divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Vladislav Vančura / Rozmarné léto
Příběh plný poezie, lásky a kouzel.

Adaptace Evžen Sokolovský / Režie Ondrej Spišák / Hudba Norbert Lichý / Výprava Marta Roszkopfová
Antonín Důra (mistr plovárenský) Norbert Lichý / Kateřina Důrová (jeho žena) Kateřina Krejčí / Major Hugo Vítězslav Kryške / Abbé Roch Michal Przebinda / Kouzelník Arnoštek Josef Kaluža
premiéra 11. ledna 2002 / derniéra 22. května 2004

Rozmarné léto
Foto: Hana Pokorná
Rozmarné léto 

Rozmarné léto
Rozmarné léto
Rozmarné léto
Rozmarné léto
Rozmarné léto
Rozmarné léto


Vančurovo dílo tvoří jednu z nejvýmluvnějších osobnostních variant vývojové logiky české literární avantgardy. Vyjadřuje její obecné tendence a zachovává si přitom plně svou jedinečnost. Může být jako korunní svědek předvoláno ke každé při o zákonitosti a náhodě tohoto vývoje a nemusí se ani brát do přísahy. Za pravdivost jeho výpovědi můžete dát směle ruku do ohně. Vančura patří k těm, kdo pojmu charakter v české kultuře pomohli k jeho závaznému, neúplatnému smyslu.

Vladimír Dostál: Slovo a čin, Složitá prostota komedie


Vančurovo dílo vyrůstá z přesvědčení o nutnosti nastolit nový řád lidských vztahů i uměleckých hodnot. Jakkoli bylo toto přesvědčení inspirováno soudobými revolučními společenskými programy, neuplatňovaly se v něm tendence utopické konstrukce "nového člověka", nýbrž spíše touha, aby člověk mohl žít a tvořit podle zákona své přirozenosti, aby se mohl v jistém smyslu vrátit sám k sobě. Proti krizovým zjevům soudobé společnosti Vančura vyzvedal ideál života vášnivého, bezprostředního, osvobozeného od pout sociální nerovnosti, sobectví, přetvářky, malichernosti. V tvorbě prozaické, dramatické i filmové odvážně hledal nové výrazové prostředky a postupy, které by byly adekvátní novému vidění a pojetí světa. Osobitým způsobem dovedl syntetizovat asociativní a expresivní obraznost moderní lyriky s tradicemi středověké prózy, renesanční beletristiky i románového vypravěčství 18. století. Vytvořil zvláštní typ básnické epiky, v níž dominantní postavení zaujal vypravěč disponující bohatými výrazovými prostředky: patosem i ironií, hyperbolou i hravostí, básnickou metaforou i schopností intenzivní smyslové evokace předmětového světa. Vančurovy postavy a příběhy, ať jsou transponovány do fantazijní polohy nebo se blíží historické realitě, ať mají charakter tragický a parodický, vážný či komický, nabývají platnost podobenství, které vyvazuje lidské osudy z jejich individuální nahodilosti tím, že v nich hledá kontinuitu lidského zápasu o štěstí, spravedlnost a nepomíjivý řád životních hodnot.

kolektiv: Česká literatura IV


Hláska ch, objevující se často na konci Vančurových jmen, se v češtině vyznačuje silně expresivními potencemi. V praslovanštině byly ch-ové tvary vyloučeny z rituálního poetického jazyka, byly vyhrazeny výrazům posměchu, hněvu a hany: ve staročeštině bylo koncové ch příznačné pro domácké tvary jmen. Vančurova jména postav, končící na ch, jejichž nositelé jsou obvykle spojeni s příznaky rozpustilé a laskavé komičnosti - mohou souviset s touto archaickou vrstvou lidové řeči, k níž má Vančurův jazyk obecně velmi blízko.

Jiří Holý: Funkce jmen postav v dílech Karla Čapka a Vladislava Vančury


... hned od prvních dnů, co jsme na sklonku léta přišli na Zbraslav, jsme se chodili koupat do řeky, do Vltavy. V té první době jsme poznali Antonína Šůru, místního plavčího, který vedl dvě plovárny. Na zbraslavském břehu to byla malá plovoucí plovárnička s několika kabinami, dvěma bazénky a s dvojími schůdky do volné řeky. Tato plovárna patřila Zbraslavskému lázeňskému klubu... Na druhém břehu, na Závisti, si postavil Šůra svou vlastní, skromnější lidovou plovárnu. K Šůrovi se chodilo za korunu nebo celá rodina za dvě, ale většinou spíš zadarmo. Šůra totiž musel být více na plovárně klubu, a mimoto k většině návštěvníků své plovárničky měl přátelské vztahy, a tak mu skoro nikdo neplatil; Šůra to vlastně ani nevymáhal, ledaže měl moc pokaženou náladu; to začal hubovat, vyčítat a vybírat vstupné ...

V Rozmarném létě je plno veselí; je tu Zbraslav, plovárnička Lázeňského klubu s plavčím mistrem Šůrou, a hlavně tu jsou nálady krásných jarních dnů a letních dopolední, kdy se na ještě prázdné plovárně slunili a klábosili Vančura, Hugo Marek, právník Šimanovský a Antonín Šůra; paní Šůrová byla tehdy ještě zdravá, baculatá porodní babička. Se Šůrou se věčně škorpila, trochu lázeňským hostům pro vyražení, trochu doopravdy. Záletnost paní Kateřiny je v knize docela přibásněna - o té ve skutečnosti nepadla nikdy ani zmínka, zatímco Šůra často slyšel špičky - nevím do jaké míry oprávněné - o svých mimomanželských galantních sklonech, ale uměl své paničce s gustem a šťavnatě odpovídat ...

Ludmila Vančurová: Dvacet šest krásných let


Rozmarné léto
Foto: Hana Pokorná
Rozmarné léto 
Rozmarné létoRozmarné létoRozmarné léto
Rozmarné léto
Rozmarné léto
Rozmarné létoRozmarné létoRozmarné léto
Rozmarné létoRozmarné létoRozmarné léto
Rozmarné létoRozmarné létoRozmarné léto


ohlasy

Úsměvné léto

Kdo z nás by neznal svébytné postavičky žijící kolem pozoruhodné řeky Orše? Kdo z nás se společně s nimi alespoň jedenkrát na stránkách knihy či na plátně kin nezapletl do jemných pavučin Vančurových vět? Hostující slovenský režisér Ondrej Spišák (automaticky spojován s nitranským souborem Teatro Tatro, jehož inscenace Maringotka vyhrála před několika lety těšínskou zlomenou závoru) Krokovy Vary, místa čerstvé vody a zdravého ovzduší, inscenuje v podobném prostoru, jaký scénografka DPB Marta Roszkopfová již použila pro včera reprízovanou Fadějevovu Mladou gardu v letech jungle. Diváci v bezprostřední blízkosti obklopují plovárenský podnik páně Důry a zároveň krokovarské náměstí hned ze tří stran. Do děje, který narušuje poklidný běh zapadlých lázních, jsme vtahováni i akcemi herců, kteří se nám snaží prodat alespoň něco z pochybných zdrojů svého živobytí či na něj od nás něco získat - tu obdrží číslo od šatny, jindy se někdo z nás s nimi rozdělí o žvýkačku. Inscenátoři tak elegantním způsobem pracují a odkazují k všeobecně dobré znalosti původního textu - vždyť řada z nás si společně s herci odříkávala jejich repliky.

Existence originálního literárního díla umocněná navíc svébytnou filmovou adaptací (pravděpodobně známější, než samotný Vančurův text) vyvolává očekávání na straně jedné a samozřejmé obavy na straně druhé. Režisér Ondrej Spišák se těmto obavám dokázal umně vyhnout. Jemně, tlumeně interpretuje Vančuru, nevyhýbá se však ani decentnímu ironizování. Používá k tomu prostředků odkrytého černého divadla, které však může jindy ponechat dostatek prostoru pro divákovu fantasii. Jemnost v inscenaci zůstává v podobě metaforického náznaku, který ač často "brutálně" znázorněn, dosahuje svého cíle.

Herecké výkony byly u všech interpretů plné a vyrovnané. Norbert Lichý jako Antonín Důra ustál své osobité ztvárnění této postavy navzdory i díky vnějškově "hrušínské" podobě. Škoda jen, že zcela nevyzněla podstata škádlení tří přátel, že se jedná de facto pouze o kratochvilnou hru - není to ale možná jen "vítězství" Menzelovy adaptace? Rád bych nakonec upozornil na Josefa Kalužu (Kouzelník Arnoštek). Je skutečně radost vidět ve dvou dnech jednoho herce v tak naprosto rozdílných postavách a pokaždé uvěřit v jejich opravdovost.

-jaj-, studentský festivalový časopis Odvar


Jak je krásné býti kadeřavým

Režisér Ondrej Spišák s DPB sáhl tentokrát po notoricky známém literárním textu (adaptace Evžen Sokolovský), který se může na první přečtení zdát naprosto nerealizovatelným na divadelních prknech. Je však otázkou, do jaké míry diváci budou lpět na vlastní představě o světě, v němž Vančurovy postavičky žijí. Myslím si, že jediná možnost, jak představení sledovat, je snaha o potlačení vlastní fantazie a pokus o přijetí fantazie režisérovy. Jazyk, jímž Vančura Rozmarné léto napsal je archaický, stylizovaný, metaforický, v mnohých místech jde o asociativní myšlenkové proudy či hříčky. Tento jazyk je v inscenaci zachován a herci jím promlouvají zcela spontánně a přesvědčivě, stejně jako žijí v poklidné letní atmosféře Krokových Varů. Maketa města je na úplném začátku představení nasvícena bodovým světlem, a pak náhle mizí. Divákům se před očima objevuje prostor lázní s velkým bazénem, loďkou a dřevěnou "boudou", která je plně využita v různých funkcích - jednak jako obydlí Antonína Důry a jeho manželky, posléze jako kouzelníkova maringotka. Když dochází ke změnám scény (z bazénu se stává náměstí, na němž probíhají všechny kouzelníkovy výstupy), objevuje se motiv "divadla na divadle", kdy kouzelníkova pomocnice Anna prodává divákům klaunské nosy, posléze je zve na samotné představení a vybírá vstupné. Zde dochází k propojení dvou světů - divadelní fikce a světa reálného, zastoupeného diváky. Kontaktu jeviště a hlediště je během představení často využíváno a celá atmosféra je daleko uvolněnější, zejména díky výstupům nejrůznějších komických"postaviček", např. Strážníka, dědečka, hostinského, měštky a svůdce (vše Jan Odl), které vnášejí do představení prvky nadsázky a karikatury, výborně herecky ztvárněné.

Zatímco kouzelník Arnoštek balancuje nad hlavami užaslých diváků na "laně", sledujeme nejen rozmarné debaty našich třech známých, ale také laškování mezi mladým párem. Přichází snová scéna, v níž kouzelník Arnoštek skáče na laně dolů a jako anděl s bělostnými křídly na chvíli zastavuje čas, čas v němž se láska usazuje hluboko do srdce dívky i chlapce. Tato scéna mě překvapila poetičností, stejně jako celé představení, které se nese v hravém, upřímném a laskavém duchu.

Naši tři přátelé, Antonín, Major a Abbé, se nechávají okouzlit krásnou Annou, zatímco Kateřina podlehne vášni k Arnoštkovi. Vančura situaci vyřeší v souladu s celkovou básnickou a poklidnou atmosférou. Cizorodý prvek - tedy kouzelnická maringotka a sní i kouzla a čáry, magické chvilkové poblouznění - mizí stejně rychle, jako se objevil, a paní Kateřina Důrová se vrací ke svému manželovi: "Jak je krásné býti kadeřavým", říká na závěr a v této větě je obsažen i"klíč" k inscenaci, která byla výjimečná v originální adaptaci díla náležejícího k těm nejkrásnějším v české literatuře. Zejména v syntéze okouzlujícího jazyka se scénickým pojetím, kdy nebyl Vančurův jazyk pouze východiskem pro rozehrání situací, ale byl základním, vůdčím a určujícím. Inscenátoři přišli s řadou originálních nápadů - např. Scény s koupáním v bazéně, kdy v nádrži bez vody vidíme odrazy postav, výstupy, v nichž kouzelník předvádí své triky či chůzi po laně, rozčlenění prostoru na dva břehy, mezi nimiž je jediným pojítkem dřevěný člun, který skutečně "pluje", stejně jako herci skutečně skáčí do bazénu.

Toto představení bylo důkazem, že klasická literární díla je možné převést do divadelní podoby, aniž by zmizela původní autorova poetika, a to je nejdůležitější a nejpřínosnější. Považuji rozmarné léto za jednu z nejlepších inscenací, které bylo možno na tomto festivalu zhlédnout.

Fish, studentský festivalový časopis OSTRAVAR


Představení se mi velice líbilo, ale jsem zklamán, že ani v divadle ani na vašich stránkách nejsou informace o představitelce Anny, Nikole Birklenové. Rád bych se o ní dozvěděl pár podrobností, hlavně v jakém divadle vystupuje stále, když není uvedena mezi herci Divadla Petra Bezruče. Její herecký výkon i celkové vystupování mi velice učarovalo. Předem děkuji za odpověď.

Milan


U Bezručů hřeje Rozmarné léto v režii Ondreje Spišáka

Nové vedení DSPB má šťastnou ruku. Další premiéra jeho první sezóny - Rozmarné léto Vladislava Vančury - v režii Ondreje Spišáka to potvrzuje.

Jádro úspěchu je ve zvolené předloze, v adaptaci slavného literárního díla, a samozřejmě ve Spišákově režii. Mistrná úprava textu z pera Evžena Sokolovského, výběr stěžejních scén a stavba děje sice ulehčuje práci každému realizačnímu týmu, Ondrej Spišák ale inscenaci prošpikoval režijními nápady tak, že literatura jako taková ustoupila do pozadí před kouzlem jeviště.

Dalšími důležitými faktory jsou nápaditá výprava Marty Roszkopfové a hudba Norberta Lichého.

Premiéra se téměř nekonala, neboť představitel kouzelníka Arnoštka, Daniel Zaoral, si tři dny před jejím termínem přivodil při zkoušce pracovní úraz. Naštěstí skončil jen u otřesu mozku (záležitost mohla být tragická). Role se ujal Josef Kaluža a na premiérovém jevišti mu pak štěstěna přála mírou nevídanou. Po počáteční nervozitě se rozehrál ke kvalitnímu výkonu.

Všem hereckým výkonům opět kraluje Norbert Lichý v roli mistra plovárenského Antonína Důry. Výborní jsou ovšem i ostatní: Vítězslav Kryške jako major Hugo, Michal Przebinda v roli abbého Rocha a zejména Kateřina Krejčí jako Kateřina Důrová. Osobní půvab zúročuje Nikola Birklenová v roli Anny.

Inscenace jako celek je výsostnou jevištní poezií a holdem člověčenství. Lidské slabosti, které Vančura v Rozmarném létě povyšuje na pověstnou šlehačku na dortu, jsou zde podány s příslovečnou laskavostí. Je-li jednou z úloh divadla inspirovat diváka k postupům v praktickém životě, pak nechť scéna, ve které pan Důra trestá svou ženu po jejím návratu od kouzelníka Arnoštka, stane se předobrazem řešení všech manželských krizí způsobených nevěrou.

Ladislav Vrchovský, Deník


Ostravar 2002

V případě "rodinného stříbra" české literatury je možné s potěšením konstatovat, že bylo u Bezručů přetaveno do skutečně "rodinné inscenace", která dává divákům i Vančurovi co jejich jest, zachovává posmutněle ironickou náladu a současně dokáže být nepodbízivě vtipná. Menší výraznost plovárenských hovorů plavčíka, abbého a majora dostatečně kompenzovalo zábavné rozehrávání milostných pletek a scénicko-režijní vynalézavost při práci s prostorem, jemuž dominuje koupaliště a řeka s pramicí, jejíž "iluzivní" převážení herců z břehu (tj. od diváků) přímo do centra dění členilo inscenaci takřka refrénovitě.

Vladimír Mikulka, Divadelní noviny


www.bezruci.cz