bezruči oslaví 80. sezónu – vstupují do ní jako divadlo roku

 

Divadlo Petra Bezruče (DPB / Bezruči) bylo založeno v roce 1945 a od svého vzniku se stalo klíčovou součástí ostravské kulturní scény. Za svou historii se divadlo proslavilo nejen kvalitními inscenacemi, ale i odvážným přístupem k aktuálním společenským tématům a vysoce ceněnou uměleckou interpretací. Už 80 let existence je tedy nejen důvodem k oslavám, ale i okamžikem pro zhodnocení cesty, kterou DPB urazilo – a výzvou pro budoucnost, jak zůstat věrní své tradici a zároveň oslovit nové generace diváků. „Oslavit 80. sezónu je velká věc. A pro mě osobně je to hlavně okamžik, kdy si uvědomuji, jak výjimečné divadlo máme. Máme za sebou spoustu práce, silných inscenací a skvělých lidí, kteří tímto domem prošli. Zároveň je to ale i výzva – jak si udržet svou tvář, nebát se riskovat a zůstat zajímaví pro dnešního diváka. Mám v sobě směs pokory, radosti a zdravé nervozity. A také chuť pustit se do této sezóny s plným nasazením,“ říká ředitel Bezručů Filip Krejčí.

 

První inscenace 80. sezóny Divadla Petra Bezruče ponese název Baníček, ale, ale, ale. Autorská inscenace uměleckého šéfa Jana Holce, která bude mít světovou premiéru 17. října 2025, přinese divadelní zápas, v němž se rozehraje drama, vášeň, rituál i emoce, které možná nečekaně propojují divadlo a fotbal. Inspirací pro tento projekt jsou autentické příběhy nejen ostravských fanoušků.

„Fotbal a fanouškovství jako sociální fenomén – fascinují mě emoce s ním spjaté. Proměna osobnosti, kterou můžete jako fanoušek prožít. Je to role, která v nás probouzí nepoznané pudové projevy. A všechny tyhle vazby na divadlo jsou skvělým výzkumným materiálem pro inscenační práci. Zajímají mě autentické příběhy z Ostravy. To, jak fotbal vstupuje do míst, kde bychom jej třeba vůbec nečekali. Bude se jednat o dokumentární sondu, kterou budou během představení spoluvytvářet sami diváci,“ říká Jan Holec.

 

Počátkem roku 2026 uvede DPB adaptaci slavného románu Oscara Wildea s mírně poupraveným názvem Obrazy Doriana Graye. Tento kultovní příběh o kráse, touze, nihilismu a zrcadlech, která nechceme vidět, bude nově adaptován pro jeviště pod režijním vedením Tomáše Loužného. Inscenace se zaměří na otázky povrchnosti, morálky a krásy, které Wilde v knize zkoumá.

„Nejdříve jsem knihu považoval za povedenou fantasy a později za kritiku společenské povrchnosti a obraz neustálého boje mezi tím dobrým a špatným v nás. Dnes zcela upřímně cítím, že přímočarou odpověď nemám a těším se na její odhalování,“ popisuje režisér Tomáš Loužný. „Oscar Wilde říká v předmluvě Doriana Graye: ,Vyvolení jsou ti, pro něž krásné věci, znamenají pouze krásu.‘ Při inscenování se chceme s dramaturgem Peterem Galdíkem řídit autorovou radou a být tak aspoň na moment ,vyvolenými‘. Naše adaptace by se měla zaměřit na všechno krásno ve Wildově knize, všechno voňavé, luxusní, hebké i drsné na omak,“ pokračuje Loužný.

Třetí novinka sezóny přinese českou premiéru hry Ochranný reflex, která se uskuteční 6. března 2026. Autorkou je irská dramatička Deirdre Kinahan. Inscenace v režii uměleckého šéfa Jana Holce tematizuje sexuální násilí a způsoby, jak se společnost i jednotlivci vyrovnávají s jeho následky. Tento text navazuje na dramaturgickou linii komorních dramat, které Bezruči v posledních letech pravidelně uvádějí. A opět nabízí výjimečné herecké příležitosti.

„Dlouhodobě se zabýváme vyrovnáváním se s potlačeným traumatem. A to jak z hlediska příčin, tak důsledků. Tahle kauzalita je zásadní pro pochopení a případné vyrovnání. Tentokrát je ústředním motivem sexuální násilí. Jak ukazuje společenský diskurz, jedná se o fenomén stále nejasný ve svém obsahu, hranicích, důsledcích i budoucích řešeních. Proto je nutné diskuzi nad ním stále živit a rozvíjet,“ uvádí režisér Jan Holec.

 

Závěr 80. sezóny bude patřit autorské inscenaci režisérky Alžbety Vrzguly s výmluvným názvem Tahle hra má dobrý konec! Světová premiéra se uskuteční 15. května 2026. Nová hra vzniká přímo pro Bezruče a její podoba se bude utvářet v průběhu tvůrčího procesu – mezi vizí a realitou, mezi fantazií a současností.

„Na budoucnosti je zajímavé to, že je taková, jakou si ji vysníme… dokud se nestane střízlivou realitou. Je tím, co si pro sebe představujeme, ale většinou nejsme ochotní pro naplnění této představy hnout prstem. Při tvorbě inscenace pro Bezruče mě bude zajímat, k jaké její verzi nás to táhne – je fantasmagorická, romantická, bezpečná nebo dobrodružná? A co to vypovídá o nás – o člověku?“ zamýšlí se Alžbeta Vrzgula.