divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Doman Nowakowski / Ústa Micka Jaggera
Děda hipík, vnuk skejtař a snowboardista jedou na koncert Stounů.

Překlad Janusz Klimsza / Režie Andrzej Celiński / Výprava Marta Roszkopfová
Jan Janusz Klimsza / Marek Daniel Zaoral / Bertík Roman Harok / Káča Lucie Žáčková / Anna Zdena Przebindová
premiéra 10. května 2002 / derniéra 22. prosince 2004

Ústa Micka Jaggera
Foto: Hana Pokorná
Ústa Micka Jaggera 

Všeho do času, Rolling Stones navěky!
(Rock a Pop 17. srpna 1990)

Zhruba před osmnácti sty dny pro mnohé z nás nastal definitivní konec komunismu. branou borců strahovského stadiónu se místo žen s kužely valilo kamení. The Rolling Stones na Hrad! vzácný okamžik historického předělu byl tehdy zanesen do vědomí nejméně tří generací tuzemských rockerů.
(Rock a pop 20. června 1995)

Betonový blok, který dusil všechno, co se chtělo hýbat po svém, je pryč, dobře víš, jak všechno hnilo, dusilo se ke svobodě, mutovalo v smradu ... Začalo to smetením zdí a vyměňováním suvenýrů, zuřivým cestováním, tobě dám šutr ze zdi a ty mně nábojnici z náměstí, kus vosku, kus drátu z odposlechu, časem jsem tu sérii poztrácel, hodila se jen ze začátku, v radosti a opojení, k čemu schovávat třísky, železné šupiny, a taky: jasný symboly se hoděj pro něco, co zavřel čas...
(Jáchym Topol: Sestra, Atlantis 1994)


Ústa Micka Jaggera
Ústa Micka Jaggera
Ústa Micka Jaggera
Ústa Micka Jaggera


A už je to tady.

17. srpna 1990 po druhé hodině ranní přistává na Ruzyni letadlo s drahocenným nákladem. Rolling Stones jsou tu. Večer je vidíme v televizi. Mick Jagger stojí na zemi a říká... "Tak jsme tady". Ano, jsou tady a začíná Stonesmanie. Už na letišti je atmosféra infarktová. Mezitím se Stones ´valí ku Praze´. Před hotelem Palace postává hlouček novinářů, který je stále doplňován a minutu od minuty se rozrůstá.

Kolem třetí hodiny přijíždějí Stones do hotelu. Novináři jsou díky ostraze tak trochu mimo hru. Ta jim v podstatě nedává šanci se ke skupině přiblížit.

První přijíždí Mick Jagger, který ale záhy zmizí v útrobách hotelu Palace v doprovodu svého černého osobního strážce. V sobotu se jede na Hrad. Tam jsou Stones před 14.00 hodinou. S Václavem Havlem se na chvíli ukáží na balkóně a potom mizí v prostorách Hradu. Od pana prezidenta dostávají křišťálové jehlany a dvě publikace s věnováním. Jednu o Sametové revoluci a druhou o roku 1968.

Je už pozdě a Rolling Stones se připravují na koncert,který se podle předběžných zpráv má stát koncertem století. Stotisícový dav očekává netrpělivě hlavní hvězdy večera. Ty si dávají na čas. Po čtyřiceti minutách se jeviště zahalí do tmy a monstrózní konstrukce začne blikat. Do toho zní zběsilá hudba... "Jungle, Jungle, Urban Jungle, Jungle..." Najednou ohlušující a oslepující výbuch a Rolling Stones jsou tu. Začínají, jak jinak, písní Start me Up. Nálad a báječná, ani nikomu nevadí, že se začátkem koncertu přišly i první kapky, které se bohužel brzy proměnily v pořádný slejvák.

Koncert má strhující atmosféru. Pomalé písně jsou mistrně vkládány mezi ty rychlejší. Stones jsou viditelně v pohodě. Mick Jagger zpívá bezchybně, Keith Richard hraje, stejně jako Ron Wood, s neodmyslitelnou cigaretou v ústech. Bill Wyman a Charlie Watta jsou na pohled nenápadní, zato ale jejich rytmika je neuvěřitelně razantní. Skupinu na pódiu doplňují klávesista, dechová a vokální sekce. Nové písně jsou střídány staršími - Angie, Ruby Tuesday... Při Honky Tonk Women se vztyčí po obou stranách pódia obří bardámy, při Street Fighting Man to jsou pro změnu obří psi, symboly evropského turné. Při Sympathy for The Devil se jeviště proměnilo v peklo a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Co píseň, to dokonalé scénické ztvárnění. A najednou konec. Najednou jsou Stones pryč. Vracejí se, aby zahráli jeden jediný přídavek I Can´t Get No Satisfaction. Koncert se povedl a radost na tvářích Stounů je evidentní. Píseň končí a nad Strahovem explodují první světlice - představení pyrotechniků začíná. V té chvíli už Mick i zbytek skupiny jede směrem k letišti. Mick se v autě převléká a, dá-li se to tak nazvat, večeří.

Za pár minut už nastupují do speciálu TU 154. Sbohem, sbohem legendy ...


Ústa Micka Jaggera
Foto: Hana Pokorná
Ústa Micka Jaggera 


Hudba se stala nositelem kulturního vývoje

Hudební alternativa byla v sedmdesátých a osmdesátých letech pravděpodobně nejmocnější složkou české alternativní kultury. Souvisí to nepochybně s tím, že počínaje vrcholnou érou Beatles v letech 1966 - 1969 se stala rocková a populární hudba významným nositelem kulturního a společenského vývoje na velké části této planety. Zatímco dnes jsou zájmy mládeže poměrně široké a zvláště se zvětšila role sportu, jenž se stal výtečně komercionalizovatelným prvkem využití volného času mládeže, tehdy byla na prvním místě hudba. Středoškolák, který v roce 1967 neznal alespoň základní jména a pojmy populární hudby a rocku, byl společensky nepřijatelný. Koncem osmdesátých let se tato situace začala měnit. Populární hudba byla sice stále nejdůležitější oblastí zájmu mládeže, ale ta sama ji málokdy jmenovala na prvním místě. To ostatně odpovídalo měnící se roli popu a rocku na Západě, kde se od začátku osmdesátých let začal prosazovat v gramofonovém průmyslu trend, který desku považoval za výtečně obchodovatelné zboží, na něž platí stejná pravidla jako na každý jiný spotřební produkt.

Partajní systém řízení

Alternativní hudba byla v šedesátých a sedmdesátých letech nejen alternativou vůči běžné nebo spotřební hudbě a na úrovni textů i součástí alternativního literárního dění, ale zároveň hlasatelem jiného (nekonzumního) životního stylu. Vzhledem k tomu, že režim po roce 1968 zkoušel uklidnit rozjitřenou situaci v zemi příklonem ke spotřební kultuře, vzdáleně kopírující podobné trendy na Západě, je česká alternativní hudební kultura v tomto ohledu zaměřena z velké části na otevřenou nebo skrytou kritiku socialistického režimu. Tato "odbojová složka", v devadesátých letech ještě zidealizovaná drobnou publicistikou, ale také televizním seriálem Bigbít, překryla nespravedlivě podstatu této scény hlavně jako alternativy hudební. Tak tomu však bylo od chvíle, kdy se jednotlivé proudy alternativní hudby začaly politizovat, což četní aktéři považovali za nepřijatelné, za ztrátu původního smyslu své činnosti. Těžce to nesli i mnozí undergroundoví umělci, pro něž byla např. Charta 77 povinností, ale i brzdou.

Hudba se začala politizovat

Vzhledem k tomu, že první polovina padesátých let postavila zásadní přehradu mezi angloamerickou, tj. swingovou a tento přístup přetrval až do posledních měsíců roku 1989. Podle kádrového pořádku ÚV KSČ schvaloval jeho sekretariát např. šéfredaktora hlavní redakce hudebního vysílání Československé televize a Československého rozhlasu pro hudební vysílání, dále šéfredaktory Supraphonu a Pantonu, jakož i ředitele vydavatelství, které vydávalo jediný oficiální hudební časopis Melodie. Tento partajní systém řízení existoval i na nižších úrovních krajů a okresů.

Pop hvězdy byly symboly nesouhlasu s okupací

Spisovatelé a pop hvězdy byli v oblasti kultury vlivnými hnacími motory pokusů o společenské změny v letech 1967 až 1969, jakož i hlavními představiteli odporu. Platformou protestu se staly beatové festivaly, ale i Bratislavská lyra. Karel Černoch, Marta Kubišová a Petr Novák byli výraznými symboly nesouhlasu s okupací Československa. S odstupu více než třiceti let se zdá, že normalizační komunistická moc odepsala v první fázi mladou generaci jako příliš nakaženou a pokusila se vytvořit generační propast mezi mladou a starou generací.

Bezpečnostní časopisy táhly proti dlouhým vlasům

Odpis generace osmašedesátého roku nebyl zřetelný jen v oblasti hudebních produktů, ale i jejich tehdejších průvodních jevů. Znovu se obnovilo oblíbené tažení proti džínám, kterému se už od šedesátých let věnovaly některé bezpečnostní časopisy, např. Signál nebo Zápisník. Podobně se objevovaly výpady proti hlasité hudbě. Nejdůležitější byly samozřejmě kampaně proti dlouhým vlasům. Ty byly základním znakem hippie kultury a až do konce sedmdesátých let rocku vůbec. Byl to typický symbol příslušnosti k určité společenské vrstvě. Vyjadřovaly nepřizpůsobení se společenskému systému a protest proti němu, ať ve Spojených státech amerických nebo v Československu. Byla v nich určitá provokace,ale bylo také poznávací znamení. Ani žiletky v době punku, ani obrácené kříže rockových satanistů nenesly tak intenzivní a hluboké sdělení nebo ztotožnění.

Dlouhé vlasy byly pro starší generaci nejnepřijatelnějším prvkem. Právě na ně se proto soustředila intenzivní televizní kampaň se sloganem "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás", která vedla zvláště na venkově k častým konfliktům a z mystického symbolu udělala Kainovo znamení.

Zatímco jednou z hlavních dimenzí amerického undergroundu byla drogová kultura, u nás byl přístup ke klasickým drogám poměrně omezený. Dala se sehnat marihuana, ale výrazně se rozšířila teprve v druhé polovině osmdesátých let, prý tu byl kokain a dal se sehnat také heroin, ale ve srovnání s dneškem bylo drog zanedbatelně. Hlavními druhy "fetu" byly léky (yastyl, fermetrazin atd.) nebo podomácku vyrobený pervitin. Hodně se mluvilo o lysohlávkách...

Pro autory, kteří nastupovali v sedmdesátých letech a nebyli napojeni na žádný z dříve vytvořených okruhů, bylo velmi obtížné se s nimi propojit, Rozhodující bylo osobní doporučení, jinak byl většinou každý zájem vnímán jako latentně podezřelý. K undergroundu se bylo možné trvaleji připojit jen na základě sdíleného životního stylu a otevřeně manifestovaného politického názoru.

(Josef Alan: Alternativa jako sociologické téma, Alternativní kultura Nakladatelství Lidové noviny 2001)


Ústa Micka Jaggera
Ústa Micka Jaggera


Čím jsou pro Evropana dějiny?

... dějiny Střední Evropy nejsou vůbec jednoduché. Jejich osudem je neustálá krize, neustálé drobení, rozpadání celistvosti, dělení struktury, kult detailu. Všechny deformace se pochopitelně promítají do povahy lidí. Není divu, že výsledkem jsou pak často malé poměry, život bez idejí a patosu. Pro Středoevropana jsou dějiny především sumou trpkých zkušeností ...

Dějiny Střední Evropy se odehrávají v uzavřeném pokoji. Dialektika myšlení je bohatá, ale myšlenky to nejsou. Každý má svůj názor na věc, svou pravdu. Lokální diskuse o dějinách připomíná hospodskou debatu o politice.

Ve Střední Evropě i revoluce musí vypadat jako fraška. Malé poměry dělají malé dějiny. Velká historická událost se podobá spíše národní veselici než revoluci. ... Malý humanismus Střední Evropy je produktem malých poměrů. Malý člověk si nemůže dovolit být radikálem, je to historický luxus. Středoevropan raději počítá s mírným pokrokem v mezích zákona. Na prvním místě je v matriarchálním biedermeieru rodina. Odtud ona opatrnost středoevropské mentality. Teprve potom je možné uvažovat o historické situaci. Střední Evropu neovládají velké ideje, ale malé poměry. Je zde humor, ale skoro žádné nadšení. Dnes je Střední Evropa pojem, kterému rozumějí snad už jen meteorologové. Občas se dovíme, že je ve Střední Evropě oblačno, polojasno, popřípadě zataženo či nejasno. Nic jiného nám zprávy neřeknou. Nepřehledná, nejasná situace trvá, občas déšť ...

Josef Kroutvor: Potíže s dějinami (Prostor 1990)


Ústa Micka Jaggera
Ústa Micka Jaggera


(I can´t Get No) Satisfaction
Nikde žádná spokojenost

Nikde žádná spokojenost
Nikde žádná spokojenost
Ať se snažím jak se snažím
Nikde žádná nikde žádná

Když sedím za volantem
A v rádiu se ozve ten chlap
A hustí do mě pod tlakem
Informace k ničemu asi bych
Vlastní fantazii pustil k vodě
Nikde žádná kde nic tu nic
Dejte na mě je to tak

Nikde žádná spokojenost
Nikde žádná spokojenost
Ať se snažím jak se snažím
Nikde žádná nikde žádná

Když sedím u televize
A objeví se ten chlap aby mi řek
Jak bílý bych moh mít košile
Copak je to za chlapa
když nekouří
Moji značku
Nikde žádná kde nic tu nic
Dejte na mě je to tak

Nikde žádná spokojenost
Nikde žádná spokojenost
Ať se snažím jak se snažím
Nikde žádná nikde žádná

Když cestuju kolem světa
A dělám jedno a podepisuju druhý
A snažím se sbalit jednu holku
A ta mi řekne víš co
Přijď radši konce příštího tejdne
Prostě je všechno marná snaha
Nikde žádná kde nic tu nic
Dejte na mě je to tak

Nikde žádná spokojenost
Nikde žádná spokojenost
Ať se snažím jak se snažím
Nikde žádná nikde žádná

1965


Sympathy for The Devil
Pochopte ďábla

Dovolte prosím abych se představil
Jsem boháč a mám vkus
Jsem tu už léta letoucí
Mnohým jsem vzal duši i víru
Byl jsem přitom když Ježíš Kristus
Měl svoji chvíli pochyb a bolu
To já tak navlékl že si Pilát
Umyl ruce a zpečetil svůj osud

Těší mě, doufám, že tušíte mé jméno
Co vás ale mate je podstata mé hry

Slídil jsem kolem - Petrohradu
Když jsem viděl že je na čase změna
To já zabil cara i s jeho ministry
Marně kvílela Anastázie
Řídil jsem tank byl jsem generálem
Když zuřil blitzkrieg a páchly mrtvoly

Těší mě, doufám, že tušíte mé jméno
Co vás ale mate je podstata mé hry

S radostí jsem přihlížel jak vaši králové a královny
Válčí celá staletí za bohy které si nadělali
Zvolal jsem: "Kdo zabil Kennedyovy?"
A přitom jsem to byl vy i já

Dovolte tedy abych se představil
Jsem boháč a mám vkus
A kladu nástrahy mořeplavcům
Co nespatří živí indické břehy

Těší mě, doufám, že tušíte mé jméno
Co vás ale mate je podstata mé hry

Tak jako každý policajt je zločinec
A všichni hříšníci světci
Je-li vše vzhůru nohama ať je mé jméno Lucifer
Vždyť je mi třeba jistý řád
A proto když mně potkáte ať nechybí vám takt
Mějte trochu pochopení a také trochu vkusu
Předveďte svůj nacvičený bonton
Nebo vydám vaši duši zmaru

Těší mě, doufám, že tušíte mé jméno
Co vás ale mate je podstata mé hry

1968


Always Suffering
Nic než utrpení

Pojďme se projít
Jen ty a já
Popovídat si o tom co bylo
Přes pole
Pod stromy, řeknem si co jsme my

Když se celej svět toulal
My si drželi svůj směr
Když se kámoši poddávali
My jsme se nevzdávali

A teď nic než utrpení
Už zatracení
Nic než utrpení
Už zatracení

Vzpomínáš jak za letních dnů
Zpívali jsme si lovesongy
Smála ses prýštila chválou
V záři paprsků
Jak unyle teď padá déšť
A noci dlouze spí
A vlak píská tak naléhavě
She is gone

A teď nic než utrpení
Už zatracení
Nic než utrpení
Už zatracení


Ústa Micka JaggeraÚsta Micka JaggeraÚsta Micka Jaggera
Ústa Micka Jaggera
Ústa Micka Jaggera


Beatové image

... začaly problémy s oblékáním. Přišel pro mě Láďa. Naši seděli v kuchyni, a tak jsem zalezl do svého pokoje a začal se strojit do bigbítového obleku. Vypasované jeansy jsem zasunul do plátěných kanad, výkřiku módní obuvi prodávané v Kotexu, na tělo natáhl vyšívanou vypasovanou košili z babiččina šatníku a na to starý dlouhý montgomerák. Opatrně jsem vykouknul na chodbu. V kuchyni se rodiče o něčem dohadovali, a tak jsem po špičkách odcházel. Dveře od bytu už byly otevřené, když se na chodbě objevil otec. Zatvrdnul jsem a otec zíral na moje oblečení. "Kam jdeš?" optal se po chvilce váhání. Nejistě jsem odpověděl: "No přeci na ten koncert." Otec vykulil oči a po chvíli zařval: A já myslel, že na kance!!" Mazal jsem se převlíct do obleku. Své beatové image jsem však v uzlíčku podstrčil Láďovi a ve sklepě jsem se pak upravil podle svého vkusu. Jít v obleku na beatovej festival by byla neuvěřitelná potupa... Lucernu rozvařil Petr Novák se svým parafrázovaným hitem. Když poprvé zazpíval refrén "Špinavý je rudých ráj", Lucerna řvala nadšením ...

Reklamní kampaň fy RaJ

V televizi zrovna probíhala reklamní kampaň pod heslem: "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás!" Tato kampaň sestávala z krátkých filmových šotů promítaných v Našich tipech. Tak např. Restaurace a jídelny udělaly reklamní šot, ve kterém zvaly k návštěvě. Hosté přicházejí do šatny, vrchní je srdečně zve do lokálu, hosté odkládají čepice a vrchní tuhne. Jednomu z mužů se vyvalí z pod čepice dlouhé vlasy. Rychlý střih a na obrazovce se objevilo heslo: "Máš-li dlouhý vlas..."

Stoly byly potaženy bílými ubrusy

... Malostranská hospoda byla zlikvidována stejným způsobem jako mnoho jiných slezišť mladých lidí v té době. Všechny normalizačně likvidační zásahy začínaly přibližně stejně. V případě malostranských hospod se začaly ve Večerní Praze objevovat články "občanů" a redaktorů, kteří si stěžovali, co že se to tam potlouká za podivná vlasatá individua a cos i o tom musí myslet cizinci. Úvahy o tom, že vlasatci překážejí cestovnímu ruchu, naznačovaly, že zmenšený zájem cizinců o návštěvu Prahy je s tímto "problémem" nerozlučně spjat. Brzy po sérii těchto článků byl v těchto hospodách vyměněn personál, stoly byly potaženy bílými ubrusy a pivo se začalo podávat pouze k jídlu. Když se v hospodě objevil někdo s dlouhými vlasy, byl personálem nekompromisně vyhozen, a kdosi nedal říct a odvolával se na stejná práva, jako mají ostatní, tomu pomohla k puštění lokálu přivolaná policie.

Rock byl úředně odstaven - Rána z milosti - 3000 propuštěných hudebníků

Kapely začínající v sedmdesátých letech měly smůlu. Dlouho jsme se nemohli smířit s tím, že jsme přišli s křížkem po funuse a že celej ten kvas kolem rockový muziky byl úředně zastaven a muzika sama vytlačena na okraj společnosti i celé kultury. Dlouho jsme doufali, že se zase všechno vrátí, a když ne všechno, tak aspoň bigbít bude povolenej.... jestliže rockový kapely šedesátých let v podstatě skončily (nejen díky zásahům shora, ale i proto, že hvězdy těchto kapel odrostly a chtěly si zařídit na "stará kolena" slušnější živobytí) nebo splynuly s pop music, tak posledním neuhnuvším představitelům této generace rockových hudebníků zasadily ránu z milosti rekvalifikace v roce 1973. PKS tehdy propustilo 3 000 profesionálních hudebníků ... Od sedmdesátého třetího všichni věděli, jak postupovat, aby měli šanci udělat přehrávky. Zaprvé, ne anglický název kapely! Za druhé, ne dlouhé vlasy! Za třetí, ne anglické texty! Za čtvrté, být slušně oblečen! Za páté, nehrát "moc divokou" hudbu! Za šesté, naučit se základy hudební nauky! Za sedmé, nehádat se s porotci a dopřát jim, aby si mohli na váš úkor zvýšit sebevědomí! A tak období před přehrávkama bylo poznamenáno horečným přemýšlením, jak porotu přechcat. Vymýšlely se nové názvy (myslím, že od té doby můžeme datovat oblíbenost cizojazyčných, neanglických názvů, jako třeba Aceton, Vitacit, Variace a další, pocházející ze Slovníku cizích slov). Někteří hudebníci se stříhali, ze skříní se vytahovaly kalhoty s pukem, dokonce maturitní obleky ...

Akce byla zakázána - Podchod omyly uklízečky

Jedním z pokusů o protržení bludného kruhu, v kterém se česká rocková muzika pohybovala, měl být festival v Náměšti na Hané (léto 1973). Organizátoři udělali velkou reklamu v tisku a rozhlase. Byla to blbost. Akce, která se měal stát předzvěstí "něčeho", byla tři dny před zahájením zakázána. Většina lidí, kterých se mělo sjet kolem patnácti tisíc, se o zrušení koncertu dozvěděla, až když je policajti honili po městě a okolí. Do historie české rockové hudby se zapsaly také České Budějovice. Tentokrát se o chystaném koncertu, který se měl konat poblíž Českých Budějovic, dozvěděl každý, kdo se o rock jen trochu zajímal, a fandové žili přípravami na něj. Onen památný den v Budějovicích stačilo, že měl člověk dlouhé vlasy, aby byl policajty zajištěn a bylo s ním nakládáno jako se zvířetem. Dav byl napaden pohotovostními jednotkami VB a LM. Obklíčili shromážděnou mládež a po prvních ranách hnali dav, do kterého najížděli auty za štěkotu policejních psů, na nádraží. Kdo neběžel dost rychle, toho na místě surově zbili a potom odvezli do cel předběžného zadržení. Dav byl hnán městem, před zraky spokojených a "slušných" budějovických občanů, kteří s radostí povzbuzovali pohotovostní jednotky a LM výkřiky typu:"Nejlepší by bylo je všechny postřílet." Na budějovickém nádraží byl připraven zvláštní vlak střežený Pohraniční stráží s ostře nabitými samopaly. V podchodu vedoucím na nástupiště, utvořili ozbrojené složky ministerstva vnitra uličku. Touto uličkou byli lidi hnáni po menších skupinkách, aby si uličku dostatečně užili, a přitom biti pendreky a kousáni zdivočelými policejními psy. Po této lekci byli nacpáni do vagónů. Po tomto zásahu musela být na nádraží přivolána zvláštní četa uklízeček, aby krví postříkaný podchod omyla.

Policisté pracovali

Po tom, co se v Budějovicích stalo, se objevili názory, zvláště u profi, že ti Plastici to jim, hodnejm rockerům, jenom kazej, a protože dělají bordel, oni nemohou kvůli nim hrát. Blbý bylo, že díky Budějovicím se další koncerty androše začaly pořádat v soukromí. Kdo mezi nimi neměl známého, byl z účasti na koncertech zákonitě vyloučen.

Na jaře 1974 v Praze vystoupila opravdová rocková kapela, jejíž členové měli dokonce dlouhé vlasy!!! Maďarská skupina Locomotiv GT!!! Po téměř dvou letech, kdy z Lucerny zmizely jak rockové koncerty, tak vlasatí hudebníci, se stalo něco neuvěřitelného. Kde byly ty časy, kdy do Prahy jezdily kapely ze Západu. Teď už byli fandové vděčni i za dříve tolik opovrhované Maďary. Pasáž a okolí Lucerny byly našlapány rockovými fans a náhodní chodci, kteří se snažili pasáží projít, neměli šanci. Pak se na obou stranách pasáže objevily silné jednotky VB. Co jsem očekával, to se i stalo. Policajti na dav zaútočili. Dav, který neměl kam uniknout, se vyvalil do boků. Prasklo několik skel u dveří do sálu, jimiž pár lidí prolítlo, as několik dalších využilo této příležitosti k průniku. Pak ale vyběhli policajti i po schodech ze sálu a začali taky "pracovat". Ze tří stran tísněný dav se tedy vyvalil jediným směrem, který byl volný. Velkými skly, která oddělují bufet Lucerna od pasáže. Ti, co byli u skel, měli smůlu. Z davu se začal ozývat hysterický křik umačkávaných lidí, který posléze přešel do skandovaného pokřiku:"Gestapo, gestapo, gestapo!" Policajty křik trochu zarazil a na chvíli se stáhli. Tlak uvnitř davu se trochu uvolnil a lidi, kteří propadli do bufáče, se vymáčklými skleněnými tabulemi vraceli zpět do pasáže. Až na jednoho. Na zemi, pod stolkem, zůstal ležet asi čtyřicetiletý náhodný chodec a pod ním se tvořila kaluž krve.

Koncert znamenal protinormalizační demonstraci

Koncert začal se zpožděním. Když konferenciér konečně uvedl skupinu, zdvihl se největší řev, jaký jsem kdy v Lucerně slyšel. Na jevišti se začali objevovat vlasatí hudebníci a řev stále mohutněl.

Muzikanti čuměli a bylo vidět, že ničemu nerozumějí. Aby rozuměli, vždyť pro většinu přítomných byla účast na koncertě něco jako účast na protinormalizační demonstraci. Po chvíli se místo Locomotiv GT objevil u mikrofonu asi padesátiletý muž. Vypadal jako policajt na penzi. Rozezlené publikum, které díky těmto "představitelům kultury" nevidělo dva roky koncert rockové muziky, reagovalo okamžitě. Zvedla se nepopsatelná vřava. Když sál trochu ztichl, chlap rudej vzteky zařval:"Já jsem z ÚV!! Vy ještě uvidíte!!!" Na svém útěku z jeviště byl zasypán různými předměty. Další rockový koncert se konal v Lucerně až někdy koncem roku 1976.

Mikoláš Chadima: Alternativa (HOST 1993)


Ústa Micka Jaggera
Foto: Hana Pokorná
Ústa Micka Jaggera 


ohlasy

Roadstory Ústa Micka Jaggera je svěží světovou premiérou vhodnou pro děti, starce i mladistvé

Dobrá hudba odjakživa bořila generační bariéry, jazykové a kulturní hranice. Některé slavné kapely jako Beatles, The Plastic People of the Universe či Rolling Stones se staly synonymem doby. Poslední jmenovaná navíc zastává hnací motiv hrdinů v inscenaci Ústa Micka Jaggera, která patří k dramaturgickému vyvrcholení letošnísezóny u Divadelní společnosti Petra Bezruče v Ostravě. Hipík - děda Jan (Janusz Klimsza), bankovní úředník - syn Marek (Daniel Zaoral) a skejťák - vnuk Bertík (Roman Harok), tento zvláštní, názorově rozdílný generační trojlístek vyráží na koncert The Rolling Stones. Koncert, na který sice nikdy nedojedou, ale zato spolu prožijí nezapomenutelné chvíle. Text hry vyšel z pera současného polského autora Domana Nowakowského (1968), který je více než s divadlem spajat s televizní kulturou. Je například scénáristou sitkomu Sedmý pokus, seriály Pokoj 107, Medová léta nebo Svatá válka. Ústa Micka Jaggera (1998) vznikla pro prestižní televizní cyklus pondělních divadelních inscenací a získala cenu za nejlepší dramatický text. Česká inscenace v režii Poláka Andrzeje Celinského je její světovou premiérou. "Viděl jsem řadu realizací svých her na televizní obrazovce - žídnou na divadelním jevišti. A navíc česky?! V rodném jazyce mé oblíbené knihy - Švejka? Až se mi rozklepala kolena...", dodává Doman Nowakowský. Inscenace pojatá velmi osobitě s důrazem na bezprostřední herecké výkony ukazuje, jak silné vazby nabízí vztah divadlo a hudba - specielně rock, který může představovat nostalgický symbol odcházející generace, ale také manifest nadcházející. V případě Bezručů je to vztah více než příznačný, protože zde se již dříve zrodil jazzový muzikál Tracyho Tygr, dětský muzikál Kocourek Modroočko, divadelní stáj zde získal Richard Krajčo z Kryštofa a ze zákulisí o sobě dává vědět osobitá alternativa Srpen atd. (Jediným vážnějším nedostatkem Úst je tak absence živé hudby - a nemuseli by to být zrovna Stouni.)

Nepřehlédnutelná scéna Marty Roszkopfové, kterou vytváří jednostopá afaltka linoucí se napříč koridorem obecenstva, podtrhává fluidum Celinského režie a téma hry. Nejde jen o pouhou cestu někam, ale o podstatu svobody, o cestu za horizont duše, kde se nakonec mohou setkat všichni zúčastnění, i když líbat Jaggera asi nebude zrovna to pravé ořechové pro každého. Nicméně rituál cesty na mýtický koncert je jen dobře promyšlenou záminkou pro citové drama plné velkých hereckých proměn. Hnacím motorem, oním sugestivním Harleyem emocí, je barvitá kreace Janusze Klimszy v roli věčně mladého starce, který zasvěcuje svou mladou krev do krásy bytí. Jeho cesta, velkolepý výlet v železech socialismu (nikoliv Bestarostná jízda) napříč Polskem, ačkoliv nabízí konfrontaci rozdílných povah, cele představuje smíření. Smíření mýtu s banalitou, demýtizací a následné vzkříšení. Heroické herectví ostříleného veterána střídá Klimszova civilní poloha aby se nenápadně vmísila do životní absurdity, odkud vycházejí zakomplexované postavy hry. Bankovní úředník Marek ve věrohodném ztvárnění Daniela Zaorala, který jej vykreslil pomocí nutkavých civilizačních tiků jako nekriticky sebevědomého podnikatele a poté rozkoukávající se mladík Bertík (Roman Harok), který svého independent dědu nevědomě následuje. Protipól nažhavených mužských rolí vytváří usedlejší, romantizované ženské postavy na venkovské farmě a hangáru. Anna, někdejší láska Jana (Zdena Przebindová) a její dospívající dcera Káča (Lucie Žáčková). Téměř jakási selská poetika s příchutí květin a a vůní rozpáleného motoru, možná jen nostalgické zastavení, která však znamená více než honba za přeludem. A především životní styl, který bude fascinovat, ať nastávající motorové kovboje nebo počítačové bukanýry.

Martin Jiroušek, Protimluv 3/2002


Přestárlý rocker se utkal s Hamletem

Program letošního Ostravaru opět nejvýrazněji určovaly dvě scény: Národní divadlo moravskoslezské a Divadlo Petra Bezruče. To zaujalo především inscenacemi současných textů, které jsou také potvrzením hereckých kvalit souboru.

Výmlat Tomáše Vůjtka v režii Josefa Janíka přináší místy sice sebezahlcující, ale jinak působivě absurdní výpověď o zmařených životech a nekončící naději. Janíkova režie tuto vivisekci přijatelně estetizuje a obrazivě v ní otevírá zajímavé souvislosti. Inscenace je založená na dvou mimořádných hereckých výkonech, bezprostředně komunikujících s divákem. Norbert Lichý hraje Oziho jako excentricky rozmáchlého tlachala a jeho manželku Cyli ztvárnila Kateřina Krejčí v lehce hysterickém vyšinutí s propady do apatie.

Ústa Micka Jaggera přinášejí sugestivní konfrontaci dvou generací v době převratných změn nedávné minulosti. Inscenace vcelku zdařile pojmenovává traumata a bolesti promarněných životů, ztracené iluze, silácká předstírání, nejistotu i touhu po lásce. Tragikomické ladění, ostré střihy a přechody či autenticita razantně rozehraných výstupů zakládají vnitřní dynamiku inscenace. Nicméně dramaturgické škrty by jí určitě prospěly, určitá rozbíhavost i mnohomluvnost některých pasáží zbytečně tříští pozornost. Inscenaci opět zdobí herecké výkony, v roli zastydlého rockera, šedesátiletého děda Jana, exceluje Janusz Klimsza. Podstatně méně se ale Klimszovi vydařila dramatizace Švejka s poněkud nesrozumitelným názvem Švejk off. Realisticky popisný styl a rozvleklou statičnost nezlomil ani Norbert Lichý v titulní roli ...

V Ostravě je bezpochyby nevšední divadelní klima a také řada výborných herců. Například Divadlo Petra Bezruče má dnes v domácím divadelním kontextu postavení vyhraněné scény s osobitou dramaturgií a poetikou.

Jana Machalická, Lidové noviny


Ústa Micka Jaggera

Inscenace se za velkého ohlasu hraje druhou sezónu, na nedávném sedmém ročníku přehlídky Ostravar získala v anketě divadelních kritiků nejvyšší hodnocení. Poslední březnovou neděli měla svou pražskou premiéru ve Švandově divadle na Smíchově.

Hra nezapře televizní původ zejména svou obecnou srozumitelností a přijatelností ... Přes harmonizující vyznění stačila hra pootevřít generační traumata posledních čtyřiceti let a to je asi hlavní příčinou úspěchu i ostravské inscenace ... Klimszův herecký výkon se pohybuje na hraně laskavé parodie a zcela autentického projevu. Podobně jako Jagger už čtyři desetiletí předvádí stejné pohyby a gesta, tak se i hipík Jan potácí po světě ve stejných euforických křečích jako za svého mládí. Budí úctu i soucit a také nostalgii pamětníků. Herecké výkony ostatních potvrdily výbornou pověst ostravské scény. Frustrovaného Marka odehrál Daniel Zaoral v dobře vystavěných kontrastních polohách, Lucie Žáčková zase neváhala ironicky přitlačit na erotické vábení, jímž Káča dráždí nesmělého Bertíka.

Richard Erml, Reflex


Jaggerova navštívenka

Před plným hledištěm Švandova divadla na Smíchově proběhla v rámci přehlídky České divadlo pražská premiéra inscenace Ústa Micka Jaggera. Hra se dostala do širšího povědomí kritické obce až na letošním Ostravaru. V kritickém žebříčku Divadelních novin pak spolu s další inscenací Bezručů Idiotem obdržela nejvíce nadšených puntíků ... Hlavní předností inscenace jsou herecké výkony v čele s Januszem Klimszou v roli celoživotního vyznavače ideálů hippies a hudby Rolling Stones. Přehlídce České divadlo patří zásluhy za pražskou prezentaci divadel, v případě ostravské inscenace by její včasnější uvedení nejspíše výrazněji ovlivnilo umístění Divadla Petra Bezruče v divadelních anketách a soutěžích.

-der-, Divadelní noviny


Ostrava jako divadelní fenomén

I přes řadu zážitků, jež mi připravilo "mateřské" ND moravskoslezské, byl pro mne letošní ročník Ostravaru především triumfem Divadelní společnosti Petra Bezruče. Nechci to zakřiknout, ale myslím, že v této chvíli prožívají bezručovci opět svou "hvězdnou hodinu" - jedno z těch šťastných období, jimiž už v minulosti vstoupili do historie českého divadla. Toto své tvrzení opírám o skvělý loňský Skleněný zvěřinec či předloňského Hamleta (obě s excelentním Richardem Krajčem), ale především o čtyři letos zhlédnuté festivalové opusy. Dva z nich - Jordan a Výmlat - reprezentují v kontextu českého divadla nadprůměrnou kvalitu, přinejmenším netuctovými hereckými výkony (v prvém případě v nekoketním, civilně oproštěném monologu zoufalé matky-vražedkyně je to Markéta Viktorová, ve druhém případě ovládne jeviště i hlediště maličké Márnice nevídaným způsobem "ubuovská" kreatura dirigenta v podání Norberta Lichého, jehož už pět let míjejí ceny za výkon roku jenom proto, že většina porotců nejezdí do Ostravy). Dva zbývající bezručovské opusy pak představují ony vrcholné, vzácné zážitky, z nichž lze žít měsíce a roky.

Prvním takovým zjevením byla pro mne Ústa Micka Jaggera... středobodem inscenace, spíše však neřízeným přírodním úkazem vulkanického původu, lávou víc než tvarem, je tu herectví šéfrežiséra. Klimsza vlastně to zestárlé anarchistické monstrum ani moc "nehraje", spíš "žije". Pořád trochu sjetý pábitel s nesnesitelnou hlasovou intenzitou strýce Pepina, opelichaný, opadaný rocker s vizáží bezdomovce, beznadějně zamrzlý v šedesátých letech. Pořád v euforii, pořád v rauši, žádné spočinutí, reflexe, trpělivost - a samota... Svědomí a vzpomínky plaší děd Jan novými hlty a novými jointy, ukazovák je v permanenci, dikce totálně uvolněná a rozjetá, v každé druhé větě "vole" ("vé")... Permanentní revoluce slov, replik, převrácených významů i situací, teror přítomnosti bez minulosti a budoucnosti. Tím vším ničí "dionýský" Jan svého střízlivého, introvertního syna Marka (Daniel Zaoral), který nastupuje do předem ztracené bitvy s otcem se smutnou vizáží počítačového úředníka z banky, jehož omylem vytáhli na výlet za živým Jaggerem, dědovou ikonou, jež sestoupila s oltáře na zem a navštívila postkomunistickou končinu. Od počátku se Marek trochu křečovitě a pedantsky i v maličkostech vymezuje vůči Janově silné osobnosti. Nelze si už představit větší kontrast. Rodinku doplňuje puberťácký vnuk Bertík (Roman Harok). Tomu připadají ulítlí oba, děd i otec. Postupně však cítíme, že si tu rodina celou tou hlasitou road-movie cosi podstatného zastírá, že něco v sobě překřikuje. Jako slupka z cibule opadávají z dědovy osobnosti tradované rodinné mýty, včetně mýtu o minulých setkáních s Jaggerem a o "disidentské" minulosti bojovníka proti komunismu. Celá dědova image "hipíka" jeví se najednou jako celoživotní útěk před odpovědností. Anarchistické životní gesto - i s vylhaným mýtem "zlatých šedesátých" - leží před námi splihlé a ubohé. Když všechny slupky cibule opadnou, zbývá prázdno a smrt... Toto představení brilantními hereckými výkony, originálním prostorovým řešením a promyšlenými gagy suverénně překonává občasnou tezovitost či sentimentalitu textu?

Další vrchol přehlídky - a myslím i současného českého divadla - je Dostojevského/Fedotovův Idiot. Bude-li zván, předpovídám mu vítězné tažení tu i cizozemskými festivaly. Viděl jsem většinu Fedotovových inscenací v různých českých divadlech, a musím říci, že setkání nezaměnitelného režisérova rukopisu s Dostojevským a ostravskými herci patří k těm nejšťastnějším. Fedotov miluje v jevištním dění tichou, neokázalou, ale jaksi zlověstnou magii okamžiku, matoucí zázračno chvíle, dolované z navenek banálních, všedních dějů, replik a vztahů. Jedním slovem - šerosvit, rembrandtovskou hru světel a stínů... Fedotov jakoby na scénu nesvítil zvenčí, světlo vyzařuje zevnitř, z nitra každé postavy... Režisér je mistr portrétu a snově vykrojeného detailu, jejž jeho imaginace vyloupne z celku. Prvotní jsou pro něj - v tom se podobá Dostojevskému jako málokterý jiný režisér - charaktery (duše), nikoli děje. K tomu potřebuje připravený soubor individualit - a v Ostravě jej našel. Norbert Lichý je Rogožin, jakého české jeviště dlouho nezažilo: žádný "rusky" rozevlátý bohém, ale věcný, neotesaný buran, dobrodruh, který přišel k penězům a utratil by je nejspíš někde v herně - nebýt smrtícího zásahu očí fatální ženy, Nastasji Filipovny (Lucie Žáčková v zatím životní roli). Všechno na světě, i láska, i velkorysost, se dá podle něj koupit. V tom je přímým protikladem knížete Myškina (Josef Kaluža), jehož doslova vražedná upřímnost je pro společenství pokrytců zprvu jen novou maskou, vítanou atrakcí salonu (viz skvěle rozehraná groteskní scéna u generálové Jepančinové - v až geniálně ozvláštněném pojetí každé repliky u Zdeny Przebindové - , kde jakoby se Dostojevskému přes rameno díval ten nejlepší Gogol) ...

Dostojevského obvyklá epická přehlídka vyšinutých charakterů se v závěru inscenace mění v regulérní aristotelovskou tragédii, kdy není důležité, co se stalo - ale co by se stát mohlo, podle neúprosných zákonů pravděpodobnosti nebo nutnosti. Tím vším se tento Idiot - aniž by vnějškově "aktualizoval" stává tím nejaktuálnějším divadlem současnosti.

Vladimír Just, Literární noviny


www.bezruci.cz