divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Bernard Malamud, Arnošt Goldflam / Správkař
příběh o krutosti lidstva a síle člověka  / žít a nechat žít / jak vy se množíte, no hrůza! / křivé obvinění / muka a utrpení / židův osud zpečetěn / žít a nechat žít? / hrdinou proti své vůli / nejhorší je, že nevíme, co je nejhorší / inspirováno skutečnou událostí / Pulitzerova cena pro Bernarda Malamuda / dramatizace románu Arnošt Goldflam / režie Martin Františák / premiéra 21. září 2012

Režie Martin Františák / Dramatizace Arnošt Goldflam / Dramaturgie Petr Maška / Výprava Marek Cpin / Choreografie Zoja Mikotová / Hudba Nikos Engonidis
Jakov Bok (správkař) Dušan Urban / Maxim Nikolaj Grubešov (žalobce) Tomáš Dastlík / Zinajda Nikolajevna Grubešovová (dcera antisemity) Sylvie Krupanská / Bibikov (vyšetřující soudce) Ondřej Brett / Šmuel (správkařův tchán), Chasid a židovský obhájce Miroslav Kudela j.h. / Žeňa Golov (oběť rituální vraždy) a Gronfein (zmetek a práskač) Filip Březina j.h. nebo Jakub Chromčák j.h. / Marfa Golovová Zdena Przebindová / Rajsl (nevěrná žena správkaře) Marcela Čapková / Anastazij (papežský zástupce katolické církve) a převozník Lukáš Melník nebo Josef Jelínek / Bodňanskij Jiří Müller / Kogin Pavel Johančík / Feťjukov (vrah) Michal Weber / Car (nahrávka) Ondřej Malý
délka představení 1 hod. 55 min. / premiéra 21. září 2012 / derniéra 20. prosince 2013

Správkař
Foto: Petr Hrubeš
Správkař 

O autorovi, stručně


Bernard Malamud (1914–1986) je spolu se Saulem Bellow a Philipem Rothem považovaný za jednoho z nejvýznamnějších židovských amerických spisovatelů 20. století. Proslavil se především svými šedesáti pěti povídkami, za něž si vysloužil postavení mistra tohoto krátkého útvaru. Inspiraci pro literární tvorbu čerpal z osobních zkušeností nabytých v různých pomocných a učitelských zaměstnáních a všedního života drobných lidí v židovské čtvrti New Yorku. Je autorem celkem osmi románů. Správkař (The Fixer), Malamudův čtvrtý román vydaný v roce 1966, aktualizuje skutečný soudní proces jako obecnou studii konfl iktu přirozených a politických práv jedince. Správkař byl vyznamenaný Pulitzerovou cenou.

Správkař
Foto: Tomáš Ruta
Správkař 

Židovská otázka, ruská odpověď


V carském Rusku byla židovská otázka mnohem častěji na tapetě než u nás, vždyť koneckonců na začátku století žilo v Rusku více než 5 miliónů židů, prakticky tvořili západní hranici impéria a byli nepřehlédnutelnou spojnicí Ruska s Evropou. Carská vláda spolu se svými nejbližšími pomocníky, šlechtickou byrokratickou správou, dychtivě sála do sebe evropskou (a zvláště německou) rasistickou a antisemitskou literaturu (viz. Protokoly sionských mudrců), která byla neobyčejně rozsáhlá a početná. Byly doby, kdy tvořila téměř třetinu veškeré vydavatelské produkce té doby (dobře se prodávala). Tyto teorie, které vesměs padaly na úrodnou půdu, byly propojeny se středověkým náboženským obskuratismem a vládou využívány jako nejpohodlnější nástroj ke zničení jejích soupeřů, přesněji ruského liberalismu ve vnitřní politice. Ač se nám to může zdát divné, carům a jejich kamarilám připadal koncem 19. a začátkem 20. století nejnebezpečnější liberalismus intelektuálů. Po dlouhou dobu velmi vlivný rádce posledních carů K. Pobědonoscev navrhoval Mikulášovi II. několikrát údajně jednoduché řešení židovské otázky: třetina bude emigrovat, třetina přestoupí na křesťanskou víru a třetina bude vybita. Obvinění z rituální vraždy bylo jen jednou ze součástí systematického tažení vlády proti židům. Hlavní směrnicí zákonů, uplatňovaných proti židům, bylo přikázání místa pobytu, větší část Ruska byla pro ruské Židy nepřístupná: privilegovaných, na které se zákony nevztahovaly, bylo pouze přibližně tři sta tisíc z pětimilionového počtu.


„Všichni lidé jsou Židé, třebaže si to uvědomuje jen hrstka z nich.“

Jmenoval se Mendel Bejlis


19. března 1911 byla na předměstí Kyjeva nalezena mrtvola třináctiletého Andreje Juščinského. Chlapec měl k nepoznání rozbitý obličej a byl zavražděn sedmačtyřiceti bodnými ranami. Třináct ran bylo úmyslně zasazeno tak, aby umožnily odčerpání krve. Při pohřbu Andreje Juščinského rozdávali příslušnící antisemitského Svazu ruského lidu letáky s obviněním z rituální vraždy a s výzvou: „Je čas pomstít ubohého mučedníka!“ Ačkoliv policie šla po stopě zločinecké tlupy zodpovědné za vraždu, byl v červenci 1911 zatčen a později obžalován sedmatřicetiletý žid Mendel Bejlis, správce cihelny, v jejíž blízkosti byla vražda spáchána. Našli se svědkové, jejichž výpovědi naznačovaly, že Bejlis chlapce zavraždil, aby získal jeho krev pro rituální účely.

Proces s Mendelem Bejlisem se připravoval dva roky. Byl inscenován skupinou vysokých úředníků kolem ministra spravedlnosti I. G. Ščegilovita, kteří se domnívali, že jednají podle přání cara, a místními antisemity, jejichž úmyslem bylo vyprovokovat nový protižidovský pogrom. Kyjevské agitátory ve věci rituální vraždy vedl devatenáctiletý student Vladimír Golubev, mladík s historií duševní choroby. Organizátorům procesu se podařilo podvrženými doklady kompromitovat a poslat do vězení detektiva Miščuka, který zločin vyšetřoval bez předsudků a odhalil souvislosti mezi vraždou Andreje Juščinského a činností bandy lupičů pod vedením Věry Čeberjakové.

Konstrukce procesu měla od počátku velké slabiny. Mendel Bejlis nebyl přísně pravověrný žid a nedal se u něho předpokládat náboženský fanatismus. V řadách ortodoxních kněží nenašli inscenátoři procesu nikoho, kdo by byl ochoten dosvědčit rituální vraždu jako historický fakt. K tomuto účelu se jim nakonec propůjčil vyobcovaný katolický kněz Justin Pranaitis, který svou expertízu zakládal na spekulacích Augusta Rohlinga a v křížovém výslechu demonstroval neznalost židovské literatury a hebrejských textů.

Proces s Bejlisem trval 36 dní, probíhal v Kyjevě v září a říjnu 1913. Hlavním žalobcem byl státní prokurátor A. I. Vipper, antisemita, s pomocníky Šmakovem a Zamyslovským (napsal později o procesu knihu), kteří byli ještě mnohem radikálnějšího ultranacionalistického zaměření. Roli obhájců převzali nejpřednější ruští advokáti, většinou příslušníci liberální strany kadetů. Předvoláno bylo 219 svědků a 14 expertů. (sestaveno s využizím publikací Jiřího Kovtuna a Václava Vebera)

Správkař
Foto: Tomáš Ruta
Správkař 

Arnošt Goldflam o dramatizaci


„Malamudův Správkař mi leží v hlavě už pěkných pár let. Osud hlavního hrdiny, Jakova Boka, tak trochu smutného, až směšného nešťastníka, jeho příhody, které balancují na hraně mezi komedií a tragikou, mě zajímají už řadu let. A tak si říkám, že je divadlo tím pravým místem, kde má tento příběh také své místo. Vždyť je to skoro detektivka, ta Bokova cesta z malého štetlu až do Kyjeva, kde je obviněn z rituální vraždy. Ten jeho osud je jako buchar, který na člověka nemilosrdně dopadá ve chvíli, kdy si myslí, že už – snad konečně – bude dobře. A člověk to celé sleduje bez dechu, až k překvapivému konci.“


plakát k představení Správkař


Správkař


fotografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE


fotografie z generální zkoušky


Správkař
Správkař

Správkař
Foto: Tomáš Ruta
Správkař 
Správkař
Správkař
Správkař
Foto: Tomáš Ruta
Správkař 
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař
Foto: Tomáš Ruta
Správkař 
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař
Foto: Tomáš Ruta
Správkař 
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař
Foto: Tomáš Ruta
Správkař 
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař
Správkař

fotografie z první čtené zkoušky


Tomáš Dastlík, Marcela Čapková, Ondřej Brett, Sylvie Krupanská, Michaela Krejčí, Dušan Urban, Zdena Przebindová, Petr Maška, Martin FrantišákDušan Urban, Zdena Przebindová, Petr Maška, Martin Františákkolektivní
Kateřina Krejčí a Miroslav KudelaTomáš Dastlík, Pavel Johančík, Marcela Čapková, Ondřej Brett, Sylvie KrupanskáOndřej Brett, Sylvie Krupanská, Micheala Krejčí, Dušan Urban, Martin Františák

fotografie z premiéry


Arnošt Goldflam, Petr MaškaDušan Urban, Martin Františák, Arnošt GoldflamDušan Urban
Jiří Krejčí, Martin Františák, Arnošt GoldflamMartin Františák, Arnošt Goldflam, Petr Maška, Tomáš Suchánek, Daniela JirmanováDaniela Jirmanová, Nikos Engonidis, Sylvie Krupanská, Filip Březina
Lucie Bergerová, Ondřej Brett, Miroslav KudelaMartin Františák, Arnošt GoldflamArnošt Goldflam, Petr Maška, Tomáš Suchánek
Nikos Engonidis, Sylvie Krupanská, Filip BřezinaLenka Králová, Pavel Johančík, Dušan UrbanDušan Urban
Patricia Glinská, Zdena PrzebindováPatricia Glinská, Jiří Krejčí, Marcela Čapková, Lucie BergerováJiří Krejčí, Patricia Glinská, Zdena Przebindová
Filip Březina, Lukáš Melník, Josef Jelínek, Michal Weber, Rostislav Jeremiáš, Zdena PrzebindováTomáš Suchánek, Daniela Jirmanová, Patricia GlinskáZdena Przebindová, Jiří Krejčí
Marcela Čapková, Martin Františák, Zdena Przebindová, Markéta HarokováZdena Przebindová, Romana CiencialováMartin Františák, Dušan Urban, Sylvie Krupanská, Zdena Przebindová


Správkařovo varování

Ostravské divadlo Petra Bezruče zahájilo novou, tentokrát „něžně krutou a krutě něžnou“ sezonu světovou premiérou dramatizace románu Bernarda Malamuda Správkař. Režisér inscenace Martin Františák využil zdařilé úpravy Arnošta Goldflama, která vznikla přímo pro ostravskou scénu. Goldflamovi se do ní podařilo citlivě vtěsnat nejen všechny zásadní události i motivy poutavého příběhu, ale zároveň děj dostatečně dramaticky vygradoval do tvaru vhodného k realizaci na jevišti.

Martin Františák se zde po úspěšném nastudování dramatizace Rothova Joba již podruhé obrací k židovské tematice a na osudu člověka, který v touze po práci a štěstí opouští svou rodinu i náboženskou tradici, zachycuje nadčasový příběh jeho nezlomnosti. Správkař Jakov Bok si na začátku symbolicky oholí vousy a vydává se z rodného města na dlouhou cestu do Kyjeva. Zde si však pod tlakem všudypřítomných antisemitských nálad raději udržuje od ostatních neustálý odstup a je tak donucen k symbolickému vnitřnímu vyhnanství. Když je pak jednoho dne obviněn z rituální vraždy ruského chlapce, stává se jako Žid hlavním podezřelým a končí ve vězení. Ona židovská vykořeněnost zde ovšem přerůstá v mnohem silnější téma individuálního boje člověka za rovnoprávnost a obhajobu vlastních názorů. Svoboda je ve vězení Bokovi nabízena mnohokrát, ovšem jen pod nátlakem a výměnou za přiznání viny. Hrdina ji však odmítá, neboť to vnímá jako zradu vlastního národa, na kterou není ochoten přistoupit. Aby uchránil ostatní, raději volí utrpení, což ho zároveň vnitřně posiluje.

Právě motivy, jako je cílená a až absurdní manipulace s člověkem a jeho svobodou či potřeba ho ponižovat, pak inscenace připomene zejména Mikuláškovu adaptaci Orwellova románu 1984. K té také – aspoň částečně – odkazuje náznaková variabilní scéna Marka Cpina. Podlaha je pokryta mramorovaným béžovým linoleem a jeviště rámují dvě stěny, vybudované z hnědých krabicových kartonů, které rovněž kryjí zadní plán. Bočnicemi lze pohybovat a prostor tak různě variovat. Několikrát tak vznikne přiblížením stěn úzká ulička, která symbolizuje Jakovovy pocity ohrožení či nesvobody. Tvůrci si vystačí jen s řadou podél zadní zdi umístěných dřevěných lavic a několika dalšími kusy nábytku či drobných rekvizit. Pomocí nich a také důmyslným zapojením světla dokáží vykouzlit důvěryhodnou atmosféru kyjevského koloritu. Jednoduchým, ale sugestivně působícím nápadem je využití klasické dvoukřídlé plechové šatní skříně, která evokuje samotku, do níž je Jakov ve vězení dva a půl roku zavírán.

Zásadní podíl na úspěchu inscenace mají také herci. Titulní roli Františák svěřil Dušanovi Urbanovi, který po svém příchodu k Bezručům poměrně dlouhou dobu čekal na zásadnější hereckou příležitost. Svému Jakovu Bokovi Urban dokázal vtisknout tvář křehké, skromné a zároveň velmi silné osobnosti. Na jedné straně volí velmi úsporná gesta a soustředí se na precizní, přesně dávkovanou až šeptavou mluvu, aby pak z daného tichého výrazu přešel v odhodlanou prezentaci svých názorů, které nehodlá zradit, a hájí tak čest nejen svou, ale celého židovského národa. Přesto svým výkonem zmírňuje výraznější expresivitu režijního pojetí, která směřuje inscenaci až k drastičnosti. Bokovým protivníkem je ruský antisemita – zákeřný žalobce Grubešov, kterého ztvárnil typově velmi dobře obsazený Tomáš Dastlík. Jeho kreace pojme bravurně zvládnuté opilecké scény i promyšlené výstupy při procesu s Bokem. Zajímavě je pojata role vyšetřujícího soudce Bibikova (Ondřej Brett) coby sympatické postavy, ve které Bok nachází spřízněnou duši díky jejich společné lásce k filosofovi Spinozovi, jehož myšlenky o vnitřní svobodě vězně výrazně posilují. Za zmínku stojí i výkon hostujícího Miroslava Kudely, který na jevišti ztvárnil hned několik židovských postav, nebo Sylvie Krupanské coby Zinajdy Grubešovové – pajdavé žalobcovy dcery, která se podobně jako její otec dokonale promění z odmítané postižené dívky do role zlé ženy toužící po pomstě.

Jak bývá Františákovým zvykem, i zde zapojil pro zdůraznění autentičnosti do inscenace několik neherců. Ti se ovšem od ochotnické polohy v předcházejících titulech již herecky zdatně „posunuli“, takže neodvádějí pozornost a neruší celkovou atmosféru. Režisér herce důsledně vede tak, aby dokázali opanovat prostor a střídali umírněné herectví s expresivními výstupy. Sugestivně pak působí zejména cyklicky se vracející scény Bokova mučení ve vězení. Místy ovšem režijní postupy připomenou výrazný rukopis Jana Mikuláška, zejména při práci s hudbou (Nikos Engonidis vybral náladotvorné úryvky s židovskými motivy, ale i skladby víceméně současné – např. píseň Johnyho Cashe a další), až filmovými střihy ve střídání jednotlivých scén či využitím projekce (hostující Ondřej Malý promlouvá ze záznamu jako car).

Židovský národ v minulosti prošel řadou utrpení, z nichž jsme se bohužel nepoučili. K příběhu Jakova Boka najdeme i dnes kolem sebe řadu paralel. Ostravský Správkař je tak bohužel – nejen díky otevřenému závěru, v němž Jakov přímo oslovuje diváky a apeluje na jejich svědomí – varováním před potřebou člověka ponižovat druhého na základě příslušnosti k minoritě či jiné rase.

autor: Pavla Bergmannová / www.divadelni-noviny.cz / 16. října 2012


Co předcházelo židovským pogromům

Volba Malamudova Správkaře ukazuje na cílený záměr ještě více zvýšit společensky závažnou tematiku, která v posledních letech provází dramaturgii ostravských „Bezručů“. Fakt samotný je umocněn i tím, že divadlo navštěvují převážně studenti středních a vysokých škol.

Téma rasové nesnášenlivosti je Bernardem Malamudem dovedené k obrazu toho nejhoršího, čeho je člověk proti člověku schopen. Autor dramatizace Arnošt Goldflam i režisér inscenace Martin Františák pracují s výraznou zkratkou, díky které ještě ostřeji než v literární předloze vystupují všechny kontury této tragédie.

Scénograf Marek Cpin pracuje s prázdnou, otevřenou scénou, jejíž boční stěny jsou ovšem pohyblivé a vytvářejí dojem jakéhosi lisu, který drtí stopy lidskosti v protagonistech Malamudova příběhu o smyšlené židovské rituální vraždě malého chlapce. Už samo scénografické řešení tak apeluje na nutnost bariéry mezi rasami odstraňovat, ne je vytvářet.

Nikos Engonidis „sestavil“ hudbu, jež dotváří atmosféru a napomáhá hercům (zejména v tanečních scénách v choreografii Zoji Mikotové) vyjádřit motivaci vzájemných vztahů.

Martin Františák, jehož režijní práce jsou pověstné častým využíváním symbolů a jevištních metafor, důsledně pracuje s komponovanými jevištními obrazy a stylizovaným herectvím. A nabízí emocionálně a vizuálně velmi silné situace: scény stylizovaného znásilňování vězně nebo lživého obviňování vysněného milence ze strany odmítnuté křesťanky zůstanou nadlouho v myslích diváků.

Herecké výkony Dušana Urbana v hlavní roli správkaře Jakova Boka, Tomáše Dastlíka ztělesňujícího žalobce a antisemitu Maxima Grubešova a Sylvie Krupanské, která hraje chromou dceru žalobce a sexuálně frustrovanou, posléze se mstící dívku, jsou vrcholnými ukázkami vytříbeného herectví a patří k tomu nejlepšímu, co lze v této oblasti na jevišti Divadla Petra Bezruče vidět.

Urbanův Jakov zůstává do posledního okamžiku života věren své víře a ideálu, Dastlíkův Grubešov je ztělesněním tuposti a rasové nesnášenlivosti a Sylvie Krupanská coby Zinajda zpočátku sice probouzí soucitné sympatie, posléze se však promění v bytost odkrývající nejtemnější stránky lidské duše.

K trojici hlavních představitelů je nutno přidat ještě Ondřeje Bretta v roli vyšetřujícího soudce Bibikova. Vytvořil postavu právníka ctícího zákony, které překážejí všem, kteří vedeni nenávistí a hamižností je porušují. Scéna „zabití zákona“ je pro dnešní dobu signifikantní.

Inscenace má ale jeden slabší moment: je jím scéna snového a posléze reálného setkání Jakova Boka s jeho ženou Rajsl (Marcela Čapková) ve vězení. Není jasně oddělena rovina snová od reálné a ze samotné situace není zdaleka „vytěženo“ tolik, co předloha nabízí. Zůstává jen holá informace o zrůdnosti systému schopného využít všech prostředků ke zlomení svých odpůrců.

Přes tuto nedotaženost nasadila inscenace Správkaře kvalitativní laťku pro začínající sezonu ostravského Divadla Petra Bezruče hodně vysoko.

@@@@ 1/2

autor: Ladislav Vrchovský / www.divadelni-noviny.cz / 2. října 2012


Mesiášem proti své vůli

Věta z románu Bernarda Malamuda: „všichni lidé jsou Židé, třebaže si to uvědomuje jen hrstka z nich,? je nepřiznaným, ale výstižným titulkem nové inscenace Divadla Petra Bezruče Správkař, která vznikla dramatizací stejnojmenného románu zmiňovaného autora. Ten se ve svém vyprávění inspiroval reálnou událostí z prostředí Kyjeva, kde byl v roce 1911 Žid jménem Mendel Bejlis neprávem obviněn a později odsouzen za brutální vraždu třináctiletého chlapce Andreje Juščinského.

V dramatizaci jsou pozměněna jména, tragický hrdina zde vystupuje pod jménem Jakov Bok (Dušan Urban), nešťastnou oběť poznáme jako Žeňu Golova (Filip Březina/Jakub Chromčák). Bernarda Malamuda i autora dramatizace Arnošta Goldflama nepojímají tuto událost jako příležitost poukázat na další z mnoha represí vůči Židům, kterými jsou lidské dějiny přeplněny – a bohužel je jimi přebujele prorostlé i současné umění, bez schopnosti vyložit tématiku pogromů či holocaustů jiným způsobem než stále opakovaným černobílým či prvoplánovým výkladem. Osud jednoho z pronásledovaných jim je východiskem pro zobrazení a zproblematizování fenoménu lidské svobody, společenské manipulace se životem jedince a také zpochybnění možnosti svobodné volby.

Čitelnost obecné roviny dokázal v inscenaci zachovat i režisér Martin Františák a představitel hlavní role Dušan Urban. Ani pro ně není Jakov Bok zástupcem jedné skupiny, ale každého z nás, pro svět v jedné chvíli bezejmenným outsiderem a v druhé nátlakem stvořeným hrdinou – zachráncem. Během věznění Boka státní aparatura nutí, aby se přiznal ke svému zločinu, s lákavým příslibem osvobození. Ten si však uvědomuje, že okamžitě po jeho selhání by v silně antisemitsky naladěném Rusku vypukla masová pronásledování a vraždění židovského etnika. Silný text ve spojení s excelentním hereckým souborem rovná se nezapomenutelná inscenace, jeden z vrcholů letošního OST-RA-VARu.

Za výborný tah považuji obsazení Dušana Urbana do hlavní role, což se stalo během jeho působení v Divadle Petra Bezruče poprvé. V minulých sezónách jsem měla pochybnosti, jestli se divadlo disponující osobitými talenty příliš nesoustředí na budování herecké hvězdy Tomáše Dastlíka, jehož mimořádné schopnosti nechci zpochybňovat. Právě Správkař ukázal, že tyto obavy nemají žádné opodstatnění, Tomáš Dastlík v roli státního žalobce Maxima Grubešova se projevil jako znamenitý spoluhráč Dušana Urbana, odhalujícího své schopnosti, kterých snad divadlo bude využívat i v budoucnu. Jedinou výtku si zasluhuje závěrečná videonahrávka cara (Ondřej Malý), jejíž použití bylo zcela nadbytečné a ve srovnání s poetikou inscenace rušivé, neboť se s ním v předešlých scénách vůbec nepracovalo.

Divadlo Petra Bezruče potvrdilo již řadou svých inscenací nárokovanou značku vyzrálého souboru, vždy překvapujícího svým osobitým přístupem k divadelnímu umění a precizně osvojeným řemeslem. V případě Správkaře tomu není jinak. Sice nebude patřit k názvům děl zmiňovaných v souvislosti s Bezruči nejčastěji, ale jednoho překvapení jsme se přece jen dočkali. Objevení „nové“ herecké hvězdy.

Dana Jará / www.divadelni-noviny.cz / Do Ostravy!!! Za divadlem… (No. 3) / 1. prosince 2012


Život podle Malamuda je tragédie plná radostí

Na kvalitu ostravských divadel, kterou tak jednoznačně v diskusích na Ostravaru oceňovali jeho účastníci, doplatil v Praze Petr Zelenka, jehož Dabing Street v Dejvicích byl jenom šedivoučkým odvarem třeba Správkaře Bernarda Malamuda, kterého Martin Františák nastudoval v Divadle Petra Bezruče.

Můžete namítnout, že srovnávat Zelenku s jedním z nejlepších židovských spisovatelů dvacátého století je možná přitažené za vlasy, jenomže vltavská klaka oslavuje autora jako poloboha, zatímco skutečná dramata jí až příliš často unikají. Na dřeň vztahů

Františák s dramaturgem Petrem Maškou vetkli Správkaři Malamudův podtitul a bonmot: „Život je tragédie plná radostí.“ Jimi žije hlavní postava Jakova Boka v carském Rusku desátých let dvacátého století, tedy v zemi a čase doznívajících protižidovských pogromů a přetrvávající rasové nenávisti.

Románový Bok má reálný předobraz v Mendelu Bejlisovi, obviněném roku 1911 z rituální vraždy chlapce. Ačkoli se obhajobě podařilo shromáždit sumu důkazů o nevině, inkviziční proces provázený násilnostmi i vraždami skončil v dramatu zastřelením vězně „na útěku“, v románu šílenstvím, v reálu odsouzením.

Prózu do dialogů převedl Arnošt Goldflam. Držel se poměrně věrně předlohy. Některé detaily vyostřil k prospěchu sevřené dramatičnosti celku. Františákovi se pak podařilo některé obrazy vybičovat až na dřeň vztahů, ve výsledku do obecnějšího zamyšlení o zdrojích a recidivách antisemitismu v dějinách civilizace. Pro hlavní postavu týraného a k přiznání lámaného Jakova určili inscenátoři Dušana Urbana, který po příchodu z Olomouce využil příležitost blýsknout se zatím v nejvýznamnější rolí novodobého martyra doplácejícího na jinakost, obyčejnost, pracovitost, poctivost - umanutě však v obraně pravdy nezlomného.

Postavy jako z partesu

V postavě nacionalistického zaměstnavatele - Bok zapřel svůj původ - a později záludného žalobce Grubešova je skvělým Urbanovým protihráčem bezručovská akvizice Tomáš Dastlík. Dceru vyhlášeného antisemity, usilující o Bokovu přízeň a potom ho obviňující z pokusů o znásilnění, představuje Sylvie Krupanská.

Z ostatních figurek provázejících přípravu soudního procesu vyniká Ondřej Brett v roli vyšetřujícího soudce Bibikova, Zdena Przebindová coby matka zavražděného Golova a Marcela Čapková, nevěrná správkařova žena Rajsl... Po ostravských zážitcích budu si muset na průměr jinde zvykat nejmíň do Vánoc.

Celkové hodnocení 90%

Jiří P. Kříž, Právo / www.novinky.cz / 5. prosince 2012


Šestnacty Ost-ra-var Ostravski

(...) Poslední dva dny festivalu se nesly v duchu Divadla Petra Bezruče, které nás pozvalo do rekonstruované budovy na SPRÁVKAŘE, Goldflamovu dramatizaci stejnojmenného románu Bernarda Malamuda. K židovství jako outsiderství a hrdinství navzdory sobě, se vrátil Martin Františák s mimořádným Dušanem Urbanem v titulní roli, jemuž sekundují neméně brilantně Tomáš Dastlík a Ondřej Brett. (...)

Doubravka Krautschneiderová / scena.cz


SPRÁVKAŘ od Bezručů
Pro pražského diváka je nezvyklé, že, v podstatě, celá dramaturgie divadla je zacílená na středoškolské publikum. Fascinuje mě, že všechny inscenace, které jsem viděl, měly, i přes svoje „edukativní“ téma, velký umělecký přesah. Dokáží téma uchopit formou, která zaujme jak středoškoláky, tak umělecky náročnější publikum. Herci příběhem žijí, režie je elegantní a přesná, výprava funkční. Nechci paušalizovat, ale zatím vždy jsem měl takovou zkušenost.

Na Ostravaru jsem od Bezručů viděl tři inscenace. Každá byla jiná, každá ve mně vyvolala odlišný pocit. Pestré vrstvy – hra podle kultovního románu z hornické Ostravy, Na Větrné hůrce – s podtitulem – klasika o lásce a pomstě, ale pro tuto práci jsem si vybral adaptaci románu Bernarda Malamuda – Správkař.

19. března 1911 byla na předměstí Kyjeva nalezena mrtvola třináctiletého Andreje Juščinského. Chlapec byl zavražděn sedmatřiceti bodnými ranami, z toho třináct ran bylo úmyslně zasazeno tak, aby umožnily odčerpání krve. Ačkoliv policie šla po stopě zločinecké tlupy zodpovědné za vraždu, byl v červenci 1911 zatčen a později obžalován sedmatřicetiletý žid Mendel Bejlis, správce cihelny, v jejíž blízkosti byla vražda spáchána. Našli se svědkové, jejichž výpovědi naznačovaly, že Bejlis chlapce zavraždil, aby získal jeho krev pro rituální účely. Proces s Bejlisem trval 36 dní, probíhal v Kyjevě v září a říjnu 1913. Roli obhájců převzali nejpřednější ruští advokáti, většinou příslušníci liberální strany kadetů. Předvoláno bylo 219 svědků a 14 expertů. Tolik fakta z oficiálního programu této inscenace.

Zapomněl jsem napsat, že román je inspirován pravdivým procesem, ale to je, myslím, z dosud napsaného čitelné.

Jakov Bok (Dušan Urban), nepraktikující žid, se stěhuje od své ženy a jde hledat práci. Jeho profesí je správkař. Roztrhaný oblek, kufr s nářadím a touha změnit svůj dosavadní život ho dovedou k rozhodnutí opustit svůj dům. Již v první konfrontaci s jinou osobou, převozníkem, nepřiznává svůj původ a vyznání. Od začátku inscenace je cítit z postav, které Boka obklopují, židovská nesnášenlivost. Dorazí na místo, z kontextu nevíme kam, ale zřejmě se jedná o velké město. Rozhodně větší, než ve kterém doposud žil. Inscenace není popisná, zbytečně neudává konkrétní místa, nechává divákovi možnost imaginace. Tímto se celé téma stává, mnohem více, obecnějším a můžeme si ho představit kdekoliv. Samozřejmě ruské reálie jsou tak jasné, že nemáme pochyb, kde se děj odehrává, ale hned mě napadl případ, za kterým nemusíme chodit daleko. Mám na mysli českou verzi procesu okolo rituální vraždy – Hilsneriádu. Ale zpět ke Správkaři. Bok se seznamuje s prokurátorem Grubešovem (Tomáš Dastlík), který ho zve do svého domu, nabízí mu práci v cihelně a ubytování za výpomoc při malování ve zmíněném domě. Grubešov, notorický alkoholik, má dceru Zinu (Sylvie Krupanská), která se, jak jinak, do Boka zamiluje. Žid má problém city a hlavně pudy opětovat z důvodu svého vyznání. Zina se o jeho přesvědčení zmíní otci. Prokurátor je s Bokovou prací nadmíru spokojen do chvíle než se v okolí cihelny odehraje vražda. Obětí je mladík Žeňa Golov. Správkař se, ke své smůle, nachomýtne u místa činu a tím se dostane do víru událostí, nad kterými zůstával můj rozum stát. Tvrdé postupy, do té doby spíš roztomilého prokurátora Grubešova, silné antisemitské nálady domnělých svědků, následně kruté prostředí ruského vězení. Bachaři a spoluvězni, kteří Boka týrají. Utrpení. Přiznám se, nebylo mi po těle vůbec dobře. Jediný kdo Boka obhajuje, věří v jeho nevinu a dodává mu naději v jeho propuštění, jsou vyšetřující soudce Bibikov (Ondřej Brett) a otec jeho bývalé ženy Šmuel. Zinscenovaný proces se ale nedaří zvrátit nebo zastavit. Antisemitismus se šíří velmi rychle, praktiky žalobce padají na úrodnou půdu a postupně nikdo nevěří v Bokovu nevinu. Soudce Bibikova Grubešov odstraní a na nevinného správkaře nalíčí ještě další obvinění. Vždy se najdou svědci, kteří upraví pravdu podle potřeb mocných a nebojí se přisadit si. Bok zažívá ve vězení opravdová muka, ale okolnosti ho nezlomí. Je pevný, sice několikrát ohnutý, ale silný. Přesně ta síla, s jakou správkař svůj osud zvládal, mi naprosto učarovala. Osud nevinné oběti podle očekávání skončí zastřelením. Bravurní tempo inscenace a režijní vedení ve mně nechalo silný pocit do teď a myslím, že zůstane dlouho.

Režie Martina Františáka a herecké výkony byly elektrizující. Nemám rád klišé, jen nevím jak jinak vyjádřit pocity, které mnou hýbou do dnešního dne. Nevím koho z herců vyzdvihnout, protože všichni spolu šli, spolupracovali a cítili. Velmi komplexní. Přeci jen - Dušan Urban a Tomáš Dastlík byli opravdu neuvěřitelní. Scéna byla velice jednoduchá a praktická. Prostor se dal upravovat jednoduchým pohybem – stěny se daly zmenšovat podle potřeby pocitu stísněnosti. Jako cela fungovala obyčejná školní plechová skříňka, do které se Bok celý nasoukal. Odcházel jsem s pocitem bolesti, nespravedlnosti, ale také velké síly bojovat a snášet svůj osud.

Jsem zvědavý, jestli uvidím od Bezručů něco, z čeho neodejdu nadšený. Zatím se to Ostravákům nepovedlo a doufám, že ani nepovede.
13.12.2012 15:25 | Jeník Tyl, 1. ročník produkce DAMU
www.bezruci.cz