ženština má chlupatá prsa! A mužatkovský knírek si musí holit častěji než sportovkyně za časů reálného socialismu. Příběh veronských milenců je zase jednou trochu v kýblu. To je tak, když se na Romea domluví kvarteto bab, a na chlapa kromě Julie zbude jen notová osnova.

Autor: Jiří P. Kříž / Deník Právo