divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Tomáš Vůjtek / Výmlat
Spořádaná domácnost zalkoholizovaného dirigenta a náboženské blouznivky.

Režie Josef Janík / Výprava Marta Roszkopfová / Hudba Jan Meisel / Pohybová spolupráce Vladimír Fekar / Dramaturgie Petra Kohutová / Scéna Jiří Bína / Kostýmy Marta Roszkopfová
NEOMYLNÝ Daniel Zaoral / OZI (Kdysi dirigent oblastního orchestru. Nyní usedlý alkoholik.) Norbert Lichý / CYLI (Kdysi zpěvačka tamtéž. Nyní Oziho manželka.) Kateřina Krejčí / GÁBA (Její sestra. Kdysi Oziho milenka.) Alena Sasínová-Polarczyk / PETR (Syn Cyli a Oziho. Výrostek, který vypadá starší, než je.) Jan Plouhar / KOBYLKA Nikola Birklenová
premiéra 21. září 2002 / derniéra 17. prosince 2004

Výmlat
Foto: Hana Pokorná
Výmlat 

BYL JEDEN DĚDEČEK ZA DVEŘMI,
ŘÍKAL: "KDYŽ KLEPU, OTEVŘ MI.
KLEPU TOLIK LET,
AŽ JE ZE MĚ KMET -
A PŘESTO ZŮSTÁVÁM ZA DVĚŘMI."

EDWARD LEAR
VČERA JSEM POTKAL ANDĚLA
BYLO TO POMĚRNĚ SNADNÉ
NIKDO AŤ Z TOHO NIC NEDĚLÁ
KAŽDÝ ČAS OD ČASU SPADNE

TOMÁŠ VŮJTEK

VÝMLAT = UVOLŇOVÁNÍ SEMEN KULTURNÍCH ROSTLIN ZPRAVIDLA NA PRINCIPU ÚDERU A VYTÍRÁNÍ. K VÝMLATU SE POUŽÍVÁ MLATKOVÉHO MLÁTICÍHO ÚSTROJÍ S ROTUJÍCÍM KOŠEM. PROTAHOVÁNÍM MLÁTICÍ ŠTĚRBINOU SE SEMENA UVOLNÍ A ZVĚTŠÍ ČÁSTI PROPADNOU OTVOREM. ZBYTKOVOU ČÁSTÍ JE TZV. OMLAT.

Universum. Sv. 10. 2001


Výmlat
Výmlat


Dirigent má být osobnost. Zvláštní slovo, že? Ale je to slovo důležité. Znamená to, že je to výjimečný člověk. Musí nejen všechno bezvadně umět, ale musí dokázat přesvědčit celý kolektiv a vést ho. Příliš váhavý člověk by těžko mohl být dirigentem, člověk bez schopností vést druhé lidi také ne, lhostejný a unuděný by rozhodně nedovedl pracovat jako dirigent. Prostě řídit orchestr nemůže každý, kdo se naučí jen taktovat. Vést sto lidí může jen nejlepší z nich. O takovém člověku pak říkám, že je to velká umělecká osobnost. Kdyby jí nebyl, orchestr to brzy pozná, nerad se přizpůsobuje jeho požadavkům a nerad s ním hraje.

Jiří Pilka: Hudební kaleidoskop. 1972


Velká většina hudebních děl se musí pro televizi upravit, najít pro ně nový ophled. O to jsem se pokusil se svou inscenací "Tristana a Isoldy". Je jasné, že televizní divák nevydrží pět hodin sledovat toto Wagnerovo geniální dílo. Proto jsem svůj pokus pojmenoval "Po stopách Tristana a Isoldy". Začal jsem vyprávěním o vzniku staré tristanovské legendy, uvedl jsem i složitý filozofický podklad díla, ovlivněný schopenhauerovskou filozofií, dále se hovořilo rovněž o vzniku Wagnerova díla. Skladatel žil v době komponování opery "Tristan a Isolda" velmi nuzně v Curychu, zadlužen, měnil byty, až mu jeho první žena, s níž si umělecky zřejmě příliš nerozuměl, řekla, aby napsal něco lehčího i pro širší vrstvy obecenstva. Wagner tedy přerušil práci na "Prstenu Nibelungově" a zvlášť, když k tomu přistouipl osobní styk s paní Mathildou Wesendonckovou - ženou bohatého curyšského obchodníka, začalo dílo v libretu i tvorbě růst. Ovšem nikoli jako lehká italská opera pro výdělečné účely, jak si to jeho paní představovala, ale jako jedno z jeho nejnáročnějších děl. Kolem vzniku tohoto díla je spousta romantizující literatury, hlavně romantizujících dopisů samotného Wagnera. Kdo dnes chce podle nich dokumentárně v místech vzniku díla natáčet, zjistí, že třeba paní Mathilda by musela mít uši jako vlčák, aby slyšela, co Wagner ve vzdálené budově hrál. Nebo Wagnerovy sebevražedné pokusy v Benátkách by skončily vymácháním ve špinavém kanálu. Pokusil jsem se taktně vylíčit, jak skutečné dílo vzniká. Přes osobní lásky a rozchody, i přes malá erotická dobrodružství s uklízečkou v lucernském hotelu vyrostlo do nesmrtelné hudební básně o síle lásky. Ovšem nezvyklá forma, ale i to, že Wagner přece byl hudebním dokumentem ukázán trochu ve spodním prádle bez romantické glorifikace, vyvolalo bouřlivou diskusi v Německu. Přestože jsem přesvědčen, že to byl správný, nejodvážnější pokus televizně se vyrovnat s rozsáhlými Wagnerovými operními kompozicemi, redakce se zalekla a už nikdy nedošlo k něčemu podobnému.

Václav Kašlík: Jak jsem dělal operu. 1987


Výmlat
Foto: Hana Pokorná
Výmlat 


Rodina (lat. familia, pol. rodzina, srb. porodica, rus. semja) v té formě, jak jest u vzdělaných národův dnes nejvíce rozšířena, jest svazek dvojice rodičův a jejich svobodných (neženatých a nevdaných) dětí. Jest to tzv. r. individuální čili monogamická. R. tato není však prvotní formou lidského soužití, nýbrž zakončením dlouhého vývoje počínajícího od forem zcela primitivních k formám dokonalejším a dokonalejším. Na základě prací Morganových, Bachofenových i prací jejich stoupenců E.A.Schroeder pokusil se podati nám vývoj r-ny. Východiskem vývoje byla prý r. skupinová, při níž rozeznávají se opět tři stupně: a) prvotní č. stádová r., ve které obcují pohlavně všichni mužští členové se všemi členy ženskými. Byla to polygamie pro mužské a polyandrie pro ženské. V r-ně této známa byla pouze matka každého dítěte, otec však neznámý; b) krevní r. skupinová, v níž dovoleno bylo pohlavní obcování jen mezi příbuznými s vyloučením ascendentův. Bratři byli tedy muži svých sester. Zapovídalo se však obcování s rodiči; c) r. punalua, v níž se již nedopouštělo pohlavní obcování mezi členy jednoho a téhož rodu - i vzdálenými - ovšem jen se strany mateřské. Ani při této formě r-ny nebylo ještě žádného formálního svazku manželského. V době panování této r-ny plemeno dělilo se na jistý počet rodů, totiž skupin spojených krevním příbuzenstvím po matce, uvnitř kterýchžto skupin manželství bylo zakázáno. Mužové náležející k jednomu z rodů mohli bráti si ženy sice jen uvnitř plemene (endogamie), avšak musili si je vybírati mimo svůj rod (exogamie). V r-ně punalua byl neznám otec, avšak otcové byli známi. - Další formou vývoje byl prý matriarchát. - Teprve později povstala prý r. patriarchální, jež se udržela pode jménem zádruha, zajednica, veliká kuča atd. až dodnes u selského lidu jihoslovanského a ruského. Konečnou formou vývoje jest, jak již řečeno, tzv. r. individuální čili monogamická.

Ottův slovník 1904


Rodina, primární skupina a zároveň soc. instituce považovaná za základ lidské spol. Její funkce spočívá v zajišťování reprodukce lidského rodu po stránce biol. i kult. Fyzická péče o potomky je v r. spojena s jejich výchovou, kt. provází socializace. Tento proces, jeho zákl. podoby, se přenášejí z generace na generaci, a s tím i kult. vzory, tradice. Základem r. je manželský pár, kt. reprezentuje zároveň dvě hl. rodinné role - rodičů. Ti společně s dětmi tvoří tzv. jádrovou či nukleární, elementární r. Je to malá uzavřená skupina s intimními vazbami a poměrně jasně vymezenou dělbou rolí, jejíž členové obec. vykazují velkou míru vzájemné solidarity. R., do kt. se člověk narodí, je jeho tzv. orientační rodinou, ta, kt. sám posléze založí, je jeho tzv. reprodukční rodinou. R. poskytuje jedinci nejen vzory chování, ale tkaé určitý sociální kapitál, kt. je důl. (někdy podstatný) pro jeho profesní i spol. mobilitu. Z ekon. Hlediska je r. základem domácnosti, tj. společně hospodařící jed., kt. se někdy stává i malým podnikem (resp. základem většího podniku. Tématem r. se hojně zabývá sociol., soc.antrop., psychol. Výzkumy potvrdily, že ve všech spol. žijí lidé v r. a všude je význ. inst., i když má růz. podoby. R. je sice stabilizačním prvkem spol, ale není neměnná, co se týče vnitřní dělby rolí i funkcí ve spol. Větší změny bývají někdy považovány za krizi r. Ta dnes bývá dokumentována na jedné straně vys. mírou rozvodovosti, na druhé straně oslabením rodinné solidarity, zástupností rolí uvnitř rodiny (související s potlačením paternalistického principu) a oslabením funkcí r. jako takové ve spol. Spol. (stát) prakticky vždy věnuje r. svou podporu formou rodinného práva, natalitní a rodinné politiky, zřizováním rodinných poraden, rozšiřováním sfér služeb pro rodiny.

Universum. Sv.8. 2001


Výmlat
Foto: Hana Pokorná
Výmlat 


NE, ŽIVOT NENÍ HROZNÝ,
JSEM JEHO KRÁSOU ZASAŽEN,
KDYŽ POLASKAT SE MOHU S HROZNY,
JEŽ SLADŠÍ JSOU NEŽ ŇADRA ŽEN.

OZI VE "VÝMLATU"
KAM SE UCHÝLÍ ÚCHYLI,
AŽ SE VEČER ZA CHVÍLI
K TEMNÉ NOCI PŘICHÝLÍ?
KAM SE UCHÝLÍ ÚCHYLI,
KAM SE UCHÝLÍ ÚCHYLI,
HA?!

CYLI VE "VÝMLATU"

Pamatuje si, že tu byla jednou na mejdanu s Jamalem, když ti dva spolu začali dělat kšefty. Prodávali trávu dětem ze školky. Ne, to je jen vtip, kámo, nikdy se k žádný školce ani nepřiblížili, myslíš, že jsou cvoci?

Ed McBain: Nokturno. Přeložila Šárka Řeřichová, 1997


Výmlat
Foto: Hana Pokorná
Výmlat 

NEHUL, USCHNE TI.
KOBYLKA VE "VÝMLATU"
TRÁVU NE, TRÁVA JE V POHO!
PETR VE "VÝMLATU"

ohlasy

Apokalyptická klauniáda. Na křídlech marihuany?

Martin Jiroušek, Protimluv
Výmlat nabízí plejádu klaunských výkonů, které mají okouzlující rozměr, takže apokalyptická gradace vršená s pomocí jednostrunných dialogů nepůsobí tak katastrofálně. Člověk má chvíli dojem, že mu poněkud proklouzává význam děje, který tolik připomíná rysy rádoby tvrdých dialogů s tak žádanými cool replikami. Vzhledem k pozici scény, která se snaží oslovit současné náctileté publikum a která cíleně usiluje o kontroverznější ohlas, zaujme ve Výmlatu postava výrostka Petra s příznačným jointem v ústech. Tento znak mladistvého rebelanství, který se dnes stále více mění na životní nutnost být in, bohužel zase tolik ve hře nenabízí. Jako by tam ani nemusel být. Přitom toto téma, tak aktuální díky nedávno přijatému cenzornímu zákonu, má určitě navíc než jen na: "Trávu ne! Ta je v poho!"

Výmlat, zdá se, ideálně zapadá do dramaturgie divadla pro mladou generaci. Programově nabízí cynismus, excentričnost, vzdor autoritám, přitom však nelze přehlédnout skryté poselství, že divadlo upřednostňuje tvrzení, jak ti taťkové a mamky byli přeci jen větší divoši a jejich potěr má co dělat, aby se jim vyrovnal (viz například také Ústa Micka Jaggera). Dejme tomu, že jde o kompromis daný prozatímními možnostmi. Přesto by se tato scéna mohla pokusit uvést dramata s plnokrevnějšími rolemi, s nimiž mladé publikum může více rezonovat.


Výmlat představuje obraz bezútěšného života

Ladislav Vrchovský, Svoboda
Když před několika lety nastudovala hru Tomáše Vůjtka Výmlat amatérská herecká skupina Ostravská pohoda, šlo spíše o veselou taškařici, dělající si legraci z některých lidských vlastností. V dramaturgii Petry Kohutové, nastudování režiséra Josefa Janíka a v podání herců DSPB jde o nelítostnou karikaturu, možná i o zlámání hole nad člověkem jako takovým, nad lidským životem. Josef janík se po celý svůj umělecký život věnuje temnějším stránkám lidské bytosti, vidí výrazně to, co činí lidský život spíše utrpením než radostí. Z bezručáckého Výmlatu se s veselou skutečně neodchází a budoucnost lidského rodu je zde načrtnuta velmi, velmi temně.

Jde o varování? Jde o Janíkovo (mnohokrát opakované) sdělení vlastního názoru na bezútěšnost života člověka? V závěrečné scéně, v jevištní metafoře obráceného chodu času, lze však číst zároveň režisérovu prosbu i vyjádření jakési naděje.

Stárnoucí dirigent Ozi (Norbert Lichý) už má tvůrčí zenit za sebou a oddává se konzumaci vína, jeho manželka Cyli (Kateřina Krejčí), kdysi operní pěvkyně, je vykreslena coby hypochondrická bytost bez jakéhokoli sex-appealu, zato její sestra Gába (Alena Sasínová-Polarczyk), kdysi Oziho milenka, chce být přitažlivá stále a dělá pro to, co může, i když už vzhledem k věku moc dělat nemůže. Petr (Jan Plouhar), syn Oziho a Cyli, je výrostek, který své rodiče spíše nenávidí, než miluje. Kobylka (Nikola Birklenová), snad (?) budoucí matka Oziho nemanželského dítěte a zároveň milenka otce i syna, dokresluje ve výčtu postav a charakterů temný rámec příběhu, korunovaný úvodním a závěrečným vystoupením Neomylného (Daniel Zaoral), který je jevištním vypodobněním smrti. Všichni herci odvádějí ve výkonu herecké maximum a inscenace je po této stránce excelentní. Jestli lze o něčem diskutovat, je to ono sdělení dramaturgyně a režiséra, načrtnuté v úvodu. Život přece nemusí být stále jen smutný a žalostný, bezútěšný a bezvýchodný.


Ubu pod pantoflem

Vladimír Hulec, Divadelní noviny
Tak trochu malé české coolness drama, tak trochu Ubu v pantoflích a pod pantoflem a tak trochu banální rodinná komedie, takové je drama Výmlat Tomáše Vůjtka, jež ve světové premiéře uvádí Divadelní společnost Petra Bezruče. Nepříliš nápaditý příběh, spíš banální rodinná situace nahlížená z různých stran a úhlů, stojí a padá s hereckými představiteli. A na ty mají dnes u Bezručů dobrou ruku.

Úvodní vstup doktora Neomylného (Daniel Zaoral) je bizarní studií šamanského podivína, jenž symbolicky předznamenává vše ostatní. Přichází do prázdného bytu jako nějaký tajemný skřet z krajiny podvědomí. Objeví "zakletou" majitelku, kterou se chystá léčit, nebo možná zavraždit či se s ní pomilovat. Divák se ani nediví, že Neomylný je posléze sám zavražděn, a nepřekvapí ho ani to, že se na konci hry objeví živý, v tašce s několika hlavami.

Příchod "pána domu" Oziho v podání Norberta Lichého situaci rázně mění v reálnou. Lichý ovládá situaci ne jako umělá figura z jiného světa, ale jako naprosto současná, pochopitelná lidská nestvůra. Životem unavený alkoholik, bývalý dirigent okresního formátu, žije ve svých snech a představách a kromě alkoholu ho víc nezajímá. Neví, co dělá jeho syn Petr (Jan Plouhar), s ženou Cyli (Kateřina Krejčí) si neustále opakují stejné fráze, když za ním přijede jeho bývalá milenka Gába (Alena Sasínová-Polarczyk), je bezradný jako každý chlap, který chce už mít v životě klid, ale ještě si to nechce přiznat. Ozi žije zkrátka tuctový život tuctových lidí. Ve skořápce své alkoholické duše je králem Ubu, tělem a jednáním dědou Homolkou. Tuto nelehkou úlohu zvládá Lichý s bravurou prvotřídního komika. Jeho humor není prvoplánový, nestaví na přímočarém vtipu, po kterém by divák ihned propukal v smích. Jeho herectví je navenek apatické, ve skutečnosti však divácky nesmírně dráždivé. Ve slovním projevu labužnicky využívá autorem nabízených "her prázdných slov" a k nim přidává různá pitoreskní gesta a z normy "civilu" mírně vykloubené vláčné pohyby. Dobře napsané dialogy dovolují Lichému posouvat i ty nejobyčejnější situace do groteskní komiky na hlavu postavených banalit. Ovšem komiky "civilního" typu, z rodu pokojného, "libého" herectví, kořeněného jiskrnou poťouchlostí mírného ironika. Tak hraje Lichý svého ženami skříplého mužíčka, uvnitř cynického, navenek však v každé situaci "pod pantoflem".

Režisér Josef Janík více rovin ve hře nehledá. Hororová, freudovská i drásavě rodinná témata, jež text nabízí, nechává stranou. Spoléhá na herce. Právem. Všichni odvádějí dobrou práci. O Danielu Zaoralovi již byla řeč, obě dámy, Kateřina Krejčí a Alena Sasínová-Polarczyk, jsou dostatečně divoké, bláznivé a bizarní, aby dokázaly podtrhnout autorovu situační komiku a textovou nadsázku. Ani výstup Jana Plouhara s Nikolou Birklenovou nepostrádá jistou pikantnost a nadhled. Bez rozkošnického Norberta Lichého by však inscenace byla prázdná jako lusk bez hrášku.


Výmlat
Foto: Hana Pokorná
Výmlat 


www.bezruci.cz